Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 31. kapitola

08.04.2010 (17:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3052×

„Jaké to bylo, když tě přeměnil ten upír?“ vyhrkl Manu, jakmile slunce zapadlo za obzor a my se svalili na schody verandy. Zarazilo mě to.

„Proč tě zajímá zrovna tohle? Myslela jsem, že chceš znát minulost a ne tohle,“ brebentila jsem. Manu jen pokrčil rameny. Tvářil se zvláštně obezřetně. Měl svraštělé obočí a na čele mu naskočila starostlivá vráska.

„Víš, přemýšlel jsem nad jednou věcí,“ šeptal nejistě. Tentokrát jsem zbystřila já.

„Jaké věci,“ vydechla jsem.

„No, když to dokázal on, dokáže to i jiný upír?“

Ulevilo se mi. Už jsem začínala mít pocit, že jsem celou tu záležitost s přeměnou špatně pochopila. Manu jen zajímalo, jestli to umí všichni upíři.

Uf!

„Ten upír musí mít velké sebeovládání. Ve většině případů to končí špatně, protože to není jen o kousnutí, ale o zastavení v čas. Spousta upírů podlehne a dotyčnou osobu zabije. Proto je upírů tak málo, víš?“ rozvášnila jsem se. Možná v tom byl tichý vnitřní pocit vyděsit jej. Pro případ, že se mé smysly nemýlily.

„A kdo je schopný lepšího sebeovládání? Zlatoočka nebo rudoocí?“ pokračoval ve výslechu.

„Jistě, že vegetariáni,“ zasmála jsem se sebejistě a nechápala, jak ho to vůbec napadlo, že by například William dokázal víc odolat, než já.

„A kolik jich znáš, co to dokázali?“

„Ani jednoho,“ vyhrkla jsem. Jediný upír, který dokázal přeměnit člověka, a já ho znala, byl Will a ten vegetarián rozhodně nebyl. Pak jsem se zarazila. Znala jsem vlastně ještě Jasmine. Jole byl člověk, když ho kousla.

„Vlastně teta,“ dodala jsem.

„Jen jí?“ zesmutněl Manu.

„To stačí. A u ní to je obzvlášť zarážející. Víš, vegetariáni moc nepřeměňují. Je to tak nějak proti jejich přesvědčení. Neděláme to. Normálně,“ zarazila jsem se. Jeho oči zesmutněly ještě víc. Začínalo to být podezřelé.

„Aha,“ zašeptal.

„Manu? Nechceš mi něco říct?“ vyhrkla jsem a natáhla k němu paži.

„Vůbec ne,“ vyhrkl energicky.

„Jsi si jistý?“

„Jistě, neboj, řekl bych ti to. Když už jsme u Jasmine, minule si mi neodpověděla,“ povytáhl obočí.

„Neodpověděla? Já?“ vytřeštila jsem oči v předstíraném šoku. Moc dobře jsem věděla, jaké otázky jsem si nechala pro sebe.

„Tak jak to je? Jaký je trest za nesmrtelné dítě?“

„Smrt,“ zašeptala jsem. Manu vedle mě ztuhl a jeho srdce hlasitě a prudce bouchlo. Lekla jsem se stejně, jako on. Střelila jsem po něm pohledem a doufala, že se nesesype.

„Smrt? Jasmine musí umřít, že Jole přeměnila?“ vyhrkl.

„Když se to tak vezme, tak ano,“ vzdychla jsem a bylo mi do pláče jen z té představy.

„Jak?“

„Jediný způsob, jak zabít upíra je rozervat jej na kusy a ty pak spálit,“ šeptala jsem. Manu mlčel. Díval se mi do tváře. Snad čekal, že na něj mrknu a začnu se smát, nebo alespoň něco podobného. Ničeho takového se však nedočkal.

„Bolí to?“

„To netuším,“ zasmála jsem se suše, „mě ještě nikdo netrhal.“

„A tobě taky hrozí smrt, že jsi s Jasmine?“ Jeho hlas nabýval na hysterii. Nevěděla jsem, jestli mu lhát, nebo říct tu krutou pravdu. Nadechla jsem se k odpovědi a doufala, že to bude stačit. Snaha se vykroutit mě ovládla. Nemohla jsem ho vyděsit. On to pochopí. Jednou.

„Bez lží, Skylar,“ sykl. Trhla jsem sebou.

Do háje!

„Stvoření nesmrtelného dítěte je nebezpečné pro všechny, kdo o něm ví.“ Manu vyskočil na nohy takovou rychlostí, že jsem zapochybovala, jestli je to člověk.

„To nejde!“ zařval.

„Manu, uklidni se, prosím,“ vyhrkla jsem šokovaně. Nečekala jsem takovou reakci. Co to do něj vjelo?

„Ani omylem! Jak se tomu dá zabránit? Takhle tě vtáhnout do průšvihu je sobecký!“ nepřestával se rozčilovat.

„Nech toho!“ křikla jsem na něj já svým upířím hlasem. Manu sebou trhl. Nečekal takovou sílu. Upíří hlasivky měly víc energie, než reproduktory.

„Fajn,“ sykl a zkřížil si ruce na prsou.

„Omlouvám se, neměla jsem tak vystartovat, ale děsil si mě. Vše bude v pořádku, pokud to Volturiovy nezjistí, chápeš?“ šeptala jsem. Manu jen kývl. I když mi nepřišlo, že by s tím chtěl souhlasit. Moc tomu nevěřil a ostatně já osobně taky ne. Jenže pro něj bylo lepší, když to nevěděl.

„Co jsou zač, kromě toho, že vládnou? Kdo jim dal to právo? Jak tě mám ochránit?“ vyzvídal Manu. Usmála jsem se na něj. Bylo milé a hrozně příjemné vědět, že mě chce chránit. I když představa střetu Volturiových a Manu mi ježila vlasy na hlavě. Nikdy se tohle nestane, přísahala jsem si v duchu.

A co když ano?

Jedeš, čerte?!

„Jsi hodný, Manu, ale na upíry stačí jen upíři,“ usmívala jsem se. V jeho očích to vzplálo. Měl vztek.

„Přeměň mě!“ sykl rozhodně. Odskočila jsem od něj, jako kdybych dostala ránu od elektrického proudu.

„Prosím?“ vyhrkla jsem.

„Udělej ze mě upíra. Prostě mě kousni, Skye,“ vybízel mě a odhrnul si u krku košili. Naklonil hlavu na bok a čekal. Spatřila jsem ji. Tu dlouhou čáru, tepající ve stejném rytmu s jeho srdcem. Slyšela jsem proudění krve a cítila vůni životadárné tekutiny. Manu vykročil směrem ke mně.

„Stůj,“ zavrčela jsem a polkla jed, který se mi vytvářel v nebezpečném množství v puse. Manu měl delší vlasy, a proto mi jeho krk nepřipadal tak fascinující, dokud jej na mě přímo neodhalil. Nedokázala jsem z něj spustit oči.

„Skye, udělej to. Chci tě chránit. Umřu, jestli se ti něco stane,“ šeptal naléhavě.

„Ani omylem. Ne!“ okřikla jsem jej. Nebo spíš sebe? Moje upíří podstata jásala a toužila to udělat. Poslechnout to vábení a jemně se dotknout jeho krku. Jen nepatrně se otřít a zabořit zuby do snědé kůže s příchutí slané vody. Opět jsem polkla.

„Zvládneš to.“

„Jdi pryč,“ sykla jsem.

„Přeměň mě, prosím,“

„Jdi pryč!“ zdůraznila jsem a zavřela oči.

„Skye, já toho nenechám. Teď už ne.“ Ujišťoval mě. Nemůžu riskovat jeho život. Nemůžu riskovat ani svůj.

„Manu, to nejde, pochop to. Je to nebezpečnější, než si myslíš. Celá přeměna je neskutečně bolestivá a dlouhá. Já nemůžu. Nejde to,“ vrtěla jsem hlavou a držela si od něj stále odstup.

„Skylar, jenže tohle je naše jediná naděje. Jediná šance, jak to přežít. Ty a já. Ani nevíš, jak mě ubíjí ten pocit, že se mě bojíš. Že se neustále vymlouváš na ty obrovské rozdíly, kterých jsem si vědom, ale chci je změnit. Bolí to, když se odtáhneš, jakmile tě políbím. Nechci sex! Chci tebe! Chci se tě dotknout a vědět, že se neodtáhneš. Chci tě políbit a vědět, že ti tím nezpůsobím pálení v hrdle. Tohle celé to kazí, chápeš? Nebaví mě, jak je to všechno nespravedlivé. Ty můžeš vše a já nic. Nelíbí se mi, že v našem vztahu nosíš kalhoty. Chápeš mě? Já na to prostě asi nemám. Z počátku to bylo něco neznámého, tajemného a hrozně přitažlivého, ale teď,“ odmlčel se. V krku mi vyschlo, když jsem jej poslouchala. Jeho slova mi křičela v uších, jako ozvěna v jeskyni.

„Chceš – ty mi – my se – to je jako konec?“ blekotala jsem.

„Já nevím, Skylar. Vážně nevím. Jsi můj vesmír, můj život, moje srdce, ale nevím, jestli dokážu jen přihlížet tomu, jak ti jde o život, a já nic nezmůžu.“ Stáli jsme proti sobě a dívali se jeden na druhého. Můj jed v hrdle zmizel a nahradil ho suchý pocit slz. Divný pocit.

„Manu, já…“ začala jsem.

„Nechme toho,“ zavrtěl hlavou. Měl smutný výraz a raněné oči se mu blyštily od přicházejících slz.

Otočil se ke mně zády a odcházel pryč. Nevědomky jsem natáhla ruku. Poslední gesto, abych jej zadržela a omluvila se mu, tak, jak jsem měla ve zvyku. Jeho slova mi v uších hučela, jako vodopád a pohled jeho očí mi vpaloval do srdce šrámy. Prohrála jsem a přitom věřila, že tohle je jediná výhra. Vždyť bych se sebou sama nedokázala žít, kdyby on byl upírem. Jednou to muselo přijít, jen jsem doufala, že nás rozdělí až jeho smrt, a ne on. Připadala jsem si odkopnutá.

Tak, a máš to, vysmála jsem se sama sobě v duchu.

Patří ti to, huso.

Pitomče!

Hlupáku!

Ubožáku!

Jedna nadávka byla lepší než druhá a přesto to bylo málo. Měla bych spíš mlátit hlavou o skálu, jako tenkrát v Amazonii. Musím se uklidnit. Musí se vzchopit. Něco vymyslet a zmizet. Nemůžu tu být s Jasmine a Jolem, když tu je Manu.

A pak mě napadlo, jak to dokáže Manu přežít, když tu je Raquel.

Zhluboka jsem se nadechla a vytřeštila oči. V hrdle mi praskla velká bublina a z krku se mi vydralo zavrčení. Nový pach, který jsem už znala, mě uhodil do nosu.

„Zdravíčko, bledule,“ zasmál se hlas nad mou hlavou.

„No nazdar,“ sykla jsem šokovaně.

Psal se rok 1990…

Mé shrnuté

Nomádka - 30. kapitola

Nomádka - 32. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 31. kapitola: