Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nosím smůlu i smrt 10

11.01.2010 (14:30) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3227×

,,Už je," řekla jsem a zatlačila jsem do Denise rukou a naznačila mu, abychom se opět odebrali do mého pokoje a tam pokračovali v tom v čem nás přerušili. 

Jenže to bych nebyla já kdyby…

… kdybych nezakopla o koberec a neletěla k zemi. Naštěstí Denis měl rychlé reflexy, takže mě stačil zachytit dřív než jsem políbila podlahu.

,,Díky,” usmála jsem se na něj vděčně.
,,Není za co. Já rád.” Odhalil zadu bělostných zubů. Za jeho úsměv by určitě leckterá vraždila a já měla zrovna to štěstí, že stál o mě. A navíc co nevidět se stane ještě něco daleko lepšího.

Při té vzpomínce jsem mu rty přitiskla ke krku a pomalu mučivě jsem ho začala líbat. Vůbec se nebránil a spíše mi to oplácel s ještě větší mírou. Jeho tělo přímo křičelo, že to chce a hlavně, že chce mě. Začala jsem ho hladit po celém jeho velice dokonalém těle a jakože nenápadně přejela i o jeho nejcitlivější místečko. Takovou odezvu jsem však nečekala. Z jeho úst se ozval vášnivý vzdech. Popadl mě do náruče a pádil po schodech přímo do mého pokoje.

,,Řekla sis o to sama." Pošeptal mi do ucha a potom se zabýval mým krkem a mými ústy. Byl jak utržený ze řetězu, že jsem ve spěchu zavírala dveře a z tak náhlé rychlosti jsem si připadala jako omámená. Denis mě opatrně položil na postel a znovu mi sundával triko, které jsem si při naší nečekané návštěvě stačila zase obléknout. Věděla jsem, že dělám něco, co bych neměla. Že tohle není správná doba. Vždyť se přece známe všehovšudy jenom tři čtyři dny, ale naše vzájemná přitažlivost prostě nešla přehlédnout. Toužili jsme jeden po druhém a to byla naše chyba. Ano chyba, protože mi to v hlavě opět začalo šrotovat a když začnu tohle dělat, většinou se něco stane. Okamžitě jsem si vzpomněla na své dva bývalé objekty lásky a zaúpěla jsem.

,,Děje se něco? Dělám něco špatně?" zeptal se vystrašeně Denis a z očí mu opravdu sálal strach. Měla bych k němu být upřímná a říct mu, co se lidem v mé přítomnosti stává. Má na to plné právo a je fakt, že mu na mě opravdu moc záleží a pocítila jsem i jiný cit. Cit, který jsem zatím nepoznala.

,,Denisi, víš..." začala jsem, ale stále jsem ho hladila, nechtěla jsem v našem románku přestávat, ale tohle jsem mu musela říct.

,,Ano?" zeptal se a byl čím dál tím víc zmatenější. Bylo mi ho líto.

,,Denisi, musím ti něco říct. Týká se to mě a vím, že jsem ti to měla říct už dávno, ale prostě jsem myslela, že to přejdu a všechno bude jinak, ale máš právo to vědět."

,,Děsíš mě. Co se děje?"

,,Nosím smůlu Denisi a v horších případech i smrt. Nechci, aby se ti něco stalo."

,,Co to říkáš? Vím, že jsi jako chodící katastrofa, ale smrt??? Nejsem paranoidní, Bello."

,,Měl bys být. Táhne se to se mnou už od mého narození. Prostě jsem chodící katastrofa a měl by ses ode mě držet co nejdál. Mohlo by se ti něco špatného stát. Sice říkám něco, co mi je proti srdci, protože moje srdce touží být s tebou, ale rozum velí jinak," řekla jsem a lehce jsem se od něj odklonila. On si mě ale zase přitáhnul zpátky.

,,Tak poslouchej srdce a nech se jím vést." Pošeptal mi do ucha a pokračoval v mém svlékání. Dokonale mi svými doteky popletl hlavu a já už další žádné protesty vyslovit nemohla. Jeho ústa pevně sevřela ty má.

V jeho polibcích bylo tolik něhy a vášně a stejně tak jsem to vkládala já do těch svých. Rukama jsem mu přejížděla po vypracovaných zádech. On svými jezdil po mém těle a pomalými pohledy mi sundával zbytek mého oblečení, kterého bylo už tak málo, já jsem následovala jeho příkladu.

Prvně jsem opatrně přejela po jeho chloubě, která pod mým dotekem ještě víc ztuhla a on hlasitě vydechl. To mě navnadilo k další akci. Rukama jsem mu jela od stehen nahoru přes jeho zadeček a pak pod jeho trenky, které jsem velmi pomalu začala stahovat. Když už jsem nedosáhla dál, tak mi přeochotně pomohl a shodil je rychlostí blesku ze sebe sám. 

Teď jsme tam leželi nazí a studovali navzájem tělo toho druhého. Opatrně si na mě lehl a zasypával mé tělo polibky, které nebrali konce. Aspoň jsem si to myslela. 

,,Chci Tě.” Zašeptala jsem mezi vzrušenými vzdechy.
Přitiskl se víc ke mně položil své rty na můj krk a já čekala, kdy se naše těla spojí v jedno. Jenže něco bylo špatně.

,,Denisi?” zašeptala jsem zhrozeně.

,,DENISI!” tentokrát jsem zděšením vykřikla. On se nereagoval. Nehýbal se, prostě nijak nereagoval. Svalila jsem ho opatrně ze mě na postel tak, abych mu viděla do tváře, která zela prázdnotou po jakékoli známce života nebo emoce. Jeho hruď se už nenadzvedávala v pravidelných intervalech, aby jeho tělo dostalo přísun kyslíku. Už nikdy více se nenadechne. Už se nikdy nebude moct radovat ze života. A můžu za to jenom já. Jsem obyčejná zrůda, která ničí všechno co může.

Rychlostí blesku jsem vyskočila z postele, hodila na sebe župan a doběhla pro telefon, vytočila jsem číslo na záchranou službu a ve sluchátku se ozval ženský hlas.

,,Záchranná služba, přejete si?”

,,Ano, mému příteli. Něco se mu stalo. Přestal dýchat, asi dostal infarkt. Ale už je nejspíš pozdě. Nevím co mám dělat.”

,,Udejte svou adresu a provádějte masáž srdce, dokud k Vám nepřijede sanitka.”

Paní v telefonu mě instruovala, ale já sama dobře věděla, že pro něj je už pozdě. Už ode dne, kdy jsme se potkali to měl spočítané. Proč jsem to ignorovala. Proč jsem ho nemohla nechat na pokoji a musela mu zničit život, co zničit, vždyť já ho vlastně zabila!

Měli by mě zavřít do blázince. V místnosti s polystyrénovými stěnami bych nemohla ubližovat lidem, kterým na mě záleželo a jídlo by mi mohli podávat nějakým okýnkem ve dveřích, aby ke mně nemuseli chodit moc blízko.

Uslyšela jsem zvuk sanitky a klepání na dveře.

,,Pojďte dál, jsem nahoře!” zařvala jsem a ozvalo se dupání po schodech a ve dveřích se objevili záchranáři.

,,Slečno my to převezmeme, vy si sedněte.” Chytil mě jeden za ramena a odváděl mě dolů do kuchyně, mezitím se další dva přihrnuli k mrtvému tělu Denise.

,,Počkejte tady, ano?” díval se na mě tázavě. Já se zmohla na pouhé přikývnutí a bezduše hleděla na vypnutou televizi před sebou. Jsem chodící pohroma, nebo zabiják, to je celkem jedno, vyjde to v konečném výsledku na stejno.

Nevím jak dlouho jsem tam tak seděla a myslela jen na to jak ukončit svůj život, když jiným ho beru. Bylo by to takhle mnohem lepší, pro všechny. Mamka by konečně měla kamarádky a přítele, u kterého by nehrozilo, že jenom pohled na mě ho zabije. Jak by měli všichni o tolik lehčí život, kdybych tu nebyla já. 
Možná by stačilo, kdybych utekla pryč, aby aspoň mamka byla s někým, ale zase to by pro mě nic nevyřešilo. Navíc po tom, co se právě teď stalo se mi všichni budou vyhýbat ještě víc než kdy jindy. Tohle je vlastně svým způsobem moje smrt.

,,Slečno, je nám líto, ale nedalo se nic dělat. Byl mrtvý ihned. Dostal infarkt a jeho srdce už nenastartovalo. Mrzí nás Vaše ztráta.” Mluvil ke mně jeden z nich, ale já očima sledovala, jak odnášejí Denisovo mrtvé tělo v černém pytli a to spustilo příval slz. Teprve teď když jsem to viděla a slyšela on nich mi došel plný význam toho, co se stalo. Zabila jsem. Jsem netvor, zrůda!

« SHRNUTÍ (Ejdriana) »

SHRNUTÍ (eunta)

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nosím smůlu i smrt 10: