Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 38. kapitola

18.04.2010 (08:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3175×

Cesta mi zabrala podstatně méně času, než kdybych se plahočila s Jane. Během dvou dnů jsem byla ve Volteře, ale stále mi zbýval den. Jeden den, který jsem musela počkat. Aro byl neoblomný. Řekl rok, tak rok. Útočiště jsem si našla v opuštěném domě za městem. Uvelebila se v trávě před domem a sledovala panorama. Chvilku jsem zvažovala, že bych se podívala do našeho italského sídla v horách, ale bála jsem se. Stísněné pocity, strach, vzpomínky. Moji černí démoni by mě tam našli a já neměla nejmenší tušení, jak se jich zbavit. Když se začalo stmívat a do setkání s Jasmine mi zbývaly už jen hodiny, nechala jsem svým fantaziím volný průběh. V duchu jsem vzpomínala na Eternidad a na naše „skoro“ milování před rokem. Jaké by to bylo, kdyby se to stalo? Mohla jsem o tom jen snít. Nepřipadalo v úvahu pokoušet osud a riskovat, že Manu ublížím. Pak, až ho proměním – jestli ho proměním – uděláme to. A bude to nádherné.

Když se nebe začalo barvit do odstínů inkoustové modři, znejistěla jsem. Blížila se ta chvíle, kdy se střetnu s tím bestiálním vrahem a jeho rodinou – jestli se jim tak dá říkat.

Vstala jsem ze země, kde po mé přítomnosti zůstala jen slehlá tráva a vydala se zpět do města.

Hrad Voltery se nade mnou tyčil, jako bouřkový mrak. Nechápala jsem, jak někdo může tohle místo milovat. Jak dokážou cizinci do těchto končit jezdit na výlety. Kdyby jen věděli, že z prohlídky hradu se nevrátí živí…

Aro už na mě čekal. Nejspíš mě nějaký z jeho nohsledů viděl a běžel mu to ještě za tepla vyslepičit.

Uvítal mě s otevřenou náručí, které jsem se s odporem vyhnula.

„Věděl jsem, že se vrátíš, krásná Skylar,“ zubil se. Potlačila jsem pocit na zvracení a ušklíbla se.

„Chci vidět tetu.“

„Ale jistě, vždyť mimo jiné jsi tady kvůli tomu, že?“ nepřestával se usmívat. Ruce však zkřížil na prsou.

„Jen kvůli tomu, žádné mimo jiné není. Jen kvůli návštěvě Jasmine, Aro.“

„Ale to je nemilé,“ předstíral ublížení a vrtěl hlavou. Protočila jsem panenky a hlasitě si odfrkla.

„Nebuď melodramatický,“ sykla jsem. Z mně neznámého důvodu se mi vybavila vzpomínka na Edwarda. I on býval melodramatický. Jenže jeho drama bylo sladké a milé, kdežto u Ara to byl kýč a vyvolávalo to spíš pohrdání, než soucit.

„Co naše dohoda?“ vyhrkl a už se konečně tvářil tak, jak se od něj očekávalo.

„Není žádná dohoda, Aro. Nic jsem ti neslíbila. Manu je z mého života pryč, není důvod ho přeměnit a Jasmine máš pro změnu v moci ty. Můžeš ji pustit,“ zkoušela jsem to.

„Ani omylem, drahá Skylar. Tvá přítelkyně tu zůstane, nebo je pak ještě jedna možnost, která se ti však bude líbit ještě míň. Porušila zákon a já, ve své neskonalé dobrotě, jsem ji nechal žít. Vůbec si toho nevážíte,“ hořekoval.

„Jak jsi šlechetný,“ vyplivla jsem. Bylo mi z něj zle. Můj strach z něj byl menší a menší. Spíš mě děsil pohled na samotný hrad, než na tohohle šaška, který neměl jediné upřímné slovo v puse.

„Trochu úcty, drahá,“ řekl s úsměvem a jeho zuby se zlostně zaleskly.

„Svítá, tudíž ji už mohu vidět. Kde je,“ změnila jsem téma a sledovala nebe, které se barvilo do podzimního listí. To období jsem milovala. Stromy mi připomínaly svítání. Rudá, žlutá, oranžová…

„Následuj mě,“ ušklíbl se a pokynul Felixovi a Demetrimu, aby se přidali. Tentokrát jsem se otřásla.

Vedl mě dlouhou úzkou chodbou, která se svažovala do podzemí. Zdi byly kamenné, stejně, jako nerovná podlaha a všude páchla plíseň. Svraštila jsem obočí. Jak ponižující bylo tohle místo pro upíra Jasmininých hodnot.

„Jasmine, drahoušku, vedu ti návštěvu,“ zatrylkoval a otevřel mříž jedné cely. Panty byly zrezlé, až mě udivilo, že se Jasmine nepokusila utéct. Když jsem vstoupila a Aro mi zmizel z výhledu, strnule jsem zalapala po dechu a nevěřila vlastním očím.

Dívala jsem se do tváře, která mi jen matně připomínala smějící se Jasmine. Stíny pod očima nabývaly temně fialový odstín a duhovky měly barvu černo-černého uhlí.

Kdysi krásné vlasy se jí motaly v zacuchaných pramenech na zádech. Oblečená byla stále v tom samém, v čem přijela před rokem. Jednotlivé kusy měly na sobě známky opotřebení, prachu a špíny podzemní kobky. V její tváři se zračilo čiré šílenství z uzavřeného prostoru. Když mě uviděla, povytáhla jedno obočí a následně se začala příšerně smát. Její záchvat ji nutil zaklánět v přívalu smíchu. Instinktivně jsem couvla. Zády jsem však narazila na samolibě se culícího Ara.

„Není úžasná?“ šeptal mi do ucha.

Zírala jsem na tu trosku a chtělo se mi brečet. Tohle přeci nemohla být pravda. Tohle byla moje noční můra. Zvažovala jsem, jestli byl můj příchod dobrý nápad. Co jsem to ke všem čertům dovolila?

„Jasmine,“ vzdychla jsem a udělala malý krůček směrem k ní. Teta se odvrátila a schoulila do protějšího rohu cely. Bodlo mě z toho u srdce.

„Je statečná,“ zubil se Aro. „Celý rok nejedla.“

Hned mi došlo, že moje milovaná teta zešílela hlady. Ale stále tu byla. Žila. To byla ta tichá upíří pomsta po proměně v upíra. Nebylo jednoduché nás zabít. A ještě horší bylo, když se chtěl upír zabít sám. Celé Jasminino tělo mi dávalo jasné signály, že jí přeskočilo. Jen mi tam stále něco nesedělo. Něco bylo jinak.

„Proč ji týráš? Pusť ji na lov.“

„Já jí dopravil oběd až sem, ale nechala ho chcípnout. Několikrát,“ vymlouval se Aro.

„Co si jí nabídl?“ přimhouřila jsem podezíravě oči.

„Pravou, nefalšovanou Italku,“ zasmál se a v očích měl jízlivý pohled.

„Člověka? Vegetariánce nabídneš lidskou krev? Ty…“ nedořekla jsem. Spolkla jsem svou nadávku a počítala do deseti.

„Buď má hlad, nebo nemá,“ sykl s úšklebkem.

Při myšlence, že je Jasmine zavřená v jedné cele s vyděšenou obětí, když její hrdlo hoří, mi opět pukalo srdce. Nevěděla jsem, koho litovat víc. Jasmine se musela hodně ovládat, aby jí neublížila a nezabila ji z hladu. Italka musela trpět tím samým, ale její štěstí možná bylo, že ji vysvobodila smrt. Umřela tak, jako tak. To byl ten odporný Arův vtip.

Musím Jasmine z toho vězení dostat. Za každou cenu.

Jenže Aro stál blízko mě. Po jeho boku byl Felix a Demetri. Jeho dvě gorily. Kdybych však zvládla mlhu, určitě by to vyšlo. Byla jsem si tím víc, než jistá.

Zmiz! Nabádala jsem se, ale nic se nedělo.

Napadla mě opět ta děsivá myšlenka, zda má mlha je stejně sobecká, jako já. Vážně jsem musela být v nebezpečí já, aby fungovala?

Jestli se ti to nepodaří, zabije tě! Nutila jsem se do strachu o sebe sama. V přívalu soustředění jsem svraštila čelo a zatnula zuby. Prsty jsem si vrývala do dlaní a neustále vymýšlela nové a nové zastrašovací manévry.

„Jak se máš?“ vyhrkla na mě Jasmine a v jejích očích to zajiskřilo. Snažila se na mě usmát, což bylo milé.

„Chybíš mi,“ postěžovala jsem si. Felix si za mými zády opovržlivě odfrkl.

„Jak se máš?“ zeptala se znovu.

Měla jsem pocit, že si ze mě střílí.

„Mám se dobře, ale chybíš mi,“ zopakovala jsem.

„Jak se máš?“

Vjela do mě zlost. Copak mě neslyší? Dívá se přímo na mě a vidí, že hýbu rty. Uklidňovala jsem se a pokoušela zbytečně se nerozčilovat.

„Mám se…“

„Jak se máš?“ zvýšila hlas.

„Jasmine!“ křikla jsem už nasupeně.

„Jak se máš? Jak se máš? Jak se máš? Jak se máš? Jak se máš? Jak se máš? Jak se máš!“ zařvala na mě tak silně, že jsem strachy couvla. Lekla jsem se, že jí dočista přeskočilo a vrhne se na mě, aby mi urvala hlavu. Byla jak smyslů zbavená. Pořád na mě křičela stejnou otázku. Proč já jsem sem chodila? Kdyby mě neviděla, bylo by to asi lepší. Aro za mými zády posměšně pískl. Spíš si jen odfrkl a mně to znělo, jako pískot. Odporný a vysoký pískot.

Jasmine přestala křičet a konečně se přestala i smát.

„Stále stejná, co?“ promluvila klidně. Tuhle upírku jsem poznávala. Tohle byla moje teta.

„Promiň mi to, Jas. Zasloužím si, aby si mě nenáviděla,“ šeptala jsem.

„Sobecká a sebestředná. Jen se podívej!“ vyhrkla a rozhodila rukama. „Samu sebe zachráníš, když si myslíš, že ti jde o krk, ale jiné? To ne, co? Přestaň spoléhat na to, že tě z průšvihů bude někdo stále tahat! I když se ti momentálně mlha povedla a jsme obě mimo jejich hledáčky, já s tebou nejdu. Už se nenamáhej vracet, protože nebudeš mít za kým.“

„Jasmine? Co to říkáš!“ vydechla jsem šokovaně.

„I když jsem ti to odpustila a miluju tě, jako vlastní dceru, nejsem si jistá, že se na tebe dokážu dívat. Vždyť se na mně podívej. Jsem troska a kdyby mě pustil, bylo by to stejné. Byl by to kruh. Našla bych dítě, které bych zachránila, zase. Už jim nechci a nemůžu ubližovat a dívat se, jak tím škodím i tobě. Ty tvé pohledy, plné soucitu a lásky, to nezvládnu. Už ne, nech to prosím být,“ šeptala odhodlaně.

Cítila jsem, jak mi padá brada a nohy mi vrůstají do země.

„Jasmine, mě to vážně mrzí,“ opakovala jsem.

„Já vím, ale tohle se mělo stát. Skylar, ty truhlíku, ty za to nemůžeš. To já to udělala, ale ty teď jdi pryč. Já bez dětí nedokážu být, chápeš to?“ vysvětlovala mi. „Zmiz odtud, než tu celu zase zavře, zachraň se, kvůli mně, kvůli nám. Pro nás. Každý musí udělat nějaký sobecký čin a ten můj byl Jole. Ale teď to zachráním a snad se za svým andílkem dostanu do nebe, takže zmiz,“ sykla a vystrčila mě ven. Byla jsem v takovém šoku, že má mlha se zapomněla roztáhnout na větší vzdálenost. Ve chvíli, kdy mě svou silou odstrčila, zmizela z ochranného pásma.

Ve stejný okamžik se jí omotaly dva páry paží kolem rukou.

„Zmiz už!“ vrčela s pohledem, který šel skrz mě. Už mě neviděla, stejně, jako Aro, Felix, nebo Demetri.

„Ukaž se, nebo to skončí zle,“ vyhrožoval Aro.

„Skye, jdi pryč. Zabije nás obě,“ prosila Jasmine. V té nepatrné sekundě mi došlo, že ta hnusná slova nemyslela vážně. Chtěla mě chránit, chtěla jít za Jole a přitom zajistit, že já to přežiju. V očích mě pálily slzy, které se nikdy neměly dostat ven.

Moc dobře jsem věděla, co znamenají Felixovy ruce kolem Jasminina hrdla a proč ji Demetri drží paže za zády.

„Vylez!“ řval vzteky Aro.

„Skye, nenech mě to dělat zbytečně,“ prosila Jasmine.

„Skylar, ukaž se, drahá. Promluvíme si. Tohle je nedopatření. Vše si vysvětlíme. Tak vylez, do háje!“ neovládl se Aro. „Nezabiju jen ji, ale každého, koho znáš,“ syčel.

„Nevěř mu, dokážeš ho ochránit,“ usmívala se. Moc dobře věděla, na koho budu myslet. Kdo jediný mi zbyl, když mě všichni opustili, nebo opustí. Trhla jsem sebou. To přeci nešlo, nemohla jsem ji nechat umřít.

Jasmine byla moje rodina.

„Je tu ještě?“ panikařil Demetri. Jasmine zavřela spokojeně oči. Vypadala, že doufá v můj odchod. V tiché vyslyšení svého přání. Na tváři měla výraz, který jsem u ní vídávala, jen, když si hrála s Jole. Těšila se za ním.

„Skončete to,“ sykl Aro a vypochodoval z cely.

Jasmine se naposledy rozhlédla kolem sebe a mě přišlo, že upírá pohled přímo na mě. V očích měla své neverbální sbohem, plné lásky a nadějí.

Trhavě jsem se nadechla.

„Jasmine, miluju tě…“ zašeptala jsem a odvrátila zbaběle tvář, když Felix zabral. Nedokázala jsem se už podívat zpět. Vyběhla jsem z hradu a celé moje tělo křičelo žalem. Proč si jí nepomohla? Jsi tak sobecká! Tak malicherná a egoistická!

Ale jak jsem jí měla pomoct? Jak? Manu můj, kde tě mám, vzlykala jsem a běžela přímo do jeho náruče.

Psal se rok 1994…

Mé shrnutí

Nomádka - 37. kapitola

Nomádka - 39. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 38. kapitola: