Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 30. kapitola

07.04.2010 (19:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3151×

Ta hrůza se mi opakovaně vracela před oči. Nedokázala jsem ji odehnat. Ten křik, panika a temno před očima.

Otřásla jsem se hnusem. Na co myslel?

Otočila jsem stránku v učebnici, jak řekl učitel, a předstírala, že si čtu článek o renesanci. Neměla jsem ponětí, co v něm je.

Viděla jsem ho. Viděla jsem jeho ruku, která na mě mávala. Viděla jsem, jak mizí pod hladinou. Třpytící hladina ho spolkla, jako malinu a nenechala na povrchu vůbec nic. Oceán zmizel v oceánu. Mé mrtvé srdce puklo, když jsem jej nikde neviděla. Chtělo se mi brečet, ale upíří život to neumožnil.

Ve vodě jsem byla v jediné sekundě, ale vše kolem mě selhalo. Nedokázala jsem se soustředit. Plašila jsem. Manu byl pod vodou. Někde tam byl, ale já ho nedokázala zaměřit.

Zazvonění mě vytrhlo z transu. Zavřela jsem knihu a vyšla z učebny.

Nikdy jsem se necítila víc sama.

Lucía stále chyběla. Potřebovala jsem ji. Musela jsem to někomu říct. Jasmine na mě kvůli Jole neměla čas a nikoho víc jsem neměla.

Edward by tohle nikdy neudělal.

Zamířila jsem domů. Dnešek neměl ve škole vůbec žádný smysl. Dostuduju to večer. Stejně budu sama.

Manu, Manu, Manu! Křičelo moje podvědomí vztekle.

Naštval mě. Neskutečně mě rozzuřil. Ta lehkovážnost, když skočil přes palubu. Co si myslel? Opět jsem měla před očima jeho ruku mizící pod hladinou.

Jakmile se kolem mě rozprostřel les, rozeběhla jsem se. Potřebovala jsem ze sebe dostat tu vzpomínku. Zbavit se jí, stejně, jako celé své minulosti. Kdybych mohla spát, určitě bych ráno vstala levou nohou, jak jsem byla protivná. Kdyby mi teď přišel pod ruku, nejspíš bych ho opět hodila do oceánu, vrčela jsem v duchu.

Před domem jsem zahodila batoh, nakoukla do dveří, jestli je někdo doma, a když jsem zjistila, že ne, vyrazila jsem dál. Pryč od všeho a od všech.

Zlost jsem si vybila na nebohé srně, která mi přišla pod ruku. Pila jsem tak dlouho, dokud po mně nezůstala jen spoušť a stezka z mrtvých těl zvířat. Můj žaludek plaval, jako Eternidada na zrcadlové ploše moře.

Ani jsem nevěděla jak, ale objevila jsem se opět na molu. Ta odporná vzpomínka mě dohnala až sem. Posadila jsem se na okraj mola a nohy spustila do vody. Nebe se mračilo, stejně, jako já. Dnešek nebyl vůbec krásný.

Kopala jsem nohama a vytvářela malá kolečka na hladině. Lýtka se ve vodě jemně třpytila, jak odrážela obyčejné světlo.

V klíně mi z ničeho nic přistála kytice frézií. Zavrčela jsem a shodila květy do moře.

„Pořád se zlobíš?“ zašeptal hlas za mými zády.

„Nebylo to vtipné,“ sykla jsem.

Manu mě objal kolem ramen. Jak já byla vděčná, že mu nic nebylo a zároveň jsem prahla po tom, podržet mu obličej pár minut pod vodou.

„Ale ano, bylo. Jen sis to moc vzala,“ smál se. Stále plný energie. Jeho vtípek s topením mi nepřišel, jako správný žert.

„Příště tě utopím osobně, aby si věděl. Tohle se nedělá,“ sykla jsem.

„No tak, kytičko, usměj se už na mě. Manu to hrozně mrzí. Manu je smutný,“ šišlal ve třetí osobě a upíral na mně svůj pohled.

„Skylar je naštvaná,“ vyhrkla jsem, ale moje sebeovládání viselo na slaboučkém provázku. Copak to jde, zlobit se, když na mě upírá ty oči?

„Není,“ zasmál se, když viděl, jak mi cukají koutky. Natáhl ke mně ruku a prsty mi propletl ve vlasech. Jemně mě políbil a celá vzpomínka byla pryč. Proč jsem tak měkká?

„Malá otázka,“ zarazil se, když mě přestal dovádět k šílenství svými rty, „nemáš být ve škole?“

Začala jsem se smát.

„Mám, ale nejsem. Neměla jsem na ni náladu,“ krčila jsem rameny.

„Jo neměla náladu jo?“ smál se.

„Nevíš, co je s Lucíou?“ vyhrkla jsem.

„Vím, ale je lepší, když to nebudeš řešit,“ ujišťoval mě a docílil pravého opaku.

„Došlo jí to?“ ptala jsem se. Manu jen kývl. Nevěděla jsem, jestli mám být ráda, nebo ne. Bylo vhodné, že se ode mě distancovala, ale mě, jako lidskou bytost, to bolelo. Přišla jsem tím o nejlepší kamarádku, kterou jsem ve Španělsku mohla najít.

„Potřebuje jen čas, aby to vstřebala. Určitě se ti ozve, neboj se,“ usmíval se smutně. „Teď mi odpovíš na další otázky, jo? Jiné téma, pro lepší náladu,“ začal a pookřál. Bylo od něj hezké, že se mi snaží zvednout náladu. Potřebovala jsem to. Manu se uvelebil vedle mně a objal mě kolem ramen.

„Takže už vím, že jsi mladší, jak černé uhlí,“ začal a já se musela smát, „teď chci vědět, jak?“

Zaváhala jsem.

„Jednomu jsem padla do rány, když jsem šla uličkou Chicaga,“ vzdychla jsem.

„Temnou uličkou? Co si tam dělala?“

„Asi šílela. Ten den byl náročný.“

„Proč si šílela?“ vyzvídal. Zasekla jsem se. Vzpomínat na ten den mi přišlo zvláštní.

„Tenkrát tam řádila španělská chřipka a já při ní ztratila jednu hrozně důležitou dušičku, přítele. Sama jsem onemocněla, a když mě pak pustili, byla jsem na hřbitově a nezvládla jsem to.“ Slova mě pálila v krku, jako žhavé uhlíky.

„Asi si ho měla moc ráda, viď?“ šeptal.

„Hrozně moc. Stále k němu něco cítím. Pořád bude mít v mém srdíčku místo, ale teď už vím, že mu nepatří celé srdce.“

„To vím také. Je totiž moje, ale tu jednu malinkou část mu dovolím. Už se ho bát nemusím. Máš právo na zachování vzpomínky,“ ujišťoval mě.

„Je z něj upír,“ vzdychla jsem. Měl právo to vědět. Nechtěla jsem mu lhát. Doufala jsem, že to pochopí.

„Fajn, tak teď se začínám bát,“ zasmál se s chutí hysterie.

„Nemáš důvod. Opustil mě. Nechtěl mě,“ vyhrkla jsem až moc energicky.

„Takže má u mě láhev krve. Jakou značku má rád?“ smál se. Chvilku jsem na něj zmateně koukala. Tenhle kluk byl lidský anděl. Bral mou podstatu, jako kdyby nešlo vůbec o nic.

„Nevím, jakou má rád teď. Tenkrát byl na humanitní skupiny.“

Manu sebou trhl.

„Já myslel, že máš lepší vkus, než lidožrouty,“ smál se.

„Taky jsem ji pila, Manu. Spoustu let. Sama jsem zkoušela zvířecí krev, ale nešlo mi to. Až pak s Jasmine jsem našla opravdové svědomí.“

„To tě to nenaučil ten upír, co ti to udělal?“ vyzvídal.

„William Dante? Ten těžko. Vyžíval se ve vyvražďování. Já měla štěstí, že jsem mu padla do oka. Nebo spíš smůlu. Záleží, z jakého úhlu se na to podíváš.“

„Pro mě to je štěstí,“ vzdychl a pohladil mě po tváři.

„Co dál?“ snažila jsem se změnit téma.

„Ehm, byla si jen v Chicagu? Nebo jak to je s vaší existencí?“

„Stěhujeme se. Nemůžeme zůstat na jednom místě moc dlouho. Lidi by to poznali.“

„Po jaké době se stěhujete?“ vyzvídal s nesmírným zájmem.

„Po pár letech. Někdy to zabalíme hned po dokončení školy. Hrajeme si na lidi, a přesto se stále schováváme. Někdy se vracíme na oblíbená místa.“

„Ve Španělsku jste prvně?“

„Tady? Ano. Chtěla sem jít Jasmine. Přihlásila mě tady na vysokou.“

„Asi jí taky koupím lahev,“ zasmál se zasněně.

„Jak dlouho je s vámi Jole,“ vyhrkl.

„Chviličku. Jasmine byla pryč a tohle si přivezla.“

„Vyroste?“

„Ne. Zůstane takhle mladý, dokud na něj nepřijde někdo od Volturiových,“ vzdychla jsem a až pak jsem domýšlela následky tohohle prozrazení. Nejspíš jsem udělala chybu.

„Kdo?“

„Královská rodina, ale to je jedno,“ culila jsem se. Modlila jsem se, aby to nechal být, ale to by nebyl on.

„Vy máte krále?“

„Tak nějak, spíš strážce tajemství, který hlídá zákony a jejich dodržování.“

„Zákony? Wow,“ hvízdl, „jaké?“ dodal se zvědavostí v hlase.

„No jsou jen dva hodně důležité, které se trestají,“ začala jsem.

„No ale jaké?“ pobízel mě Manu.

„Když mě necháš, tak to povím, ale neskákej mi do řeči,“ smála jsem se.

„Nejdůležitější zákon je, udržet naše tajemství. Nikomu neříkat, kdo jsme. Hlavně ne lidem. A druhý zákon je tvoření nesmrtelných dětí. Tenkrát kvůli tomu byl hrozný povyk. Malé děti nejsou schopné udržet tajemství. Nenaučí se to,“ vzdychla jsem. Manu na mě zíral s úžasem a pochopením. Došlo mu, že Jole je tenhle případ?

„Jole,“ nadechl se, „on je nesmrtelné dítě?“

„Ano,“ vzdychla jsem.

„Jaký je trest, za stvoření nesmrtelňat a vyzrazení tajemství?“ zeptal se opatrně. Nejspíš věděl, co mu odpovím, protože zbledl a znejistěl. Kdyby jen věděl, co mu hrozí, když tu teď tak sedí a nechá si o tom vyprávět.

„Další otázky?“ vyhrkla jsem v naději, že na tuhle nebudu muset odpovídat.

„Jak zabiješ upíra?“ sykl. Nejspíš jsem ho naštvala.

„Ty mě chceš zabít?“

„Ne! Jistě, že ne, jen přizabít za tvoje vymlouvání. Čeho se bojíš?“

„Čeho? Tak třeba toho, že si vše rozmyslíš, ale nedivila bych se tomu. Lidská láska je jiná, než upíří.“

„Ta tvoje taky. Moje je jistější. Jsi první moje velká láska. Ty už jsi milovala. I jako upírka a nevydrželo ti to,“ vybafl. Trhla jsem sebou. Bolelo to.

„Vydrželo to! Nebyla opětovaná, ale já ho pořád miluju, jen ne tak, jako tebe.“ Manu se tvářil zmateně a smutně. Možná jsem měla volit jiná slova a jiný tón.

„Aha,“ vzdychl.

„Manu, já vím, kdo je můj život a Edward to není,“ snažila jsem se z toho vybruslit.

„Kdyby teď přišel, že to chce zkusit, co by si mu řekla?“ zašeptal. Neváhala jsem ani vteřinu.

„Že je v tuhle chvíli pozdě. Že je mé srdce už plné,“ usmála jsem se. Manu si mě měřil pohledem, a když shledal, že to zní docela pravdivě, políbil mě.

„Musím jít, ale večer se zastavím a povíš mi o tvé minulosti víc. Bez vytáček,“ dodal a vstal.

Nechal mě tam samotnou. Náš rozhovor mě přiměl k přemýšlení. Má odpověď byla tak automatická, že jsem nedokázala ani přemýšlet, jestli to tak vážně cítím. Věděla jsem na sto procent, že Manu je pro mě na prvním místě. O čem jsem však pochybovala, bylo, že by Edwardova návštěva zůstala bez následků v duši. Jenže minulost je minulost. Teď je teď. Bůh ví, kde je Edwardovi konec.

„Snad jsi v pořádku,“ zašeptala jsem do větru a doufala, že mou prosbu uslyší. V každém byl kousek něčeho, čeho se nechtěl vzdát i přes tu bolest, kterou ona věc dokázala způsobit.

Psal se rok 1990…

Mé shrnutí

Nomádka - 29. kapitola

Nomádka - 31. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 30. kapitola: