Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 18. kapitola

„Budu ti číst Romea a Julii, snad se ti to bude líbit,“ řekla jsem a sedla si na stoličku. Začala jsem číst a tak jsem se zažrala do děje, že jsem vůbec nevnímala okolí, ani příjezd několika aut a něčí bolestné výkřiky.

Renesmé Cullen

Když jsem si pořádně uvědomila, co vlastně slyším a odkud zvuky vycházejí, vyskočila jsem ze židle, odhodila knížku a běžela po schodech dolů. Sama jsem se divila, že se svou šikovností jsem nezahučela dolů a nenatloukla si. Během tří sekund jsem stála před vchodovými dveřmi a otevírala je. To, co jsem viděla, mě opravdu překvapilo. Několik metrů ode mě stál Emmett, který bolestně křičel a válel se po zemi. Vykulila jsem oči a chtěla mu nějak pomoct, když vtom vyskočil na nohy.

„Jo, holt neměli nejmenší šanci. Takhle kňučeli, potvory jedny zmutovaný. Nejprve jsem jim dal zprava, zleva…“ popisoval Paulovi a přitom kolem sebe máchal rukama.

„To nic není,“ odfrkl si Paul. „To já jsem mu šel rovnou po krku a jedním kousnutím mu přelomil vaz. No a bylo po něm. Vlastně jsem je skoro všechny zabil já, zbytek smečky neměl co dělat,“ vytahoval se.

„No ták, Paule,“ pokáral ho Sam a varovně poplácal po rameni.

„To když ty psiska zahlédly mě, utíkaly co nejdál, aby si zachránily své životy!“ vychloubal se Emm.

„Možná to bylo taky proto, že Edward je nalákal zepředu, zatímco my je zabíjeli zezadu, viď?“ zasmála se Alice a prošla s Jazzem kolem mě. Vesele se na mě usmáli a pokračovali se zřejmě převléct, protože všichni byli od bláta a jiné špíny. Zpozorovala jsem na nich, že to nebyla jen špína, ale také krev. Ale taková zvláštní… Nafialovělá… Zřejmě byla těch Wraithů, protože normální stvoření takovouhle krev nemají.

„Ahoj, Nessie,“ přiřítila se ke mně máma a vzala mě do pevného náručí. „Všichni jsme v pořádku, šlo to celkem rychle. A jak ses tady měla ty? Nechybělo ti něco? Nebylo ti tady smutno?“ ptala se rychle a prohlížela si mě, jestli mi nic není.

„Proboha, mami!“ vykřikla jsem a odstrčila ji od sebe. „Nejsem malé dítě, umím zůstat sama, aniž by se mi něco stalo!“ zavrčela jsem.

„Máma měla jenom strach,“ zastal se jí táta.

„Pokud já vím, s Wraithy jste bojoval vy, ne já!“ řekla jsem dost naštvaně a tátovi v duchu vytkla, že mě nevzali s sebou.

„Já vím, na co narážíš,“ pošeptal mi potichu, když tlačil mámu dovnitř. Ještě byla celá vyjevená z toho, jak jsem ji přivítala. Možná, že jsem na ni neměla být tak zlá… Šla jsem za nimi dovnitř a sedla si na gauč v obývacím pokoji. Během chvíle tam byli všichni, kteří se podíleli na akci „Mrtvej Wraith, dobrej Wraith“.

„Tak jaké to bylo? Nestalo se nikomu z vás nic?“ zeptala jsem se a čekala, kdo o tom začne první mluvit.

„No, podle toho, co říkali vlci, jsem si myslel, že to budou nějaké fakt nesmrtelné potvory, ale zlomíš jim vaz a je po nich,“ nevzrušeně pokrčil rameny Emm. Pro toho nikdy nebyl problém někomu namlátit. Popravdě řečeno se rád pral.

„Nebylo to zase takové jednoduché, jako to tady popisuje Emm, broučku. Však ho znáš, všechno přehání,“ řekla babi Esmé.

„Neboj, vím,“ zasmála jsem se.

„No a snad to není pravda?“ zeptal se dotčeně.

„Když jsme přišli na to, jakou mají slabinu, šlo to celkem lehce. Vůbec nečekali, že se proti nim někdo postaví a bude chtít bojovat. A také díky tomu, že nás bylo víc a byli jsme lépe vytrénovaní, neměli pražádnou šanci,“ přidal se do rozhovoru Jasper.

„To je dobře,“ řekla jsem a usmála se.

„A jak ses tady měla ty? Jacob se stále neprobudil?“ zeptala se Esmé.

„Ne, Jake stále spí… No, nejprve jsem tady uklidila,“ zasmála jsem se, „a potom jsem si četla. Nic jiného.“

„No tak to je skvělý. My tam bojujeme o holý život a ty si tady uklízíš…“ řekl Emm trochu dotčeně a snažil se udržet, aby se nezačal smát.

„Tak si to příště vyměníme. Já si budu hrát s Wraithama na kočku a myš a ty tady hezky vyluxuješ, utřeš prach, …“

„Ale ne…“ skočil mi do řeči. „Každý si zůstaneme u toho svého, co ty na to?“ řekl rychle, protože tušil, že by ho jinak Esmé zapojila do domácích prací, a to on velmi nerad.

Zasmála jsem se a rychle dodala: „Ale příště jdu s vámi!“ Když mi došlo, co jsem řekla, zarazila jsem se. „Počkat… Ono bude ještě nějaké příště?“ zeptala jsem se zaraženě a pohlédla na tátu.

„Víš, Nessie,“ začal. „Dohodli jsme se, že takto už to nejde, a tak se je budeme snažit zničit všechny, pokud možno,“ řekl a čekal na moji reakci. Jen jsem tam zaraženě seděla a přemýšlela. Možná, že když tak rychle a lehce zlikvidovali tuhle skupiny, ostatní půjdou také tak snadno.

„V to doufáme,“ usmál se táta.

Ještě několik hodin jsme si povídali o zážitcích z jejich akce, potom jak se správně zabíjí Wraith, načež si Emmett vymyslel, že o tom asi napíše knížku. Byla jsem z toho všeho tak unavená, že jsem jim tam usnula na gauči. Ani nevím jak, ale večer, když jsem se vzbudila, ležela jsem u sebe v pokoji. Zřejmě mě sem odnesl táta.