Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 40. kapitola

22.04.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3148×

Tentokrát jsem se do veršů pustila sama... snad to nebylo unáhlené rozhodnutí, ale potřebovala jsem to rychle.

Manu chodil po obývacím pokoji, jako hladový lev v kleci. Přecházel od jednoho okna k druhému a pokaždé, když se zastavil, vydal ze sebe divný zvuk.

Vrčel, vzdychal, brblal. Každé gesto doplnil o nevraživý pohled mým směrem.

Já jen povytahovala udiveně obočí pokaždé, když to udělal. V ruce jsem svírala knihu a snažila se číst. Jeho projevy mi to však nedovolovaly. S povzdechem jsem odložila knihu a sledovala jeho počínání.

Můj oceán měl očividně něco na srdci. Něco, co mi chtěl říct, ale neměl odvahu. Nebo měl? Když už jeho bloumání přesahovalo veškeré meze a jeho opakované ach, och, ech mi otevíralo kudlu v kapse, odkašlala jsem si. Zareagoval téměř okamžitě.

„Je mi dvacet pět let, Skye.“ Povytáhla jsem obočí. Věděla jsem, kolik mu je. Vždyť jsme jeho narozeniny slavili minulý týden. Přemýšlela jsem, kam tím směřuje.

„Mě je devadesát pět,“ konstatovala jsem a natáhla se opět po knize.

„Ale nevypadáš tak,“ culil se a kniha mě přestala ihned zajímat. Věděla jsem, kam jeho slova míří.

„Ty taky ne,“ vrátila jsem mu úsměv.

„Ale až mi bude devadesát pět, tak – mně nebude tolik, já se toho nedožiju, budu hnít pod zemí,“ rozhazoval rukama a vykřikoval jednotlivá slova.

„Nechám tě zpopelnit, jestli ti to udělá radost…“

„Kdy mě přeměníš?“ vyhrkl.

„Ještě je čas.“

„Ne, není. Na co vůbec čekáme?“

„Truchlím,“ vymlouvala jsem se.

„Jo, už přes rok. Kytičko, já chápu, že ti chybí, ale já tu pořád jsem a pokud se budeš ještě takhle vymlouvat, umřu ti. Na stáří,“ rozhodil dramaticky ruce, „nebo mě srazí auto, spadne na mě strom, utopím se v moři… No to nehrozí, jsem skvělý plavec, ale co kdyby?“

Každé jeho slovo mě bodlo u srdce a žaludek, jako kdyby se smrskával po zásahu pěstí.

„Ještě si zapomněl na letadla, lesní zvěř a bombu v budově,“ odsekla jsem s hraným nezájmem.

Napadla mě ještě jedna varianta, vlastně dvě, ale o těch jsem se raději nezmiňovala. Volturiovy, nebo já.

Br!

„Vážně vtipný,“ pitvořil se Manu, ale nakonec se začal usmívat. Byl neskutečně roztomilý, i když se rozčiloval.

„Oceáne můj, slíbil si mi čas.“

„Před několika lety.“

„Neřekl si, jak dlouho.“

„Tak to říkám teď.“

„Kolik?“ vyhrkla jsem nakonec.

„Maximálně do příštích narozenin.“

„Takže jen rok?“ panikařila jsem.

„Spíš to je až moc dlouho. Tohle je ale nabídka, která se neodmítá,“ culil se spokojeně Manu.

Přimhouřila jsem oči.

„V tom případě mám pro tebe taky nabídku,“ začala jsem a vstala z gauče. Kočičím krokem jsem se k němu začala pomalu přibližovat. „Uděláme to hned, co ty na to?“

„Co mám dělat?“ špitl a v jeho hlase zazněl náznak nejistoty. Potlačila jsem smích a protáhla si krk. Nechala jsem své zuby problesknout na světle a Manu zorničky se nepatrně rozšířily. Tetelila jsem se nadějí, že couvne.

„Ani se nehni, ano?“ vyhrkla jsem a v tu samou vteřinu vyskočila do vzduchu. Vymrštila jsem se, jako útočící kobra a omotala mu paže kolem těla. Stulila jsem si ho tak, abych mu ani v nejmenším neublížila, až dopadneme na zem. Byl, jako v kleci. S dopadem jsem mu přitiskla rty na krk a zuby mu přejela po krční tepně. Voněl nádherně.

Z vteřinového transu mě probralo ticho, když jeho srdce na okamžik přestalo tlouct. Jakmile jsem se vzdálila, abych zjistila, že jsem ho vážně nekousla, rozbušilo se, jako o závod.

„Fuj tajksl, já se lekl,“ vydechl, ale nehýbal se. Jen na mě třeštil oči a byl bledý, jak stěna.

„Divné,“ dusila jsem se smíchy.

„To je vše?“

„Ne, teď ti ještě zlomím vaz a pak se uvidí, jestli máš sílu, aby si byl upírem,“ recitovala jsem slova Melanie z Prokleté zahrady.

„Co? Zlomíš mi co? Tak to pr, to si musím rozmyslet. Hele, to si mi neřekla,“ soukal se na nohy Manu, „ale počkej, vždyť si mě nekousla,“ osahával si krk.

Ups!

„Ale ano, kousla, jenže jed ti tu ránu zacelil. Za chvíli ti bude hrozně špatně a pak to s tebou sekne,“ pokračovala jsem, ale v Manu tváři byl jasný signál, že mě prokoukl.

„Je mi špatně už teď a to si ze mě jen střílíš,“ vrčel a smál se.

„Ty si neuvědomuješ, co to celé obnáší. Přeměna neuvěřitelně bolí. Celý rok budeš mít spalující žízeň a ta tě neopustí ani potom.“

„Pomůžeš mi ty. Zkrotíš mě a ukážeš mi, kudy jít,“ lísal se. „Ehm… teď máš žízeň?“ zašeptal a pomalým krokem se přibližoval.

„Ne,“ vydechla jsem.

Manu se natáhl na gauč vedle mě a své rty přitiskl tentokrát na můj krk on. Slastně jsem zavrněla.

„Omlouvám se, že jsem tě rozčílil,“ šeptal mezi polibky.

„Hm.“

„To jen proto, že tě miluju a nechci, aby nás cokoliv rozdělilo.“

„Hm.“

„Uvadla růže vedle tvojí krásy, královna květů sesazena byla… Jsi andělem lásky a bohyní spásy… ty jsi můj květ, má frézie bílá,“ recitoval mi do ucha neznámé a krásné verše.

„Co to…“

Polibkem mě umlčel, a když se odtáhl, pohladil mě klouby ruky po tváři.

„To jsem byl já, děláš ze mě básníka, Afrodito,“ usmíval se.

Kroky před domem mě vytrhly z transu. Tupá rána na rohožku mě zvedla z gauče.

Rozrazila jsem dveře a na zemi ležela obálka. Písmo mě uhodilo do očí. Znala jsem ho. Ve sbírce jsem už měla dva dopisy od stejného autora.

Střelila jsem pohledem po Manu, jestli je stále na gauči a nevidí to. Roztrhla jsem obálku a rozbalila psaní.

Moc mě mrzí, co se stalo Jasmine. Varoval jsem tě. Hlídej si záda, teprve to začalo.

Vztekle jsem zmačkala dopis a vrazila ho do kapsy.

Jdi do háje, ty rozumbrado, pomyslela jsem si. Kdyby mě varoval dřív a pořádně, nemuselo se to dít. Proč mi tenkrát rovnou nenapsal, že se Jasmine chystá stvořit nesmrtelné dítě? Tohle všechno mohlo být úplně jinak. Jasmine a Jole by tu seděli s námi.

„Hledáš včerejší den?“ zasmál se za mými zády Manu a já nadskočila. Došlo mi, že i kdyby mě sebelíp varoval, nedošlo by mi to. Byla jsem upír s tím nejhorším vnímáním, jaké může být. Neznala jsem moc upírů, co se lekají. Nebo dokonce takových, kteří se zamyslí tak intenzivně, až přehlédnou blízkost jiné osoby.

„Tak nějak,“ zašeptala jsem, když jsem se vzpamatovala z úleku a políbila svůj život na žhavé rty.

„Bude se stmívat, doprovodíš mě?“ vzdychl Manu. Věděla jsem, kam naše kroky povedou. Jako vždy, na malou skálu u přístavu. Odlehlé místo uprostřed lesů, kde není vidět na civilizaci. Místo, kde jsem mohla zářit ve všech směrech, kdybych chtěla. Výhled tam byl nepřekonatelný a jen pohled z okna naší ložnice, když se Manu probouzel s vycházejícím sluncem, se k tomu dal s lehkostí přirovnat.

„Budeme tam rychleji, když…“ umlčel mě dlaní na puse a výhružným pohledem.

„Už jsem ti několikrát řekl, že si z tebe nebudu dělat dopravní prostředek, tak nezačínej,“ vrčel varovně.

„Jednou se mi to povede,“ zamumlala jsem do jeho dlaně.

„Leda, že by mi šlo vážně o krk a ani tím si nejsem tak jistý,“ zasmál se. Ztuhla jsem. Tohle mi moc vtipné nepřišlo. Okamžitě se mi vybavila Arova tvář a Jasminina slova, nevěř mu, dokážeš ho ochránit!

Ale vážně to dokážu?

Proč jsem byla stále tak paličatá a rozhodnutá nechat ho člověkem? Nebylo by lehčí a pohodlnější udělat z něj monstrum? Přestala by mě pálit jeho vůně v krku a neměla bych touhu ho zabít. I když jsem tohle dokonale dokázala potlačit, stále byly slabé chvilky, kdy mě jen zázrak vytrhl z myšlenek na jeho tepající krev.

Po půlhodinové chůzi se před námi rozevřel les a uvítalo nás tmavnoucí moře. Přišli jsme akorát, když se Slunce dotklo hladiny.

„Slyšela si?“ špitl s úsměvem. Věděl, že se budu zase vztekat, protože i tentokrát mi uniklo zasyčení slunce o hladinu.

„To je hloupost, nemůže to být pravda. Jak byl ten příběh? Určitě to je jen pohádka pro děti.“

Manu se začal smát a uvelebil se v trávě.

„No, když jsem byl malý, děda mě bral na Eternidad, aby si prý maminka s tátou odpočinuli. Až pak mi došlo, jak moc odpočívali, když se narodila Ayla, ale to je jedno. No a děda byl zvyklý na svůj klid, takže když se začalo stmívat, vzal mě kolem ramen, ukázal na slunce a řekl mi: Manuíto, poslouchej, a když uslyšíš, jak žhavé slunce líbá mořskou hladinu, bude z tebe velký muž.“ Manu se začal při té vzpomínce smát.

„A slyšel?“ vyzvídala jsem s úsměvem.

„Jistě, že ne… ale zmlkl jsem a děda si mohl užít západ slunce.“

Pozorovala jsem to kolo, jak mizí za obzorem a představila si, jak Manu poslouchá polibek slunce a oceánu.

„Takže to je jako my dva, ne? Já jsem zlaté slunce a ty modrý oceán. Konečně to uslyšíme,“ špitla jsem a vzala jeho hlavu do svých dlaní.

Přísahala bych, že v tu chvíli cosi opravdu zasyčelo, když se naše rty setkaly. Manu se ke mně naklonil a povalil mě do trávy. Nebránila jsem se. Dnes ne. Jeho ruce zajely pod mé tričko a mé na oplátku rozepnuly pásek u jeho kalhot. Slastně vzdychl a pevně mě sevřel v náruči.

„Jsi krásnější než slunce,“ oponoval mi mezi polibky a nakonec mi přetáhl tričko přes hlavu.

Napadlo mě, že měl Manu dědeček pravdu.

Až uslyšíš, jak žhavé slunce líbá mořskou hladinu, bude z tebe velký muž…

Psal se rok 1995…

Mé shrnutí

Nomádka - 39. kapitola

Nomádka - 41. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 40. kapitola: