Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 33. kapitola

10.04.2010 (10:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3132×

Měla jsem nutkavý pocit, že to takhle v klidu nevydrží dlouho. Hádky těch minulých dní spláchl silvestr a po něm i další. Vánoce jsme oslavili, jako normální rodiny a na Halloween jsme vyrazili v maskách Drákuly. Jak patetické.

Dva roky mi splynuly v jediný okamžik, který bych mohla přirovnat k mrknutí oka. Manu a já jsme byli stále spolu. Jeho chuť, stát se upírem pomalu opadala a nenutil mě, abych to uspíšila. Možná, že na to časem úplně zapomene, napadlo mě.

Lucía se konečně smířila s mou novou identitou a čekalo nás předávání vysvědčení. Konec školy. Konec předstírání.

Jediné, co mi nahánělo strach, bylo, co bude dál. Nikdy jsem si nehrála na pracujícího člověka. Od počátku jsem byla jen vzorný student. S Lucíou jsme zvažovaly program, který absolvovala Raquel, po níž se slehla zem.

Stejně tak zmizela Kachiri, která ještě předtím slíbila, že dá vědět, jak se domluvila se Zafrinou a Sennou.

Senna mi chyběla. Naše hrátky v pralese, zkoušení tmy a mlhy. Veškeré průšvihy, které jsme spolu napáchaly…

Tady jsem byla jiná. Dalo by se i říct, že lepší. Byla jsem přátelská a hlavně – byla jsem zamilovaná.

Pro toho muže, který v tuhle chvíli spal vedle mě a tiše oddechoval do spacáku, bych snesla modré z nebe. Vyrazili jsme společně stanovat. Byl paličatý, když mě přesvědčoval. Nedal se odbýt a já možná projevila málo snahy, stát si za svým názorem. Možná za to mohl můj osobní chtíč. Má potřeba být vedle něj. Usnul mi v náruči a tiše oddechoval. Voněl oceánem a fréziemi. Vdechovala jsem tu vůni a nemohla se nabažit. Byl můj. Byl tady a byl můj. Napořád. Dokud mi jej nevezme za padesát let smrt. Anebo na věky, když se odhodlám a přeměním ho. Vážně jsem měla tolik sebeovládání?

Zatím ještě ne. Manu se jemně zavrtěl a jeho ruka ze mě sklouzla na podlahu. Opatrně a tiše jsem se vyprostila z jeho náruče a vylezla ze stanu. Noc se právě střídala s ránem. Luna a Slunce se setkaly na nepatrný okamžik na nebi. Jim patřila věčnost.

Všude bylo ticho. Nejspíš za to mohla má přítomnost, nebo se všechna zvířata rozhodla spát? Musela jsem se té myšlence zasmát. Tiše, abych nevzbudila Manu.

Něco se už musí stát. Já musím rozhodnout, co se bude dít. Se mnou, s Manu, s Jasmine a s Jole. Malý a zlobivý Jole. Nesmrtelné dítě. Neustále jsem nemohla pochopit, jak na to Jasmine mohla přistoupit a na povrch mi vyplaval obraz krabice pod mou postelí. Kdo mi jej vůbec poslal? Jak to mohl vědět? Viděl ji někdo? Ne, to ne. Balíček dorazil mnohem dřív. Ale kdo mě varoval? Zavrtěla jsem hlavou, abych to odehnala. Nechtěla jsem nad tím teď přemýšlet. Tohle mělo čas. Teď bylo na řadě vyřešit budoucnost. Mojí i Manu. Ono vlastně nebylo co řešit. Věděla jsem, co chci. Věděla jsem, co chce on, nebo jsem si to alespoň myslela.

„Skye?“ ozvalo se ze stanu.

„Jsem venku,“ zasmála jsem se tiše a vzedmula se ve mně pýcha, že se po mě ten anděl ve spacáku shání.

Po neohrabaném šustění a pár kletbách se z otvoru stanu vynořila hlava. Roztomile rozčepýřená a ospalá.

„Já chrápal, viď?“ panikařil.

„Jen trochu,“ škádlila jsem ho.

„Sakra, a já si tak moc dával pozor,“ smutnil.

„Manu, spal si jako koťátko. Ani si nemukl, vážně,“ ujišťovala jsem ho. Jeho tvář se spokojeně rozzářila.

„Tak proč sedíš venku?“

„Svítá,“ pohodila jsem hlavou k obzoru a nechala ticho, aby nás obklopilo.

„Když jsem byl malý, vstával jsem brzy, jen abych tohle viděl. A teď jsem tu se svou osudovou láskou a opět to pozoruji. Co může být krásnějšího?“ šeptal.

Sledovali jsme ten výjev s tichou oddaností a úctou, dokud se stráže na nebi nevystřídaly a Španělsko se nezačalo budit do nového dne.

Manu poté zabalil stan a spacák do malých ruliček a vyrazili jsme domů. Víkend v přírodě byl pro něj dlouhý a studený. I když to bylo Španělsko, kde je teplo, na noc si bral svetr a mikinu. Spíš to bylo kvůli jeho společnici.

Z počátku jsem se bála, jestli nemá postranní úmysly, jako přeměnu, nebo nějaký rozhovor mezi čtyřma očima, ale s dnešním odchodem se ta obava vypařila. Nic z toho se nestalo. Byl to gentleman a choval se nanejvýš slušně. Jen letmá pohlazení a polibky, které jsem zarazila dřív, než z toho mohlo být něco víc. Snažila jsem se, abych mu nedávala moc najevo svou obavu o jeho křehké tělo, jenže pud byl pokaždé silnější.

Před mým domem jsme se posadili na schody a já mu přinesla snídani. Jasmine i já jsme se naučily mít v kuchyni lidské jídlo. Pro Manu, pro Lucíu, pro návštěvu…

„Nemáš hlad?“ zeptal se mě s plnou pusou.

„Najím se později. Rozespalá snídaně není moc zábavná,“ uchichtla jsem se a Manu se rozkuckal. Vytřeštil oči a přestal žvýkat.

Zamračila jsem se.

„Jo aha, ty mluvíš o zvířatech,“ vydechl úlevně.

„To mělo být vtipné?“

„Jistě, že mělo,“ uličnicky na mě mrknul.

„Ale nebylo. Nejsi vtipný,“ sykla jsem a v koutkách úst mi začalo cukat přicházejícím smíchem.

„Tak jindy,“ zasmál se, když mě viděl, jak se ovládám.

„Třeba to bude lepší,“ pokrčila jsem rameny.

„Kytičko, musím jít. Odnesu si věci domů a pak se stavím. Spíš odpoledne, protože děda bude chtít pomoct na Eternidad.“ Kývla jsem a Manu mě jemně políbil. Cítila jsem z něj pečivo a horký ovocný čaj. Bylo to příjemné. Na schodech jsem poté ještě chvíli seděla. Přemítala jsem, jak by vypadal, jako upír. Ta myšlenka se mi v hlavě stále držela a nechtěla se pustit, potvora. Byl by určitě krásnější, než všichni upíři. Možná, že i Edward. Určitě i Edward. Manu by byl jiný upír, než Edward. Edward byl americký upír, kdežto Manu by byl španělský. Byl by olivový, jako Amazonky. Byl by neskutečně silný, rychlý a ladný a…

Měl by hlad. Minimálně rok by byl jen a jen hladový. Žíznil by, neovládal se. Zabíjel lidi a pak? Měl by výčitky, jako já? Nebo by byl, jako William Dante?

Z úvah mě vytrhla Jasmine.

„Skye, přišel dopis,“ vyhrkla a v ruce svírala obálku.

„Dopis?“ byla jsem překvapená. Nikdo nám nikdy nepsal. S nikým jsme neměli takový vztah, aby se udržoval přes korespondenci.

„Píše Zafrina,“ objasnila a já ve vteřině stála vedle ní a četla řádky, které napsala. Nebylo jich mnoho…

Kachiri nám řekla, co se stalo. Distancujeme se od toho. Nemůžeme vám nijak pomoct, a proto zůstáváme zde. Buďte opatrné a neukazujte se. Udělaly jste hloupost, kterou Voltera neodpouští. Držíme palce, sbohem.

„Viva el Amazonas!“ vykřikla jsem.

„Ale no tak, Skye. Nesuď je hned. Mají pravdu. Musíme si to vyřešit sami,“ obhajovala je.

„Amigos en buenos y malos,“ rýpla jsem si.

Měla jsem chuť, chytit je pod krkem a zakroutit jím.

„Přestaň tu vykřikovat ve španělštině a uklidni se. Mockrát nám pomohly.“

„No a? My tu pomoc potřebujeme teď.“

„Nepotřebovaly jsme ji do této chvíle, tak to teď taky zvládneme,“ odsekla mi Jasmine a uklidila dopis.

Posadila jsem se ke klavíru a pokoušela uklidnit svou náturu. Když jsem nechtěně promáčkla už druhou klavírní klapku, vzdala jsem to.

„Klavír je rozbitý, potřebuju opraváře,“ vrčela jsem a odcházela z obýváku.

„Skye? Mohla bys najít Jole? Zase mi utekl, jenže chci odepsat Zafrině, buď tak hodná,“ prosila mě.

Vyběhla jsem do lesa.

„Jole?“ křikla jsem unaveně.

„Bráško?“ zopakovala jsem. Kolem mě utichl les, když si uvědomil mou přítomnost.

Zastavila jsem a nadechla se, abych zjistila alespoň jeho směr.

Ve vteřině jsem ztuhla.

Proč mám být pořád sama, když se něco děje, pomyslela jsem si a vydala se směrem, odkud se mísila Jole vůně s novým pachem.

Jiný upír. Tu vůni jsem znala. Chvilku jsem přemýšlela, jestli si to Amazonky na poslední chvíli nerozmyslely a nakonec nepřijely, ale když jsem našla Jole ve společnosti malé postavy s kápí, trhla jsem sebou.

„Do háje,“ sykla jsem.

Postava se otočila a sladce se usmála.

Fuj! Otřásla jsem se.

„Je hodná?“ ptal se mě Jole.

„No, myslím, že tahle zrovna ne,“ panikařila jsem. Snažila jsem se vyvolat mlhu, nebo tmu, nebo cokoliv, ale byla jsem natolik rozhozená, že se nic z toho nedařilo. Jako bych o svou schopnost přišla.

„Vítám tě,“ zatrylkoval melodický hlásek.

„Jole, pojď ke mně, prosím,“ natahovala jsem po něm ruce a nespouštěla zrak z mrňavé upírky.

Bratříček mi skočil do náruče a Jane se na nás nevěřícně podívala.

„To ty?“ vyzvídala s povytaženým obočím.

„Ani omylem,“ sykla jsem.

„Tak kdo?“ stále se culila.

„Nevím, našla jsem ho,“ vymlouvala jsem se.

„Můžu tě přimět, aby si mi to řekla,“ zubila se.

„Upír se sklerózou?“ vysmála jsem se jí.

Smích mě ve vteřině přešel, když se mi Jole v náruči začal neskutečně kroutit a křičet bolestí. Jeho jekot mi trhal uši, ruce i srdce.

„Nech toho!“ vykřikla jsem vztekle.

„Au!“ vzlykal Jole.

„Tyrane! Přestaň!“

Mlha! Dělej! Zmiz, schovej vás! Tak co je?!

„Tak, čí to je práce?“ zamrkala Jane a Jole se přestal svíjet. Očička měl vyděšená a tiskl se ke mně, co jen mohl.

„Nevím,“ zavrčela jsem.

Jole se opět napnul.

„Dost! Ty nemáš srdce!“ vřeštěla jsem a snažila se Jole chránit.

Zmiz! Tak to udělej! Do háje, co je?!

Jane se začala smát.

„Tak kdo!“ zařvala naposledy.

Musela jsem něco udělat. Ale říct jí pravdu nebylo možné. Nemohla jsem riskovat, že o Jasmine přijdu.

„Já,“ vydechla jsem.

Jane se radostně usmála a sepjala ruce.

„Aro nebude mít radost. Oblíbil si tě. Původně tu jsem kvůli jisté záležitosti, ale tohle k tomu v podstatě patří,“ culila se.

„Jaké záležitosti?“ vyzvídala jsem.

„Skylar, porušila si hned dva zákony, uvědomuješ si to?“ smála se Jane.

„Ne,“ odsekla jsem.

„Znáš upírku jménem Raquel?“ culila se. Konečně jsem věděla, odkud vítr fouká. Bylo mi jasné, co všechno už ve Volteře ví.

„Nic jsem neudělala,“ vzdychla jsem.

„Nic? Řekla si to člověku a teď ještě nesmrtelné dítě? Buď tak laskava a doprovoď mě i s Jasmine a tímhle stvořením, do Voltery,“ vybídla mě.

Jediná myšlenka byla, co se stane dál. Co Manu?

Zatmělo se mi před očima. Během sekundy jsem pustila Jole a vrazila do Jane. Nečekala výpad a dala mi tím šanci na útěk.

„Jole!“ zařvala jsem na něj a k vlastnímu šoku mě poslechl. Chytila jsem jej za ruku a běžela k domu. Vletěla jsem dovnitř. Jasmine nás uvítala s úsměvem, než si všimla vyděšené tváře.

„Musíme pryč!“ křikla jsem. Neptala se. Vyskočili jsme oknem v zadní části domu a hnali k oceánu. V moři ztratí stopu, dušovala jsem se.

„Co je?“ vyzvídala při běhu Jasmine.

„Jane,“ sykla jsem. Jasmine z hrdla uniklo zděšené vyjeknutí a zastavila se.

„Tak pojď!“ vykřikla jsem a otočila se na ni. Jenže to, co jsem považovala za zděšené, byl spíš bolestné a co měl být šok, byla bezmoc. Kus od nás stála Jane a usmívala se. Jasmine klečela na zemi a Jole mi vzlykal za zády s tváří odvrácenou od té scény.

„Voltera je na druhou stranu,“ culila se Jane.

Pohledem jsem střelila k městu. Snad se sem ještě dostanu, pomyslela jsem si a rezignovaně zamířila k malé a odporné upírce s chlapeckou tváří.

Psal se rok 1993…

Mé shrnutí

Nomádka - 32. kapitola

Nomádka - 34. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 33. kapitola: