Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 29. kapitola

16.08.2011 (19:30) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1283×

29. kapitola – Au, to bolelo!

Nessie Cullen

Další dva dny utekly jako voda. Nebyl ani čas si s někým pořádně popovídat, nebo jen tak v klidu posedět. Všichni se chystali na poslední a rozhodující bitvu v Egyptě. Veškeré naše zabíjecí společenstvo bylo nervózní. Každý se chystal a připravoval na dlouhou cestu a ještě delší bitvu. Zbývající skupina Wraithů měla být podle Jaspera nejsilnější a také nejpočetnější. Vyrazit bychom měli právě dnes. Za pár hodin si posbíráme všechny potřebné věci a vyrazíme…

„Nessie, pospěš si! Čekáme už jen na tebe!“ volala ode dveří teta Rose.

„Počkej, ještě si něco přibalím a hned jsem tam,“ volala jsem nazpět. Rychle jsem si do středního batůžku nabalila pár sáčků bonbonů, které jsem si před hodinkou koupila, a přehodila si ho přes rameno. Vlasy jsem si letmo stáhla do gumičky a vyrazila za nimi. Jen co jsem se k nim přiřítila, Emmett si neodpustil poznámku o mé pomalosti, ale já jsem dělala, jako že ho neslyším, což ho ještě více dopálilo.

Povětšinu cesty k vlkům jsme se pošťuchovali a „hádali“, dokud už to Carlisle nevydržel a neokřikl nás. Když jsme ani potom neskončili, musel nás „rozsadit“. Jednoho poslal na pravou stranu houfnice a druhého zas na druhou. To už nás trochu uklidnilo. Tedy spíše jen mě, Emmett začal rýpat do Garretta, který ho mile rád napodoboval.

Když se k nám přidala i celá smečka, bylo nás už opravdu hodně. Byli zde všichni, kteří byli schopni boje. Tedy až na Collina, který teď měl službu u holek, a Jacoba, který ale nebyl schopen boje.

Jacob. To slovo ve mně vyvolávalo spoustu vzpomínek a smíšených pocitů. Nenávist, lítost, láska a mnoho dalšího ve mně vřelo a já nevěděla, jak se k němu chovat. Vždyť je do mě otisknutý a já ho miluju, ale chová se ke mně jako k hadru, s kterým vymetá všechnu špínu. Po Bradyho smrti mě začal nenávidět. Jako bych za to mohla! Ale já opravdu nemohla. Běžela jsem za ním, až když tam zbýval poslední Wraith a toho, jak jsem později zjistila, zabil Garrett s Kate. V tu dobu už byl zřejmě Brady mrtvý…

„Dáme si teď šest hodin pauzu, abyste se mohli vyspat. Pak přeplaveme oceán. Někteří, jako třeba Ness, budou mít loď. Další pauza bude až ve Španělsku, kde si dáme chvíli oddech a budeme pokračovat dále,“ oznámil nám velitelsky Jasper. Šlo na něm vidět, že pozice velitele se mu líbila. Jako by se vrátil do svých „mladých“ let.

„Nejnovější zprávy přišly nedávno. Naposledy byli Wraithi spatřeni v egyptském městě Al Jadidah a pokračovali směrem na Mut. Je také ale možné, že se staví nakrmit do El-Qalamutu, pokud po cestě nepotkají vhodnou svačinku,“ dodal Eleazar. Wraithi se většinou stavují do měst, kde se krčí strachy spousta „jídla“, místo aby se za ním honili, a pak ještě neměli dost…

„Nessie, zlatíčko, pojď si odpočnout. Večer nás čeká dlouhá a náročná cesta, tak ať máš dost sil.“ Máma mě starostlivě pohladila po vlasech a podala rohlík se sýrem a termosku s čajem. Rychle jsem pojedla, protože mi už celkem vyhládlo, a složila hlavu na provizorní postel.

Cesta přes oceán byla dost náročná, ale ne pro mě. Já jsem si hezky v klídku seděla na menší motorové lodi a podřimovala. Spíše jsem odpočívala, nežli se nějak namáhala, jak si máma ze začátku myslela. To všichni upíři a většina vlků museli celou cestu plavat. Sice tam byli dříve, ale také byli více vyčerpaní. Vlci byli úplně vyřízení, tak bylo dalších šest hodin odpočinku, místo plánovaných dvou. Po určených šesti hodinách Eleazar s Jazzem nemilosrdně budili každého, kdo ještě spal, a zaveleli k odchodu.

„Teď se vydáme přes Tunis do Libye, odkud poběžíme do Egypta. Než ale přijdeme do Tunisu, chvíli zase poplaveme, takže si plavky moc hluboko neschovávejte,“ zasmál se El.  Když jsem si povzdychla, jaká štreka nás ještě čeká, přišel ke mně Jazz.

„Neboj, Nessie, už jenom takových čtyři a půl tisíce kilometrů a jsme tam!“ zajásal radostně.

„Dík, no… To jsi mě teda povzbudil,“ řekla jsem sarkasticky a protočila panenky.

„Ale no ták… Vždyť už máš nějakých devět tisíc kiláčků za sebou,“ rozesmál se. Radši jsem to nekomentovala a sklopila hlavu. To vážně bude trvat dlouho…

Tak jak jsem očekávala, byla to nekonečně dlouhá cesta a nemyslela jsem si to jenom já, ale všichni kolem. Nebyli jsme vystresovaní a nazlobení jen kvůli cestě, ale také kvůli bitvě. Kdo by se také nebál o své blízké, že? Takového člověka já neznám… Ani upíra či vlkodlaka.

Když jsme došli do Egypta, přesněji do Mutu, nervozita sílila. Každý se neustále rozhlížel a čekal výpad, ale po Wraithech žádná čerstvá stopa. Na chvíli jsme se zastavili u malého jezírka, kde byl klid a čisto, abychom si odpočinuli. Všichni se sice nejistě, ale vyčerpaně složili na orosenou trávu a spočívali. Jen El s Jazzem se o kousek dál o něčem dohadovali. Zase. Po několika minutách jejich hádka ustala a oni přišli za námi.

„Po menší debatě jsme se rozhodli,“ začal Jazz.

„Že si tady odpočineme. Není to sice nejbezpečnější,“ pokračoval Eleazar.

„Ale je to potřebné. Vlci si už potřebují odpočinout a nám také neuškodí chvíle klidu. Hlídat budou samozřejmě všichni upíři,“ ujal se slova opět Jazz.

„Vlci si mohou odpočinout,“ ukončil El.

„Nemohou, musí!“ řekl rázně Jasper a s Alice za ruku odešel. Vlci se ukládali k spánku, upíři se zvedali hlídkovat. Jen máma si ke mně přisedla s balíčkem jídla a šťastně se na mě usmála.

„Tady ti nesu něco k jídlu, drahoušku,“ zašeptala potichu, aby nerušila ostatní v usínání.

„Děkuju,“ poděkovala jsem a vřele se na mámu usmála.

„Nemáš zač. Měla by sis jít také lehnout, ať jsi připravená. Ale jestli chceš zůstat tady, v bezpečí…“

„Mami, už jsem se rozhodla. Tentokrát chci jít s vámi a pomoct vám. A spát se mi také moc nechce…“

„Já vím, já vím… Máš svůj rozum a tak dále a tak dále… Nebudu ti v tom bránit, ale nezabráníš mi v tom, abych tě držela vzadu a nehlídala tě,“ řekla odhodlaně.

„Budu ráda, když budeš poblíž mě,“ řekla jsem pravdivě. Mámě se na tváři vyklubal šťastný úsměv a radostí mě málem umačkala.

„Jsem moc ráda, že mě chceš mít u sebe! Mám tě ráda, holčičko,“ zašeptala mi do ucha láskyplně.

„Já tebe taky, maminko,“ odpověděla jsem a zadívala se jí hluboko do očí. Ještě mi dala pusu na čelo a pak jen beze slova ukázala, ať jdu spát. Přikývla jsem a lehla si na tvrdou zem. Ani jsem netušila, jak moc jsem vlastně unavená. Do pár minut už jsem měla zavřené oči a propadala se do tmy. Poslední, co jsem slyšela, byl mámin smějící se hlas: „A pak že se jí nechce spát…“

„Nessie, Ness… Maličká, vstávej, slyšíš?! Musíme už jít!“ hulákal na mě stále dokola nějaký hlas.

„Vzbuďte ji někdo, na mě nereaguje… A násilím ji budit nechci…“ ozvalo se po chvíli.

„Dceruško, šup, vstávej, a honem!“ řekl někdo přísněji, až jsem musela zamžourat očima. Pomalu jsem je od sebe rozlepovala, až jsem spatřila mámu, jak se nade mnou sklání a budí mě.

„Už vstávám…“ zívla jsem ospale.

„Už bylo načase!“ zařehtal se Emm. Celou snídani – kterou jsem jedla za běhu – do mě rýpal, že se mi sice spát nechce, ale klidně bych zaspala i celý souboj. Snažila jsem se ho ignorovat, ale je to vůbec možné? Vždyť je to ten nejotravnější tvor, co kdy chodil na této planetě!

„Už zavři tu svoji odporně slizkou pusu, Emmettizno!“ zavrčela jsem a postavila se k němu čelem. „Můžeš si laskavě otravovat někoho jiného?!“ Každé slovo jsem vyslovila zvlášť a s důrazem. Už jsem ho měla plné zuby! Všichni na nás dva přihlíželi a čekali, co se bude dále dít.

„Promiň,“ zaskřehotal a vypadal zmateně. „Nechtěl jsem tě tak moc otravovat,“ zašeptal a se skloněnou hlavou se mi klidil z cesty.

„Co všichni tak blbě zíráte?! Čumte se jinam!“ zakřičela jsem naštvaně na ostatní a rozběhla se snad správnou cestou. Zlost mi málem přetékala ušima, jak jsem byla na všechny naštvaná. Ani ne tak na rodinu a vlastně ani na Emmetta, ale na… Na toho, kdo mi ublížil ze všech nejvíc. Kdo mi zlomil srdce a pak ho přímo přede mnou rozdupal a zašlapal do země. Na tvora tak odporného a bezcitného, ale přitom tak krásného a milujícího. Na Jacoba…

„Už se blížíme,“ zašeptal skoro neslyšeně Jazz po několika hodinovém běhu a zvedl ruku na znamení, ať se zastavíme a jsme naprosto zticha. Pomalu a u země, jako kočka na lovu, se blížil ke své kořisti, aby zjistil víc. Zničehonic se zastavil a zůstal stát. Nikdo ani nedýchal a čekal na jakékoli znamení nebo jen záminku k útoku. Nikdo se ani nehýbal a bál se jen nadechnout. Udělat jen ten nejmenší pohyb, jen sebemenší šramot a mohli bychom se prozradit a tak pokazit moment překvapení.

Mohli jsme takto nehnutě stát několik minut, možná i desítek minut a nikdo se neodvážil ani pohnout. Až po dlouhém a úmorném čekání na pokyn se Jazz pohl a přikrčil se ještě více k zemi. Teď na ní úplně ležel a byl schován za malým křoviskem. Pomalu, beze zvuku zvedl pravou ruku a ukázal na místo před námi. Naznačoval, že o kus dál odpočívají a nejsou připravení k boji. To byl náš okamžik. Ještě dal poslední pokyny o rozmístění a my se tak rozdělili. Potichu jako myšky jsme se všichni plazili k určenému místu - jen každý z jiné strany - abychom je měli obklíčené. Vlci byli rozděleni do menších skupinek a my vlastně také. Nechtěli jsme udělat stejnou chybu dvakrát, a tak si budeme krýt záda. My – máma, táta, já, Felix a Alessa – jsme se přikrčili k zemi a trošku s odstupem jsme se připlazili k mýtině. Když jsem nepatrně nadzvedla hlavu, uviděla jsem krajinu, na které se bude konat bitva. Před námi se rozprostírala malá hrbolatá mýtinka, na které polehávaly ty stvůry. Za nimi se tyčila větší skála, která nám pomůže k jejich odříznutí. Malý potůček, který se táhl přes půlku paloučku, hučel a šplouchal a pomalu odnášel stopy po krvavém masakru. Mohla by to být krásná příroda, ale jen bez lidských těl a jejich vrahů. Zřejmě si přinesli svačinku i sem, aby pak mohli bez problému odpočívat. Kusy zohavených těl se válely všude, krev roztříštěná snad na každém kousku tohoto místa a ani zmiňovaný potůček se tomu nevyhl. Voda byla zbarvena do ruda a odnášela kusy těl a krev dál do světa, aby dala zbytku světa zprávu, co se tady dělo. Dělalo se mi z toho špatně, ale snažila jsem se přemoct.

„Musím to vydržet,“ přemlouvala jsem se. Nebudu za sraba, chci jim pomoct!

„Prásk!“ ozvala se rána, která se následně rozléhala celou krajinou. Ptáci, kteří sídlili v lese, se zvedli ze svých úkrytů a radši rychle odletěli pryč. I já se vylekala a částečně se nahrbila. Rychle jsem se otočila k příšerám a s úlevou zjistila, že se to jen jedna z těch obludek svalila na zem a následně se s příšerným řevem protáhla. Strachem jsem se otřásla, až mi naběhla husí kůže. Při zívání odkryla své děsivě ostré tesáky a s mlasknutím je sklapla. Odporný zvuk.

Ozval se další rámus. Tentokrát ale z naší strany. Adrenalin se mi rozlil po celém těle a já se najednou cítila jako malé hyperaktivní dítě s malou bublinkou strachu v hlavě. Byl to totiž Eleazar, který v podobě sýčka dával znamení. Na toto všichni čekali, a tak nebylo proč dále vyčkávat.

První výpad přišel zprava. Jak jsme očekávali, do samotného útoku si nás ani nevšimli. Nájezd byl rychlý a účinný. Než se stačili zorientovat, jeden z nich padl k zemi mrtev. Už už se chystali zaútočit na první skupinu útočníků, když je napadli zleva. Nepatrně se rozdělili na dvě půlky, každá otočená jiným směrem a chystali se k výpadu, ale to už jsme byli na řadě my a překazili jsme jejich plány. Během sekundy jsme mezi ně s jekotem vběhli, a tak je nadobro rozdělili. Fáze první se vydařila, teď zbývala jen fáze dvě. Nadobro ty bestie zlikvidovat!

Bila jsem se opravdu dobře, to musím uznat. Po boku mých spolubojovníků to byla celkem hračka. Obklíčili jsme jednoho z posledních mutantů a začali kolem něj kroužit. Ustrašeně těkal z jednoho útočníka na druhého a zmateně se otáčel stále do kola, až se mu zatočila hlava a upadl. Toho hned využili Alessa a Felix a společně se na něj vrhli. Během sekundy jsem byla připravená také zaútočit, když vtom mě něco strhlo a odhodilo o pár metrů dál. Ještě další metr jsem sklouzla po lepkavé krvi, až jsem se nehty zaryla do země, a tak se zastavila těsně před rudou vodou. Přímo přede mnou leželo rozcupované lidské tělo, jehož vnitřnosti se se zápachem tlačily ven, rovnou do potoka. Rychle jsem zahnala zvracení a otočila se právě v pravý čas. Nade mnou se vzpínal obrovský Wraith. Snad ten největší, jakého jsem kdy viděla, a s roztáhnutou tlapou plnou ostrých drápů se po mně ohnal. Rychle jsem se překulila o kus dále – přímo na zohavené tělo –, a tím se vyhnula jeho smrtícímu úderu. Vší silou jsem se vyšvihla na nohy a tak se mu postavila čelem. Ani teď, když jsem stála, se mi nezdál o moc menší. S děsivým zavrčením na mě vycenil své usmrcující tesáky a udělal krok ke mně. Já jsem zapomněla, jak moc kluzké to pode mnou je a při úskoku opět sklouzla po všudypřítomné krvi a spadla po hlavě do potoka. Díky tomu, že nebyl moc hluboký, mi něco křuplo a já jsem pocítila palčivou bolest na krku. Jakmile jsem dopadla i zbytkem těla, hlava se mi zabořila do vody a následně do něčeho lepkavého a odporného. Snažila jsem se zvednout, ale nešlo to. Pomalu jsem se dusila, když vtom mě něco chytilo za nohu a vytáhlo ven. Jak jsem mohla očekávat, byla to ta zrůda. Svými obrovskými tlapami mi svírala nohu a přitáhla si mě před obličej. Otevřel mohutnou tlamu plnou zubů a zavrčel. Jeho odporný zapáchající dech podobný puchu shnilého masa byl skoro smrtící.

„Nech mou dceru na pokoji, ty odporná příšero plná tuku!“ zakřičela odkudsi máma a už se po tom stvoření vrhala. A nebyla sama. I celá moje skupina a nějací další mu šli po krku. Samozřejmě to hned vycítil a místo toho, aby se se mnou nějak páral, mě radši jen tak mrskl o skálu a rychle pádil pryč. Jeho pronásledovatelé se rozdělili do dvou skupin. Jedna běžela za mnou a druhá za ním. Jako první se u mě octla máma a v jejích očích se zračilo čiré zoufalství.

„Holčičko moje! Co ti to provedl?! Jsi v pořádku?!“ ptala se zoufale a klepala se strachem. Vůbec jsem netušila, že kdyby se mi něco stalo, zrovna ona se bude o mě takto bát.

„Neboj, mami, je mi fajn, jen…“ zaskřípala jsem zuby a chytla se za krk, „jen mě bolí tady.“ Ukázala jsem na přesné místo. Hned u mne stál Carlisle a prohlížel mě.

„Vypadá to na pohmoždění krku, ale jinak bude v pořádku, zahojí se to, neboj,“ ujišťoval nás obě. „Bude to chtít doma ještě nějaké vyšetření, ať víme přesně, co s tím má,“ pokračoval. „Také by s tím neměla hýbat…“ drmolil ještě další doktorské věci, než konečně skončil. To už jsem viděla i zbytek naší „vražedné party“ a byla klidnější.

„Už to jsou všichni?“ zeptala jsem se a čekala, kdo mi první odpoví.

„Jo, měli by to být všichni,“ odpověděl táta a usmál se. „Máme to z krku. Posledního, toho tvého, už zabili také. Byl schovaný o kus dále, asi chtěl mít od zbytku klid, a jak slyšel souboj, přiběhl, ale pozdě. Jen ti stihl pohmoždit krk a potom umřít…“ konstatoval. Musela jsem se zasmát. Pohlédla jsem na ostatní a viděla jsem stejné pocity, jaké jsem zažívala já. Už jsou mrtví! Konečně jsou všichni mrtví a tak je na světě o jedno zlo méně!

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 29. kapitola: