Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 20. kapitola

28.05.2011 (10:00) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1408×

20. kapitola – Jako šípková růženka...

Když jsem ráno vstala, oči jsem měla celé opuchlé a celkově jsem byla celá rozlámaná. Vůbec jsem nemohla spát. Stále jsem přemýšlela nad tím, co se včera stalo. Možná, že jsem na mámu neměla tak křičet, ale ona si o to celou tu dobu říkala. Vždyť pokaždé, když Jake vstoupil do místnosti, ho provokovala a různými narážkami ponižovala. A včera už to opravdu přehnala. Třeba si myslí, že mi chce pomoct, ale spíše mi jen ubližuje. Já ho miluju a on mě. Chceme být spolu a nic nám v tom nebrání, teda až na ni, samozřejmě. Tiše jsem si povzdechla a odebrala jsem se do koupelny, kde jsem se osprchovala a trochu zkulturnila.

Když jsem stála před dveřmi od svého pokoje, zaposlouchala jsem sem do ticha, které vládlo celým domem, jestli nezaslechnu někoho z rodiny. Žádný zvuk jsem nezaznamenala, což mě sice trochu zmátlo, protože obvykle tu bývá neuvěřitelně živo, ale v tuto chvíli mi to naprosto vyhovovalo. Rychle jsem seběhla dolů, kde jsem opatrně nakoukla do všech místností, a nakonec jsem zamířila do kuchyně, kde jsem si vzala něco na snídani. Bez jakéhokoli zdržování jsem s ní vyběhla po schodech nahoru a vběhla zpět do svého pokoje, kde jsem si pustila písničky a zapnula notebook. Snědla jsem rohlík a potom si zašla na internet, kde jsem strávila asi hodinu. Když jsem na počítači skončila a vypnula jej, otočila jsem se čelem k oknu. Přešla jsem k němu, podívala se ven a uvažovala, co teď budu dělat. Nakonec jsem si v pokoji utřela prach, zalila květiny, uklidila a oblečení, které jsem měla špinavé, zanesla na vyprání. Vždy, když se nudím, tak buďto uklízím, nebo jdu za někým z rodiny a snažím se nějak zabavit, ale jelikož teď asi nikdo není doma a já jsem vlastně uražená, zbylo mi jenom uklízení.

Kolem jedenácté hodiny dopoledne, když jsem seděla na posteli a nad něčím přemýšlela, zaslechla jsem z vedlejšího pokoje dunivé rány, které neustále zrychlovaly. Jacobovo srdce. Okamžitě jsem vyskočila z postele a běžela k němu do pokoje. Ležel nehybně, jako už několik dnů předtím. Žádné známky toho, že by se opět probudil k životu. Pouze jeho srdce tlouklo rychleji a hlasitěji.

„Jaku?“ zašeptala jsem k němu tiše, ale bez odezvy. „Jacobe, jestli mě slyšíš, pohni rukou nebo třeba jen prstem,“ řekla jsem a upřeně pozorovala obě jeho ruce. Opět žádná reakce. Nepromluvil, ani se nijak nepohnul. Tiše jsem si povzdechla a svalila se na židli. Chvíli jsem ho ještě pozorovala a v duchu prosila někoho nahoře, aby mi ho vrátil. Nikdy jsem nebyla věřící a taky silně pochybuji, že někdy budu, ale pokaždé, když něco chci, obracím se na Boha. Ani nevím proč, ale už to tak mám vžité. Možná taky díky rodině, která je z větší části křesťansky založená…

„Ahoj, zlato,“ pozdravila jsem ho po chvíli ticha a pohladila po hřbetu ruky. Vyprávěla jsem mu, jak dopadla výprava za Wraithy, a taky moji včerejší hádku s mámou. Když jsem asi po hodině skončila, přisedla jsem si k němu na postel.

„Ach jo… Jaku… Probuď se už… Hrozně moc mi chybíš…,“ pošeptala jsem tiše a z úst mi vyšel tichý, ale bolestný vzlyk. Naštěstí jsem se zarazila dřív, než jsem se stačila rozbrečet. Jak moc se mi po mém vlčkovi stýskalo. Takhle dlouho jsme od sebe nebyli… no, snad nikdy… Vždy jsme spolu strávili snad každou minutu. Když jsem byla malá, hrál si se mnou a věnoval mi každičkou minutu, aby mě zabavil, a teď, když už jsem starší a pochopila jsem, co ke mně cítí a já k němu, se mnou tráví snad veškerý čas, abychom si byli blíž. Ale teď jsem bez něj, úplně sama a ještě k tomu pohádaná s rodinou…

„Už půjdu, musím najít někoho z rodiny… Zatím ahoj, lásko…,“ rozloučila jsem se s ním a sehnula se k němu, abych ho mohla políbit. Něžně jsem přiložila své rty k těm jeho a jemně se o ně otřela. Pomalu jsem se napřímila a věnovala mu poslední pohled, než odejdu z pokoje. Vtom se však něco změnilo. Jeho pravá ruka, která nehnutě ležela několik dní, se teď sevřela v pěst a posunula se trochu více k tělu. Mé srdce se rozbušilo na plné obrázky a mé oči z jeho ruky nespouštěly pohled. Stále jsem ho hypnotizovala, dokud se i druhá ruka nepohnula a jeho nohy se nezatřásly.

„Jaku!“ vykřikla jsem nadšeně a přiřítila se blíž k němu. Jeho oči párkrát zamrkaly a pak se jen malou škvírkou dívaly na svět. Jeho ústa se pootevřela a hlasitě vydechla.

„Ty ses probral,“ zajásala jsem a chytla ho za ruku. Ta krásné ústa, která jsem před chvíli políbila, se zkřivila do krásného úsměvu. On se probudil! Jake je zpět!! Tyto a jim podobné věty se mi honily hlavou a nic jiného už jsem nevnímala. Jacob ještě párkrát zamrkal a pak se s mou pomocí posadil. Vypadal strašně roztomile. Jeho nádherné hnědé vlasy byly rozcuchané do všech stran, nádherná a sladká ústa zahnutá do mírného úsměvu a ty nejkrásnější čokoládové oči na mě upíraly pohled, v kterém bylo tolik nadšení, kolik asi musel vidět on v těch mých. Byla jsem neskonale šťastná, že je opět při vědomí. Ještě nějakou chvíli se rozkoukával, kde to vlastně je, ale pak už začal mluvit.

„Co se stalo?“ To byla první otázka, kterou mi položil, a vypadal, že si to opravdu nepamatuje.

„Ty si to nepamatuješ?“ zeptala jsem se, abych se ujistila, ale on mi na to zavrtěl hlavou. „No, trénoval jsi s Garrettem, ale pak se to vymklo jeho kontrole a on ti ublížil a pak si ležel několik dní v komatu,“ vysvětlovala jsem mu to stručně.

„Aha, vlastně… už si vzpomínám,“ usmál se. „A taky si vzpomínám, že na mě snad celou tu dobu, kdy jsem byl v černočerné tmě, někdo mluvil. Myslím, že jsi to byla ty,“ ukázal na mě se smíchem. „Něco o Wraithech, Belle a…“ Ani to nestihl doříct a chytil se za hlavu. Místo jeho krásného úsměvu teď měl na obličeji úzkou linku, která nevěstila nic dobrého.

„Co je ti?“ zeptala jsem se vystrašeně.

„To nic, zlato, to je v pořádku. Jen mě trochu bolí hlava…“ pronesl, jako by se nic nestalo.

„Radši dojdu pro Carlislea,“ řekla jsem a vystřelila jsem z pokoje jako střela, aby mě nemohl zastavit tím, že mu nic není. Vyběhla jsem před dům a oběhla celou zahradu.

„Carlisle! Esmé!“ volala jsem, ale nikdo se mi neozýval. Kde jen můžou být? Ráno jsem byla ráda, že tu nikdo není a neruší mě, ale teď bych je vážně potřebovala. Třeba Jake potřebuje nějaké prášky…

Rychle jsem ještě oběhla kousek lesa, který byl co nejblíže nám, ale nikoho jsem nenašla ani mi nikdo neodpovídal. Byla jsem bezradná. Vůbec jsem netušila, kde všichni můžou být. Kam by se tak najednou všichni poděli?

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 20. kapitola: