Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová identita 3

05.08.2010 (15:15) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3755×

Pomalu jsem se ploužila po silnici, na které měla být autobusová zastávka. Byla tma jako v pytli a já za sebou táhla těžký kufr. Říkala jsem si, kam jsem se to dostala, že tudy ani nejezdí žádná auta. Už jsem vyndávala mobil, že si snad objednám taxi a nechám se odvézt k nějakému bankomatu, abych mohla řidiči zaplatit, když mě ze zadu ozářila světla auta. Ani jsem se nenadála a řidič stavěl auto vedle mě.

„Proč jste zastavil? Telefonovala jsem. Mohla jsem si třeba objednávat taxíka,“ vyhrkla jsem hned několik vět najednou.

„A objednávala?“ zeptal se mě neznámý šibalsky a zamrkal svými dlouhými řasami.

„Ne… ale mohla jsem.“

„To vám neberu,“ odpověděl mi ten andělsky vypadající muž? No, řekněme, že jiný výraz pro něj neseděl. Rozhodně nevypadal jako nějaký nedonošený klučík. Jeho delší bronzové vlasy mu jemně padaly do čela, dokonale řezané rysy doprovázel výstavní nos, rty… no o těch ani nemluvím. Byly prostě nádherné, krásně červené a nyní na mě kouzlily zvláštní křivý úsměv. Dlouhé řasy… řasy. Ztratila jsem dech, když jsem spatřila ty nejkrásnější oči na světě. Byly zelené se zlatými nitkami. Nechápala jsem, jak je možné, že takhle vypadají, ale okamžitě si mě k sobě připoutaly. A já jenom tupě zírala a nechávala si dopadat kapky deště na hlavu a popravdě řečeno i celé tělo.

„Musíte být prochladlá,“ ozval se znovu.

„Neříkám, že nejsem,“ vydechla jsem naprostý nesmysl.

„Co takhle kdybyste nastoupila ke mně do auta a já vás někam hodil?“ Znovu se usmál.

„Není třeba, nejspíš si asi zavolám to taxi.“ Úsměv na jeho tváři pohasl. Přišlo mi to divné. Nejspíš to byl nějaký úchyl, a už si myslel, že jsem mu naletěla na jeho hezkou tvářičku, ale tak pitomá už nejsem. Jeden Jacob mi stačil a hned mám potkat dalšího?

„Vážně nejsem nějaký úchylák nebo tak něco,“ promluvil, jako by mi četl myšlenky.

„To jsem neřekla,“ bránila jsem se.

„Soudím to podle vašeho pohledu, který jste na mě před chvílí vrhala.“

„Aha. No, netvrdím, že jsem si nemyslela, že jste nějaký pofiderní člověk, ale jakou mám jistotu, že nejste?“ zeptala jsem se ho s otázkou v očích.

„Jako bych to nevěděl,“ odfrkl si pobaveně a znovu na mě blýsknul úsměvem.

„Smějete se nějak často, až je to celkem nezvyklé. Musí vám být jasné, že mi to přijde podezřelé,“ vyhrkla jsem lehce podrážděně. Ten jeho úsměv se mi dostával pod kůži.

„Mám radost ze života. Asi jsem musel být moc hodný, že mi osud do cesty zavál právě vás. A nechcete už konečně nastoupit do toho auta?“ zeptal se mile.

„Ne,“ odfrkla jsem. Stále jsem si nebyla jistá jeho povahou a to mě značně deprimovalo. Dala jsem se opět do chůze a on jel pomalu vedle mě. V autě zapnul rádio, ze kterého se začala linout klavírní melodie. Tohle mi sice na úchyláka moc nesedělo, ale je tu jedno „ale“. Ve filmech byli úchylní lidé plní různých zvláštností, tak proč by zrovna tenhle nemohl mít úchylku na vážnou hudbu. Třeba to je jeho jakási předehra a on si tu hudbu pouští, když… Nebyla jsem schopna dokončit myšlenku. Naskočila mi husí kůže a z deště, který mi prolil celé oblečení, to nebylo.

„Proč se mračíte?“ zeptal se nejspíš proto, aby udržel načatou konverzaci, o kterou už jsem moc nestála. Teď, když jsem si o něm udělala jasno, se chci co nejdřív dostat k nějakému městu nebo autobusové zastávce, abych později mohla vybrat peníze, kterých už mi zbývalo sotva na rohlík. Při myšlence na jídlo mi zakručelo v břiše.

„Ta vráska nad obočím vám nesluší,“ narážel na mé teď už lehké mračení.

„Co je vám do toho, já se o nic neprosila, klidně jeďte dál a mě nechte na pokoji!“ vyštěkla jsem naštvaně. Můj útěk se nedařil, jak jsem původně plánovala. Měla jsem jeden přímý let a pak jsem z letiště měla jít pěšky a prý brzo narazit na nějakou autobusovou zastávku, kde by mě autobus dovezl do cíle. Jenže se to celé pomotalo. Letadlo mělo zpoždění a muselo nouzově přistát kvůli silným větrům. Čekala nás hodinová pauza a přestup do jiného letadla, které ale mělo další hodinové zpoždění. Tu zastávku jsem měla najít ještě za světla a místo toho teď bloudím na silnici ve tmě a jediné auto, které tudy zatím projelo, byl ten úchyl vedle mě. Ale musím přiznat, že to byl zatraceně pěkný úchyl.

„Víte, slečno, kdybych vás tu nechal, tak by mi to šlo zásadně proti mysli. Nevím, kolikrát vám mám říct, že nejsem nějaký oplzlý úchyl. Jsem právník a zrovna takové úchyly, za kterého mě považujete, posílám do basy. Jestli chcete vidět moje právnické osvědčení, tak prosím.“

„To že jste právník, neznamená, že nejste úchyl!“ prskla jsem znovu.

„Proboha, slečno, vy jste tak paličatá. Radši budete moknout, než se schovat v autě? A vůbec, kam máte namířeno?“ zeptal se a opět jeho hlas vyloudil milý tón.

„Do toho vám nic není, drahý pane. Domluvíme se na jedné věci – vy dáte pokoj mně a já vám.“ Už jsem toho měla plné zuby. Vyváděl mě z míry na nejvyšší stupeň. Byl tak milý, až mi to připadalo nemožné, ale moc dobře jsem věděla, že nejspíš nelže. Lež by mi ukázaly jeho oči, které stále zářily pobavenou a značně šibalskou jiskrou.

„A propos nejste na právníka moc mladý?“ vyhrkla jsem znovu.

„Je mi pětadvacet, tak myslím, že ne,“ odpověděl na mou otázku a já dál mokla.

„Díky za odpověď a teď začneme s tím pravidlem o nevšímání si jeden druhého.“ Pokývala jsem si hlavou, jak jsem to dobře vymyslela, a na tváři se mi vytvořil úsměv, který se následně změnil ve škleb, když jsem docela ošklivě zakopla a svalila se do pangejta vedle silnice. Kufr mi přistál na břiše a já bolestně hekla.

„Do prkýnka já mám dneska ale smůlu. Nejdřív to letadlo potom blbá tma. Jediný auto, který tudy projede, je zrovna vedle mě a já se nemůžu zbavit jeho majitele a ještě se málem přizabiju pádem do pangejta. Kdyby aspoň ten kufr nebyl tak těžkej! Za co mě trestáš?!“ koukla jsem k nebi, jako by tam byla vepsaná odpověď a snažila se sundat ze sebe snad tunový kufr.

„Můžu pomoct?“ zeptal se ten sexy kukuč a sundával za mě kufr, který následně nacpal do kufru auta. Chtěla jsem protestovat, ale stále jsem se snažila, nabrat do plic ztracený vzduch, jehož přísun mi znesnadnil právě onen kufr v kufru. A tak jsem si tak ležela v pangejtu, dokud mě nezvedly dvě silné paže obalené do bílé košile. Ani jsem si nevšimla, co má ten zelenoočko na sobě. Nechápala jsem, co mám pořád s jeho očima, ale co, měl je vážně pěkný a ty zlatý nitky v nich… V duchu jsem si nadávala, jak jsem pitomá, že se nechám oblbnout hezkým pohledem, sotva jsem se zbavila jednoho mlátícího maniaka, ale vzhledem k tomu, že jsem neměla peníze a další auto tudy pojede nejspíš až za rok, tak jsem se poddala těm vypracovaným pažím v bílé košili, u které měl vyhrnuté rukávy k loktům.

„Možná by nebylo od věci, kdybych se převlíkla do něčeho suchého, abych vám nenamočila potahy,“ vyhrkla jsem spěšně, když mě cpal na sedadlo spolujezdce.

„Nejdřív máte strach nasednout ke mně do auta a teď se chcete převlíkat a ani vám nevadí, že tu jsem?“ zeptal se rozpustile.

„Tak fajn. Hele, položte mě na zem. Já si vyberu nějaké oblečení z kufru. Vy se otočíte a nebude podvádět a pak vám dám vědět, že už jsem převlečená.“

„Dobře, ale spěchejte, jinak si ty potahy namočím sám.

Vrhla jsem se ke kufru v kufru a hrabala se v něm jako maniak. Hledala jsem nějaké teplé oblečení, ale Deb mi tam nezabalila zrovna termoprádlo. Ona ani sama nevěděla, kam jedu, aby to pro ni bylo co nejbezpečnější. Vykutala jsem z kufru jedny rifle a triko na ramínkách. Nakonec se mi podařila najít i silnější mikina. Rozhodla jsem se vyměnit i spodní prádlo, jelikož by jinak to strojení nemělo žádnou cenu. Na spodním prádle, jak jsem zpozorovala, se Deb opravdu vyřádila. Co pozapomněla v normálním oblečení, to nahradila tady.  Hledala jsem nějakou výstavní hladkou podprsenku, ale všechno bylo samá krajka. Nic naplat, vybrala jsem jeden bílý komplet a naházela věci do auta. Zaklapla jsem oba kufry a nasoukala se na zadní sedačky auta, kde jsem se začala převlíkat. Ten právník, nebo co to bylo, mezitím postával dál od auta otočený jiným směrem, než jsem byla já. Co jsem zpozorovala, tak ani nepodváděl.

„Tak jo, už jsem,“ zakřičela jsem na něho, když jsem se soukala na sedadlo spolujezdce. Doběhl k autu, lehce oklepal hlavu a nasedl. Nastartoval motor a pustil topení.

„Kam vlastně jedete?“ zeptal se. „Tohle je blbost, nemohli bychom si tykat?“ vyhrkl lehce rozčíleně.

„Podle pravidel bych to asi měla navrhnout já, protože jsem žena, ale je fakt, že jste starší… Pro mě za mě, jsem pro. Jaké je vaše jméno?“ zeptala jsem se s úsměvem.

„Edward, Edward Cullen,“ odpověděl mi, nyní už ne tolik neznámý.

„Řekl jste to přesně, skoro jako James Bond,“ řekla jsem bez rozmyslu. Nechápala jsem, kde se bere ta změna, ale skoro to vypadalo, že s novým jménem se změnila i má osobnost, což bylo nejspíš dobře.

„A co vy? Budete bondgirl?“ zeptal se zvesela.

„Neřekla bych.“

„Tak jak zní vaše jméno?“

„Jsem Nessa, Nessa Masenová,“ dokončila jsem naše představování.

„Tak Masenová,“ protáhl.

„Je snad na tom něco špatně?“ zeptala jsem se mírně vyvedená z rovnováhy.

„Ne, nic. Nessa, to je nějaká zkratka?“

„Dalo by se říct,“ řekla jsem tajemně.

„Asi od Vanessy, že?“ zeptal se.

„Jak jste to uhádl?“ protáhla jsem. „Mamka říkala, že je to od Vanessy, ale jí se víc líbila ta zkratka a tu mám i v rodném listě,“ rozpovídala jsem se.

„Takže na Vanessu neslyšíš?“

„Jde o to, kdo mě volá.“ Podívala jsem se z okna a usmála se. Zvláštní, jak mi s ním bylo uvolněně.

„A kam tedy jedeme?“ zeptal se.

„Já mám namířeno do Olympie. Přesněji řečeno do hotelu. Klidně mě vysaď na nějaké autobusové zastávce.“

„To nebude třeba, taky mířím do Olympie a budu tam hledat nocleh. Jsem už docela dlouho na cestě a potřebuju se prospat.“

„Jestli to říkáš jenom kvůli tomu, že tam mířím, tak není třeba,“ vyhrkla jsem.

„Ne, tak to není. Jedu až ze Surrey. Bydlím za Olympií v menším městečku. Mám tam celou rodinu, ale opravdu si potřebuji odpočinout. Nerad bych způsobil nějakou nehodu, zvlášť když už v autě nejsem sám.“

„To tě ctí,“ pochválila jsem ho. „Bydlíš s rodiči?“ narážela jsem na jeho předchozí větu.

„Už nějaký čas ne. Koupil jsem si svůj menší domek. Sice stojí nedaleko jejich, ale mám tam dost soukromí.“

„Také se chystám koupit nějaký domek. Zítra ráno mám v Olympii sraz s jednou realitní agentkou, které mě má k mému novému bydlišti dovézt. Možná se spokojím jenom s bytem, ale kdo ví?“

„Máš hlad?“ zeptal se.

„Možná trošičku.“ Natáhl se na zadní sedačky, aniž by se s autem vychýlil ze své dráhy. „Jsou to jenom sendviče, ale do hotelu by to mělo stačit a pak můžeš jít na večeři.“

„Děkuji,“ zašeptala jsem a vzala si od něho nabízené jídlo.

„Kam máš namířeno z Olympie?“

„Realitní agentka mi sehnala dům v městečku Shelton, takže tam. Pokud to nevyjde a dům bude moc drahý, tak koupím asi nějaký byt v Olympii. Ale byla bych moc ráda, kdybych si mohla pořídit ten domek.“

„Hm, Shelton, to je hezké městečko,“ řekl pochvalně.

„Vlastně ani nevím, budu tam poprvé v životě,“ přiznala jsem a ukusovala z jednoho sendviče.

„Určitě se ti tam bude líbit.“

„Proč jsi mi vlastně zastavil, vždyť jsem ani nestopovala,“ zeptala jsem se a hodila po něm zkoumavý pohled. On se na mě na oplátku zazubil. Ten jeho úsměv mě taky dostával do kolen.

„Sice jsi nestopovala, ale to kvůli tomu kufru...“

„Líbí se ti můj kufr?“ vyhrkla jsem, až mi zaskočilo. On okamžitě zareagoval, a když jsem se předehnula, abych se vykašlala, tak mě poplácal po zádech.

„Ovšem, takový jsem si vždy přál. Kde jsi ho koupila?“ zasmál se nahlas.

„To je moje tajemství,“ řekla jsem naoko tajemně. „A teď vážně,“ vybídla jsem ho.

„Vzhledem k tomu, že vím, že tudy moc aut neprojede a autobusová zastávka byla ještě asi tak deset minut cesty a ke všemu prší, tak jsem si řekl, že bych mohl nabídnout pomoc.“

„Byla jsem asi moc nevrlá, že? Já lidem moc nevěřím,“ přiznala jsem.

„A kde se vzala ta nedůvěra?“ zeptal se mile a já pocítila, jak mě začínají pálit oči od slz. Odvrátila jsem od něj pohled, ale on si toho všimnul. „Promiň, já nechtěl,“ omlouval se a zlehka mě pohladil po ruce. Rychle jsem ucukla a raději se zase věnovala sendviči. Až do příjezdu do města, už jsme nepromluvili.

„Jsme tady. Vzal jsem nás před jeden hotel, ale jestli chceš bydlet v jiném, než já, tak tě odvezu,“ nabídl.

„Ne, to je v pohodě. Proč bych měla chtít bydlet v jiném hotelu. Za tu cestu jsem si o tobě udělala obrázek.“

„A jaký je?“ zeptal se a v očích mu pobaveně blýsklo.

„Zatím je to jenom takový hrubý náčrt.“

Auto odvezl na parkoviště a pomohl mi s kufrem. Sám si vzal taky docela velkou cestovní tašku.

„Vracíš se od přítelkyně?“ zeptala jsem se ani nevím proč.

„Ne, byl jsem na jednom delším stání, tak jsem bydlel chvíli na hotelu v Surrey, abych nemusel každý den létat nebo dojíždět.“

„Aha,“ odpověděla jsem.

Pomohl mi s kufrem až k pultíku s recepční, která ho okamžitě sjela hodnotícím pohledem. Po této činnosti slabě vydechla, našpulila rty a vypnula hruď. Edward se jenom zamračil.

„Co to bude?“ zeptala se recepční. Edward se na mě otočil, jako by čekal, co řeknu já.

„Pokoj nebo dva?“ zeptal se mile.

„Já nevím jeden nám stačí,“ začala jsem uvažovat a pak mi došlo, že ho znám vlastně jenom krátce, a už bych s ním vlezla do pokoje. Sice byl velmi milý, ale jak jsem řekla, zatím mám o něm jenom hrubý náčrt jeho povahy.

„Takže jeden?“ optal se a vesele se na mě zubil.

„Vlastně, ne. Vezmeme si dva pokoje na dnešní noc,“ vyhrkla jsem a recepční se šťastně usmála. Snad proto, že zjistila, že nejsme milenci.

„Chcete ty pokoje vedle sebe? Máme i každý v jiném patře.“

„Vedle sebe nám nevadí,“ zamezila jsem její snaze, oddělit nás od sebe. Byla tak moc průhledná, až mě z toho bolely oči.

„Tak prosím, pokoj 102 a 103. Přeji příjemný pobyt v našem hotelu.

„Děkujeme,“ odpověděl Edward a vzal si od ní karty na odemykání pokojů, aby mi je mohl podat. Sám se potom ujal našich zavazadel a společně jsme vešli do výtahu.

„Tak který chceš pokoj?“ ptal se, když jsme dojeli do požadovaného patra.

„Vezmu třeba ten 102. Mockrát za všechno děkuji. Jak za odvoz, tak za pomoc se zavazadlem. Ráda jsem tě poznala, právníku,“ řekla jsem a odemkla svůj pokoj. Jemu jsem podala jeho kartu a chtěla zapadnout do pokoje.

„Počkej, a co ta večeře?“ zeptal se mile.

„Děkuji, asi si nechám poslat něco do pokoje. Třeba někdy jindy,“ usmála jsem se v odpovědi a zapadla k sobě.

Jakmile jsem byla uvnitř, začínala jsem pociťovat zvláštní úlevu. Dokázala jsem to, byla jsem pryč a konečně bych měla mít pokoj. Sice mě mrzelo, že jsem o tom nemohla říct rodičům, ale dělala jsem to i pro jejich dobro.

Šla jsem se osprchovat, a jakmile jsem dokončila moje šůrování, vplula jsem do modré noční košilky, kterou mi zabalila Deb. Byla mi trošku zima, tak jsem se šla přikrýt do postele. Z nočního stolku jsem vzala jídelní lístek a objednala si něco menšího na zub.

Seděla jsem na posteli a něco uvnitř mě se začalo podivně svírat. Srdce mi nepatrně zrychlilo a já začala vnímat každý sebemenší zvuk či šramot. V hlavě jsem se přemlouvala, že se mi ten podivný zvuk z koupelny jenom zdá, když někdo zabušil na dveře. Úlekem jsem povyskočila na posteli, než jsem si uvědomila, že to bude moje večeře.

„Ty mizerný, Jacobe Blacku, už mě budeš strašit i na druhý straně kontinentu,“ prskala jsem, když jsem si nesla večeři ke stolu.

Po jídle jsem si vyčistila zuby a zaplula do postele. Byla jsem už dost unavená z celé cesty. Usnula jsem si pěkně v klídku a nechala se zahalit osvobozujícím nevědomím.

Moje nevědomí ale nebylo tak osvobozující, jak jsem si myslela. Když jsem se totiž asi ani ne za hodinu s děsem v očích a neschopností nadechnout se, vzpřímila na posteli, nechtěla jsem znovu usnout. Pak mi ale na mysl vytanulo jméno mého dnešního společníka. Edward byl v pokoji vedle mě a já ani nevím proč, jsem vstala, vzala si na sebe bílý, froté župan, který byl v koupelně a vydala se na průzkum ven.

Stála jsem před dveřmi do jeho pokoje s rukou připravenou na zaklepaní.

„Co to proboha dělám,“ zašeptala jsem a ruku svěsila. Otočila jsem se k odchodu, když se dveře za mými zády otevřely.

„Nesso?“ ozval se ten sametový hlas.

Předchozí

Shrnutí

Další

--------------------------------------------------------------

Zase mockrát děkuji za komentáře k předchozí kapitole. Doufám, že se vám třetí díl alespoň trochu líbil. Budu ráda, když se vyjádříte svými komentáři, ať už budou jakékoliv. Díky moc.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová identita 3: