Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 24. kapitola - 1. díl

23.06.2011 (09:30) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1198×

Edit: Článek neprošel korekcí!

24. kapitola – 1. díl - Vzpomínáme

Leah Clearwater

Probudila jsem se časně ráno, někdy kolem páté hodiny. Ač na nebi byly ještě hvězdy, já už jsem usnout nedokázala. Vyšla jsem ven z mého „stanu“, který byl vytvořený z naplavených dřev, nějakých plachet a dalších věcí, které jsme měli při stavbě našeho nového domova po ruce. Protáhla jsem se a zívla. Už delší dobu nemohu spát, skoro ani zamhouřit oka, aniž bych na něj nemyslela. Byl v každé mé myšlence, která se mi prohnala hlavou. Nikdy bych nevěřila, že se mi to po Samově zradě stane, ale stalo. Zamilovala jsem se…

Měla bych být ráda, měla bych mu říct, nebo aspoň naznačit, co k němu cítím, ale nemohla jsem. Nebylo to tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Tak jako vše v mém strastiplném životě. Všude samá překážka, kterou musím pro trochu štěstí překonat, tolik bolesti, co musím protrpět… A teď, když už se zdá, že to, po čem celý svůj život toužím, je na dosah ruky, objeví se další překážka a já nevím, zdali mám na ni dost sil. Už jsem unavená z věčného ustupování, přetvářky a dělání něčeho, co nechci. Chci si žít svůj život po boku někoho, koho miluji. Chci být sama sebou…

„Ty nespíš?“ ozvalo se mi za zády a já jsem lehnutím nadskočila. „Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omluvil se dotyčný.

„To nic. Nemohu spát,“ svěřila jsem se oné osobě.

„Já také ne… Možná to bude tím, že jsem několik dnů spal nonstop,“ zasmál se.

„No, to je taky možnost,“ zasmála jsem se s ním a dále se dívala z útesů dolů, do strmého srázu.

„A jak to, že nespíš ty v těchto ranních hodinách?“ zeptal se a upřel na mě svůj pohled.

„To není podstatné…“ odpověděla jsem a svěsila hlavu.

„Děje se něco, Leah? Jestli ano, řekni mi to.“ Položil mi ruce na ramena a otočil k sobě. Zadívala jsem se do jeho čokoládových očí a cítila, že jemu to říct mohu, ale… Nebyla jsem si jistá.

„To vážně není důležité,“ odpověděla jsem a snažila jsem se znít přesvědčivě. Zřejmě se mi to ale nepovedlo, protože se zamračil a povytáhl jedno obočí. „Opravdu, Jakeu, je to v pořádku…“

„Ty jsi tvrdohlavá!“ zavrčel. „Pojď se aspoň projít. Chci si to tady prohlédnout a zjistit, co všechno se změnilo. A myslím, že tobě společnost taky prosměje,“ usmál se. Taková nabídka se neodmítá a tak jsme společně vyrazili do lesa. Chvíli jsme šli přes pláž, poté zase v lese, až jsme došli k domům La Push. Jake zamířil k místu, kde kdysi mývali svůj dům Blackovi.

„Jakeu, je to už dlouho, opravdu tam chceš jít?“ zeptala jsem se bázlivě a čekala na jeho reakci. Na chvíli se zastavil a hypnotizoval svýma očima hlínu na zemi. Nakonec sebevědomě přikývl a ukázal, ať jdu s ním. Samozřejmě jsem ani na chvíli nezaváhala a doprovázela ho k jeho bývalému domovu.

Když jsme vyšli zpoza keře a Jake spatřil polozříceninu, zalapal po dechu. Pohladila jsem ho po zádech a snažila jsem se ho nějak uklidnit. V tomto domě už dlouho nikdo nebyl. Od doby, co Billy umřel, zde nikdo nebydlel, nikdo se o něj nestaral a dům tak trouchnivěl. V Jakeovích očích se zračil smutek, vztek, ale také vzpomínky, které měl na tento dům. Vyrůstal zde, není se čemu divit.

„Pojď, Jacobe, tady už nic není,“ pošeptala jsem k němu a rukou se ho snažila popostrčit k odchodu.

„Počkej,“ zašeptal na zpět a chytil mě za ruku. Jeho oči se zadívaly do těch mých a já poznala, že chce jít dovnitř. Přikývla jsem a šla těsně za ním. Na chvíli se zastavil u rozpadlých vchodových dveří, ale nakonec vstoupil a já za s ním. Do nosu mi vklouzl pach plísně a prachu. Nakrčila jsem nos, abych to tak moc necítila a pokračovala za svým přítelem. Procházel jednu místnost po druhé a všechny důkladně prozkoumával. Když jsme došli do Billyho pokoje, zastavil se. Do očí se mu nahrnuly slzy a jeho svaly se napnuly. Sehnul se pro fotku, která se povalovala na zemi, a dlouze se na ni zadíval. Už déle nedokázal zadržet slzy a tak je nechal kanout po svém obličeji. Rychle jsem k němu přiskočila a objala jej. Vím, jaké to je, ztratit někoho blízkého, někoho, na kom vám hodně záleží. A když si na něj znovu vzpomenete, žal je zpět, jako by to bylo teprve včera, kdy vás dotyčná osoba opustila na vždy. Kdy odešla za dávnými předky a vy jste tady zůstali sami, jen se svým žalem…

„Jakeu,“ zašeptala jsem mu do ucha a snažila se ho uklidnit. „Pojď už, tady tě nic pěkného nečeká…“ řekla jsem a snažila se ho odtáhnout. Až pak jsem teprve spatřila, co bylo na té fotce. Byl tam Billy i Sarah, jeho rodiče, obě dvě sestry a on, když byl ještě malé pidižle. Určitě vzpomínal na tu dobu, kdy byla většina jeho rodiny na živu a on žil v celku „normální“ život. Když ještě nebyl měničem a nebyli žádní Wraithi.

„Jakeu, pojď,“ promluvila jsem na něj znovu a až teď na má slova zareagoval. Uslzenýma očima se na mě podíval a kývl. Společně jsme vyšli z domu a zamířili na pláž, kde jsme si na chvíli sedli. Ač jsem se snažila sebevíc, nedokázala jsem ho úplně rozveselit, až když jsem se zeptala, jak se s Ness mají, rozzářil se jako sluníčko. Vyprávěl mi spoustu příhod, co za ty léta, kdy byl s Cullenovými pryč, zažil. Také jak moc miluje Nessie a vlastně celou svou novou rodinu. Při těch slovech o jeho lásce a rodině mě píchlo u srdce. Já nemám svou lásku, ani opravdovou rodinu. Ano, mám vlčí rodinu, nebo spíše smečku, ale ta nevynahradí tu lásku, co mi schází… Potřebuju svou vlastní rodinu… Někdo by mohl namítnout, že mám bratra. Ano, mám a neskonale ho miluji, ale i on má svou vlastní rodinu. Má svou ženu a je s ní šťastný a já jeho štěstí nechci kazit…

„Leah, co se děje? Ty přeci víš, že mně můžeš věřit… Chci, abys mi věřila. Já nechci, aby ses zbytečně trápila, a já nevím proč… Chci ti pomoct,“ promluvil přátelsky Jake a položil svou ruku na mou. Podívala jsem se na něj a uvažovala. Mám mu to říct?

„Nikomu to neřekneš, přísaháš?“ jistila jsem se. Přikývl a čekal, co ze sebe dostanu. Chvíli jsem mlčela a přemýšlela, jak mu to mám říct a jaká slova použít. On celou tu dobu trpělivě čekal a jemně se na mě usmíval.

„Znáš Samova nejstaršího syna Thomase?“ zeptala jsem se.

„No, jenom z vyprávění. Ještě jsem neměl tu čest se s ním potkat,“ odpověděl a já jsem se usmála. Možná to takto pro mě bude lepší.

„No, už mu bylo osmnáct a jaksi… no… vyrostl, řekneme…“ pronesla jsem koktavým hlasem a vraždila pohledem písek před námi. Když jsem pohlédla na Jakea, měl na tváři blažený úsměv.

„Do krásy, viď?“ rýpnul si do mě a začal se šíleně smát. Na oplátku jsem na něj zavrčela, ale i přes to jsem se zčervenala jako rajče. Trefil se přímo do černého…

„Přestaň!“ sykla jsem na něj a chtěla se postavit, když mě zarazila jeho ruka a stáhla zpět dolů.

„Už budu hodný, slibuju!“ pronesl a zatvářil se jako roztomilé, ale smutné štěně. Jeho obličeje byly vždy úžasné a tento ala smutné štěně, byl úžasný. Nakonec jsem tedy zůstala, ale připadala jsem si blbě…

„A ví o tom?“ zeptal se a já místo odpovědi zakroutila hlavou. „Tak mu to řekni,“ usmál se na mě.

„Tobě se to řekne,“ zavrčela jsem. „Ale jak mám vědět, že …“ nedokončila jsem větu.

„Že se mu taky líbíš?“ dokončil za mě. Nemně jsem přikývla a dál pozorovala východ slunce, který ozařoval moře pod sebou. „To se dozvíš jedině tehdy, až mu to řekneš… Nebo aspoň nějak naznačíš…“ řekl a povzbudivě se na mě usmál.

„No, ale v tom není jediný problém…“

„A v čem teda ještě?“ optal se zvědavě.

„V Samovi. Myslíš, že jen tak přijme, že jsme se zamilovala do jeho syna? Upřímně pochybuju… A určitě ani Emily nebude dvakrát nadšená…“

„Tak to hold budou muset respektovat, pokud to bude vzájemné,“ odpověděl rázně Jake.

„Pokud…“ zašeptala jsem nepřítomně a dál se utápěla v myšlenkách. Jake mě naštěstí nechal tak a nevyrušoval mě. Pár věcí jsem si urovnala v hlavě a nad některými jsem ještě přemýšlela, když se najednou můj přísedící postavil.

„Kam jdeš? Děje se něco?“ zeptal jsem se.

„Ne, ne… Jen tě nechci rušit, tak půjdu za tátou…“ pronesl smutně.

„Mně nikdy nerušíš… Navíc jsem ráda, že tu se mnou jsi a já tady nejsem sama. A možná, že se mi i trochu ulevilo, když to malé-velké tajemství ví i někdo jiný, nežli já. Takže půjdu s tebou. Po cestě natrháme nějaké kytky, ať tam nejdeme po prázdnu, co na to říkáš, hm?“ usmála jsem se.

„To víš, že tvoji společnost nikdy neodmítnu.“ Úsměv mi opětoval a společně jsme vyrazili na místní hřbitov. Během několika minut jsme tam byli a po cestě natrhali dvě kytice. Jednu pro Jakeova tátu, Billyho a jednu pro mou mámu a tátu. Nejdříve jsme šli k Billyho hrobu, který jsme společně trochu vyčistili a položili na něj jednu kytici lučních květin. Pak jsem tam nechala Jakea, ať si v klidu „popovídá“ s otcem a já šla za svou rodinou.

Zastavila jsem u krásného mramorového hrobu, na kterém bylo napsáno: Manželé Sue a Harry Clearwater a pod tím: S láskou vzpomínáme. Přišla jsem trochu blíže a očistila svým rukávem nápis. Už přes měsíc jsem zde nebyla, protože jsme toho měli hodně na práci… ani na chvíli jsem si neudělala čas, abych navštívila své rodiče. Teď jsem ale tady a vše vynahradím. Vytrhala jsem plevel, který tu za dobu mé nepřítomnosti vyrostl, a na pomník položila svazek květin. Sice to nebyly žádné růže ani orchideje, ale také byly krásné.

Ještě nějakou chvíli jsem tam stála a přemýšlela nad těma dvěma, až jsem úplně zapomněla na běh hodin. Z mého zaujatého pohledu na náhrobek mě vyrušil až Jacob, kterého jsem slyšela těsně za sebou. Nemluvil. Čekal jen, až se sama rozhodnu, kdy odejít.

„Už jdu,“ promluvila jsem a s úsměvem jsem se na něj otočila. Přikývl a společně jsme odešli z hřbitova, místa všech zesnulých.

Moc vás prosím, aby jste mi zde zanechali komentáře. Vydím, že článek se sice dost zobrazuje, ale komentáře skoro žádné. Myslíte, že mě potěší, když tam vidím jen 2 komentáře z cca 7? Opravdu ne. Spíše mě to odrazuje od psání... Ano, možná nepíšu zrovna nejlépe, ale tak když se vám to nelíbí, tak mě v komentářích nechvalte, ale řekněte, co se vám nelíbí, ať vím, v čem se mám zlepšít!!! Děkuju všem, kteří mi ten komentář zanechají a pro ty lidi, je i tato kapitola věnována.

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 24. kapitola - 1. díl: