Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 19

28.01.2010 (11:00) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3924×

Vzbudil mě obrovský řev, který se rozléhal po celém domě. No, to to pěkně začíná. Za chvíli se všichni pozabíjí a já budu muset zase odejít neznámo kam. Proč sakra? Málem jsem zabila Edwarda a u toho i sebe! Ale byl to jenom sen, nebo jsem špatně slyšela?! 
Že by skutečně už věděli, co nebo kdo jsem zač? Jak by to mohl jen tak na první pohled vědět, když já to sama za ty roky nezjistila? Asi si s ním budu muset promluvit, jestli teda s křikem neuteče.

Pomalu jsem otevřela víčka a do očí mě praštilo ostré světlo, které mě donutilo je opět zavřít. Po chvíli jsem to opět zkusila, ale tentokrát pomaleji. Párkrát jsem zamrkala a už to bylo lepší. Nebylo to tak intenzivní jako na poprvé.

,,Jen lež v klidu,” ozval se ledovým hlasem Edward a mě nezbylo nic než poslechnout.

,,Chci domů,” hlesla jsem do nepříjemného ticha, které mě tížilo.

,,Měla bys ještě ležet. Máš opravdu otřes mozku," řekl znovu tím ledovým a odtažitým tónem. Co jsem provedla? Jistě, už zjistil kdo jsem a dělá jedině dobře, že se ode mě drží dál.

,,Tak to není." Odpověděl na moje myšlenky. Výraz v jeho obličeji se ale nezměnil.

,,Tak jak?"

,,To je složitější. Měla bys opravdu ležet."

,,Já chci domů a myslím to vážně." Bránila jsem se zuby nehty, protože už jsem nechtěla být v jeho přítomnosti. Tento Edward se mi nelíbil. Byl odtažitý a chladný.

Na toto už nereagoval, jenom podzvedl své dokonalé obočí. Vzal mě do náruče a já zase mohla cítit jeho vůni, která mě očarovala. Jeho ledové obětí mě podivně uklidňovalo. Mlčky jsme pokračovali do obývacího pokoje, kde byli ostatní z rodiny.

,,Co se děje?" zeptal se Carlisle a nedůvěřivě se na mě díval. Nevěřil mi, to mi bylo jasné. Já tady byla ta zrůda. Najednou se mohl propadnout strop a všechny je tady zasypat. Edward si jenom povzdechnul. Už to radši nekomentoval. 

,,Odvezu Bellu domů a zůstanu tam s ní, než jí bude lépe," odpověděl Carlisleovi a na ostatní obličeje své rodiny se nedíval. Já to zřejmě ale také neměla dělat. 

Jasper vypadal, že by po mně nejraději skočil a na místě mě zabil. Emmett už nevypadal jako největší vtipálek pod sluncem. Rosalie jediná vypadala smířeně. Esme ze mě měla strach a Alice tu pro jistotu ani nebyla.

,,To nemusíš, umím se o sebe postarat sama."

,,To si nemyslím," protestoval a pokračoval v cestě z domu.

,,Edwarde, tohle není řešení." Začal Carlisle a Jasper vypadal, že se k němu přidá.

,,Ne, tohle je jediné řešení." Odvětil a za námi se zavřely dveře...

,,Můj dům je tento." Ukázala jsem opatrně na svoji chloubu. Můj dům se mi líbil a hlavní bylo, že byl můj.

,,Já vím."

Tvářila jsem se udiveně, ale nakonec jsem to nechala být. Edward zastavil na příjezdové cestě a najednou už byl u mých dveří. Tohle byla další věc, kterou jsem nechápala. Proč to dělá? Proč nezůstal u své rodiny? Proč mě pořád brání? Měl by ode mě utíkat, ale on dělá opak!

,,Měl bych utíkat, to vím, ale nechci..." řekl mezi naší myšlenkovou řečí a vzal mě opět do náruče. Chytila jsem se ho kolem krku a přitiskla se k němu. 

,,Klíč je pod vázou na kytky," řekla jsem a ukázala správným směrem. Edward ho vzal a klíč strčil do zámku. Otevřel dveře a postavil mě na práh. Popošla jsem metr, ale on za mnou nešel. Stál před prahem a ani se nehnul. Co se děje?

,,Proč nejdeš dovnitř?" zeptala jsem se nahlas, protože mi to nedávalo rozum.

,,Bello... teď dobře zvaž, co ti řeknu... mě musíš do domu pozvat, ale dobře si to rozmysli, toto pozvání už nejde vzít zpátky." Řekl a smutně sklonil hlavu. Nerada jsem ho takhle viděla. Nad svým rozhodnutím jsem ani nepřemýšlela, bylo to jasné.

,,Prosím... pojď dál." 

Bylo vidět, jak se mu mé rozhodnutí samotnému moc nelíbilo.
,,To není pravda, tedy aspoň částečně. Kdybys mě teď chtěla odehnat, neodešel bych a ty bys s tím nic nemohla udělat, leda než mě nějakým způsobem zabít. Což jak jsem zjistil, pro tebe není problém u normálního člověka.”

,,Abych řekla pravdu, trochu mě děsíš.”

,,Sebe taky.” Řekl tajemně.
,,No, to je… super,” řekla jsem ironicky. Zvláštní tvor, který děsí sebe i další.
,,Co jsi vlastně zač?”

****************************************** POZOR ******************************************

,,Co jsem zač? To je dobrá otázka..." řekl zamyšleně. No, to jsi mi toho teda řekl.

,,Ale aspoň vím, co jsem, narozdíl od tebe." Pokračoval. On si ze mě dělá srandu ne? Ty jeho hádanky mě už fakt nebaví...

,,Je mi zima, zatopíš v krbu... ?" ať jsi alespoň užitečnej, dodala jsem v duchu a významně se na něj podívala. 

,,Nic si u toho neudělej." Varovala jsem ho, radši pro jistotu.

,,Neměj obavy."

Jasně, neměj obavy... Já jsem king, mně se nic nestane... Ha ha... aby ses ještě nedivil...

Odešla jsem do kuchyně udělat si čaj a nechala ho tam napospas. Zapla jsem konvici, ve které jsem měla vodu ze včerejška a čekala, až se ohřeje. 

Ale najednou jsem uslyšela divné zvuky...

Vlítla jsem do obývacího pokoje a nevěřila vlastním očím. Edward ležel v krbu a okolo něj byly plameny... šlehaly na všechny strany... 
S křikem a děsem v očích se zvedl.

,,Nečum na mě a uhas mě! Uhas mě!” řval hystericky.

,,Ale neteče voda!”

,,Jaktooo?” 

,,Nahlásili výpadek!”

,,Tak cokoli, vem cokoli… děleeeeeeeeeej!” vzala jsem první věc, která mi přišla pod ruku, odšroubovala víčko a chrstla to na něj. Jenže to mělo naprosto opačný účinek, než by mělo. Podívala jsem se co to je, nápis Slivovice, mě usvědčil v tom, že to nebude nic na uhašení ohně.

,,AAAAAAAAAAAAAA!” řval Edward a lítal po pokoji jak kolibřík a mával tlapkama.
Jéžíííííííš... co mám dělat? Co mám dělat?

,,ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ... JÁ JAKO HOŘÍM!" řval hystericky a dělal kolem mě kolečka. Já lítala za ním a snažila se ho uhasit, ale jak? Když neteče voda? Najednou tu byl cítit pěknej puch a hned mi bylo jasné o co jde...

Dým byl černější a černejší... on fakt uhoří!
Já začala hystericky řvát taky... šmarjá šmarjá šmarjá... on tady fakt uhoří...

Začala jsem utíkat za ním, ale byl rychlejší a najednou blaf...

,,Nééééééé... moje vlasy! Moje úžasný vlasy... nenávidím tě... moje vlasy... ááááá..." řval na celý barák a já se na chvíli zastavila a nevěřícně na něj koukala. Vlasy? Si dělá fakt srandu ne? On tady hoří a zajímají ho jeho vlasy. Neskutečný.

,,Na co čučíš? Já hořím... uhas mě..." řval na mě a já už na to neměla nervy. Nohou jsem začala klepat do pohlady a ruce si založila v bok.

,,Tak si shoř... stejně bys umřel, aspoň to budeš mít za sebou," řekla jsem naprosto klidným hlasem a dívala se do jeho očí... zastavil se a nechal oheň postupovat dál.

,,Si děláš srandu ne?"

,,Ne, to myslím smrtelně vážně, stejně umřeš…" řekla jsem a klepala dál nohou... on hořel dál... už měl i horší barvu... tmavší... jako spálenej steak... 

,,Ty mě nezachráníš?"

,,Ne... jsi hysterka."

Nenávistně jsme se propalovaly pohledy. A on vesele hořel dál... oheň postupoval k jeho hlavě. Nadutý výraz jeho tváře se nezměnil. Stále si myslel, že ho uhasím.

Najednou... bluf... a jeho hlava explodovala jako shnilé rajče... Jeho tělo se zmítalo v ohni, až úplně ohořelo a tak náš Edward lehl popelem, zbylo po něm pouze jeho Volvo.

A to byl konec Edwarda, který si o sobě myslel, že je nezničitelný…

****************************************************************************

**********************************************************************************************

VÁŽENÍ ČTENÁŘI, MOCKRÁT, OPRAVDU MOCKRÁT SE VÁM OMLOUVÁME… MUSELY JSME… POCHOPTE NÁS… 
ALE NEBOJTE SE, TAKHLE SE TO NESTALO. TO BYL NÁŠ CHVILKOVÝ ZKRAT, KDY JSME OBĚ MĚLY V PRÁCI DOST A NEODOLALY JSME. POKUD SI PRO NÁS PŘIJDOU MUŽI V BÍLÉM, TAK JE TO PŘESNĚ KVŮLI TOMU, JAK JSME SE SMÁLY NA PRACOVIŠTI. 
OD MÍSTA, KDE ZAČALY HVĚZDIČKY NA TO ZAPOMEŇTE A ČTĚTE DÁL

**********************************************************************************************

,,Co jsi vlastně zač?”
,,Co jsem? To je velmi dobrá otázka, na kterou ti nemůžu odpovědět.”
,,Tak co jsem zač já? Podle všeho to už víš.”
,,Ano, vím.” A pořád jsi tady, pomyslela jsem si.
,,V podstatě už nemám na výběr, ani kdybych chtěl. Což nechci.”

,,Co to všechno znamená? Nerozumím naprosto ničemu. Proč jsi teda tady, když víš, co tě čeká?" proč jsi tady se mnou, byla bych nejradši, abych tě nepoznala a vše by bylo v pořádku. Alespoň bych k tobě necítila to, co teď.

,,Ach... Bello," řekl a sklonil hlavu. Já ji sklonila také. 

Tohle bolelo a ani nevím proč. Uvnitř mě to bylo k nevydržení. Toužila jsem po něm. Toužila jsem se ho dotýkat. Toužila jsem ho milovat. Tak co je špatně? Ano, jistě, já jsem špatně. Já nejsem ta správná osoba.

,,Bello... také po tom toužím, ani nevíš jak... a ty nejsi ta špatná. Ty jsi ta pravá," hlesl a zvednul mi obličej na svou úroveň. Byla jsem od něj jenom pár centimetrů. Jenom pár centimetrů nás dělilo od toho druhého. Ano. Chtěla jsem ho políbit. Chtěla jsem ochutnat jeho rty.
Cítila jsem to hmatatelné napětí ve vzduchu. Přímo jsem se jím nechala unášet. Edwardovy rty se blížily k mým…

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 19: