Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 8. kapitola

16.03.2010 (07:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3316×

Měla jsem pocit, že se mi nebe mstí, za veškeré zlo, které jsem napáchala. Ruce se mi třásly a já nespouštěla pohled z té tváře. Klenuté obočí, dlouhé řasy, černé oči. Měl hlad, o tom nebylo pochyb. Jeho pevné smyslné rty, které vábily k letmému polibku. Ostře řezaná brada, bledá pleť, chlapecké rysy…

Vítr si pohrával s jeho rozdivočelými vlasy barvy bronzu. Nemohla jsem se nabažit té tváře. V tu chvíli mi šeřík voněl víc než lidská krev, slunce mě pálilo, i když byla už tma a med byl sladší než chvilky u Edwardova náhrobku, protože…

Byl tu. Stál přede mnou a prohlížel si stejně zmateně mou tvář.

Natáhla jsem mlčky ruku a konečky prstů se dotkla jeho víček. Přivřel oči. Ucukla jsem. Nechtěla jsem, abych ztratila kontakt s jeho pohledem. Byla jsem bez něj takovou dobu. Víc už ne. Prsty jsem přejela po rovném nosu a obkroužila rty na jeho tváři.

Vážně to byl on. Stál tady přede mnou. Nehýbal se. Vpíjel se do mě pohledem, stejně překvapený, jako já.

„Jsi to ty?“ zašeptala jsem. On jen němě kývl a dlaní mě pohladil po vlasech. Sevřel mou hlavu v dlaních a pevně si ji přitáhl k sobě. Jeho rty se dotkly mého čela a pevné paže se mi omotaly kolem třesoucího se těla. Byla jsem v jeho náruči. Tiskl mě k sobě a já k němu. Oči stále vytřeštěné v úžasu. Byl tu. Nebyl mrtvý. Žil.

„Kdo ti to udělal,“ zasténal a já poprvé uslyšela jeho hlas. Melodičtější než dřív, půvabnější, zděšený a nešťastný. Mužný…

„William Dante,“ zašeptala jsem odpověď a on se napjal.

„Tohle sis nezasloužila, tohle ne.“ V jeho tónu byla bolest a zoufalství.

„Já jsem šťastná, Edwarde.“ Odtáhla jsem se a usmála.

„Jakže?“ Pátral v mém pohledu po známce lži, ale nic nenašel. Já vážně byla šťastná.

„Jsem šťastná, protože tu jsi,“ šeptala jsem. Bála jsem se mluvit hlasitěji, abych nezahnala svůj přízrak. Nedokázala jsem tomu uvěřit. Byl tu. Svíral mě v náruči.

„Nemůžu ti číst myšlenky. Řekni mi, co si myslíš, Skylar.“ Tetelila jsem se blahem, když opět vyslovil mé jméno.

„Říkám ti pravdu,“ bránila jsem se. Edward jen vrtěl hlavou.

„Jsi první, u koho to nejde. Je tu ticho.“ Na čele se mu vykouzlila vráska.

„A co by si měl slyšet? Co by si chtěl slyšet?“ Ptala jsem se, stále spokojená, že mě svírá v náruči.

„Umím číst myšlenky. Vše, co si kdo myslí. Jenže u tebe je jen mlha. Občas nějaké slovo, ale spíš kouř, brání mi to ve výhledu,“ rozjímal. V jednu chvíli jsem se chystala urazit, že si myslí, že mám v hlavě prázdno. Na druhou stranu jsem byla ráda. Pokud uměl číst myšlenky a u mě to nešlo, byla má touha v bezpečí. Byl tady. Byl, jako já.

Sobec ve mně se tetelil radostí, že jej někdo proměnil v upíra a tím mi ho vehnal do náruče. Opětovně jsem se k němu přitiskla a on se nebránil.

„Ani nevíš, jak jsem šťastná, že tu jsi,“ špitala jsem do jeho černé košile a svírala ho v náruči.

„Pojď dovnitř. Povíš mi, co si dělala a jak se ti tahle zrůdnost stala,“ vybídl mě a vedl zpět k propadlé střeše. Jako správný gentleman mi nabídl matraci a sám se stočil do zaprášeného kouta svého doupátka.

„Podlehla jsem chřipce, když jsem se byla podívat v nemocnici. Táta mi pak zakázal přístup do domu, když zjistil, že jsem tam byla a já se toulala z jednoho chudobince do druhého, až jsem skončila v nemocnici. Když jsem se probrala, byl si už mrtvý.“ Při té myšlence se mi sevřel žaludek. Jen ta představa mě týrala. Jenže teď bych měla být šťastná, byl tady. Seděl naproti mně a upíral na mě své oči. Chyběl v nich nádech smaragdu, ale přesto byl poutavý a dokonalý. Měl hlad. Nejspíš bych jej měla vzít na lov.

„William není dobrý přítel, Skylar,“ zašeptal do ticha.

„Já vím, je to hlupák a protiva, ale je jediný kdo s mou paličatou náturou vydrží.“ Krátce jsem se zasmála a on se ke mně přidal.

„Včera jsem byl na tvém hrobě, rozloučit se s tebou a svou rodinou,“ změnil téma.

„Já vím, byla jsem tam. Viděla jsem tě, tedy spíš jen tvůj stín s kápí. Chodím na tvůj hrob od počátku, kdy jsem se vrátila do Chicaga.“ Jeho nechápavý výraz mě přiměl pokračovat.

„Zkoušela jsem jiný způsob života. Utekla jsem do Amazonského pralesa a pokoušela se pít zvířecí krev. Je to odporné, abych řekla pravdu. Já ani nevím, jak mě to napadlo. William mi vyprávěl o upírovi, který to dělá celý život a může žít mezi lidmi. Chtěla jsem to zkusit, ale selhala jsem. A pak jsem se potkala s přepečenou husou a…“

„S kým?“ vyhrkl pobaveně. Kdybych mohla, zrudnu a propadnu se o další patro níž.

„S jednou Amazonkou. Hnala mě z lesa, jak nadmutou kozu, to ti povím. Jenže ona si začala, Edwarde. Řekla mi bledule,“ žalovala jsem a bránila se případným výtkám ohledně mého chování.

„Vždycky si byla paličatá a musela mít poslední slovo, že?“ dobíral si mě.

„A ty? Jak se to stalo tobě? Kde si byl?“ stočila jsem téma jiným směrem. Konečně se dozvím, kde byl, co dělal, s kým… trhla jsem sebou při pomyšlení, že má někde družku. Zabila by mě ta skutečnost. Nebo bych já zabila tu družku.

„Proměnil mě upír jménem Carlisle. Zachránil mě tím před smrtí. Umíral jsem na Španělskou chřipku, o tom nebylo pochyb. Odjeli jsme spolu pryč a po pár letech přeměnil svou nynější ženu Esme. Jsou to báječní lidé, Skylar. Milovala bys je,“ usmíval se, „to on je nejspíš ten upír, o kterém si slyšela, že pije zvířecí krev. Je doktor. Naučil mě mnoho věcí. Jsem mu za spoustu z nich neskutečně vděčný. Jenže život na krvi zvířat je jiný. Naučíš se ovládat. Vážně se to dá, pokud chceš, jen nesmíš začít přemýšlet nad smyslem toho všeho,“ zamyslel se a usmál vlastnímu nevyřčenému vtipu.

„Já našla jiný způsob, jak se nestydět za svou podstatu. Je sice taky ohavná, ale ne tak moc, jako Williamova. Živím se krví…“

„Vrahů a násilníků?“ dořekl za mě Edward a usmál se.

„Jak to víš?“ vyhrkla jsem.

„Měl jsem stejný plán, jenže jaksi jich je v Chicagu málo, nejspíš si je vyhubila. Dnes jsem nesehnal jedinou oběť,“ zasmál se jen krátce, než mu došla jeho slova.

Edward byl jiný, než ostatní upíři. Edward měl svědomí.

Nelíbilo se mu pít lidskou krev, ani když si to odůvodnil, jako pomoc nevinným.

„Já taky ne. Už jsem zvažovala přesun,“ vzdychla jsem. Jenže proč teď odcházet, když je tu on? Nemohla jsem po něm chtít, aby šel se mnou. Nebyla jsem jeho družkou, i když jsem si to ze srdce přála.

„Můžu jít s tebou?“ zašeptal rozpačitě a já zalapala po dechu.

„Chtěl bys?“ vyhrkla jsem a během okamžiku stála na nohou.

Edward jen kývl a usmál se na mě.

„Myslíš, že je sobecké, když jsem rád, že jsi upír? Je mi to vážně líto, že tě potkal tak hrozný osud, ale já jsem sobecky rád.“ Díval se do země a stále se choulil v koutě.

„Není to sobecké, Edwarde. Já to cítím naprosto stejně.“ Očividně jsem mu zvedla náladu. Jeho tvář opět pookřála.

Našla jsem nový smysl života, činit Edwarda šťastným…

V hlavě jsem si malovala vzdušné zámky o naší společné budoucnosti. Edward byl zdvořilý, společenský, inteligentní. Vyprávěl mi o knihách, o novinkách ze severní Ameriky a hlavně o své rodině, což u upírů nebyl nejlepší výraz.

Upíři se neseskupovali do rodin. Existovaly jen v málo případech skupiny, kde by bylo více jedinců. Převážně jsme cestovali sami.

Edwardova rodina měla tři členy a živila se krví zvířat. Začínala jsem milovat tu drobnou ženu bez tváře s mateřským úsměvem. Uctívat blonďatého muže s inteligencí a moudrostí, protože jakmile o nich Edward mluvil, jeho rudé oči pookřály a rysy tváře zněžněly.

Celé hodiny jsem dokázala sledovat jeho tvář, a přesto jsem se odvracela, abych nedala nic znát.

Sžíral mě neskutečný strach, že mě opět opustí, pokud zjistí, co se ve mně odehrává.

„Když piješ krev zvířat, tvé oči změní barvu. Nejsou tak jedovatě rudé, jako je máš teď,“ poukazoval a já automaticky zavřela oči. Dotklo se mě, že si o mých duhovkách myslí, že jsou jedovatě rudé. Ty jeho byly karmínové. Podle toho, co mi vyprávěl, měnila se barva velice pomalu. Proto měl světlejší odstín, než já. K novému způsobu života se uchýlil až nedávno. Do té doby pil jen krev zvířat. Mlčela jsem, abych nevypadala, jako nafoukaná nána, jenže Edwardovi nic neuteklo.

„Promiň, jestli jsem se tě opět dotkl. Nechtěl jsem. Bylo to vážně neomalené.“ Konečně jsem v něm poznávala i svého Edwarda. Toho muže, kterého jsem znala v roce 1917.

Nechala jsem oči zavřené a jen se usmála.

William mi říkal, že s upířím životem zapomenu na svou minulost. Postupem času se vykouří i poslední vzpomínka a tak jsem ze všech sil, vzpomínala na krásné chvíle rok před mou přeměnou.

Vzpomínala jsem jen na Edwarda.

„Víš, co bych si přála?“ šeptala jsem a jako odpověď jsem dostala jen ticho nabité očekáváním.

„Zahrát si na klavír. Chybí mi to,“ vzdychla jsem a podívala se po dlouhé době do jeho dokonalé tváře.

„Ty si to ještě pamatuješ?“ Jeho obličej byl jeden velký úžas. Kdybych mohla, červenala bych se. On na to už určitě zapomněl. Nebo si to nechce pamatovat.

„Ty ne? Omlouvám se, já jen, že to byly krásné chvíle. Nechci na ně zapomenout, vážně se omlouvám, jestli ti to je nepříjemné,“ sypala jsem ze sebe slova, jako když se pustí voda ze splavu, ale Edward mi zakryl ústa svou rukou a zavrtěl hlavou.

„Já si to pamatuju, Skylar. Moc dobře si to pamatuju. Jen jsem o tom dlouho nemluvil a nevěděl jsem, jestli to neobtěžuje tebe. Také mi to chybí,“ dodal s úsměvem a stáhl svou dlaň z mých rtů. Pusu jsem měla po tom doteku v jednom ohni. Kontakt s jeho pokožkou mě spaloval do morku kostí.

Díky prozřetelnosti za mou mlhu v hlavě, pomyslela jsem si s uspokojením.

„Pamatuji si vše, z toho posledního roku, Edwarde,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se mohla sama zastavit.

„Vše?“ Jeho obočí se vzneslo do poloviny čela. Byl překvapený. Možná jsem toho řekla víc, než jsem sama chtěla.

„Nejvíc naše poslední setkání,“ dodala jsem. Netušila jsem, kde se ve mně vzala ta odvaha o tom mluvit. Ještě nikdy jsem to nikomu neřekla tak otevřeně, ale on…

Byl tady a já se mu mohla opět vyzpovídat. Konečně mi mohl odpovědět na mé otázky. Na mé domněnky a přání.

„Na tu chvíli bych nejraději zapomněl, protože jsem ti hrozně moc ublížil svým odmítnutím. I když si řekla, že to nevadí, stále jsem měl pocit, že jsem tě navěky zklamal,“ svraštil dokonalé čelo, na kterém se vyrýsovala malá vráska. U upíra tak neobvyklá. Mluvil o tom s takovou lítostí a něhou. Jenže si vzpomínal na jiné setkání, než já. Má vzpomínka se týkala nemocnice, když jsem jej pozorovala malým okýnkem ve dveřích pokoje. Jeho matka mu otírala vlhké čelo, zpocené vysokou horečkou.

„Byla jsem za tebou v nemocnici, Edwarde. Tam jsem tě viděla naposledy,“ vysoukala jsem ze sebe a oči jsem zabodla do podlahy střechy. Chvíli bylo ticho.

„To si neudělala, že ne. Přeci si nemohla být tak bláhová a vydat se do nemocnice, když řádila epidemie. Ach, Skylar, ty blázne,“ zasténal, když viděl v mých očích, že se trefil.

„Když matka řekla, že jsi onemocněl, zatemnilo se mi před očima a musela jsem něco udělat. Jenže má odvaha skončila, jakmile jsem stála před tvým pokojem a viděla tě s Elizabeth malým proskleným okýnkem. Utekla jsem, jenže otec mě už do domu nevpustil.“ Tohle jsem si přála zapomenout. Tu potupu, když mě odehnal od dveří domova a já se plahočila po chudobincích celého Chicagu. Lidé si na mě ukazovali a špitali za mými zády. Byla to od Duncana zrada, kterou jsem ani jemu, ani matce, neodpustila do dnešního dne.

Edward složil svou hlavu do dlaní a vzdychl.

Vztáhla jsem k němu ruku, ale na poslední chvíli jsem ji opět stáhla. Nevěděla jsem, jestli se na mě zlobí, nebo co bude následovat. Skroutila jsem si paži do klína a vyčkávala. V hlavě se mi rojilo tolik variant. Bude křičet. Uhodí mě a řekne, že mě už nikdy nechce vidět. Prokleje mě víc, než to udělal William mou proměnou v upíra. Nebo jen mlčky odejde, což by bylo asi nejhorší. Bude mě přehlížet a nechá mě umřít žalem. I nenávist by byla lepší, alespoň bych věděla, že něco cítí a já mu nejsem lhostejná. Jen aby on byl šťastný.

„Promiň, Skylar,“ vzdychl a tím mě překvapil. Čekala jsem vážně všechno, vztek, zlobu, křik, ticho, ale tohle? On se mi omlouval. Zaváhala jsem. Možná jsem mu nerozuměla. Možná řekl něco jiného a jen mé podvědomí chtělo slyšet slova omluvy.

„Prosím?“ Jeho tvář zůstávala zabořena v dlaních do chvíle, než na mě upřel pohled. Píchlo mě u srdce. Měl zlomenou tvář. Umučené oči, které by snad i slzy ronily, kdyby byly živé. Plamínek, který jsem v nich vídávala, byl pro tuto chvíli pryč.

„Omlouvám se, že jsem ti zničil život. Je to neomluvitelné a díky za to, že si mě kvůli tomu nezavrhla. Tolik jsem ti ublížil a do této chvíle jsem o tom neměl nejmenší ponětí. Jak to mohu odčinit? Dá se tvůj názor na mě, po tom všem, nějak napravit?“ žadonil a při posledních slovech mě vzal za ruce. Jemně je stiskl.

Kdyby jen věděl, že tím jediným pohybem odčinil vše, co on nikdy nespáchal, nejspíš by si zhnuseně nad mou osobou odfrkl a zmizel v temné noci.

„Zůstaň se mnou, navždy,“ zašeptala jsem své vroucné přání a jeho oči potemněly ještě víc…

Psal se listopad roku 1925…

mé shrnutí

Nomádka - 7. kapitola

Nomádka - 9. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 8. kapitola: