Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 12

14.01.2010 (08:15) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2991×

,,Mami, odstěhuju se." 

Vykřikla jsem, protože už mě to několikrát napadlo, ale neměla jsem to srdce matku opustit. Ona jediná byla moje opora a ona jediná byla imunní vůči mně samotné a vůči mé smůle. 
Bolí mě to vyslovit, ale musím chránit i jí. Takhle to už opravdu nešlo. Ohrožovala jsem lidi kolem sebe a tím jsem ohrožovala i ji samotnou. Musím odjet a to hodně daleko a pokud možno někam na Sibiř nebo poušť. Tam je moje místo, tam nemůžu nikomu ublížit. 

,,To nesmíš, Bello." Začala na mě také křičet. Její obličej byl najednou strhaný a ustaraný. Měla o mě strach a já jí to věřila, ale jiná možnost tu prostě nebyla.

,,Musím mami. Musím začít někde jinde a sama. Není to nic proti tobě, jenom se tě snažím chránit. Právě zemřel kluk, do kterého jsem se zamilovala a potřebuji se z toho dostat. Potřebuji být sama a pokud možno hodně daleko od všech lidí, co na celém světě jsou. Ubližuji lidem mami, a ty to moc dobře víš. Táhne se to se mnou už od malička, vlastně už od narození a já musím přijít na to, proč je tomu tak. Musím se tomu postavit a přijít na to a být konečně někdy ve svém životě šťastná. Potřebuji to vědět a nechci tě tu nechat samotnou, ale jiná možnost mi nezbývá. Takhle to bude nejlepší. Jednou se možná vrátím, ale teď musím pryč," řekla jsem mezi slzy, které se mi spustily a utíkala jsem do svého pokoje, abych si sbalila věci.

Nevěděla jsem kam pojedu, kde budu bydlet, nebo kde vezmu peníze, ale musela jsem pryč. Bylo tu tolik věcí, co mi připomínaly Denise a ještě ke všemu mám Sušenku. Jakoby toho trápení nebylo málo. Nevěděla jsem v tuto chvíli vůbec nic. 

Sehnula jsem se pod postel a vytáhla menší cestovní tašku, otevřela skříň a házela do tašky první věci, které mi přišly pod ruku. Nedívala jsem se co to je, protože slzy mi to nedovolovaly. Byla jsem příliš slabá a zoufalá. Byla jsem opravdu na dně. 

Jestli je ale ještě něco horšího, než to co teď prožívám, tak nechápu, jak to někdo může vydržet. 
Začaly mě napadat různé myšlenky. Skok z mostu. Rychlá jízda autem. Otrávení. Nakonec z toho ale nic nevzešlo. Nebyla jsem natolik silná, abych se k něčemu takovému uchýlila. Nebyla jsem sebevrah, i když někteří lidé jsou už zřejmě jiného názoru.

Do pokoje vběhla matka.
,,Bello... Neodcházej," prosila a oči měla zalité slzami. Nechtěla jsem ji opustit, ale chtěla jsem ji chránit.

,,Musím mami, je mi to líto," řekla jsem, ale už jsem se jí do očí nepodívala. Nechtěla jsem jí takto ubližovat. 

,,Nechci, abys šla. Zůstaň tu se mnou. Vše se spraví," prosila dál a dál, ale já byla už rozhodnuta.

,,Nespraví a ty to moc dobře víš," osočila jsem se zpátky, protože tyhle řeči nám k ničemu nebudou.

,,Vždyť nemáš kam jít. Nemáš peníze a kde budeš bydlet?" ptala se zoufale a snažila se mě zastavit.

,,Najdu si práci a budu pracovat. Potom si něco najdu." Odsekla jsem, protože jsem na tuhle otázku sama odpověď neznala.

,,Bello..." hlesla naposledy matka, protože už věděla, že svůj boj prohrála. Věděla, že se mnou nic nehne.

,,Prosím..." pokračovala a já se musela obrnit trpělivostí, abych znovu nevybuchla. Tentokrát ale pláčem.

,,Ne... mami. Prosím, nedělej mi to ještě těžší," řekla jsem a podívala se do jejích uslzených očí. Byly smířené s tím, co jsem řekla. Už nechtěla odporovat, poznala jsem to na ní.

,,Na.." řekla a napřáhla ke mě ruku, ve které se třpytila platební karta.

,,Co je to?"

,,Platební karta... jsou na ní peníze z tátovy životní pojistky. Nedotkla jsem se jich. Teď jsou tvoje, protože otec tu pro tebe nikdy nebyl. Určitě by si přál, abych je dala tobě. Budeš je potřebovat. Mělo by ti to vystačit na koupi nějakého bytu a další studium. Miluji tě, Bello. Prosím slib, že se vrátíš."

,,Pokusím se.” Jemně jsem se na ni usmála, nebo alespoň jsem se o to pokusila. Přitáhla si mě k sobě a drtila mě v náručí.

,,Budeš mi chybět.” 

,,Ty mě taky mami.” Chytla mě za ramena, podívala se mi do tváře a políbila na čelo.

,,Kam chceš vůbec jet?”

,,No… Do Forks.” Řekla jsem nejistě. Ani nevím proč mě napadlo zrovna tohle. Možná proto, že jsme o něm nedávno mluvili ve škole. Nebo spíš ostatní mluvili a já se stranila od jisté doby.

,,Tak… tak… já tě asi nechám, ať si můžeš sbalit co chceš.” Pohladila mě po vlasech a odešla z pokoje.

Já se sesunula na podlahu a hlavu si složila do dlaní. Tohle rozhodnutí mě opravdu bolelo, ale věděla jsem, že poprvé v životě dělám správnou věc a té se budu držet.

Prostě se přestěhuju, nastoupím do školy a pokusím se najít nějakou práci. A hlavně se budu držet od všech lidí. Nesmím si nikoho pustit k tělu a Sušenka mi to bude neustále připomínat. Bude taková moje chodící upomínka.

Naházela jsem zbytek věcí do tašky. Většinu z toho zabralo oblečení a pár kosmetických věcí. Zbytek se koupí až tam. Teď by bylo zbytečné to s sebou tahat a brát to mamce. To nejdůležitější mám.
Našla jsem si nejbližší let do Forks. S tím, že letadlo přistává nedaleko. Zbytek budu muset asi taxíkem a nebo bych vzala stopa. Ale to raději ne. Nejspíš bychom se vybourali nebo by se tomu dotyčnému rozbilo auto. Ale stejně kdo by vzal holku s taškami a obrovským psem, který je skoro větší jak ona.

Naposledy jsem se osprchovala v tomto domě a zalezla do peřin. Trochu jsem musela Sušenku posunout, protože se rozvalovala skoro přes celou postel. A během chvilky jsem upadla do spánku.

Spala bych jak zabitá nejmíň do oběda, ale to by mě nesměla ta obluda probudit. Začala se převalovat v posteli, která je pro ni samotnou dost malá, natož pro nás dvě. Jakmile zjistila, že jsem vzhůru, tak asi usoudila, že potřebuju její ranní očistu a olízala mi celý obličej. Vyletěla jsem z postele rovnou do koupelny a dlouhou chvíli si oplachovala obličej, dokud jsem si nebyla jistá, že je všechno pryč. 

Když jsem se vrátila do pokoj, Sušenka nadšeně skákala kolem mě. To mám teda pako doma, aspoň se nebudu sama tolik nudit.
Překontrolovala jsem vše potřebné, abych na nic nezapomněla a odnesla si věci ke dveřím. 

Mamka už byla dole a chystala mi snídani a podle té tašky, kterou nachystala na stůl ještě dalších pár jídel.

,,Mami, já si umím něco uvařit.”

,,To je jedno, aspoň něco ti s sebou dám. Stejně většinu z toho já nejím, tak se to aspoň nezkazí.” Věděla jsem, že jí všechno stejně jako já, ale nechala jsem to být, nechtěla jsem se s ní dohadovat poslední den. Kdo ví kdy, a jestli, se ještě někdy uvidíme.

Dojedla jsem, umyla po sobě nádobí i přes její protesty a chtěla si zavolat taxi a vydat se na cestu.

,,Počkej, nevolej taxi, tě přece můžu hodit já ne?!”

Naložily jsme věci a Sušenku, která celý auto poslintala ještě než jsme ji zvládly nacpat dovnitř. Dojely jsme na letiště. V hale bylo plno lidí, kteří čekali na své odlety. Já na tabuli našla ten svůj, šla si k okýnku koupit lístek pro mě a pro Sušenku. Musela do jiné části letadla a bude zavřená v kleci, chuděra. Jsem spíš zvědavá jak ji tam nacpou, ale to nechám na nich. Pro mě je důležitý, že jsem ji vzala náhubek a tím to pro mě hasne. Ale myslím, že by mohlo být docela zajímavý sledovat, jak se ji tam budou snažit dostat. Rozloučila jsem se s matkou a nastoupila do letadla.

Pomalu jsem usedala na své místo, ale v hlavě se mi honily různé myšlenky. Na místo, kam se vydávám. Ani vlastně nevím, proč mě to napadlo. Ještě doma jsem si na internetu našla nějakou paní, co se stará o nemovitosti a nabízela nějaké volné malé domky ve Forks a nejlepší na tom bylo, že byly vybavené, takže jsem se o tuto část nějak nemusela starat. Prostě až přijedu, tak jí zavolám a uvidíme, co pro mě bude mít.
Potom tu byla chudák Sušenka zavřená v zadní části letadla. Bylo mi jí hrozně líto a doufám, že s ní zacházeli dobře. Chudinka moje ,,malá".
Letadlo se pomalu zvedalo a já se vydala snad na novou cestu životem.

Přistávali jsme za několik hodin. Byla jsem celá rozlámaná, ale docela příjemně naladěná. Byla to na mě nezvyklé, ale cítila jsem se v tomto prostředí docela dobře. 
Vyhledala jsem svoje zavazadla a čekala, až mi přivedou Sušenku. Nemohla jsem uvěřit ale vlastním očím. Ten pes je opravdu neuvěřitelnej. Nejen, že je velkej, ale taky si každýho hned omotá kolem prstu. Ani mi ji nechtěli dát. Ona kolem nich vesele poskakovala a byla šťastná jak blecha, že mě zase vidí.

,,Děkuji," řekla jsem jim, Sušenku si připnula na vodítko a vycházela z letištní haly. Co mě ale překvapilo bylo, jak ponuré toto okolí je. Žádné slunce a rozpálené silnice. Tady bylo zataženo a vypadalo, že každou chvíli začne pršet.

Zavolala jsem si taxi a jela směrem Forks. Po cestě jsem zavolala paní Chiltonové, která měla na starosti ty nemovitosti a domluvila si s ní schůzku. Cesta trvala jenom chvíli a městečko se mi docela líbilo.

,,Vítejte ve Forks, slečno," oznámil mi milý taxikář a ještě se na mě usmál.

,,Děkuji."

Měla jsem ze všeho zvláštní pocit. Takový, že mě tu opravdu možná čeká něco dobrého a to špatné, ta minulost, zmizí jako mlžný opar.

Vystoupila jsem na smluveném místě a zde už čekala paní Chiltonová. Taxikáři jsem zaplatila a vytáhla chudáka Sušenku z auta. Vesele poskakovala a hned chtěla jít dál, já jí ale zastavila.

,,Dobrý den paní Chiltonová. Jsem Bella. Bella Swanová. Mluvily jsme spolu ohledně toho domu," řekla jsem a podala jí ruku na seznámení. Žena byla v uplém červeném kostýmku a botech na vysokém podpatku. Blondýnka, ale od pohledu velice sympatická a přívětivá.

,,Těší mě slečno. Jistě, už jsem pro vás něco vybrala."
,,Ano?"
,,Jistě... tento dům hned za mnou," řekla a rukou ukázala za sebe. Doslova mi spadla brada. Domeček byl přímo líbezný a skvěle se na toto místo hodil. Byl na okraji lesa, menší s krásnými okenicemi. Jako z pohádky. Něco takového jsem si představovala.

,,Beru," řekla jsme bez ohledu na to, kolik to bude stát.
,,Jistě? Vždyť jste ho ještě neviděla uvnitř," divila se žena, ale bylo vidět, že je nadšená mým rozhodnutím.

,,Prostě jsem se do něj zamilovala."
,,Dobře. Platí," řekla a my si podaly znovu ruce na znamení souhlasu.

A tak to mohlo začít… A taky že ano.

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 12: