Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 35. kapitola

13.04.2010 (21:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2922×

Spoluautorská, takže opět díky Sany

Nesnášela jsem slunce. Kdybych na něm nezářila, mohla jsem pohlédnout do svého mělkého oceánu mnohem dříve. Vyhledávání temných zákoutí a skrývání se v nich přes den mě zdržovalo. Ne tolik jako ta zpropadená Jane na cestě do Voltery, ale stejně.

Co se asi Manu honí hlavou? Bude to skoro 14 dní, co jsem byla donucena odejít ze Španělska. Bez rozloučení, bez slůvka vysvětlení. Tak moc se mi po něm stýskalo. Jak mu to vysvětlím? Neustále jsem si přehrávala jeho tvář. Jeho rysy, vlasy, oči, úsměv, ale i slzy, které jeho obličej poslední dobou zdobily častěji, než jsem si mohla přát. Ubližovala jsem mu víc a víc. Nejhorší bylo, že jsem to nechtěla. Vše jsem dělala špatně.

Vzpomněla jsem si, jak byl naštvaný, když zjistil, že mi hrozí smrt kvůli Jole.

Mé kamenné srdce se ozvalo při vzpomínce na Jole. Na toho malého syčáka, kterého jsem si tak oblíbila. Na brášku, kterého jsem nikdy neměla. Až moc pozdě jsem si uvědomila, jak je pro mě tohle stvoření důležité. Jak ho mám ráda. Jeho vystrašený výraz mě bude pronásledovat po zbytek mé existence. Jeho tichá prosba o pomoc a záchranu. Jeho slova, která mě budou pálit v uších každý den. A co teprve Jasmine? Dokáže mi někdy odpustit? Mou sobeckost a namyšlenost, která si bláhově myslela, že své schopnosti dokážu ovládat i bez cvičení. Proč jen jsem byla tak bláhová. Arova poslední slova mě tížila na hrudi jako skála.

„Ale Jole s Jasmine si mi taky nechala,“ smál se.

„Ne ne!“

„Ale ano, kdyby ne, tak proč si je neukryla do té své mlhy?“ rozesmál se ještě víc.

Měl pravdu? Tak málo mi na nich záleželo, že jsem nedokázala mlhu vyvolat? Opravdu jsem to dokázala, jen když šlo vysloveně o můj krk? Jestli je to pravda, bude to nejspíš vrchol mé sobeckosti. Víc už to snad nejde.

Stále zamyšlená jsem doběhla až do Španělska, domů. Neobtěžovala jsem se běžet k našemu domu, zamířila jsem rovnou k Manu.

Divné, nikde jsem necítila jeho pach. Nakoukla jsem do všech oken. Bylo něco mále před půlnocí. Rodiče poklidně spali ve své ložnici, i Ayla, jeho mladší sestřička, spokojeně oddychovala. Ale Manu pokoj zel prázdnotou. Rozeběhla jsem se tedy k nám. Proč jsem si myslela, že by tam mohl být? Otevřela jsem vchodové dveře a proběhla všechny pokoje. Manu jsem cítila, ale ne tak intenzivně, aby byl přímo tam. Musel tu nedávno být. Vůně slaného oceánu a frézií mě zavedla až ke mně do pokoje, zde byla nejintenzivnější, ale Manu nikde.  Naivně jsem čekala, že bude spát v mé posteli, nebo sedět v křesle u okna a vyhlížet mě. Jak pošetilá představa a přesto mě hřála u srdce. O to víc kleslo, když jsem uviděla prázdnou místnost.

Všimla jsem si, že okno je otevřené. Tudy se sem dostal. Ale proč? Hledal mě? Jistě, že. Vždyť jsem odešla bez rozloučení.

Na stole jsem si všimla hromádky zmačkaných papírů, vedle nichž ležel jeden popsaný. Vzala jsem ho do ruky a poznala Manu rukopis. Kamenné srdce mi poskočilo radostí, ale hned zase posmutnělo.

Proč jsi mi to udělala?

Stručná, přesto dostatečně vyčítavá zpráva mě hluboce zasáhla. Všimla jsem si, že papír je zkrabacený. Jakoby ho někdo polil vodou a on pak uschl. Byl napůl zmačkaný, stejně, jako ostatní na stole. Slzy a vztek? Plakal? Namátkou jsem rozbalila jednu z kuliček. Jediné slovo.

Proč? Vzdychla jsem.

Sáhla jsem po další, na které bylo to samé.

Proč?

Proč?

Proč!

Bylo mi to tak líto. Vše se zkazilo ve chvíli, kdy jsem byla tolik spokojená. Manu souhlasil, že s přeměnou počkáme. Lucía se vyrovnala se všemi novinkami o mé existenci. Jasmine byla šťastná s Jole a já s Manu. Proč musí existovat něco tak arogantního jako je královská rodina? Proč nás Aro nevyslechl? Vždyť Jole nebyl obyčejné nesmrtelné dítě. Byl velice vnímavý. Ani Manu ani Lucía nebyli v jeho blízkosti v nebezpečí – tedy ne tak často, přiznala jsem si. Jole nikdy nechodil na lov sám. Jasmine ho dokázala usměrnit na lov zvířat. Měla jsem neskutečnou chuť, zakroutit Arovi bledým krkem a jeho bratříčkům také. Vzít mu to, co vzal mně. Bratra, rodinu, vše. Je to už po druhé, co od základu překopali můj život.

Napadla mě spásná myšlenka.

Rozběhla jsem se do přístavu v naději, že tam Manu zůstal přes noc.

Zklamaně jsem se rozhlížela po molu a nasávala všechny pachy. Ten Manu tam ale nikde znát nebyl. Smutně jsem se otočila a odcházela zpět do centra. Napadlo mě zajít za Lucíou. Třeba o něm bude něco vědět.

Vyhoupla jsem se k Lucíe do okna a zaklepala na něj. Neklidně se převalovala ve spánku, ale první klepání ji neprobudilo. Na podruhé se zmateně posadila na posteli a rozhlížela se. Když mě zahlídla za oknem, nejdříve vyděšeně vytřeštila oči, ale po chvíli vyskočila v poznání a otevřela okno.

„Skylar!“ vykřikla, jak nejvíc mohla, aby neprobudila rodiče a prudce mě objala. Ještě, že jsem upír, jinak bych skončila v keři pod oknem.

Vyprostila jsem se z jejího sevření a skočila do pokoje.

„Proboha Skye, kde jsi byla?“ vyčetla mi při zavírání okna. Pak ji něco došlo a udiveně se na mě podívala, „A jak ses sem dostala?“

„Jsem upír, zapomněla jsi?“ uchichtla jsem se a posadila se na postel.

„No jo, jsem rozespalá, nediv se. A skákat jsem tě taky ještě neviděla.“ Kroutila hlavou a sedla si vedle mě. „Tak co, kde jsi byla? Proč jsi nám nic neřekla. Manu z toho šílel. Denně chodil k vám domů a…“

„Kde je Lucío?“ přerušila jsem nedočkavě svou kamarádku, „Nemůžu ho nikde najít.“

„Hm, ty jsi teda dobrá. Nechtěla bys mi laskavě vysvětlit, kde jsi celou dobu byla a proč jsi nám nic neřekla?“ opáčila naštvaně. „No aspoň jemu jsi mohla.“ Řekla už trochu smířlivěji, když viděla můj ztrápený obličej.

Vysvětlila jsem jí celou situaci. Došlo mi, že i když jsem Lucíe vyprávěla o upírech spoustu věcí, stále má mezery. Volturiovi pro ni byli neznámým pojmem a situace s Jole ji překvapila a samozřejmě zasáhla. Rozplakala se.

„Chudák Jasmine, musí být tak nešťastná. A co s ní bude teď?“ ptala se mezi vzlyky. Objala jsem ji a jemně hladila po zádech. „Skylar, vždyť jsi tam mohla taky umřít. Myslela jsem, že upíři jsou inteligentnější. No, aspoň co vím o Melanii.“ Podívala se na mě vyčítavě přes clonu slz.

„Jak to myslíš, inteligentnější?“ nechápavě jsem na ní koukala a utřela slzy, které jí tekly po tváři. Měla oči rudé a opuchlé.

„No, proč jste tak riskovaly? Když jste obě věděly, že je za nesmrtelné dítě trest? Proč jste měly Jole?“

„Lucío, je to složitější. Týká se to Jasminina lidského života a její přeměny. Je to ale její příběh a mně nenáleží ti ho vyprávět, promiň. Jen ti mohu říct, že Jasmine měla dvojčátka, když byla ještě člověk. A děti jí hrozně chyběly. Jole našla, když byla navštívit hrob své rodiny v Itálii. Umíral mezi popelnicemi, někdo ho zmlátil a pohodil mezi odpadky. Umíš si to představit?“ smutně jsem se dívala na Lucíu. Čekala jsem, že to pochopí. Nezklamala mě.

„Ach, Skye. To je strašné. Co za zrůdu může udělat takovou ohavnost nevinnému dítěti?“ rozplakala se na novo.

„Nevím Lucío, ale věřím, že po světě běhá spousta takových. Možná ještě horších,“ dodala jsem, když jsem si vybavila obyvatele Volterského hradu.

„Už chápu, proč to Jasmine udělala, asi bych také neváhala. Jole byl hrozně roztomilé dítě. Teda, když se mě zrovna nesnažil kousnout,“ hořce se zasmála a utřela slzy z tváře.

Chvíli jsme setrvaly v obětí, každá pohroužená do svých myšlenek.

„Lucío,“ zkusila jsem opatrně po chvíli. „Ty víš, kde je Manu?“ Němě přikývla.

„On ti nenechal vzkaz?“ podivila se. Zakroutila jsem hlavou.

„Říkal, že ti nechá dopis, kdyby ses náhodou vrátila, když odcházel.“ Doplnila a dívala se na mě.

„Nechal mi jen tohle,“ podávala jsem jí vzkaz, který jsem našla u sebe na stole.

„Byl opravdu nešťastný. Vyprávěl mi váš rozhovor o přeměně. Myslel si, že jsi si to rozmyslela. Že už ho nechceš,“ vysvětlovala nešťastně, „musíš za ním a vysvětlit mu to. Pochopí to. On tě tak strašně miluje, Skye.“

„No a kam tedy šel Lucío, doma není, ani v přístavišti.“

„Řekl, že pojede na moře, na pár dní. Pročistit si hlavu. Zkusit zapomenout. Odjel teprve včera odpoledne.“

„Aha, a neříkal, kam pojede? Jakým směrem?“ zeptala jsem se s nadějí. Kdyby mohlo, bušilo by mi srdce splašeně, už vím, kde je má láska. No aspoň zhruba.

Lucía smutně zavrtěla hlavou a pokrčila rameny.

„Musím jít, ty se vyspi. Vrátím se co nejdřív.“ Naposledy jsem ji objala a vydala se k oknu. Na parapetu jsem se otočila: „Díky Lucío, mám tě opravdu ráda!“ usmála jsem se na svou kamarádku a pelášila k přístavišti.

Na molu mi došlo, že už ani před tím jsem nikde neviděla Eternidad. Proč mě to nenapadlo? Lucía má možná pravdu. Upíři bývají inteligentnější. Za svou existenci nasbírají tolik zkušeností. Zdá se, že jsem ten nejstupidnější upír, jakého kdy svět znal. Na mysl mi vytanula Claudie. No dobře, tak druhý v pořadí, ušklíbla jsem se při vzpomínce na tu slepici, a když se mi před očima objevila tvář Kachiri, samolibě jsem se přesunula na třetí místo.

Na konci mola jsem se zastavila. Kam jen se mohl vydat? Rozhlížela jsem se po přístavišti, jako by mi mohlo něco napovědět. Nic. Ani oceán nic nežaloval. Hladina moře byla klidná. Klidná jako před bouří. Nikde žádné světýlko značící osamělou loďku plující vstříc svému osudu.

Jestli vyrazil teprve včera, nemohl doplout moc daleko. Na druhou stranu se mohl vydat kamkoliv. Jak ho mám najít? Jeho pachová stopa mi v moři nepomůže.

„Kde jsi?“ zašeptala jsem do vln.

Skočila jsem z mola. Při dotyku vody s mou pokožkou mě napadlo jedno místo, kde by můj osobní mělký oceán mohl být. Vydala jsem se tím směrem a doufala.

Psal se rok 1993…

Mé shrnutí

Nomádka - 34. kapitola

Nomádka - 36. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 35. kapitola: