Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nová identita 2

02.08.2010 (12:00) • Tempy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3500×

„V úterý,“ odpověděla jsem mu.

„V úterý se tedy uvidíme a snažte se být nenápadná. Doufám, že vás přítel nenechává sledovat.“

„K tomu se zatím ještě nesnížil,“ řekla jsem stroze. „Mockrát děkuji za vaši ochotu a prozatím nashledanou,“ rozloučila jsem se a vydala se zpět na cestu domů do Saint Petersburgu. Doufám, že poslední.

„Ahoj, zlato,“ ozvalo se z chodby, když už jsem byla nejméně hodinu a půl doma. Seděla jsem lehce rozvalená na sedačce, nohy opřené a konferenční stolek a přes časopis o nábytku jsem nevraživě hleděla na rudé růže na stolku a vyhlížela Jacoba.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu, když konečně vešel do pokoje.

„Jak jsi se dnes měla? Líbily se ti kytky?“ musel mi připomenout.

„Ano, ty růže jsou nádherné,“ přetvařovala jsem se, jak nejvíc jsem uměla. „Jak jsem ti říkala ráno do telefonu. Potřebovala jsem zařídit něco u paní Kirkové, už jsem ti o ní říkala, jenže nebyla doma,“ lhala jsem a on si přisedl ke mně na pohovku. Chvilku mě pozoroval a pak vzal moji zraněnou ruku do své. Jemně ji zvednul a políbil mě na hřbet, který vykukoval ze zelené dlahy.

„Znovu se za tohle moc omlouvám,“ řekl a následně mě políbil na modrá místa na obličeji, aby ukázal, za co všechno se omlouvá.

„Fajn, ale teď mě nech, potřebuji si tady něco dočíst.“ Odvrátila jsem od něj pohled a snažila se znovu dočíst rozečtený článek.

„No tak, Bells,“ vydechl a začal mě líbat na krku.

„Jacobe, nech toho, já nemám náladu,“ prskala jsem naštvaně a snažila se vymanit z jeho objetí.

„Jedna rychlovka tě nezabije,“ protáhl mírně podrážděně.

„Kolik jich asi ještě bude? Hlavně, že si užiješ ty. Jsi takový sobec a vůbec, nech mě být!“

„Tak to ne, kočičko, myslíš, že když vím o tvé návštěvě u rodičů, tak tě jen tak nechám? Jistě, nebudu tě bít do obličeje, ale jinde můžu!“ rozčiloval se. „Měl jsem dneska blbej den, nevyšel mi jeden obchod, tak koukej mazat do ložnice a trochu mě obšťastnit, ať na to nemyslím.“

„Ty jsi takový hovado! Já nejsem žádná tvoje šlapka!“ zařvala jsem a už jsem stála na nohou. Chtěla jsem utéct do ložnice a zamknout se tam jako včera, ale on mě chytil za ruku a zkroutil mi ji za zády.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ zaprskal mi do obličeje a hrubě mě chytil do náručí. Rychle přešel do ložnice a hodil mě na postel.

***

Ležela jsem na zádech mizerně obalená do teplejší pokrývky, ze které mi koukala nahá, pravá noha. Z očí mi kanuly slzy. Přetočila jsem se na bok a schoulila se. Nohy jsem si přirazila těsně pod krk a objala je rukama. Propukla jsem v hysterický záchvat pláče. Nikdo mě nemohl slyšet. Jacob odešel asi deset minut potom, co se na mě surově vrhnul v ložnici. Tohle nebylo milování a já to nemohla přirovnat ani k sexu. Byla to touha jednoho, který se neohlížel na pocity druhého a surově si ho bral. Už tak dlouho jsem nezažila ten úžasný pocit, který mě měl dovést až ke hvězdám. Jacob byl velmi sobecký a poslední dobou se snažil ukojit jenom svoje touhy. Bral si mě kdykoliv chtěl a já víceméně nemohla odporovat, jelikož mi jinak hrozil výprask. Ve chvílích, kdy dostal chuť, se za mě stávala nevnímavá osoba. Děkovala jsem, že to mám vždy tak rychle za sebou. Jacob se nikdy moc nezdržoval, když to bylo delší, jak deset minut, tak to byl pro něho mistrovský výkon. Stále jsem nerozuměla tomu, kdy se z něho stalo takové prase. Nejspíš nikdy nedostanu odpověď.

Pláč pomalu ustával a já přemýšlela, jestli se můj útěk povede. Muselo to vyjít. Nepřipouštěla jsem si krach. Doufala jsem, že přítel Deb vymyslí takový plán, aby mě bylo nemožné najít.

Bouchly dveře a já začala dělat, že spím. Během pěti minut si vedle mě lehnul Jacob a přehodil přese mě ruku. Táhl z něj alkohol, takže mi bylo jasné, kde byl.

***

Čas běžel jako voda a bylo úterý ráno. V pondělí jsem byla na sundání dlahy, kde mi řekli, že by bylo lepší, abych ji ještě chvíli nosila. Odmítla jsem s tím, že ruku budu šetřit.

„Kdy se vrátíš?“ ptal se Jacob, když mi pomáhal s cestovní taškou do auta.

„V sobotu kolem odpoledne bych měla být zpátky.“

„Dobře. Dávej na sebe pozor a zavolej, až dorazíš,“ řekl sladce a políbil mě. No jistě dávat na sebe pozor, aby mě mohl zřídit on.

„Neboj, zavolám hned, jak budu u rodičů.“

„Pozdravuj je,“ připomenul mi.

„Budu.“ Nasedla jsem do auta a on za mnou zavřel a ještě mi zamával. Taky jsem na něj mávla a vyjela směr Deltona.

Jela jsem rychleji, než obvykle, abych všechno stihla. V Deltoně jsem byla ani ne za hodinku.

„Bell, pojď honem,“ popoháněla mě Deb a vybíhala z domku.

Zapadly jsme do koupelny a ona se pustila do mé přeměny. Mé hnědé vlasy, které jsem měla skoro po pas, zkrátila a pořádný kousek. Nejkratší prameny dosahovaly asi centimetr pod ramena. Mou přirozeně hnědou barvu napatlala barvou novou.

„Všechno musí být honem a je dobře, že jsi přijela tak rychle, protože jinak bychom to nestíhaly bez podezření. John tě pak vyfotí, dodělá papíry a vysvětlí ti celý plán cesty. Vzala jsem barvu, která ti nejdřív vlasy odbarví, protože na nic jiného nemáme čas. Až budeš na místě, tak můžeš zajít ke kadeřnici.“

„Mockrát děkuji za vše, co pro mě děláte.“ V kabelce se mi rozdrnčel mobil, až jsem se lekla. Vypnula jsem hovor, jelikož to byl Jacob. On se ale nedal a poslal mi SMS, kde jsem, že má strach, protože mým směrem byla nějaká nehoda. Odepsala jsem mu, že stojím v zácpě a pravděpodobně se k našim dostanu až kolem oběda. Tahle lež mi měla přidat pár hodin navíc.

Když jsem se na sebe po půlhodině a patnácti minutách fénování koukla do zrcadla, nemohla jsem se poznat. Nejenže byly mé vlasy kratší, ale také zářily ohnivě rudou barvou, která kontrastovala s mojí bílou pletí.

„Díky, sama bych se nepoznala.“

„To byl účel, Bell. A teď pojď, John dodělá ty papíry.“

***

„Tady jsou všechny potřebné papíry i tvůj nový příběh. V obálce máš peníze na taxi, kterým dojedeš na Municipalské letiště. Moc významných letů tam nelétá, ale je to na druhou stranu od tvé osudové nehody. Právě z tohoto letiště ti letí přímý let na letiště Gray. Na letišti si vyzvedneš letenku, která je rezervovaná na moje jméno. Oni vědí, že ji bude vyzvedávat má přítelkyně. Až doletíš na letiště Gray, půjdeš kousek pěšky a během půl hodiny bys měla narazit na autobusovou zastávku. Nebudeš na ni jezdit taxíkem, protože by ti nevyšly peníze, kterých budeš mít sotva na ten autobus. Nechci, abys dělala moc transakcí se svým novým účtem, dokud nebudeš v Olympii, kam tě doveze právě ten autobus. V Olympii přespíš v hotelu a ráno zavoláš realitní agentce, které si tě tam vyzvedne a odveze tě do tvého nového domu. Číslo na ni máš v mobilu. Tohle všechno bys měla stihnout ještě před setměním. Název nového města, kde budeš bydlet, máš zapsán v papírech, nechci, aby Deb věděla, kam jedeš a ona to akceptuje. Na účtu máš dost peněz. A teď k plánu.“ John vytáhl mapu a začal mi na ní něco ukazovat. Přesněji mi ukázal cestu, kudy mám jet. Měla jsem sjet z dálnice na jednu menší cestu, které vedla kolem zálivů v oceánu. Prý tamtudy moc lidí nejezdilo, protože cesta byla strmější a dolů vedl pořádný sešup. Měla jsem rozjet auto a sama odejít zpět k dálnici, kde jsem si měla chytit taxi. Podle Johna, by bylo prakticky nemožné najít moje tělo, jelikož by ho mohla vzít voda. Nutností bylo alespoň jedno otevřené okýnko.

„Poslední věc, tady máš nový mobil a Deb ti zabalila kufr.“

„Mockrát vám za vše děkuji.“ Oba jsem je objala a vydala se na cestu.

Bylo něco kolem desáté hodiny a já vypustila své auto do hlubin oceánu a pak už šlo vše jako po másle. Auto spadlo a já si šla chytit taxi. Problém nastal, až když letadlo muselo nouzově přistát a já čekala na nový spoj, který měl zpoždění. Nakonec jsem se dostala na letiště Gray, ale už začínalo stmívat. A tak jsem se dostala sem.

Pomalu jsem se ploužila po silnici, na které měla být autobusová zastávka. Byla tma jako v pytli a já za sebou táhla těžký kufr. Říkala jsem si, kam jsem se to dostala, že tudy ani nejezdí žádná auta a ještě ke všemu začalo pršet. Už jsem vyndávala mobil, že si snad objednám taxi a nechám se odvézt k nějakému bankomatu, abych mohla řidiči zaplatit, když mě ze zadu ozářila světla auta. Ani jsem se nenadála a řidič stavěl auto vedle mě.

Předchozí

Shrnutí

Další

--------------------------------------------------------------

Mockrát děkuji všem, kteří komentovali minulý díl, a tímto bych jim chtěla právě dnešní díl věnovat. Dále bych moc porosila o vaše názory na 2. kapitolu. Děkuji mockrát.

Autor: Tempy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nová identita 2: