Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 2

28.11.2009 (14:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3906×

,,Díky. Jsem Bella.“
,,Daniel.“

A tak začal první den mého dosud nudného a pro mě obyčejného života. Začalo něco nového a pro mě neznámého, na co jsem se těšila.
Po hodině se Daniel navrhl, že mě doprovodí na další, kterou má se mnou společnou, ale bohužel tentokrát nesedí sám. S radostí jsem přijala a cupitala vedle něj, nemohla jsem z něj spustit oči. Poprvé v životě se mi někdo líbil a on se mě nebál, nevzal nohy na ramena a s křikem ode mě neutekl. Možná je to také proto, že zde to nikdo nevěděl, ale co když ta kletba, nebo co to bylo, byla prolomena a já budu moct žít konečně normální život puberťačky? Tolik toho snad ani nechci ne?

Došli jsme k učebně těsně před zvoněním, protože byla až na druhé straně školy. Celou cestu jsme si o něčem povídali a smáli se spolu a já si připadala jako normální člověk a zapomněla na všechny své starosti. On se posadil na své místo a ukázal mi, kde je volno. Seděla jsem sama. Celou hodinu jsem se na něj pokradmu dívala a on dělal to samé. Kolikrát se naše oči setkaly a mě se do tváři vždy nahrnula červeň a on se zářivě usmál. Byl opravdu překrásný a jistě musel mít spoustu obdivovatelek. Mé srdce skákalo radostí, že svou náklonnost upoutal na mě. 

Vzadu v hlavě, my ale zase naopak hlodal červíček, který mě rozčiloval a bránil mi ve štěstí, které jsem právě teď prožívala. 
,,Nepouštěj si ho k tělu…. Ublížíš mu.“ 
,,Nejsi dobrý člověk… ha ha.“
,,Stane se mu něco zlého.“
Tak a právě jsem toho měla dost. Ticho !!!
Copak nemám právo na štěstí jako každý normální člověk? Vždyť je to skvělý kluk a já chci taky poznat nové lidi jako ostatní.

Celou hodinu jsem Daniela nenápadně sledovala a rozplývala se nad jeho dokonalým úsměvem. Opravdu se mi líbil a pocítila jsem k němu určitou náklonnost. Toužila jsem být v jeho přítomnosti a poslouchat jeho hlas. Byla to moje vnitřní potřeba, která se drala na povrch, takže jakmile zazvonil konec hodiny, okamžitě jsem se k němu rozběhla.
,,Danieli?“ Zeptala jsem se.
,,Ano, Bello?“ Odpověděl svým úžasným hlasem a já se při vyslovení svého jména zachvěla. Potřebovala jsem nějaký pádný důvod s ním hovořit. Jenom najít nějaký důvod.
,,Danieli, moc jsem té dnešní látce neporozuměla.“ Vyhrkla jsem rychle a cítila, jak mé tváře rudnou. Byla to pravda, ale jenom částečná, protože jsem tomu mohla rozumět, kdybych nesledovala jeho. Viděla jsem, jak se Danielovi rozzářil obličej. To bylo dobré znamení.
,,Mohl bych ti dát nějaké doučování. Pokud by jsi teda chtěla.“ Odpověděl mile a vypadalo to tak, jakoby se bál.
,,To bych byla moc ráda.“ Řekla jsem mu upřímně a byla vnitřně šťastná, protože s ním strávím další čas. Další doba v jeho přítomnosti. Srdce se mi tetelilo.
,,Dobře. Sejdeme se tedy po škole. Znám jednu moc hezkou kavárnu, kde je klid a potom bychom mohli jít na procházku městem. Večer se má konat velkolepý ohňostroj.“ Řekl nadšeně a já byla taky, protože tohle už nevypadalo jako klasické doučování, ale spíše pozvánka na rande. Těšila jsem se na tu schůzku víc jak na Vánoce.
„Dobře, po vyučování se uvidíme.“ Mávl mi na rozloučenou a šel na další hodinu. 

Zbytek dne jsem byla jako omámená a látku jsem nevnímala vůbec. Kdykoli na mě někdo mluvil, tak do mě musel drcnout, protože jsem byla dzuchem nepřítomná.
Jediné, co mě probudilo byl zvonek, který oznamoval konec dnešního vyučování a já jako neřízená střela vystřelila před školu, kde už na mě princ čekal. 
„Ahoj, ty už jdi tu?“ Na nic lepšího jsem se nezmohla, měla jsem v hlavně úplně prázdno a bylo to díky němu. Pousmál se a odpověděl.
„No nemohl jsem se dočkat víš.“ Zabodl pohled do země, snad se předemnou nestydí?
„To jsme dva, můžeme vyrazit?“
„Jasný, je to kousek, tak půjdeme pěšky.“
Mlčky jsme šli vedle sebe, když mě chytil opatrně za ruku, sledoval moji reakci, já se na něj zářivě usmála a on si mě přitáhl blíž k sobě.

Bylo to pro mě nové a nepoznané. Nevěděla jsem, jak se mám chovat, ale bylo mi to v tuto chvíli naprosto jedno. Byla jsem se svým novým princem a byla jsem šťastná. Chůze po jeho boku mě zajímavě naplňovala a já alespoň na krátkou chvíli pocítila, že by vše mohlo být v pořádku. Sice jsem nebylá bláhová a okamžitě tomu neuvěřila, ale asi to bylo tím, že jsem chtěla být na chvíli ta obyčejná dívka, které se líbí kluk a on jí ty sympatie vrací. Chtěla jsem normální život a ne ten svůj. 

Pomalým krokem jsme došli ke kavárně, která byla od pohledu velice útulná a já byla nadšená. Daniel pustil mou ruku a galantně mi otevřel dveře. Sedli jsme si k vzdálenějšímu stolku, na který nebylo tolik vidět.
Daniel mě posadil a objednal dvě kávy. Do učení se nám ale moc nechtělo. Myslím, že Danielovi bylo jasné, že doučování byla jenom záminka. Nedal ale nic najevo a nakonec jsme se k učení vůbec nedostali. Seděli jsme se tam hodně dlouho a povídali si. Vše bylo dokonalé. Povídali jsme si o sobě a o svých zájmech, koníčcích. 
Pomalu se blížil konec naší schůzky a měli jsme se vypravit na malé náměstíčko, kde se konal velkolepý ohňostroj.

Došli jsme na náměstí, kde bylo nesčetně lidí. Plno dvojic se drželo za ruku, stejně jako my dva. 
„Pojď probojujem se dopředu, abychom všechno viděli.“ Byl z toho nadšený víc než já, měla jsem takový divný pocit, ale hodila jsem ho za hlavu, ani si mého zaváhání nevšiml a táhl mě dopředu. Každou chvíli to mělo vypuknout.
Přišly první rány a nádherné osvětlení oblohy. Oči z toho přecházely a ještě k tomu když jsem tu stála vedle něho. Jenže všechno krásné jednou pohasne a tohle nebyla vyjímka. Pro mě by to spíš byla vyjímka, kdyby se mu nic nestalo. 
V jedné chvíli se tato událost stala nehodou. Ohňostroj, byl naložen na vozíku a jeho přední strana byla podložena cihlou, ta se uvolnila a spadla. Vozík se převrátil a ohňostroj si to namířil přímo na Daniela.

Doslova se mi zatajil dech, protože tohle je to nebezpečí, ve kterém se pohybuji a ubližuje lidem okolo mě. Chtěla jsem nějak zasáhnout a Daniela případně strhnout, ale to nebylo v mojí moci. Mým údělem bylo sledovat tuhle katastrofu.

Danielovy oči se vytřeštily a sledoval tak jako já co se bude dít. Mě to bylo ale už předem jasné, nebyla jiná možnost a už vůbec ne v mé přítomnosti. Přímo jeho směrem se rozletěly petardy a dělobuchy. Vše se událo tak rychle, že jsem jenom stačila zavřít oči. Všude se ozýval křik a zděšení, mě až moc povědomý.

Byla jsem jako v jiném světě. Proč já??? Čím jsem si to zasloužila??? Stačila jsem jenom zašeptat to jedno nepodstatné slovíčko, ale pro mě bylo velmi důležité. Daniel ho nemohl ale už slyšet.
,,Promiň."

Cítila jsem, jak mě Danielova ruka pustila a tím se mě pustila i možnost na to být někdy vůbec šťastná. Byla jsem špatná a opravdu jsem lidem, kteří mě měli rádi ubližovala. Neměla jsem existovat.

Vykřiky lidí byly hlasité a já stála na místě jako přikovaná, nezmohla jsem vůbec na nic, ani na jediný pohyb, byla jsem naprosto zmražená. Daniel ležel na zemi vedle mě a nehýbal se. Zásahlo ho to přímo, já se ale prostě nechtěla podívat. Otočila jsem se na druhou stranu a prosila lidi o pomoc a záchranku. On tady byl ten zraněný a já nic. Já byla jenom přihlížející při této krvavé podívané způsobené mnou.

Záchranáři tu byli pro všechny případy, takže se k němu hned nahrnuli, udělali si prostor a začali s oživováním. Věděla jsem, že se jim to nepovede, to by bylo v mé blízkosti něco jako zázrak. Zkoušeli to už potřetí, když v tom otevřel oči a zhluboka se nadechl. Všude kolem byl slyšet šepot lidí a záchranáři ho nakládali na nosítka a odnášeli do sanitky.

„Přežil,“ vyšle ze mě pouze a poté jsem ztratila vědomí.

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 2: