Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 27. kapitola

02.08.2011 (12:00) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1524×

27. kapitola – Ochránkyně lidu, bojovnice!

Nessie Cullen

Seděla jsem u té neznámé dívky, která byla zřejmě to, co já. Poloupírka. Stále se ještě neprobrala z kómatu, který utrpěla díky vážným zraněním. Dívala jsem se na její nádherné blonďaté vlásky, které měla skoro až po pás. Podle mě je měla hezčí, nežli já. Byly takové do bíla. Prostě nádherné.

Hypnotizovala jsem ji pohledem a uvažovala o slovech, které před pár hodinami pronesl Carlisle.

„Její organismus je velmi podobný, ne-li stejný, jako ten Nessiin. Bude také poloupírka. Určitě si všichni dobře pamatujete na bitvu s Arem a jeho gardou. Tehdy, aby zachránili naši malou Ness, přivedli Alice a Jasper poloupíra Nahuela s jeho tetou. Ten poté vyprávěl, že má zřejmě ještě tři sestry a podle mne,“ odkašlal si, „to je jedna z nich. Je samozřejmě také možné, že ne a prostě si nějaký upír stvořil své dítě, ale tohle mi připadá asi jako nejlepší možné vysvětlení,“ skončil svůj dlouhý monolog, a tím započal dlouhou éru dohadů a spekulací. Samozřejmě i já jsem nad tím uvažovala, protože konečně vím, že opravdu nejsem jediná poloupírka na tomto zkaženém světě. A tahle byla ještě k tomu tak statečná a přitom také tak hloupá, že se sama vydala na boj proti Wraithům. Však taky tak dopadla…

Pomalu jsem vstala od jejího lůžka a vydala se ven ze dveří. Tak jako i ostatní v tomto domě jsem chodila tiše a ubírala se do svých myšlenek. Jak to asi teď zvládají vlci? To byla otázka, na kterou jsem neznala odpověď, a vlastně jsem ji ani moc znát nechtěla. Všichni musí být úplně zdrcení a hlavně Julie… Jak jsem slyšela, Wraithi jí už kdysi zabili otce a sestru a teď… a teď i jejího milovaného manžela! Musí se cítit hrozně! Nedokážu si představit, že bych o Jakea přišla…

Byla jsem tak zabraná do svých vlastních myšlenek, že jsem si ani nestihla všimnout, že jsem na místě. Stála jsem u Jakea v pokoji a ten se na mě ztrápeně usmál. S Bradym sice nebyl takovou dobu, jako s ostatními, ale i tak byl nějakou dobu členem jeho smečky a vryl se mu do srdce. Truchlil už druhý den a nechtěl ani vstát z postele. On vlastně ani nemohl. Ten odporný mutant ho tak zřídil, že nejméně měsíc nesmí vstát, jinak by to bylo hodně špatné. Jen díky tomu, že je měnič a rychle se uzdravuje, žije.

„Ahoj, broučku.“ Odpovězeno mi bylo jen zamručením. „Mám tě ráda,“ zašeptala jsem k němu a přisedla si na postel. Položila jsem svou ruku na jeho tvář a něžně jej pohladila. Pohledl mi do očí a na malou chvíli se naše pohledy střetly. Pak opět ucukl a strhl mou ruku ze své tváře. Nechtěl nic. Nechtěl nikoho. Všechny odmítal. Jen na to, aby ho mohl Carlisle prohlédnout, popřípadě mu nějak pomoct, předcházelo hodinové přemlouvání. Sotva vložil kousek jídla do úst, sotva něco promluvil. I mne odmítal a já jsem netušila proč. Vždyť jsem mu nic neudělala, jen mu chci pomoct a být s ním! Trápil mě. Ani netušil jak…

Když už mě asi po šesté odstrčil, vzdala jsem to a odešla do svého pokoje, kde jsem se rozbrečela. Opět. Vždy, když jsem od něj odcházela, byla jsem zklamaná a zlomená. Pokaždé to končilo stejně. Odmítnutím…

Až po několika minutách jsem se konečně zklidnila a byla schopna normálně, pokud se to tak dá nazvat, uvažovat. Snad všichni se mě snažili utěšit a přesvědčit, že je to jen přechodové, že se musí vzpamatovat ze smrti svého druha, avšak já jsem jim to nevěřila. Prostě mě už přestal milovat. Bylo v tom snad milion zádrhelů, proč by neměl, avšak jeden nejdůležitější. A to, že já jej i nadále miluji a milovat budu!

Celý den nikdo z rodiny nelenil a chystali další výpad na Wraithy, aniž by pomysleli na to, že vlci už se k nám zřejmě nepřidají. Vždyť oplakávají Bradyho! Tehdy, když jsem ležela na té mýtině u Jake a viděla jeho tělo, bála jsem se, že mi zemře. Pak kolem mě pronesli Bradyho a já ztuhla. Jeho zohavené tělo sotva drželo při sobě a ani po tváři už ho nešlo poznat. Umřít pomalu a bolestivě? Ne… Takovou smrt si on nezasloužil. Nikdo by si ji nezasloužil… Rychle jsem se vrátila zpět do reality, než mi bude opět špatně. Vzala jsem si mikinu a vyrazila ven, za vlky. Ani nevím, co mě to popadlo, ale prostě jsem tam musela. Musela jsem vidět, jak se mají, co dělají a hlavně, jak to nesou. Zrychlila jsem v chůzi a přemýšlela, proč se to všechno stalo. Ne nad tím, proč vlastně Brad umřel, to mi bylo jasné. Nespolupracovali jsme. Byli jsme každý za sebe, ne jako jeden celek. Každý měl problém s každým, a proto mu nikdo nepřiskočil na pomoc, když to potřeboval, proto jsme měli ztráty a byli tak oslabení, i když nás bylo více. Ale já uvažovala, proč vlastně přišli Wraithi. Proč začali pustošit naši zemi, proč je někdo stvořil? To netušil, že to jsou nezvladatelná monstra, která se sem prostě nehodí?!

„Nessie, jsi to ty?“ vyrušil mě někdo z mého uvažování.

„Ano.“ Otočila jsem se a spatřila Setha. „Ahoj,“ pozdravila jsem ho nesměle.

„Ahoj… Co tady děláš?“ zeptal se, ale v jeho očích byl vidět nezájem.

„No, já…“ Odmlčela jsem se. „Ani nevím. Prostě jsem vás potřebovala vidět a,“ opět pauza, „zeptat se, jak se vám daří,“ zašeptala jsem a dál na něj upírala pohled.

„Jak se nám daří?! Jak se máme?! Jak bychom se asi mohli mít? Vždyť jsme přišli o člena smečky, o našeho bratra, o Bradyho?!“ křičel na mě, až jsem nadskočila.

„Tak… promiň,“ zašeptala jsem a už už jsem se chtěla otočit a vypadnout, abych se nemusela rozbrečet, když vtom mě zachytil za konec rukávu.

„Promiň, nechtěl jsem křičet. Já jen… že je to ještě příliš citlivé a takové otázky…“

„Chápu, omlouvám se… Chtěla jsem vás prostě jen navštívit.“

„Děkujeme. Pojď, třeba tě rádi uvidí a ty nám řekneš něco o Jakeovi.“ Při tom slově jsem se zasekla a do očí mi vběhly slzy.

„Co je? Děje se něco? Snad je v pořádku!?“ strachoval se.

„To jo, jen… S nikým nechce moc mluvit, nejí a je takový divný,“ zašeptala jsem a naznačovala, že o tom už nechci mluvit. Sice na něm bylo poznat, že by o něm chtěl vědět více, ale naštěstí mě nechal být.

Za chvíli jsme došli k jejich skále, kde panovala hustá atmosféra. Hromové ticho, které občas proťal smutný vzlyk. Pohledla jsem na Setha a bezhlasně se zeptala, jestli je to Julie. Přikývl a jeho obličej se stáhl do bolestné grimasy.

„Same,“ zvolal potichu, „je tady Renesmé.“ Po chvíli se z jedné chajdy protáhl snědý, utrápený muž. Sam. Na jeho tváři se objevil přemáhaný usměv.

„Vítej, Ness,“ pozdravil mě zkroušeně.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a společně jsme si sedli na jednu z provizorních laviček.

„Jak se máte? Co ty a Jake? A co ta neznámá dívka? Už jste zjistili, o koho jde?“ chrlil jednu otázku za druhou, aby se na mé otázky radši nedostalo.

„No, řekněme, že žijeme - všichni. S Jakem to není zrovna dvakrát dobré. S nikým nechce mluvit, málo jí a všechny odmítá, a o ní ještě nic nevíme, stále je v bezvědomí,“ dokončila jsem svou řeč.

„Snad Jakeaovi nic není?! Není nemocný?!“ strachoval se o něj.

„Ne, to ne… Spíše… Brady,“ hlesla jsem a on hned pochopil a zmlkl.

„A ty mu nějak pomoct nemůžeš? Měla bys být spíše s ním, nežli s námi,“ pokáral mě.

„Já bych byla, jenže on mě nechce. Vyhání mě od sebe,“ zavzlykala jsem a snažila se udržet slzy, což se mi zatím dařilo.

„Cože?!“ zněl dost poplašeně. „To, to je mi líto, Nessie, nechtěl jsem.“

„Ne, to je dobrý,“ předběhla jsem ho, aby se mi nemusel omlouvat. To jsem nechtěla.

„A jak to zvládáte vy,“ zeptala jsem se opatrně. Sam sklonil hlavu a hlasitě se nadechl.

„No, ne moc dobře. Pozítří bude mít pohřeb,“ hlesl. Dál už jsem se radši neptala, nechtěla jsem ho trápit.

„Je mi to všechno moc líto,“ zašeptala jsem a podívala se na něj. Zvedl hlavu a zadíval se mi do očí.

„Mně taky,“ řekl a zvedl se. „Promiň, že od tebe takto utíkám, ale už musím jít. Za chvilku budu mít hlídku a ještě musím skočit za Julií. Měla by být u ní Leah a Thomas, ale ještě ji chci zkontrolovat sám. Nebude to teď mít vůbec jednoduché. Ztratila svého manžela a ještě k tomu s ním čeká dítě.“

„Dítě?!“ Tím slovem mě šokoval.

„Ano, je těhotná. Druhý měsíc. Zjistila to, když jsme odjeli a ona šla k doktorovi, který je jako jediný s námi zadobře. Uvažovala dokonce i o potratu, což jsme jí naštěstí vymluvili. Nechá si ho, už jen kvůli tomu, že je Bradyho.“

„To jsem nevěděla,“ přiznala jsem se.

„My také ne a prosím, omluv mne, už opravdu musím jít.“

„Jistě, promiň, že jsem obtěžovala.“ Otočila jsem se a pomalu scházela ze skály.

„Neobtěžovala jsi. Jsem rád, že jste na nás nezapomněli,“ zavolal na mě ještě Sam.

***

Když jsem došla domů, bylo to stejné, jako když jsem odešla, a tak jsem zamířila k sobě do pokoje, abych se nějak zabavila.

Už jsem nevěděla, co mám dělat, abych zahnala nudu a chmury. Čtení mě už nebavilo, venku byla bez Jakea nuda, v televizi nic není, na počítači se mi být nechce… Jen tak jsem seděla na posteli a uvažovala, když vtom jsem uslyšela radostný hlas Carlislea, což bylo dosti divné v tomto zlém čase. Rychle jsem vstala a zamířila do místnosti, kde jsem ho slyšela. Byla to místnost pro hosty, kde přebývala naše krásná neznámá. Když jsem vkročila dovnitř, ztuhla jsem. Smaragdově modré oči vyděšeně vykulené, rozcuchaná, bělejší pleť než předtím a poplašená seděla na posteli a těkala ze mě na dědu.

„Klid, maličká, nechceme ti ublížit,“ upokojoval ji děda. „Jsme Cullenovi, ti vegetariáni, a víme, že jsi poloupírka. Chceme ti pomoct,“ pokračoval. Čekal, jak na to zareaguje, avšak ona jen stáhla čelo a dál vykuleně zírala. Mezitím se za mnou objevil táta a pozoroval ji nedůvěřivýma očima.

„Odsud neutečeš… Ani nemáš důvod, opravdu ti nechceme ublížit,“ promluvil zase pro změnu táta. Ještě více vykulila oči na tátu a vystrašeně se přikryla peřinou.

„Neboj se, prosím,“ zašeptal k ní děda a podal jí ruku. „Já jsem Carlisle, tamto je Edward a toto je naše malé sluníčko Renesmé, také poloupírka.“ Nedůvěřivě mu ruku podala a potřásla si s ním a potom obrátila svou pozornost na mě. Obě dvě jsme se měřily pohledem a zkoumaly toho druhého. Jemně jsem se pak na ni usmála a ona mi úsměv nejistě vrátila.

„Ahoj,“ zašeptala jsem roztřeseně a čekala, jestli mi odpoví.

„Ciao,“ zašeptala mi po chvíli nazpět. Trochu jsem se usmála tomu, jak mě pozdravila. Neměla americký přízvuk… spíše… no, nevím…

„Je to Italka, ale anglicky mluví,“ usmál se na nás táta, když jí to zjistil v hlavě. Ona se na něj nepochopeně dívala, a když si uvědomila, že vlastně mluvila italsky, usmála se o trochu veseleji.

Byla jsem tam s ní celou dobu, kdy ji děda prohlížel a říkal, co jí vlastně je. Mluvila plynule anglicky a celkem i dobře rozuměla, jen občas se jí muselo trochu pomoct, což nebyl problém, když v domě všichni, kromě mě, mluvili italsky. Byla příjemná a milá, když nám začala trošku důvěřovat a my dvě se spřátelily.

Druhý den ráno, když už byla trochu silnější a připravená na rozhovor, sešli jsme se všichni, kromě vlků, u nás v obýváku, abychom se o ní něco víc dozvěděli.

„No, ahoj,“ pozdravila nás na začátek trochu roztřeseně. „Takže, ehm,“ odkašlala si. „Jmenuji se Alessa. Je mi dvacet let a matku jsem nikdy nepoznala. Vlastně zemřela díky mně, protože mě porodila. Otce jsem poznala a byl u mne jen chvíli s mými sestrami. Asi do pěti let, pak za námi přišli mocní upíři, Volturiovi, a zabili jej, že se prý prohřešil proti jejich zákonům,“ promluvila nenávistně a dívala se do rohu pokoje. „Byla jsem jeho čtvrtá dcera. Ostatní jeho dcery, mé sestry, Lucia, Sarah a Vanessa, mne potom odvrhly, že prý jen díky mně otce zabili.“ Rozplakala se.

„Ale to není pravda, Aless,“ utěšovala jsem ji. „Oni na něj už měli spadeno dříve, než tě vůbec počal a až jak jsi byla s ním, ho dopadli a potrestali, věř mi,“ zašeptala jsem a svírala ji v náručí.

„Bylo mi jej líto,“ pošeptala sklesle. To už nevydržela ani Esmé a přiskočila k nám. Objala ji a utěšovala, že už je to za ní a teď už bude vše jen dobré, že teď jsme tady my. I když nevím, jestli si tím pomohla, nebo spíše naopak.

„No, pak jsem se nějakou dobu poflakovala sama a žila z toho, co jsem si povětšinou ukradla nebo někde sehnala. Až nakonec, když tu byli Wraithi a já jim snad potřetí jen tak tak unikla, jsem to vzdala a odmítala se jim stále vyhýbat. Když jsem jednou v knihovně listovala přes nějaké stránky, byl tam odkaz na blog se jmény. Až tam jsem zjistila, co mé jméno vlastně znamená, proč ho vlastně nosím. Alessa. Ochránkyně lidu. Bojovnice. Měla jsem už předurčený osud, když jsem se narodila, když mi dali toto jméno. Proto jediné, co mi zbylo po matce, byl meč z diamantů, zlata a hodně pevného kovu. Protože já jsem ta, co je zničí. Jsem přemožitelka. Přemožitelka Wraithů!”