Nomádka - Epilog... Milá Sany, tohle je můj výraz díků za tu práci, kterou sis se mnou dala. Nebýt tebe, nebyla by Nomádka a nejspíš by nebylo spoustu věcí. I když je tohle epilog pro všechny, hlavně patří tobě. Nejen já bych ti měla děkovat, tleskám tvé výdrži s mou náturou. Díky a upřímně doufám, že se tvoje romantická dušička zatetelí se Skylar naposledy... Jinak díky i vám, co jste s námi zůstali. Doufám, že i vy si najdete tu svou sladkou část v Nomádce, kdy se zasníte a bude vám fajn. Díky všem.
14.05.2010 (07:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 5744×
Kdyby mi někdo řekl, že je na světě jen jeden div světa, souhlasila bych. Žádné pyramidy se nedaly srovnávat s ním.
Stál proti mně.
Dívala jsem se na západ slunce v jeho očích a už jsem nehledala barvu oceánu.
Měla jsem ji vrytou do srdce, kde bude navěky chráněna, stejně, jako safír mé minulosti.
Náhrobek uvnitř mě se změnil. Černá minulost se rozplynula a zůstala po ní jen malá mohylka.
I když jsem neměla potřebu dýchat, cítila jsem, že to jde snáz. Nic mě netížilo.
Těžký kámen s nápisem vina a hřích se rozpustil v tichých slzách radosti.
A přesto jsem si v tenhle den vzpomněla na dvě duše, které neměly to štěstí tu být.
Jasmine a Jole.
Na nepatrný okamžik jsem zavřela oči.
Když jsem se opět rozhlédla, stáli tam.
Úplně vzadu za shromážděním. Jasmine svírala Jole ruku a usmívali se.
Byli šťastni, stejně, jako já.
„Miluju tě,“ zašeptala Jasmine tak tiše, že jsem se jen mohla sama se sebou dohadovat, jestli to vážně řekla.
Jenže já to chtěla slyšet.
Aědět, že se nezlobí, že mi odpouští.
Jasmine se opět usmála a po tváři jí stekla slza. Malý Jole mi vesele zamával, než se oba rozplynuli.
Kdesi hluboko uvnitř mě jsem věděla, že to bylo naposledy.
Budou tu.
Stále mě budou hlídat. Jen už je nikdy neuvidím.
Otočila jsem se ke svému Slunci.
Zářilo jen pro mě.
Od jeho žhnoucího pohledu vzplálo nebe.
Hořelo jantarovou a topazovou barvou.
S ostudou se pravé slunce zašlo schovávat za obzor. Nemělo šanci konkurovat mému jedinému divu světa.
Carlisle tiše odříkával oddávací řeč.
Úcta ke všemu kolem nás naplňovala srdce i duše přítomných přátel.
Alice, ta malá nezbednice si se vším dala neuvěřitelnou práci.
Náš útes vypadal pohádkově.
Svatební oblouk voněl fréziemi a šeříkem.
Cestičku zdobily plátky rudých, bílých a žlutých růží. Malé lampionky se lehce pohupovaly v korunách stromů.
A přesto by to celé nic neznamenalo, kdyby tu nebyli oni.
Cullenovi, Zafrina, Senna, Kachiri a italští upíři.
Můj pohled se zastavil na Belle.
Usmívala se. Tolik jsem si s touhle upírkou byla podobná. Nebylo proč se divit, že jsme si přirostly k srdci.
Objímala Edwarda, jehož výraz mluvil za vše.
Bal šťastný.
Netušila jsem do jaké míry, ani čí to byla zásluha, ale hlavní bylo, že to tak je. Víc jsem si pro něj nepřála.
Jen tiché vzlyky a jedno bušící srdce do španělských rytmů mi dávalo najevo, že tu je člověk.
Ani upír.
Ani vlkodlak.
Jen člověk. Můj nejmilejší člověk.
Lucía.
Zestárla, vdala se a díky Alici jsme se my dvě opět sešly.
Z našeho příběhu vznikly pohádky, které vyprávěla Lucía dětem před spaním. Prý se nebály, zvláštní.
Mou dlaň cosi lehce stisklo. Vytrhla jsem se ze snění a pohlédla do nejdokonalejší tváře.
Manu se na mě usmíval.
To byl on.
Můj důvod, proč jsem tu byla i já.
Můj oceán, Adónis a já už nevím, jaká jiná přízviska jsem mu za těch několik let dala.
Můj Manu Javier Morel Roca.
Má Eternidad.
Má láska, můj vesmír. Mé druhé křídlo, díky němuž jsem měla pocit, že mohu létat.
Oplatila jsem mu úsměv.
Stáli jsme na kraji útesu, hleděli si do očí a vyznávali si lásku…
„Před Sluncem, před mořem, před tebou přísahám. Dávám ti srdce své, duši svou i mysl svou. Budu po tvém boku stát ve chvílích dobrých i zlých. Po zbytek své věčnosti,“ šeptala jsem do vln tříštících se o pevnou skálu, která nám byla v tento den svědkem.
„Pro sen, pro lásku, pro tebe přísahám. Skládám ti svůj osud, život i srdce k nohám. S tebou v náruči budu vždy pevně stát. Ve chvílích dobrých i zlých. Po zbytek své věčnosti,“ odpověděl mi.
Z dálky se ozvalo tiché zasyčení, když se Slunce dotklo hladiny oceánu.
Na naší tváři se rozlil láskyplný úsměv. Vzpomínka byla společná. Jedna z mála, které jsme ještě měli před sebou.
Osud si s naší láskou hrál.
Vystavil nás neuvěřitelné zkoušce.
Zvítězili jsme.
A teď jsme tu stáli, slibovali si nehynoucí lásku a doufali v pohádkovou věčnost.
Děkovala jsem náhodě, která naše kroky svedla opět dohromady.
Byli jsme opět doma. Ve svém hnízdě, kde jsme se poprvé setkali. V místě, kde jsme se poprvé políbily, milovali a kde nám osud postavil do cesty nejhorší barikádu.
Já byla ve své pohádce. Tak, jak to mělo být. Obyčejná dívka potká dokonalého prince. I přes nástrahy zlých černokněžníků se nakonec ti dva dočkají happy endu.
Většinou se v tuhle chvíli říká: zazvonil konec a pohádky je konec.
Omyl!
Spokojeně jsem vzdychla.
Jak je krásné být upír a mít před sebou věčnou pohádku s Manu.
„Vážení přítomní, dovolte mi, abych vám poprvé představil manžele Manu a Skylar Roca,“ zvolal Carlisle a kolem nás se strhl hurónský potlesk. Do nebe vyletěli dvě holubice a Emmet nadšeně hvízdl, když jsme se políbili. Dlouhý a sladký polibek nedokázal vynahradit ta léta bez něj.
Mé srdce se tetelilo upřímnou radostí a štěstím.
Konečně!
Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nomádka - Epilog:
velice krásně zpracované, nový pohled na věc, tak do detajlu... prostě dokonalé :)
luxusní!!!! díky,že jsem si to mohla přečíst
Namátkou jsem si přečetla komentáře, abych se zbytečně neopakovala. Bohužel snad vše bylo napsáno, proto jen gratuluji k této povídce, je naprosto dokonalá!!!!
Já... Já... Já nemám slov. Všech padesát dva kapitol a epilog jsem přečetla od rána - teď jsem skončila. Nehnula jsem se odsud. Hltala jsem slovíčko po slovíčku a nechala se vést příběhem Skylar a Manu...
Nevím proč mě teď pálí v očích slzy, i když to skončilo tak dokonale. V několika chvílích jsem tě opravdu skoro klela a bála jsem se, aby byli spolu. Skoro jsem v to přestávala věřit, že Manu žije, ale nakonec vyšlo slunce a zamotala se do toho realita. Skye našla svou lásku, své štěstí a rodinu.
Je to... wow... prostě jsi mi vzala slova.
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!