Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 6. kapitola

14.03.2010 (14:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3329×

„Všechno nejlepší,“ zašeptala jsem a sfoukla malou svíčku v ruce. Kolem mě se rozlila tma a jen občasný zvuk kol a podkov rozrážel to prázdno. Byla jsem sama. Dneškem jsem byla přesně rok opuštěná. William mě nechal v Amazonii a já to pokládala za další narozeniny. Musela jsem si přiznat, že mi chybí. Do Chicaga mě to začínalo táhnout ještě víc. Nejen to, že tam někde byl jediný upír, se kterým jsem se setkala a který mi nešel po krku, ale byl tam i můj hrob.

Svraštila jsem obočí. Znělo to divně. Vědět, že mě pohřbili a já přitom žiju, jestli se to tak dá nazvat.

Rozervanou sukni jsem shledala, jako skvělý výsledek. Mohla jsem se volněji pohybovat a nepřipadala jsem si uvězněná. I na mé oběti to působilo uhrančivěji, než jsem mohla doufat. Naučila jsem se s nimi komunikovat. Vlákat je do pocitu bezpečí a až pak, když mě jejich slova přestávala bavit, zaútočit. Většinou to zkazili oni. Ano oni. V devadesáti případech ze sta, byl násilník muž. Jak zvláštní, pomyslela jsem si ironicky.

Jejich vychloubání a vynášení do nebes.

„Pche,“ odfrkla jsem si, když jsem své tělo přesouvala opět blíž k Chicagu. Svíčku jsem nechala za sebou. Víc jsem si své narozeniny připomínat nemusela. Byla jsem sama. Bez přátel, bez rodiny, bez důvodu být. Jaký mají vůbec upíři důvod k existenci? Vždyť se nemají na co těšit. Lidé, naše oběti, děti, ženy, muži s tlukoucím srdcem, ti se těší. Mají na co se těšit. Na těhotenství, na svatbu, na domov, na výlet do ciziny, na studia.

Opět jsem zatoužila patřit k nim. Být jednou z nich. Mít děti, studovat, vdát se.

Jenže jediný muž, se kterým jsem tohle celé plánovala, byl mrtvý. Už neexistoval. Až moc živě jsem si dokázala vybavit ty smaragdy, které mě pozorovaly s něhou a přátelstvím, které jsem si přála vyměnit za lásku. Třeba by změnil názor a nakonec mi podlehl. Jaká ironie. Už tenkrát jsem mohla mít muže, jakého bych chtěla, stačilo by ukázat. Jenže já ukázala na toho jediného, který si přál pouze přátelství. Kdyby žil, určitě bych jej alespoň nyní upoutala a pak…

Dalo by se vůbec žít s člověkem? Upír, stvořený k zabíjení lidí a člověk, který má být jeho obětí? Může tam být láska? Nějaký cit? Věděla jsem, komu mé srdce patřilo. Věděla jsem, komu mé srdce patří.

Ach, Edwarde, tak strašně mi scházíš, vzdychala jsem v myšlenkách a utíkala směrem z města. Do Chicaga mi scházel maximálně den. To, že jsem cestovala z Amazonie dva měsíce, způsobily jen mé zastávky ve větších městech. Civilizaci jsem ke svému životu potřebovala. Nebylo jiné cesty.

Jakmile jsem překročila hranici města, do nosu mě uhodil známý pach.

Byl tu. William se tu stále potloukal. Měla jsem radost. Konečně si s někým popovídám a nebude to jeho poslední rozhovor. Jenže než jsem se s ním mohla setkat, potřebovala jsem zajít na místní hřbitov. Po dlouhém roce se s nimi pozdravit.

Prošla jsem velkou kovovou branou a procházela mezi náhrobky. Můj pohled zavadil o jeden velký pomník, ale já se u něj nezastavila. Šla jsem dál. Chtěla jsem vidět jen jediné jméno. Jeho jméno.

Malý náhrobek z černého kamene na mě křičel zlatě vyzdobená písmena – Edward Anthony Masen.

Žaludek se mi sevřel v křeči. Klesla jsem na kolena a zabořila hlavu do zarůstajícího hrobu.

„Proč ty? Proč ne já? Vrať se! Potřebuju přítele, vrať se!“ Poddávala jsem se svému žalu, který mi zůstal viset v mrtvých očích a nemohl ven. Rvala jsem vzteky trávu kolem sebe a nenáviděla se. Nedokázala jsem být silná a říct jednoduché sbohem. Snad jsem i věřila, že škemrání mi jej přivede zpět. Ležela jsem tam a cítila neskutečnou bezmoc. Prázdno z jeho smrti. V hlavě jsem si kreslila obrázky jeho smějící se tváře. Poslední naše setkání. Jeho veselý běh ke kočáru, galantní poklona a nadpozemsky krásný úsměv. Otočila jsem se na záda a upřela pohled na nebe.

„Zůstanu tady a umřu pro tebe,“ zašeptala jsem rozhodně. Přemýšlela jsem, jestli se dostal do nebe, když to byl anděl. Možná, ze sobeckých důvodů, bych si přála, aby byl v pekle. Abych měla naději, že se s ním budu moci setkat. Jednou. Možná. Jenže jsem si nedokázala představit, za co by si zasloužil takový trest. Byl mladý, nestihl napáchat zlo. Zemřel a zůstal navěky sedmnáctiletý. I mě už bylo sedmnáct. Někdy teď. Nejspíš. Mé lidské narozeniny upadly v zapomnění. Jen ten únor jsem si pamatovala. A nyní i červen. Upřímně jsem doufala, že tyhle narozeniny už neoslavím. Nechtěla jsem být sama. Tulačka. Chtěla jsem společnost.

„Chyběl si mi. Jsem ráda, že jsme se opět setkali. Jak ses měl?“ Sledovala jsem nebe a mluvila s černým kamenem za svou hlavou.

„Víš, co je zvláštní, Edwarde? Jak je tahle nesmrtelnost otravná. Kdybych tak mohla spát, jako ty. Jen pár století. Možná po zbytek oné věčnosti. Rychleji by to uteklo, nemyslíš?“ pokračovala jsem ve svém monologu a počítala hvězdy. Jemně blikaly a občas nějaká zhasla.

„To už je pátá,“ konstatovala jsem ohledně mizejících hvězd, „říká se, že když zmizí hvězda, někdo v tu chvíli umře, jenže to by muselo zhasnout slunce, když si zemřel ty,“ šeptala jsem a otočila se k náhrobku čelem.

„I ti staří lidé se mohou těšit na vysvobození a smrt. Na co se mám těšit já?“ Má slova mizela v tiché ozvěně. Jen občas zahoukala sova v hájku uprostřed hřbitova.

„Můj život skončil s tvým, jenže ty jsi na tom mnohem lépe, než já. Jsi v nebi. Já tu sedím u tvého hrobu a povídám si s fotkou v rámečku. Myslíš, že se upírům dostane taky té cti, že skončí v nebi?“ Zbytečně jsem čekala na odpověď. Vzdychla jsem a zabořila opět beznadějně hlavu do země.

„To nebylo fér! To bylo podlé! Takhle mě tu nechat a utéct! Říkal si, že jsi můj přítel, že chceš být mým přítelem a pak si umřeš! Mizero, Edwarde Masene!“ vrčela jsem do hlíny a toužila zahrabat se pod ní. Vzdala jsem boj. Náhrobek mi nemůže odpovědět. A přesto mi bylo líp. Ulevilo se mi, že jsem to ze sebe dostala. Když jsem odcházela od jeho hrobu s příslibem opětovné a časté návštěvy, míjela jsem šedý mohutný náhrobek. Zastavila jsem u něj a prohlížela si jej. Na šedém mramoru se skvěl nápis: Zde odpočívá Duncan James Irwing se svou ženou Martou a dcerou Skylar…

Ani po smrti jsem od nich neměla klid. Znechuceně jsem se odvrátila. Nelitovala jsem jejich smrti. Patřilo jim to. Byla jsem vůči nim plná zášti. Nechali mě umírat a zbaběle se pokoušeli před epidemií utéct. Když oni nemilovali mě, proč bych měla já je? Chvilku jsem zaváhala. Fota u jejich jmen se na mě usmívala a moje vlastní byla odrazem mého rozpoložení. Pamatovala jsem si, kdy se to fotilo.

Tenkrát mě matka navlékla do šatů s odhalenými rameny a spílala mi, že jsem samé kost a kůže. Bledá, jak sníh uprostřed vánoc. Víc, než ostatní dívky mého věku. Jako, kdybych měla být nemocná. Ten den jsme měli večeřet u Masenových poprvé. Nechtělo se mi tam. Jaká chyba. Byl to jeden z nejkrásnějších večerů v mém životě. Jenže to dopoledne jsem to ještě netušila. Byla jsem ztracená ve svém vlastním světě, ve svém neštěstí. Můj život do toho večera neměl žádný smysl, nebo jsem o něm alespoň nevěděla. Až s Edwardem jsem poznala, jaké je žít. Naše vycházky do parků, odpoledne trávená u klavíru. Jeho dlouhé prsty hladící klaviaturu. Přála jsem si být klavírem. Jen jednou, aby se mě dotýkal se stejnou něhou.

Odvrátila jsem se od náhrobku mé rodiny a rozeběhla se zpět k Edwardovi. Objala černý kámen a stulila se co nejblíže u něj.

„Edwarde, Edwarde, Edwarde…“ šeptala jsem stále dokola. Kdybych mohla plakat, nejspíš bych pohřbila jeho pomníček pod vodou. Místo toho jsem jen škytala na prázdno a proklínala den, kdy se objevila chřipka.

S příchodem nového slunce se probudil hřbitov k životu. Ptáci ve větvích občas zacvrlikali a květy v záhonech rozkvetly.

Na Edwardově hrobu se rozvila řada bílých kvítků, které lačnily po slunci, jako já po člověku, spícím pod zemí.

„Edwarde, koukej. Chudobky,“ vzdychla jsem a pohladila malý kvítek, který se zachvěl pod mým dotekem. Nebe bylo jasné a modré, což mě přinutilo ukrýt se pod koruny stromů, kam slunce nedosáhlo. Pozorovala jsem z dálky jediný náhrobek, který se mi stal středem vesmíru. Počítala jsem opakovaně malé hlavičky květin na jeho hrobě a vrývala si do paměti tvář z fotografie. Mladý, hrdý, hledící kamsi do neznáma. Na co asi tenkrát myslel? V uličkách, mezi kameny, se střídali lidé. Přicházeli k hrobům a pokládali obrovské kytice, nebo věnce. Občas někdo zavzlykal a slzy se zaleskly na tvářích. Byli tam i lidé, kteří si přišli ulevit od svých hříchů, popovídat si s mrtvými, kteří jim byli vším, jako byl Edward mně celý jeden rok. S novým odchodem slunce a návratem tmy, jsem se přesunula opět vedle Edwarda. Lehla jsem si po jeho levé straně a sledovala nebe.

„Chodí za tebou někdo?“ zeptala jsem se.

„Určitě ano, měl si hodně přátel. Vsadila bych se, že jim chybíš. Divím se, že tu nejsou každý den. Já tu budu každý den. Slibuju,“ šeptala jsem do tmy. Brala jsem tohle, jako naplnění své existence. Užívala jsem si svůj objev. Celý den jsem se těšila, až si s ním opět budu povídat.

„Edwarde, už tě někdy honila divoženka?“ vyhrkla jsem a začala se smát. Sama sebe jsem se lekla, protože smích do mých projevů už dlouho nepatřil. Alespoň ne ten srdečný. S ním ano. Po jeho boku, ať už žil, nebo ne, jsem se smála uvolněně a ráda.

Vzpomněla jsem si, že se vždycky rozzářil, když jsem se zasmála jeho vtipu. Měl radost, že jsem šťastná. Byl to skvělý přítel a já o něj přišla.

Můj úsměv utichl s poslední myšlenkou. Upřela jsem pohled na zašlou fotografii.

„Nejsem taková zrůda, když vraždím jiné zrůdy. Vážně ne. Je to dobré konání. Zachraňuju nevinné oběti. Tak by sis to přál, ne? Sám si chtěl být vojákem, aby si zachraňoval nevinné,“ obhajovala jsem se. Natáhla jsem ruku a dotkla se jeho tváře. S poslední vůlí jsem se zvedla ze země a vydala se směrem k hlavní bráně.

Začínal se probouzet další den. Přistihla jsem se, jak nenávidím slunce, protože mi zabraňuje být s ním. Namířila jsem si to na další známé místo. Uprostřed Chicaga, nad nejvyšším domem se houpala pletená rybářská síť. Vedle ní se na malém otlučeném stolku rýsoval gramofon a pod sítí byl roztažený starý koberec. Nakrčila jsem nos.

„To je hnus,“ sykla jsem přes ucpaný nos.

„Nějak si změkla, nemyslíš?“ ozvalo se za mými zády. Ani jsem se neotočila. Měla jsem radost, že jej vidím, ale proč mu to dávat znát?

„Ne, zato ty si ztratil úroveň, Williame. Doslova hniješ,“ vysmála jsem se mu.

„No a? Návštěvy si stejně nevodím, tak co?“ Prošel kolem mě a uvelebil se v síti.

„Bude svítat, neměl by ses někam ukrýt?“ Rozhlédla jsem se po střeše a povytáhla obočí.

„Hodím přes sebe koberec,“ sykl a zavřel oči. Pobuřovalo mě jeho chování. Nejspíš se na mě zlobil, že jsem ho v tom nechala. Nebo byl stejný paličák, jako já.

„Fajn,“ odfrkla jsem si a měla se k odchodu, když mé nohy neskutečně ztěžkly pod tíhou cizího předmětu na zádech.

„Williame, slez! Pitomče!“ vyjekla jsem a sypala se k zemi.

„Já tě tak rád vidím, tulačko! Chyběla si mi, potvoro,“ smál se a nepřestával pouštět můj krk.

„Slez, nebo tě kopnu, nejsem kobyla, aby sis mě osedlával.“ Nešlo se nesmát. Ten zvuk se mi dral z hrdla sám.

„Medvídků ses přejedla? Nebo proč ses vrátila? Já už to mám,“ zalapal po dechu a znovu se rozesmál, „já jsem ti chyběl, že ano? No jistě, stýskalo se ti po upírovi bez vkusu,“ smál se a nepřestával mě drtit.

„Ani omylem!“ ječela jsem a stále se snažila ho shodit. Musela jsem si vybavit, proč se mi po něm stýskalo a chtěla jej vidět. K mé smůle se mi to s jeho svíráním hrdla už nepovedlo. Opět jsem jej měla plné zuby. Já pitomá.

„Jen to přiznej, neboj se,“ provokoval mě.

„Přišla jsem na hrob rodičů a napadlo mě, podívat se, jestli ještě k mojí smůle dýcháš,“ vrčela jsem.

„Nebuď netykavka. A hlavně, ty o své rodiče nejevíš nejmenší zájem. Při zmínce o nich si vždycky vrčela, tak nelži.“ Nepřestával se smát.

„Změ – ni – la – jsem – ná – zor!“ slabikovala jsem s novým pokusem shodit jej ze zad. Nakonec se pustil a odvalil stranou. Tak, jak ležel, si dal ruce za hlavu a pozoroval mě.

„Změnila ses, princezno,“ konstatoval po zevnější prohlídce.

„Tvá nepřítomnost mi zlepšila životní styl. Netáhl si mě ke dnu, tak se nediv,“ vysmála jsem se mu. S ním to bylo lehké. Rýt do něj, utahovat si z něj. William byl upír bez srdce a s neskutečným nezájmem vůči svému okolí. Divila jsem se, že mě rád vidí.

„To mi chybělo,“ předl spokojeně, a jakmile vykoukly první paprsky slunce, chytil mě za ruku a skočil ze střechy. Zamířil přímo do jednoho z odtokových kanálů.

„Děláš si legraci?“ vrčela jsem, jakmile za námi uzavřel poklop. Dala bych přednost koberci na jeho střeše, před tímhle.

„Alespoň se můžeš hýbat, citlivko. Nedáme si závod?“ V očích měl nadšení nad svým nápadem, které jsem mu však rychle vzala.

„Ani omylem nebudu běhat mezi  – tímhle.“ Rozhlédla jsem se a otřásla zhnusením.

„Fajn, tak si tu sedni a spusť.“ Uvelebil se na malém můstku přes odpadovou vodu, natáhl se na zem a čekal. Povytáhla jsem obočí.

„Spusť? A co?“ Nejspíš mi ten pach kolem mě, vzal vedení.

„Kde si byla a tak podobně,“ pobízel mě. Překročila jsem slupku od brambor a sedla si na jeho břicho. Jen vyheknul, ale nechal mě.

„Přeci nebudu sedět na tomhle,“ znechutila jsem se. Jen pokrčil rameno, ale neshodil mě. Vyprávěla jsem mu své počínání a setkání s divoženkou, které jsem řekla, že je přepečená husa a následný útěk z pralesa. Můj nový způsob života a obhajování vražd vykouzlilo na jeho tváři dusící se výraz. Snažil se hodně, aby nevybouchl smíchy. Nechtěl mě nejspíš ranit, nebo spíš nechtěl zůstat zase sám. Což mi přišlo víc logické.

„Zalkni se, Williame,“ sykla jsem podrážděně a vstala. Sluníčko už dávno neprosvítalo skrz křivá prkna a mě čekala návštěva.

„Hej, kam se řítíš? To jsem tě vážně tak moc naštval?“ vykřikoval v podzemí William.

„Ne, ale mám schůzku a chci tam být co nejdřív,“ vyhrkla jsem, než mé nohy zmizeli na povrchu.

„Jdu taky,“ škrábal se za mnou. Představa, že mi zkazí intimní chvilku, se mi vůbec nelíbila, a proto jsem ho láskyplně skopla zpět do díry.

„Ne, nejdeš! A opovaž se mě sledovat,“ houkla jsem do tmy pode mnou a rozeběhla se k hřbitovu. Jakmile jsem měla v náruči svůj černý mramor, bylo mi neskutečně blaze.

„Den je tak hrozně dlouhý a nudný, bez tvé společnosti, Edwarde,“ zašeptala jsem k náhrobku a uvelebila se vedle něj.

„Setkala jsem se s Williamem. To je ten otrava, co mě stvořil a vzal mi šanci setkat se s tebou,“ šeptala jsem. Cítila jsem se trošku provinile, protože i když jsem o Willovi stále mluvila, jako o odporné onuci, byl to jediný živý - nebo jak to nazvat, když jste upír - přítel.

Usmívala jsem se na fotografii a pohrávala si s otázkou: Co by bylo, kdyby…

Psal se červen roku 1920…

mé shrnutí

Nomádka - 5. kapitola

Nomádka - 7. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 6. kapitola: