Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 8

07.01.2010 (11:15) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3045×

Jela jsem jako blázen a těšila se na tu chvíli, až si sednu a napíšu mu svou první zprávu. Mohlo by v ní být něco jako...

,,Tak jsem našla lísteček s tvým číslem a píšu ti,“ ne to je dost trapný. Připadám si jako puberťák, kterýmu vymyli mozek. I když co já vím, v jeho přítomnosti.

Mohla bych zkusit napsat spíš tohle: ,,Ahoj, nemůžu se dočkat na naše rande. Bella.“ Jo to už zní mnohem líp, ale stejně mi přijde, že tomu ještě něco chybí, ale co?! Možná to trochu pozměnit...
„Nemůžu se dočkat naší schůzky, líbá Bella.“ Není to moc uhozený? 

Škoda, že nemám nějakou kamarádku, která by mi s tímhle pomohla. Jak mám vědět, co napsat, když jsem nikdy nic takového nedělala.

Možná by mi poradila mamka, ale nechci ji do toho nijak zatahovat, byla by pak zbytečně zklamaná, kdyby to neklaplo. Já vlastně taky, ale to se nedovím aniž bych toho byla součástí. Počkat, ale co když se něco zvrtne. V mém případě by mohl při nejhorší zemřít a při nejlepším skončit s přelámanýma nohama a rukama. Nesnesu už jen to pomyšlení na to, co všechno se mu může v mé přítomnosti stát. Měla bych ho asi varovat, ano to by byla vůči němu fér. Upozornit ho, do čeho se pouští a pak bude jen na něm jak se rozhodne, jestli ode mě uteče nebo zůstane. Já bych byla šťastná kdyby zůstal, ale nemůžu to po něm chtít. Sama nevím, jak bych se zachovala v jeho situaci. Opravdu může zemřít.
Nechci aby se mu něco stalo, nechci aby se komukoli něco stalo, ale mohu to nějak ovlivnit? Kdybych tak znala na tohle odpověď. Kdyby tak existoval někdo, kdo zná odpovědi na všechny mé otázky, ale o tom opravdu pochybuji.

Po svých pochybách jsem vzala do ruky mobil a vyťukala do něj textovku: ,,Ahoj, těším se na naší schůzku. Bella, P.S. máš něco naplánováno?” Není to nic moc, ale nezní to zase tak pubertálně jak mé předešlé nápady.

Obratem mi přišla odpověď.
,,Jsem rád, že jsi našla to číslo ;-) Taky se těším a v plánu něco mám. Nech se překvapit. Denis.”

Jásala jsem nad těmi pár slovy, které mi napsal. Jenže ta nadšenost mě přešla v okamžiku, kdy jsem si uvědomila, že bych mu o sobě, nebo spíš o svém malém prokletí, říct. Ale doopravdy musím?

Dlouho jsem se tím nehodlala zabývat, protože jsem se chtěla nachystat a začnu pěkně od začátku. Nejdříve spodní prádlo, pak oblečení, make- up a vlasy.

Došourala jsem se ke skříni a zohnula se k šuplíku, kde jsem měla spodní prádlo. Vytáhla jsem bílé prádlo, ale to nebylo ono, hodila jsem ho zpět a dívala se, co ještě oblevím… a objevila jsem modrý pruhovaný komplet, zdobený na krajích černou krajkou. 
Vyzkoušela jsem si to na sobě a musela jsem uznat, že mi to sedělo. Tak to bych měla za sebou, ale co na sebe? Tentokrát jsem rozevřela dveře od skříně a projížděla kousek po kousku. Kdybych aspoň věděla co má v plánu. Procházela jsem jeden kousek po kousku dokud jsem nenašla to správné.
Vytáhla jsem bílé triko na ramínka, k tomu šedivé sako s kratšími rukávy a k tomu černé kalhoty. Vypadalo to dohromady dobře, takže jsem si to sama odsouhlasila a vydala se do koupelny, abych udělala něco se svou bledou tváří.

Vzala jsem do ruky o odstín tmavší make- up a napatlala si to na obličej, pořádně rozetřít a je to. Sice to o moc nepomohlo, ale aspoň nejsem zase úplně bledá jako stěna. Vzala jsem do ruky růžovou tvářenku a opatrně ji štětcem nanesla na lícní kosti. Hned jsem vypadala trochu víc “živá”. Vzala jsem černou tužku a objela s ní okolo očí, poté jsem vzala řasenku a pročísla řasy, které dostaly na objemu i tvaru. Tak a teď už jen světlý lesk na rty a dílo je téměř dokonáno.

Teď ještě dát nějaký tvar vlasům a bude to všechno. Vzala jsem kulmu a pár pramenů natočila a přejela lakem na zpevnění. A tohle bylo to poslední. Stejně mi moc času už nezbývalo. Nejvyšší čas vyrazit.

Obula jsem botasky a vydala se na cestu. Díky mému rychlejšímu tempu jsem tam byla s předstihem a tak jsem si sedla na jednu z laviček. Dívala jsem se do korun stromů a poslouchala šustění listů.
Vedle mě se něco pohnulo. Moje srdce se začalo uklidňovat, když jsem viděla co to bylo. Rudá růže, kterou držel Denis. Na jeho tváři byl pobavený úsměv, který značil, že si všiml mého leknutí. 

,,Ahoj,” vydala jsem ze sebe a nespouštěla z něj oči.
,,Ahoj. Víš, že ti to moc sluší?” naklonil se ke mně a jemně se otřel svými rty o ty mé a hned na to se odtáhl. Jeho úsměv byl stále pobavený a teď se ještě roztáhl když viděl, že bych nejraději pokračovala. Nabídl mi ruku, já ji přijala a my se vydali mě neznámým směrem.

Nikdo nic neříkal, nebylo to potřeba, ale já byla opravdu zvědavá kam jdeme a tak jsem to ticho porušila.
,,Povíš mi kam jdeme?”
,,To by ale pak nebylo žádný překvapení.” 
,,Prosím.” Dívala jsem se na něj štěněčím pohledem, kterému nemohl odolat.
,,Tak dobře ty potvůrko.” Cvrnkl mě prstem do nosu.
,,Původně jsem tě chtěl vzít do zábavního parku, ale pak jsem zjistil, že ve vedlejším městě je dům voskových figurín.” Dokončil a jí na něj hleděla. Všiml si mého výrazu a dodal.
,,Viděla jsi ten horor Dům voskových figurín? Co ty víš co tam bude.” Řekl záhadným hlasem. 
,,Nevím jestli bych se měla bát nebo být nadšená.” Usmála jsem se na něj.
,,Neboj, bude sranda.” Dovedl mě k jeho autu, podržel mi dveře a když jsem nasedla, zaklapl za mnou dveře a sám nasedl. 

Na místě jsme byli během chvilky, řídil ještě šíleněji než já, ale pokaždé když se na mě podíval tak zpomalil, protože ho můj výraz musel přesvědčit, že jsem docela v šoku.

,,Jsme na místě.” Zahalasil. Beze slova jsme vystoupili a dívali se na obrovský dům před nás.
,,Jak to sem mohli dostat?”
,,To netuším, třeba jestli je z vosku, tak to mohli po částech přesouvat, nebo to postavili teprve tady, ale vypadá to dost opravdově.”
,,To teda jo. Nepoznala bych rozdíl. Tak pojď jdeme dovnitř, ať to všechno stihneme projít.” Drapla jsem ho za ruku a táhla dovnitř.

Vevnitř to vypadalo úžasně. Všechny figuríny vypadaly téměř jako živé. Denis si pořád dělal srandu z toho, že to jsou živí lidi. Když jsem si to představila já, tak mi to moc vtipný nepřišlo. Spíš příšerně hrůzostrašný. Trvalo docela dlouho než jsme to všechno prolezli, ale když jsme vyšli ven, už byla tma a bylo vidět jen pár hvězd.
,,Teda, no trochu jsme se zdrželi. Asi bych tě měl hodit domů co? Pojď odvezu tě.” Položil mi ruku kolem ramena odváděl mě k autu. Tak hrozně se mi nechtělo. Nechtělo se mi z jeho náruče, od něj celkově. Bylo to opravdové rande, kdy se nic zlého nepřihodilo. Začala jsem přemýšlet jak to ještě prodloužit.

Už jsme byli u baráku, ale v domě byla naprostá tma. To se mi hodilo. Viděl můj výraz.
,,Děje se něco?”
,,Je tam prázdno, nikdo není doma.” Zatvářila jsem se smutně, zklamaně.
,,Nešel bys dovnitř? Nechci tam být sama. Prázdnej barák mě celkem děsí.”
,,Rád,” pohladil mě po tváři a já jsem pod jeho dotekem přivřela oči a on mě políbil zlehka na rty, jenže já tento nápor emocí nějak nevydržela a přelezla si mu na klín, takže jsem na něm byla obkročmo a své ruce jsem mu zapletla do vlasů, on ty své přesunul na mé záda po kterých mi jezdil. Tiskli jsme svá těla navzájem k sobě a nepřestávali. Omezoval nás akorát malý prostor auta a jeho napadlo zřejmě to samé.
,,Nepřesuneme se dovnitř? Přece jenom tady to není zrovna moc pohodlné.” Nasadil šibalský kukuč a já bych mu v tu chvíli kývla naprosto na všechno.

Doběhli jsme k do mého pokoje, kde jsem ho chytla za límec a přitáhla si ho k dalšímu polibku, který mi víc než ochotně oplácel a zároveň s tím jsme se přesouvali na mou postel, na kterou mě položil pod sebe. Jeho ruce mi jezdili po těle až zabloudil pod mé tričko, které brzy letělo dolů. Zkoumavě si mě prohlížel a já si všimla menšího nepoměru mezi námi. Sundala jsem mu košili a přiblížila své ruce, za neustálého přívalu polibků, k jeho kalhotům. Šlo to ztuha, ale za jeho pomoci jsem to zvládla a on následoval můj příklad a leželi jsme tam jen ve spodním prádle a pokračovali ve zkoumání našich těl, když v tom…

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 8: