46. kapitola - Chuť žít... Skye se ztratila nejen ve světě, ale i v sobě samé. Neví, kam by měla jít, co dělat... Pomůže jí někdo? Nebo něco?
03.05.2010 (09:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4435×
Stával se ze mě maniodepresivní upír.
Super!
Bloudila jsem po Evropě a ostudně se vyhýbala celé Itálii i Španělsku.
Španělsko mě mrzelo víc. Stále tam žila Lucía, alespoň jsem v to doufala.
Měla teď dům a od našeho posledního setkání uběhlo děsivých devatenáct let.
Celých třináct let jsem se potulovala sama po Evropě. Cullenovi a Haleovi byli u moci, a k mým uším se donášely různé povídačky.
„Prý tomu velí pes!“
„Slyšel jsem, že se poprali kvůli trůnům!“
„Ta blondýna je prý napadla, když jí nevydali trůn!“
„Jsou krutější, jak Volturiovy…“
„Jsou hodnější, splní ti všechno, oč je požádáš.“
A přesto jsem měla hysterické záchvaty a pocity úzkosti pokaždé, když jsem se přiblížila k italské hranici.
Pobíhala jsem mezi Itálií a Španělskem.
Od hranice k hranici.
Od jedné minulosti ke druhé.
Neustále jsem přesvědčovala sebe samu, že to dokážu. Musím si vybrat.
Itálie, nebo Španělsko.
Není to tak těžké, nebo ano?
Co třeba ani jedno? Nebo obě? Ano, obě!
Ideál!
Budu tu pendlovat po zbytek věčnosti.
Ne! Musím je najít.
Možná bych nejdřív mohla zjistit, jestli do Španělska dorazila vůbec ta kupní smlouva.
Jenže to bych musela do USA.
To se mi nechtělo.
Nebo chtělo?
Jistě, že nechtělo, hádala jsem se.
Ale vidět opět hrob mé lásky…
Zvažovala jsem pro a proti.
S maximálním uspokojením jsem konstatovala na konci svého tichého monologu, že vracet se do USA jen kvůli jedné větě, je hrozná hloupost.
Byla jsem spokojená a hrdá sama na sebe.
Otočila jsem se na patě a vydala se opět do Chicaga.
Vždyť jsem říkala, že to je hloupost a já jsem hlupák…
Co jiného bych od sebe mohla čekat?
Větší kravina mě napadla ihned poté.
Nejhorší bylo, že se mi ta varianta líbila víc, než výlet do Seattlu.
Krutých devatenáct let jsem nikoho pořádně neobjala.
Cítila jsem se víc a víc prázdná a opuštěná.
Senna, Kachiri a Zafrina mě objímaly, jenže to nebylo ono. Chyběla tomu mužská něha.
Potřebovala jsem svůj náhrobek…
Možná opět Willa?
Ne, toho rozhodně ne, jenže jakého jiného upíra jsem znala?
Edward…
Vzdychlo mé podvědomí a změnilo směr mých nohou.
Najdu ho.
Jen kvůli objetí.
Nebo v tom bylo víc?
Připomínka toho, že ještě žije někdo, kdo byl mému srdci blízký? Že jsem nezabila všechny?
Will žil.
Hlavou mi proletěla děsivá představa, že bych mohla Edwarda najít mrtvého.
Otřásla jsem se.
Jenže, kde bych měla začít?
Vzpomněla jsem si na jeden z drbů Evropy o tajných listinách s počtem upírů a jejich lokací, ale to byla jen domněnka.
Nepotvrzená spekulace, kterou jsem si mohla ověřit jen na jediném místě.
Br!
Voltera!
Haleovi!
Cullenovi! S nimi žil, mohli by o něm něco vědět…
Navedou mě správným směrem.
Vidět ho jen na malou chvíli…
Celá ta myšlenka mě neuvěřitelně nadchla a k mému úžasu jsem se po Manu smrti na něco upřímně těšila.
Bude rád, že mě vidí?
Nezapomněl na mě?
Uklidni se, Skye! Jsi blázen, tohle nejde! Je jinde, kdyby měl chuť tě vidět, nemyslíš, že by si tě našel už dávno? Zapomněl na tebe, jako na loňskou zimu…
Ignorovala jsem moralistku uvnitř mě a konečně překročila hranici Itálie.
S novým cílem to šlo mnohem lépe, než jsem si myslela.
Panorama Voltery mě vyděsilo.
Vybavila se mi veškerá hrůza, která se tu udála.
Někde tady byl vysypán popel mé Jasmine, mého Jole. Mé rodiny.
Kdesi tu poletoval popílek jejich lásky a nevinnosti.
Moci ho posbírat a pohřbít.
Vrata hradu se otevřela skoro sama. V místnosti, kde kdysi seděla Alessia, byla cizí a nová dívka. Měla milý výraz. Upřímný a vůbec nebyla překvapena mou přítomností. Naopak. Nepatrně zčervenala a já její krev cítila přes celou místnost.
„Bello, neřekli jste, že přijedete!“ panikařila dívka a já s ní.
Bella? Kdo je do háje Bella?
„Nejsem Bella,“ vyhrkla jsem stále v šoku. Dívka znejistěla. Nakonec jen zvedla bradu a pokoušela se být profesionál.
„Vítejte na hradě Voltera. Jak vám mohu pomoci?“ culila se.
„Pomoci? Ehm… no tak pro začátek mi můžete říct vaše jméno, abych vás nemusela oslovovat hej ty tam.“
„Ou, omlouvám se. Jmenuji se Kasandra.“
Přimhouřila jsem oči.
„Víte co se tu děje?“ vyzvídala jsem.
Kasandra s úsměvem přikývla.
Bylo to zvláštní. Dost mi tím připomínala mého Manu.
„Doufám, že jednou budu, jako oni,“ pohodila hlavou a já se otočila stejným směrem. Za mými zády visel na velké zdi obraz.
Stáli v něm tři postavy.
Uprostřed byla mladá smějící se žena. Nedokázala jsem z ní spustit oči. Připadalo mi, že se dívám do obrazu v zrcadle, jen ten odraz měl světlejší vlasy a víc baculatý obličej. Jen o trošičku.
Po její pravici stál indián.
Vysoký s nakrátko střiženými vlasy. Díval se na mě s despektem. Nelíbil se mi.
„Je trošku poničený,“ omlouvala se Kasandra, když jsem se mračila na třetí postavu.
„Hm,“ odfrkla jsem si.
„Malíř se bál tak moc, že vylil na plátno inkoust, když se lekl průvanu. Zatím to tu visí, než se dodělá ten nový. Bohužel má teď tělo bez tváře.“
Vnímala jsem ji napůl. Tak tohle nám vládne?
„Kasandro, prosím vás, je tu archiv všech upírů?“
Kasandra na mě chvilku nechápavě zírala. Možná čekala, kdy se začnu smát. Bylo mi trapně.
„Archiv?“ opakovala moje slova.
„Jo, archiv,“ sykla jsem výhružně. Kasandra se nepatrně zachvěla.
„Nemáme archiv. A kdo vlastně jste?“ sebrala odvahu.
„Kde najdu Jaspera?“ ignorovala jsem její dotaz.
„Není tu. Je doma.“
„A to je kde?“
„Ve Forks…“ vyhrkla Kasandra, a bylo na ní vidět, že usilovně přemýšlí, jestli neudělala chybu, když mi to řekla.
„Díky,“ usmála jsem se na ni a otočila se ve dveřích. Déle bych nejspíš ve volterském hradě nevydržela. I když mě napadlo, že bych mohla využít té příležitosti, zeptat se na pisálka a ověřit si tím svou teorii, znechucení nad hradem bylo silnější. Nebyl čas to teď řešit. Potřebovala jsem obejmout a utěšit. To dokázala jen jediná osoba po Manu.
Plán byl jednoduchý. Najít Haleovi, ti mi poví, kde jsou Cullenovi a od těch snad zjistím, kde je Edward. Vyrazila jsem do států.
Až pozdě jsem si uvědomila, že název Forks není jediný.
Zhluboka jsem se nadechla a pokoušela si urovnat myšlenky.
Vážně jsem Edwarda tak moc potřebovala? Nebo jsem se jen snažila zalepit to prázdno uvnitř mě něčím, co mi bývalo blízké?
Stále měl své místo v mém srdci a černá deska uvnitř mě toho byla důkazem.
Kéž by mi pomohl.
Určitě to pro mě udělá. Vždy mi vycházel vstříc. I tentokrát mi pomůže. Po Willovi jsem tohle nemohla chtít, jelikož to byl moc velký zbabělec, než aby mi pomohl od vzpomínky jménem „Manu.“
Manu…
Kde jsi?
Proč jsi tam beze mě?
Proč si skočil?
Proč?
Jak moc mi chyběl.
Ta definitivnost jeho smrti mě ubíjela. Jak moc jsem si přála vidět ho. Cítit vůni frézií a oceánu. Vidět svou lunu v jeho očích. Milovat se s ním na útesu při západu slunce.
Zastavila jsem se uprostřed běhu a po letech jsem konečně sebrala odvahu vzhlédnout na zacházející slunce.
Připomnělo mi barvu Edwardových očí. Zlaté, jasné a čekající kdesi v USA.
Nemohla jsem se dočkat, až spatřím i třpytící se lunu. Měsíc, hladící celý svět.
Odpočítávala jsem okamžiky do našeho doteku.
Tři… dva… jedna…
Cítila jsem ho. Byl tam se mnou a jeho rty se opět dotýkaly mé bledé kůže. Jeho horké tělo se tisklo k tomu mému.
Manu se vrátil a s ním i na nepatrnou chvilku chuť žít.
Psal se rok 2024...
Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Nomádka - 46. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!