Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 5

05.12.2009 (20:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4210×

Pro jeho dobro ho opustím.
„Ahoj,“ špitla jsem když jsem viděla značnou část jeho těla pokrytou sádrou. To jsem zase jednou něco vyvedla.
„Ahoj,“ usmál se na mě, ale hned na to se jeho obličej zkřivil do bolestné grimasy. Já mu provedla tohle a on se na mě ještě směje? Měl by po mě řvát, nadávat mi a kdyby mohl, tak mě klidně prohodit oknem, nebránila bych se ničemu, protože vím, že si to zasloužím. Jsem jen obyčejná zrůda, která přináší zkázu kolem sebe.
„Víš, chtěla bych ti něco říct.“ Ale nenechal mě pokračovat.
„Ne, ne, nechci nic slyšet, protože by to byly jen výmluvy. Raději si sedni ke mně a řekni mi něco pěkného.“
„To tě asi zklamu, nic pěkného to nebude,“ sklopila jsem hlavu a pokračovala dál, „abych pravdu řekla, bude to tak lepší pro nás pro oba a hlavně pro tebe.“
„O čem to mluvíš?“ Zatím mu nedocházelo na co narážím.
„Měli bychom se rozejít, nemůže z toho totiž vzejít nic dobrého. Vždyť se jen podívej na sebe co jsem ti udělala.“ Zakřičela jsem a rozmáchla pro větší důraz rukama.
„Tos neudělala ty, mohlo se to stát komukoli.“„Ano mohlo, jenže stalo se to tobě a to kvůli tomu, že jsem tam byla já, jestli to ještě nevíš, což určitě ano, tak nosím lidem smůlu i smrt, prostě jsem jedna velká chodící zkáza pro kohokoli kdo je v mé blízkosti. Nemůžeme být spolu, zabilo by tě to.“ S těmito slovy jsem se zvedala k odchodu.
„To nemůžeš myslet vážně. No tak Bells nechoď nikam, zůstaň tu se mnou. Já tě miluju.“ Volal za mnou, ale já se nemohla otočit, neměla bych pak totiž tu sílu, abych od něj odešla. Nechci aby zemřel a už vůbec ne kvůli mě, kvůli tomu, že chci být aspoň na chvíli šťastná. Já jsem mu vděčná za to, že se mnou trávil aspoň těch pár dnů v mém životě, ale zaplatil za to obrovskou cenu a já nechtěla, aby to bylo ještě horší, to jsem nemohla za žádných okolností dopustit. Budu si ho držet od těla a doufám, že mi to nebude ztěžovat.

Ben si pobyl v nemocnici celé dva týdny. Nechtěla jsem ho sledovat, ale pro jeho dobro jsem to udělala. Potřebovala jsem vědět, že je v pořádku a hlavně v mém případě na živu. On mi každý den několikrát volal, ale já to prostě nemohla zvednout. Několikrát byl i u nás, ale matka ho vyhodila. Pro jeho dobro. Vím, že mě měl rád, i já jeho, ale život není jednoduchý. Život je sakra složitej a já jsem byla složitá víc než si dovede představit.

Nakonec to po dvou měsících Ben opravdu vzdal. Byla jsem na jednu stranu hrozně ráda, ale na druhou moje já trpělo a to trpělo takovým způsobem, že jsem se začala dokonce stranit i vlastní matky. Moje srdce bylo prázdné a už odmítalo přijímat nové pocity a hlavně nové lidi. Ale na druhou stranu ani nemuselo, lidi se mě stranili sami. Několikrát jsem na chodbě potkala Bena a jeho zmučený výraz, který byl kvůli mně, ale dodala jsem si odvahy a obrátila se. Bylo to jenom pro jeho dobro. Já jsem totiž zřejmě neměla souzeno býti vůbec někdy šťastná. 

Moje dny ve škole byly utrpením jak pro mě tak pro ostatní studenty, tak kantory. Už jsem dokonce přemýšlela nad tím, že bych matku požádala, zda bychom se nemohly přestěhovat. Toto místo mi už nahánělo hrůzu a já zase naháněla hrůzu lidem. Drobné incidenty na hodinách byly klasika a tím víc utvrzovali ostatní, že jsem nebezpečná. Nakonec to i Ben pochopil a já zůstala opravdu sama a na vše.

Neustále jsem seděla ve svém pokoji a bezcílně zírala ven z okna. Došlo to dokonce i tak daleko, že jsem popadla sešit a psala si deník. Psala jsem vše, jak jsem se cítila, co mě trápí a na jednu stranu se mi hrozně ulevilo, ale na druhou to bylo k pláči, protože jsem nikdy neměla žádnou kamarádku, které bych se mohla se svými problémy svěřit. Deník byl ale jediný, který mi v těchto pochmurných chvílích pomáhal. Mohla jsem tam napsat vše.

Začala jsem také chodit na procházku do místního parku, kde chodili staří lidé se svými psími mazlíčky. Bylo mi tam dobře. Procházela jsem se třeba dlouhé hodiny, nebo jen tak seděla na lavičce a přemýšlela o svém zpackaném životě a o tom, proč to tak je. Blížil se podzim a stromy se zbarvovaly do různých barev. Tuto část roku jsem měla nejraději, hlavně tu různobarevnost. Ráda jsem chodila a utápěla své boty v listí. Ten zvuk mě uklidňoval. Bylo to příjemné.

Jednoho už sychravějšího dne jsem seděla na té samé lavičce v parku jako vždy a jako vždy přemýšlela. Už mě nic nebavilo, vše mi přišlo stereotypní a ode mě na míle vzdálené. Chtěla jsem život jako ostatní holky. Být zamilovaná a nespoutaná a ne nešťastná a uzavřená.
Přiběhl ke mě nějaký pes a neustále pobíhal kolem lavičky. Byl to vlkodav. Bylo to obrovské zvíře, ale na pohled velmi přítulné a sympatické. Na krku mělo obojek, ale pánečka nikde. Zřejmě mu utekl. Nebo ona??? Neustále se motal kolem mé lavičky, až se nakonec zaháknul za jeden konec a začal kňučet.
Vstala jsem a šla mu pomoci.
,,Počkej chvíli, hned ti to vytáhnu." Snažila jsem se ho vyprostit z rohu lavičky, ale pes byl okamžitě nadšený mým zájmem a s radostí začal vyskakovat. K mé smůle na mě. To tele mě hned povalilo na zem a začalo oblizovat celý obličej. Měla jsem ráda zvířata, ale ranní hygienu jsem opravdu provedla. 
,,Sušenko... okamžitě slez!!!" Ozval se za mnou klučičí hlas a já byla ráda, že to psisko ze mě konečně slezlo. Díky bohu. Psí sliny jsem měla všude. Jak nechutné. Až potom jsem se pozastavila nad psím jménem.
,,Sušenko?" Zeptala jsem se a podívala se na pánečka toho psiska, kterému říká Sušenka...chuděra, pomyslela jsem si. Pes velkej jako kráva a jmenuje se sušenka. Jak ironické. Ovšem ten kluk byl kus. Pusa se mi otevřela a já se divila, že neslintám minimálně stejně jako Sušenka. Její majitel byl vysoký, opálený, hnědovlasý a přes mikinu bylo vidět jeho vyrýsované tělo. Viděl jak na něj hledím a pousmál se. Ihned jsem tomuto úsměvu podlehla a otevřela pusu ještě víc. Divím se, že neutrousil nějakou blbou poznámku typu: *Hele kotě, ať ti tam nevlítne moucha.* Ale on dělal jakoby nic. Připnul si na vodítko Sušenku a podíval se na mě. Pak se mírně zamračil.
„Není ti nic? Ona je to strašná potvora, je moc mladá a absolutně odmítá poslouchat, že Sušenko?“ Káravě se na ni podíval a ona na něj, jakoby mu rozuměla, tak zaštěkala a začala kousat vodítko, on si jen povzdychl.
„Nenapravitelná,“ řekl to tak tiše, že jsem to nejspíš ani neměla slyšet, ale rozesmálo mě to.
„Proč se jmenuje Sušenka?“
„Protože sušenky já rád. A navíc je to jediný na co poslouchá, když vidí sušenku, tak by se pro ni nechala autem porazit, prostě cokoli. Myslím, že si vypěstovala závislost.“ Tomu už jsme se smáli oba dva. Byl to takový uvolněný smích. Po dlouhé době jsem se poprvé smála a to s neznámým člověkem. 
Uvědomila jsem si, že pořád sedím povalená na zemi a tak jsem se chtěla vyškrábat na nohy a když si toho ten kluk všiml, tak mi galantě pomáhal. Když se mě dotkl, tak mnou projelo nečekané vzrušení. Podívala jsem se na něj a on se na mě zvláštně díval tak jako ještě nikdo.
„Já jsem Denis,“ představil se a mě hned vyplulo na mysl slovo penis, to se přece rýmuje a s touto myšlenkou mi můj pohled sklouzl na jeho nadutý poklopec. Zřejmě si všiml kam směřoval můj pohled a jeho rozkrok nabýval na síle. Rychle jsem se podívala jinam , polilo mě horko a já cítila, jak se mi krev žene do tváří. 
„Sluší ti to,“ pronesl jakoby nic. V tom ten jeho pes zatáhl a my jelikož jsme byli zabraní do očí toho druhého, jsme si nevšimli, že nám smotala nohy vodítkem dohromady, tak jsme letěli směr zem. Dopadla jsem na něj, takže do měkkého, ale on to samé tvrdit nemohl.
„Auu, zatracenej kámen. SUŠENKO!!!“ Zavrčel na svého přerostlého psíka a ten sklopil uši a ocas a vypadal o pár čísel menší než před chvíli. Zato něco se začalo tak trochu zvětšovat. Tázavě jsem se na něj podíval a tentokrát to byl on, kdo byl červený až za uši. Ovšem když jsem si uvědomila, kde jsem měla svoji ruku, tak bych se nejraději propadla na druhou stranu zeměkoule. Moje ruka spočívala na jeho stále se nadouvajícím poklopci a vypadalo to, že by něco odtatud rádo ven.
*Stačilo by jen zatáhnout zipem maličko,* napadla mě vlezlá myšlenka, kterou jsem se snažila vytřepat z hlavy, ale nějak se mi to nedařilo.
Naustále jsme měla ruku držela na jeho poklopci a koukali jsme si vzájemně do očí. Nebránil se, spíš naopak. Naše obličeje se začaly přibližovat, ale já si uvědomila co právě dělám. NE!! To nesmím, už ne, přece už jsem ublížila dosti lidem. Naštěstí tu byla Sušenka, která mi od této situace pomohla, ne že bych nechtěla, ale nešlo to. Když viděla, že není středem pozornosti přiletěla k nám a začala nás oblizovat.
„Ale no ták, Sušenko že ty dneska nedostaneš sušenku.“ Pejsek zpozorněl, sedl na zem a jako poslušný pejsek smutně koulil očima, což mě rozesmálo. 
„Řekla bych, že tě má omotanýho kolem prstu nebo spíš kolem tlapy.“
„Jo, ona to má udělaný chytře to je fakt.“ Zašklebil se na ni a ona vyplázla jazyk. Podle mě mu rozumí až moc dobře.

Začala jsem se z něj zvedat, on jen něco nesouhlasně zabrblal a čekal až slezu, jenže to bych nebyla já kdybych něco neudělala špatně. Jak jsem se zvedla a měla nohu stále zamotanou ve vodítku, tak jsšem trhla a noha vystřelila přímo vpřed a já tak nakopla jeho nejcitlivější místo. Byla to celkem pecka, asi jsem ho vykastrovala. Hlasitě vyjekl a ruce mu vystřelily k onomu místu, svalil se do klubíčka a jeho obličej vystřídal několik barev, až se pomalu vracel k normálu. Já s rukama na puse jsem nevěřícně sledovala celou situaci, až jsem konečně promluvila.
„Promiň, promiň... mockrát se omlouvám, to jsem nechtěla. Můžu to nějak odčinit? ? Řekni si cokoli.“ V tu chvíli kdy jsem to vyřkla, jsem si neuvědomila co jsem to spustila. Zpozorněl a podíval se na mě, ale pořád se držel za rozkrok.
„Bude... bude to dobrý?“ Zeptala jsem se opatrně.
„Snad, doufám že jo.“ Konečně něco řekl a jeho hlásek nebyl pištivý, tak snad mu to tam zůstalo tak jak má. Myslím, že tohle by mi jen tak neodpustil.

Začal se zvedat a dával při tom pozor na koždý můj pohyb.
„Musím se přiznat, že tolikrát spadnout za takovou chvíli je umění.“ Zasmál se, ale já ne. Věděla jsem totiž že u mě je to spíš ještě štěstí že ty svoje kulky má.
„No jak jsi říkala cokoli, tak bych rád další rande.“
„A tohle bylo rande?“ Vylétlo ze mě.
„No, jelikož jsme skončili s tvojí rukou v mém rozkroku, tak by se to tak možná dalo brát.“ Zase se usmál a já chtěla také, ale když jsem si všimla větve, která se uvolnila ze stromu, tak mě to přešlo. Mířila přímo na něj a já to už nezastavila. Plácla ho přímo do hlavy, od se zakymácel, uklozl na listí a sjel svým obličejem přímo do mého výstřihu. Uslyšela jsem křupání látky. Rychle se postavil na nohy a já přejelo po tričko, výstřih to nevydržel a rupl, takže teď byla vidět moje téměř průhledná podprsenka. Zase jsem zrudla a rychle si přitáhla mikinu k tělu. Podívala jsem se na něj a on měl oči vykulené, že jsem si říkala, kdy mu vystřelí z důlku. Vzpomněla jsem na takové ty kreslené filmy, kdy jedna postavička vytřeštila oči, spadla mu brada až na podlahu a jazyk se vyroloval až k další sexy postavičce. Uchychtla jsem se.
„Denisi,“ penisi, ach, sakra, zase mě to napadlo, ještě že neumí číst myšlenky, „už budu muset jít.“
„Co to rande?“
„No, co takhle zítra ve stejnou dobu tady? Ale upozorňuju tě, že je to na tvé vlastní nebezpečí!“ Řekla jsem to vážně a on si rukama nevědomky chránil rozkrok.
„Souhlasím, takže zítra.“ Přišel ke mě, položil mi dlaň na tvář a políbil na čelo a pak odešel. Ještě chvíli jsem se za ním dívala a pak vyrazila k domovu se smíšeným pocitem.

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 5: