Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová identita 7

03.09.2010 (12:45) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3685×

Edward mě potom znovu objal, vzal mě do náručí a vynášel mě z restaurace. Já stále plakala a nemohla to zastavit. U dveří vyzvednul naše saka a společně se mnou vyšel do chladného nočního vzduchu.

Maličko jsem se otřásla, když se vítr dostal za límeček mojí bílé košile.

„Už tam budeme,“ brouknul mi Edward do ucha a hned na to mě pokládal do pohodlné sedačky jeho auta.

„Díky,“ řekla jsem a nechala se odvážet pryč.

Edward jel zdá se velmi rychle, soudě podle okolních domů a později i stromů, které se míhaly za okýnkem jeho vozidla. Tato rychlost mě pomalu začala kolébat ke spánku. Pozdě jsem si uvědomila, že Edward minul odbočku do mého nového domečku. Projel kolem ní, jako by se nechumelilo a mně se sevřel hrudník.

„Kam… kam mě to vezeš?“ vyhrkla jsem vystrašeně a celé mé tělo se přitisklo co nejvíc ke dveřím automobilu.

Obklopil mě šílený strach, že tento milý muž, se kterým se znám tak krátce, není vůbec milý. Věděla jsem, že mám být opatrnější, a přesto jsem naletěla dalšímu s pěkným kukučem. Tenhle měl sice oči mnohem hezčí než Jake, přesto se mi na něm něco od začátku nezdálo a to se mi nyní nejspíš stane osudným. Neměla jsem být tak blbá a znovu naletět. Jsem v pasti. Z automobilu, který jel přes stovku, asi těžko vyskočím, aniž bych si nezpůsobila víc škody než užitku. Mé tělo se roztřáslo nekontrolovatelným strachem a z očí mi začaly kapat slzy. Slzy se během chvilky změnily v pláč, do kterého se vkradly vzlyky. Netrvalo dlouho a z mého hrdla se vydral neposlušný vzlyk. Tento jediný vzlyk probral Edwarda z jakéhosi transu a donutil ho zastavit auto.

Nerozmýšlela jsem se dlouho. Rychle jsem se odpásala a už jsem otevírala dveře. Chtěla jsem vyskočit z auta, ale Edwardova ruka obmotaná kolem mého zápěstí zhatila můj plán.

„Nesso, vrať se, jedeme ke mně domů.“

„Já k tobě nechci. Pust mě a už se ke mně nepřibližuj!“ křičela jsem na něj a škubala rukou. On mě nakonec pustil a já vyběhla do tmavé noci. Nevěděla jsem, kam běžím. Až když jsem klopýtla o vyvrácený pařez, uvědomila jsem si, že jsem v lese. Na noze jsem cítila tržnou ránu a se vzduchem se smísil pach soli a rzi. Pokusila jsem se vstát, jenže to nešlo. Pravděpodobně jsem si vyvrtla kotník. Taky kdo by si ho nevyvrtnul, když jsem na sobě měla lodičky.

„Nesso!“ ozval se jeho sametový hlas a já se ještě víc přikrčila. V tomto hustém lese už jsem nebyla chráněna vůbec. Tady se nedovolám nikoho.

„Nesso, prosím, kde jsi? Nevím, co se stalo, ale já ti vážně nechci ublížit. Alice mi posílala zprávu, že je ve tvém domku odpojená elektrika i voda kvůli zítřejší rekonstrukci. Myslel jsem, že by bylo vhodné vzít tě ke mně, aby ses alespoň trochu vyspala.“ Tohle mělo logiku, ale stále jsem nechápala, proč by to dělal, známe se tak krátce.

„Proč mě chceš vzít k sobě? Skoro mě neznáš a já tebe. Musíš mít nějaký postranní úmysl, všichni ho máte. Všichni jste stejní!“ zařvala jsem do lesa a nevnímala možnost mého brzkého odhalení.

„Nevím, co myslíš tím všichni, ale máš pravdu, mám jeden postranní úmysl,“ řekl a z jeho hlasu jsem cítila smích.

„Já to věděla,“ zašeptala jsem si pro sebe.

„Můj postranní úmysl byl, vzít tě někam, kde si budeš moct dát horkou sprchu po náročném dni. Nic jiného v tom nebylo a teď už mi prosím řekni, kde jsi. Cítím krev, stalo se ti něco?“ zeptal se mírně poplašeně. Na tváři se mi vyloudil drobný úsměv. Nechápala jsem to, ale on vážně asi nebyl zlý. Naopak měl o mě strach, to Jake nikdy neměl, ani když jsme spolu začínali chodit. Edward mě ani kloudně nezná a už se o mě strachuje, byl prostě sladký.

„Jsem u vyvaleného pařezu,“ rezignovala jsem.

„Jsem rád, že sis útěk rozmyslela,“ povídal, když mě bral do náručí a nesl zpět do auta.

„Omlouvám se, je pro mě těžké důvěřovat lidem,“ špitla jsem mu do ramene a nasála jeho nádhernou vůni.

„To kvůli tomu Jacobovi?“ zeptal se znenadání a tím mě zaskočil.

„Ne, už jsem říkala, že žádného neznám!“ bránila jsem se, seč mi síly stačily.

„Takže ta reakce v restauraci, když jsi uslyšela tu ženu, jak volá jeho jméno, byla jenom zahraná?“ zeptal se a pokládal mě na sedadlo spolujezdce tak, že mi nohy koukaly z auta.

„Nevím, co myslíš,“ snažila jsem se mlžit.

„Srazila jsi ze stolu skleničku a pak se rozplakala,“ objasňoval mi a šel do kufru pro autolékárničku.

„Nelekla jsem se jména, pouze té korpulentní dámy, která seděla o dva stoly dál,“ vymýšlela jsem si a děkovala, že tam ta dáma opravdu byla.

„Jistě, ta byla opravdu děsivá. Ani se nedivím, že tě dohnala k pláči,“ zasmál se.

„Někteří lidé to mají těžké, bylo mi jí líto,“ obhajovala jsem své chování. Došel zpět ke mně a klekl si na koleno. Z lékárničky vyndal gázu a dezinfekci. Gázu přiložil pod ranku, která se táhla od mého kolena až do poloviny holeně. Lahvičku s dezinfekcí otočil dnem vzhůru a čirá tekutina vytekla na mou obnaženou kůži.

„Au,“ usykla jsem, jak mě to začalo štípat.

„Promiň, musím to vydesinfikovat, bude to už jenom chvilička a zalepím ti to.“

„Já vím, já jen… no nic. Za všechno děkuju,“ řekla jsem to, co mě už dlouho pálilo na jazyku.

„Nemáš vůbec zač,“ usmál se v odpovědi. Nohu mi namazal nějakou vazkou mastí a potom zalepil pořádným kusem náplasti s polštářkem. Pomohl mi sednout si do auta, oběhl ho a znovu jsme se vydali na cestu.

Netrvalo to dlouho a Edward odbočoval na lesní cestu, která byla stejná jako moje příjezdová cesta. Pomalu mi docvakalo, že Edward je ten mladý muž, o kterém mluvila včera Alice.

„Jsme tady,“ probudil mě z mého rozjímání Edwardův sametový hlas.

Otevřela jsem si dveře spolujezdce a nemotorně vystoupila z auta. Došlápla jsem na zraněný kotník a tvář se mi stáhla do bolestné křeče.

„Dovolíš?“ zeptal se Edward. Ani jsem nevěděla, jak se vedle mě ocitnul tak rychle.

„Co?“ zeptala jsem se, ale to už mě bral do náručí a rychlými kroky nás unášel ke dveřím svého domu. Maličko jsem se zarazila, protože jsem si stále nebyla jistá, jestli je dobrý nápad, být s ním sama v jeho domě. Nejspíš pocítil mou nervozitu a kouzelně se zazubil. Moje srdíčko poskočilo o několik centimetrů nahoru a do tváří se mi vkradla slabá červeň.

„Zase pochybnosti?“ ptal se pobaveně.

„Já…“ koktala jsem pomateně.

„Vím, lidem moc nevěříš,“ dokončil za mě. „Doufám, že si tvoji důvěru nakonec získám,“ šeptl a postavil mě na zem, aby mohl odemknout.

„Už máš nějaké plusové body,“ řekla jsem mu a pomalými kroky, abych neublížila své noze víc, než bylo třeba, jsem se šourala přes práh jeho vchodových dveří. On šel za mnou a přitom rukou šátral napravo. Jak jsem pochopila, když prostornou chodbu ozářilo světlo, hledal vypínač.

Nestihla jsem se ani rozkoukat po osvětlené místnosti, když do mě něco prudce narazilo. Zavrávorala jsem dozadu, a kdyby mě Ed nezachytil, tak padnu přímo na zadek.

„Maxi, dost! To není nepřítel, je to kamarádka,“ říkal obrovskému bílo-krémovému psovi, který na mě nevraživě koukal a nebezpečně vrčel.

Edward mě posunul lehce za sebe a maličko se sklonil k psovi. Max stále vrčel, ale jakmile se k němu Edward přiblížil, oblízl mu nos a šťastně zaštěkal. Vypadalo to velmi roztomile a já se neubránila připitoměnému úsměvu.

„Nesso, pojď sem, musí si tě trošku očichat, aby na tebe neútočil. Neboj, je velmi chytrý a velmi brzo pochopí, že patříš ke mně.“ Edward mě popostrčil dopředu k vyceněným tesákům jeho gigantického mazlíčka.

„Ahoj, Maxi,“ oslovila jsem psa a nejistě k němu natáhla pravou ruku.

„Správně, Maxi, na Nessu štěkat nebudeš, naopak ji musíme chránit,“ chválil a zároveň poučoval bílého psa. „Doufám, že tě jeho přivítání moc nevyděsilo,“ zašeptal mi Edward do ucha a já se pod náporem jeho omamného dechu lehce zachvěla.

„Trošku jsem se lekla, že mi ukousne ruku,“ přiznala jsem moji obavu.

„Teď už strach mít nemusíš, stačí, když si na tebe trochu zvykne. Tihle psi mají ve zvyku upnout se na jednu osobu. Zároveň ale střeží cokoliv a kohokoliv na kom dotyčné osobě záleží. Je to úžasný pes,“ rozplýval se nad svým zvířecím miláčkem.

„Kolik mu je?“ zeptala jsem se.

„Jsou mu dva roky.“

„Takže ještě trochu štěně, co?“

„Jo, to opravdu ještě je. Pojď, vezmu tě do koupelny a ukážu ti ložnici.“ Nečekal, až se začnu hýbat. Místo toho mě vzal do náručí a vynášel po schodech nahoru.

„Máš to tu hezké,“ pochválila jsem mu domek, ale v duchu si říkala, že jestli mi to dovolí, tak si ho projdu někdy pečlivěji.

„Díky. Jsme tu,“ oznámil. „Tyhle dveře vedou do koupelny a v koupelně jsou ještě jedny, kterými se dostaneš do ložnice. Až budeš hotová, tak zavolej, mrknu ti ještě na tu nohu. Já si jdu ustlat dolů do obýváku,“ obeznámil mě se svým plánem.

„Ne, to v žádném případě. Nebudeš spát na sedačce, když jsem se ti sem vetřela,“ protestovala jsem.

„Nevetřela ses, já tě pozval. Jsi host a já tě nenechám spát na sedačce. Bohužel tě nemůžu poslat do pokoje pro hosty, protože ho ještě nemám dodělaný. Prostě budeš spát v ložnici a hotovo,“ ukončil naši debatu.

„Dobře, ale je tu ještě jeden problém,“ řekla jsem a do tváří se mi hrnula červená.

„Co je to za problém?“ zeptal se a propaloval mě pohledem.

„Já nemám nic na převlečení,“ vyjádřila jsem svou obavu.

„Mám zajet k tobě domů nebo brnknout Alice? Naše domy nejsou daleko od sebe,“ nabídl se mi.

„To ne. Nechám si košili,“ vyhrkla jsem rozpačitě.

„Nebo ti můžu půjčit tričko,“ navrhl.

„Nebo...“ vydechla jsem omámeně, protože jeho obličej byl jenom kousek od toho mého.

„Jdi se umýt, zbytek zařídím,“ řekl a pošoupnul mě do koupelny.

Vešla jsem do koupelny a zůstala ohromeně stát. Tohle bylo přesně podle mého gusta. Koupelna byla laděna do nejrůznějších barev modré. Od nejtmavší po úplně světlounkou. Prostorný sprchový kout, dvě umyvadla, pod umyvadly skříňka na ručníky. Poličky nad umyvadly a uprostřed poliček velké zrcadlo. Věšáky na župany a ručníky. Všemu dominovala obrovská rohová vana a já přemýšlela, jak by bylo báječné se do ní natáhnout. Opatrně jsem našlapovala po mozaice kachliček, tvořené z modré a bíle barvy. Nožkou jsem došlápla na měkoučký kobereček, který byl před sprchovým koutem. Netrvalo dlouho a já ze sebe doslova servala oblečení a skočila do té nádherné sprchy. Nechala jsem se smáčet horkou vodou a nadšeně vydechla, když mi první kapky dopadly na pokožku mého obnaženého těla.

Užívala jsem si ve sprše a nevnímala čas. Namydlila jsem si pokožku a dokonce umyla i své rudé vlásky. Zvláštní, jak rychle jsem si zvykla na novou barvu mých vlasů. Bylo to skoro, jako by ke mně celou dobu patřila. Tahle ohnivě rudá barva působila drzým dojmem a dodávala mi nové sebevědomí, o které jsem přišla ve vztahu s Jacobem. Byla to vážně záhada, co dokáže jedna barva.

Po delší chvilce mojí kouzelné očisty jsem vylezla ze sprchy a zabalila se do osušky, položené na skřínce vedle sprchového koutu. Pod osuškou byl ještě ručník, tak jsem si jím obalila vlasy. Uslyšela jsem slabé klepání na dveře a tep mi vyskočil o několik bodů nahoru.

„Nesso, vezmi si z poličky nad umyvadlem kartáček,“ řekl mi přes dveře Edward. Poslechla jsem ho, dobelhala se k umyvadlu a z poličky vyndala ještě zabalený kartáček na zuby.

Dokončila jsem pucování zubů a vydala se na průzkum ložnice. Našlapovala jsem opatrně po špičkách a do oka mi padla další místnost, kterou měl kouzelně zařízenou. Celému pokoji dominovala postel z masivního dřeva s vínovým přehozem. Jedna stěna byla úplně celá prosklená a vedla na prostorný balkón nyní zahalený tmou. Naproti posteli měl přes celou stěnu velkou skříň s otevřenými policemi obrovnanou nezměrným množstvím knih, desek a cédéček. V jednom rohu pokoje byla dubová skříň ladící k posteli a v druhém rohový stůl s notebookem. Tenhle pokoj byl velmi vkusně zařízený od hlavy až k patě. Na posteli bylo položené tmavě modré tričko. Oblékla jsem si kalhotky a hodila na sebe jeho triko, které mi bylo pomalu až ke kolenům. Rozpustila jsem si vlasy a ručník i osušku zanesla do koupelny.

Vrátila jsem se do pokoje a přemýšlela, jestli ho mám zavolat. Došla jsem ke dveřím a potichu je otevřela.

„Edwarde!“ zavolala jsem. Chtěla jsem mu popřát dobrou noc a ještě jednou mu poděkovat za poskytnutý azyl.

„Tady jsem,“ odpověděl mi a jeho bronzová hříva vykoukla na schodech. „Kouknu ti na ty nohy. Něčím ti to namažu a zavážu ti kotník, abys to měla do rána v pořádku. Vešel za mnou do ložnice a ukázal, ať si sednu na postel. Sám odešel do koupelny a vracel se s lékárničkou.

„Jak moc to bolí?“ ptal se, když mi prohmatával kotník.

„Au,“ usykla jsem, když mi kotník přitáhl k holeni a vracel zpět.

„Nejspíš je to vymknuté, zavolal bych tátovi, ale má noční. Budou ti muset stačit moje zkušenosti,“ zasmál se a mazal mi kotník nějakou mastí. Potom ho pevně obvázal, ale ne tak, aby mi odkrvením upadla noha.

Jen co měl hotovou jednu nohu, pustil se do té druhé. Tržnou ránu mi namazal stejnou mastí jako předtím v autě a zavázal to prodyšným obvazem.

„Ráno ti na to kouknu.“

„Díky moc.“ Nevěděla jsem, jak jinak mu vyjádřit svou vděčnost.

„Budeš chtít ráno hodit k tobě domů a potom do práce?“

„To bys byl moc hodný, zatím nemám auto, ale nechci tě nijak obtěžovat, musíš mít hodně práce,“ brebentila jsem a koukala do jeho zelených očí.

„Teď mám menší dovolenou, dokud si mě někdo další nenajme. Jestli chceš, můžeme zajet nějaké auto vybrat,“ nabídl se.

„Děláš toho pro mě tolik,“ vydechla jsem překvapeně.

„Ani mi nepřijde,“ zabručel a přisedl ke mně na postel.

„Známe se sotva tři dny a vůbec mi to tak nepřipadá. Připadá mi, že tě znám věky. Jsi tak hodný, ale přesto mám strach, že je to jenom maska,“ povídala jsem smutně.

„Taky mi přijde, že tě znám mnohem déle, než to doopravdy je. Nevím, co se stalo, že tě to donutilo nevěřit lidem. Nechceš si o tom promluvit?“ zeptal se a čekal, co odpovím.

„Promiň, zatím nejsem připravená.“

„Dobrá. Vím, že přeskakujeme určité aspekty, co se poznávání týče. Pravděpodobně bys můj dům měla vidět až za nějaký čas,“ smál se. „Odteď na to půjdeme pomaleji. Co říkáš na oběd, řekněme zítra?“

„Oběd je fajn. A ještě jednou moc děkuji.“

„Už neděkuj.“

Zvedli jsme se z postele a on mi pomohl sundat přehoz. Složil ho a položil na kancelářskou židli ke stolu.

„Dobrou,“ popřála jsem mu a zachumlala se do tmavě zelených pokrývek.

***

Někdy uprostřed noci mě probudil zvláštní pocit. Chvíli jsem se ho snažila identifikovat, než jsem kápla božskou. V břiše mi hřmotně zakručelo a já ze sebe nešťastně shodila deku.

Potichu jsem vyšla z pokoje a mířila si to po schodech dolů. Noha už mě díky obvazu tolik nebolela. Plížila jsem se po setmělém schodišti a snažila se neudělat žádný kravál. Přišlo mi drzé hrabat se mu v lednici, ale když jsem došla do obýváku, kde byla zapnutá malá lampička a ozařovala pokoj slabým světlem, hned jsem si to rozmyslela. Zprvu jsem myslela, že se ho zeptám, zdali si můžu vzít něco k jídlu, to by ale nesměl vypadat takhle. Přes nohy měl přehozenou vlněnou deku. Jednu ruku měl položenou pod polštářem a druhou na něm, takže ho tak zvláštně objímal. Vypadal sladce, a když se mu na tváři vyrýsoval slabý úsměv, šla jsem do kolen. Všemu dodávala korunu jeho božsky vypracovaná hruď. Na chvíli jsem pocítila touhu, sáhnout si alespoň jedním prstem na ty vypracované bochánky.

Nakonec jsem odolala touze a šla najít kuchyni. Za sebou jsem ucítila pohyb, tak jsem se otočila. Stál tam Max, jazyk měl venku a zrychleně dýchal. Vypadal roztomile, ale měla jsem strach, že začne štěkat. Přece jenom jsme se neznali dlouho.

„Máš hlad?“ zeptala jsem se ho šeptem a štrádovala si to do kuchyně. Byla jsem ráda, že jsem ji našla na první pokus.

Došla jsem k lednici a nahlídla dovnitř. Rozhodla jsem se pro jogurt. Rozhlídla jsem se po lednici a spatřila cedulku s nápisem jako kráva – Tohle je Maxův steak, tak mu ho dej! Alice – Pro sebe jsem se usmála a vyndala talířek se zabaleným masem.

„Pojď, dám ti mňamku,“ pobídla jsem psa a podala mu steak. Byla to pořádná flákota masa, ale on se zdál být velice šťastný.

Sama jsem se pustila do jogurtu, až na třetí pokus, kdy jsem konečně našla kávové lžičky.

„Jsem to ale špatný hostitel,“ ozvalo se mi za zády a já poděšeně nadskočila. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit,“ omlouval se. Během chvilky byl u mě a ruce mi položil na ramena. Začal je jemně třít. Bylo mi to velmi příjemné, což šlo poznat z mého mělkého dechu. Věděla jsem, že to nedělá z nějakého pofiderního důvodu, aby mě dostal do postele, kde už jsem stejně byla ale v trošku jiné situaci. Snažil se mi to akorát co nejvíc zpříjemnit.

„Nejsi vůbec špatný hostitel,“ vydechla jsem a maličko se začervenala, protože se mi v hlase nepodařila zamaskovat určitá dávka vzrušení.

„Nenapadlo mě, že bys mohla mít hlad.“ Tváří se přiblížil ze strany k té mojí a tyto slova mi téměř šeptal do ucha.

„Body navíc jsi nabral tou masáží,“ zašeptala jsem mu na oplátku a mírně zatřepala hlavou, abych z mysli vymanila myšlenku jeho nahé hrudi natisknuté na mojí. Nechápala jsem, kde se mi v hlavě berou tyto myšlenky, ale nedalo se tomu bránit. S Edwardem mi bylo tak hezky a já se v jeho společnosti cítila šťastnější a nějakým zvláštním způsobem i chráněná.

„To jsem rád,“ zasmál se a pustil má ramena.

Dojedla jsem jogurt a úklid přenechala Edwardovi, jelikož jsem nevěděla, kde co má.

„Vidím, že jsi mi nakrmila psa.“

„Vypadal tak smutně a já neodolala. Navíc ten Alicin nápis,“ přiznala jsem a zamířila ven z kuchyně. Edward šel za mnou, v obýváku mě obešel a sednul si na pohovku. V tu chvíli mě napadl naprosto ztřeštěný nápad.

„Nechceš si radši lehnout do postele?“ zeptala jsem se.

„Tam jsi ty,“ naznačil.

„Já vím, ale jak jsi říkal, náš jakýsi vztah nezačal zrovna tradičně a v posteli jsme spolu už byli…“

„Chceš mě tam?“ skočil mi do řeči a zároveň se ujišťoval.

„Řekla bych, že ano.“

„V tom případě nebudu protestovat.“ Zvednul se a společně jsme šli nahoru.

Oba jsme si lehli na svou půlku postele a čekali spánek. Bohužel jsem se k němu nedokázala přinutit, jelikož jsem ho stále cítila vedle sebe.

„Můžu?“ zeptal se a prolomil ticho.

„Co?“ vyhrkla jsem zmateně.

„Ukážu ti to. Doufám, že se mi pak podaří alespoň na chvíli usnout.“

„Tak prosím,“ pobídla jsem ho. On na nic nečekal a objal mě levou rukou. Já se k němu trošku víc přitiskla a pak nás opravdu pohltil uklidňující spánek.

≤ Shrnutí >

--------------------------------------------------------------

Doufám, že se líbilo, protože se tu opět nic moc nestalo. Mockrát děkuji všem za minulé krásné a dlouhé komentáře. Moc mě potěšily a doufám, že i tato kapitola si nějaký komentář zaslouží. Předem děkuji.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová identita 7: