Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 15

21.01.2010 (18:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3216×

,,Crrr,” ozval se ten otravný zvuk oznamující začátek nového dne. Jak já bych zůstala zalezlá v posteli. Vážně někam vůbec musím? Vždyť jsem skoro vůbec nespala.

Pomalu jsem se vyhrabala z postele a šla do koupelny, opláchla si obličej a podívala se do zrcadla.

,,Ježišmarja, co to je?” podívala jsem se na své vlasy, které vypadaly, že se na nich vyřádilo při nejmenším tornádo. To sebou v posteli tak šiju?

Ani jsem se nenasnídala, protože mi v koupelně jaksi utekl čas a vydala se do školy. Pro mě nový začátek…

Škola nebyla nijak zvlášť daleko, ale jelikož jsem si zatím nepořídila autíčko, tak jsem jela autobusem. Budu si muset v nejbližší době nějaké pořídit, protože jízda hromadnou dopravou není to pravé ořechové. Spíše je to děs. Mohli bychom se někde třeba vybourat, ale zase když jsem přežila let v letadle, tak v autobuse to tak hrozný být nemůže, ne?

Každý po mně pokukoval, jako bych byla nějaká ozdoba na vánoční stromeček. Sedla jsem si do rohu, kde v blízkém okolí nikdo neseděl. Do uší dala mp3-ku a zaposlouchala se do své oblíbené hudby a opět se dostala do stereotypu jako včera večer. Přemýšlela jsem nad ním a cesta mi tak utekla docela rychle. Vystoupila jsem na školním parkovišti a rozhlížela se, kterým směrem se vydám. 

Okamžitě jsem byla středem pozornosti a všechny oči visely jenom na mně. Trapné. Zakroutila jsem hlavou a vydala se směrem, kterým se vydávali ostatní studenti této tamní střední školy. Byla to malá škola a divila jsem se, že zde vůbec nějaká je, na to, jak je Forks malé.

Konečně jsem zahlédla orientační tabuli a tam našla ukazovací šipku do kanceláře. Výborně, zatím se to daří. Hleděla jsem jenom do země a vůbec nezvedala oči. Nechtěla jsem se s nikým seznamovat a také jsem nehodlala do tohoto kolektivu žádným způsobem zapadnout. Jenom si tu odtrpím poslední rok studia a potom zase vypadnu. Šeptání šlo ze všech stran a já prostě dělala, že ho neslyším.

Potom mě někdo opatrně chytil za rameno a já byla nucena se konečně podívat.

Leknutím jsem nadskočila a otočila se na dotyčnou osobu. Bledá kůže, ostré rysy, to mi někoho připomíná. Ovšem to nebyl můj neznámý z lesa. Byla to dívka, která vypadala na první pohled jako modelka z přehlídkového mola.

,,Promiň, že otravuju, ale tohle ti upadlo.” Řekla andělským hlasem a podávala mi mou peněženku. Jak jsem ji jen mohla upustit. 

,,Děkuji,” odpověděla jsem, vzala jsem si od ní peněženku a chtěla odejít, ale ona šla vedle mě.

,,Já jsem Rosalie, ty jsi tu nová?” zeptala se ta blondýna a... až teď jsem si všimla... se stejně zlatavýma očima, jako měl můj cizinec v lese. Jak je to možné? 

,,A... ano." Polkla jsem nasucho, protože tohle bylo až moc podezřelé. Už jsem se s ní nechtěla bavit, byla až moc společenská a vynucovala si mou přítomnost. Proč to dělá? 

,,Co máš první hodinu? Mohla bych tě doprovodit." Začala zase a já se zastavila a podívala se do toho jejího nebesky krásného, ale i nebezpečného obličeje. Byla nebezpečná, to mi bylo jasné. Měla stejné rysy jako můj cizinec, stejně nebezpečné. Ona také nebyla člověk. 

Můj nenadálý pohyb nečekala. O trochu uskočila a hypnotizovala mě dále.

,,O co ti jde?" zeptala jsem se docela nahlas, až to ve mně vřelo. Nechci se s nikým přátelit a doufám, že to pochopila z mého odměřeného chování. Zřejmě ne, takže jsem musela přejít k jiné variantě.

,,Chtěla jsem být jenom přátelská a pomoci ti. Není v tom nic špatného," řekla nevinně a tvářila se ukřivděně. Ha ha. Na to jí tak skočím. Přátelská? Ona? Tvor, který není ani člověk a chce být přátelský? Leda tak ve snu.

,,Já o to ale nestojím. Nekamarádím se s nikým a už vůbec ne s tebou. Vždyť ani nejsi člověk," řekla jsem už tišeji, kdyby nás náhodou někdo poslouchal. Bylo mi jasné, že svou identitu uchovávali v tajnosti. Nechtěla jsem být příčinou jejich odhalení.

Rosalie, nebo jak se jmenuje, doslova zalapala po dechu. Něco takového nečekala. Okamžitě se ale vzpamatovala a přešla na protiútok.

,,To říká ta pravá. Sama jsi něco zvláštního."

,,To je dost možné a proto se ode mě ty i ten druhý držte dál!” řekla jsem prudčeji, než jsem sama čekala a vyrazila směrem do kanceláře. Myslela jsem, že to už dobře pochopila, ale ona mě dohnala a spustila.

,,A co když se nebudu držet dál? To mi něco uděláš?” ta je teda vtipná, vyloženě si koleduje o nějakou pohromu.

,,Svým způsobem, ano!” ona se na mě šokovaně podívala, ale krok se mnou držela nadále. 

,,Co když nemůžu zemřít?” zeptala se a čekala, co ji řeknu na tohle.

,,Každý může zemřít,” hlesla jsem tiše a sklopila hlavu.

,,To nevíš,” odpověděla mi stejně tiše a odpojila se. 

Na nic jsem nečekala a vydala se rychlým krokem ke kanceláři, protože jsem ztratila až příliš času. Našla jsem to bez problémů. Paní byla velmi milá a vše bylo vyřízeno než jsem stihla mrknout a já mohla vyrazit na první hodinu. Co že to vlastně je?

Podívala jsem se do rozvrhu, tak první hodinu mám matematiku. Ach jo, nejhorší předmět. Nikdy jsem v tomhle zrovna nevynikala, ale co budu se s tím muset poprat, navíc tady budu mít spoustu času se do toho vrhnout.

Došla jsem ke třídě, zvedla ruku v pěst a chtěla zaklepat. Jenže ještě než jsem se stihla dotknout dveří, tak mě něco nebo někdo srazil k zemi. Sražení bylo prudké, ale nedopadla jsem na tvrdou zem. Něco mě zachytilo dřív, než jsem dopadla. Rychle jsem se vzpamatovala a zahleděla se na osobu, která mě srazila.

,,Ty?" vykoktala jsem ze sebe a opět mu pohlédla do zlatavých očí. Do očí, o kterých jsem celou noc snila a toužila po nich. Pod jeho dotekem jsem zvláčněla a svým způsobem se uklidnila. Sice jsem se zařekla, že se jemu i jí budu vyhýbat, ale v takové blízkosti se to těžko plní. Jeho oči ovšem už nebyly tak klidné jako včera. Byly plné vzteku. To jsem nechápala. Co jsem zase udělala?

,,Nech moji rodinu na pokoji. Nevíme, co jsi zač, takže se od ní drž co nejdál. Proč jsi vůbec přijela zrovna sem?" zeptal se štěkavě a jeho nálada přešla i na mě. Co si to vůbec dovoluje? Srazí mě tu k zemi a něco mi poroučí!!!

,,Neporoučím, jenom se ptám." Pokračoval ve svém výslechu a já už se necítila tak dobře. Už mi to bylo nepříjemné, protože i on byl nepříjemný a odměřený. 

,,Mohl bys mě laskavě pustit?!" osočila jsem se proti němu a snažila se zvednou ze studené podlahy, ke které mě přikurtoval. 

,,Ještě jsi neodpověděla na moje otázky." 

,,Nemusím ti odpovídat na nic. Ani tě neznám. Ani nevím, jak se jmenuješ," řekla jsem a propalovala ho pohledem. Najednou jsem ucítila v hlavě divné pnutí a jeho zamyšlený pohled. Hrabal se mi v hlavě!

,,Okamžitě toho nech. Nejsem žádný pokusný králík. Přestaň se mi hrabat v hlavě!"

Jeho výraz se změnil. Koutky dokonalých úst se roztáhly do přenádherného úsměvu.

,,Jsi roztomilá, když se zlobíš. Nevěřím, že bys nám mohla ublížit. Na to jsi moc křehká a nevinná."

Já ti dám nevinná, ti ukážu takovej tajfun, pomyslela jsem si a až pak jsem si uvědomila, že to slyšel, protože se začal usmívat. Ne že by se mi jeho úsměv nelíbil, ale neměl by si moc zahrávat. Vlastně se celkem divím, že se někde nenabodl na tyč nebo přinejmenším nepolíbil kachličky někde cestou. Třeba se mu cestou domů rozbije auto.
Při téhle myšlence se dost zamračil.

,,Co je s mým autem?”

,,Co já vím? Spíš co je s tvým sluchem.” Jen se ušklíbl. Každej jinej, kdo o mně ví, by raděj utekl nebo se mi vyhýbal, přesně jako na bývalé škole. Ne, nesmím na to myslet, nesmím na to myslet. Nesmím myslet na nic. Nechci, aby se mi v tom šťoural.

,,V čem se nemám šťourat?” 

,,Přesně v tomhle! Běž pryč! Běž ode mě!” položila jsem mu ruce na hruď a strčila do něj, abych svá slova zdůraznila. Jenže s ním to ani nehnulo, chytil mé ruce do svých a přitáhl si mě k sobě tak, že jsem mu viděla přímo do jeho očí.

,,Co se ti stalo?” zeptal se jemně a z jeho hlasu byl slyšet zájem. Chtěl to vědět, ale já to nechtěla. 

Zakroutila jsem hlavou na svůj protest a snažila se nemyslet vůbec na nic.

,,Nic. Nic co by tě zajímalo."

,,Zajímáš mě ty."

,,To si jenom myslíš."

,,Nemyslím, já to vím."

,,To bys neměl. Drž se ode mě nebo se stane něco špatného."

,,Mě se nic špatného nestane."

,,To nemůžeš vědět, v mé blízkosti je nebezpečno."

,,Stejně jako v té mé."

,,Prosím, neztěžuj mi to." Už jsem prosila, protože jsem se bála každé sekundy, kterou jsem s ním strávila. Bála jsem se o něj, ač to bylo naprosto nepochopitelné. Vždyť ani nevím, jak se jmenuje.

,,Nemusíš se o mě bát. A jmenuji se Edward, Bello," řekl a opět vykouzlil ten překrásný úsměv.

,,Jak?" divila jsem se, protože si nepamatuji, že bych mu prozradila svoje jméno. Znovu se lišácky usmál a ukázal si na spánek. Jistě, čtenář myšlenek, jak jednoduché.

,,Prosím, pusť mě," řekla jsem zkroušeně, protože tohle na mě bylo už příliš. Bylo tu něco, co jsem si nechtěla připustit a natož na to myslet. Okamžitě mě postavil na nohy, ale moje ruce nepouštěl. Nechtěl mě pustit, to jsem na něm poznala, ale já jsem tu už nemohla být. Já jsem ta zlá a nemám právo na jakékoliv štěstí.

,,Prosím." Zkusila jsem to znovu a on mé ruce pustil.

,,Omlouvám se, ale nejsem ta dobrá. Prosím, drž se ode mě dál," řekla jsem ještě, zaklepala na dveře a vběhla do třídy. Myslela jsem, že mě klame sluch, ale ještě jsem něco zaslechla.

,,To už ale nedokážu," řekl tiše, možná jenom pro sebe, ale bylo to bolestivé.

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 15: