Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 28. kapitola

03.04.2010 (19:30) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2739×

Z onoho jediného polibku jsem dokázala žít další věčnost. Deset lidských životů bych dokázala uživit, jen kdyby mě Manu líbal.

Nádherné počasí mi bránilo chodit do školy, což mi tak moc nevadilo. Manu tam stejně už nebyl, aby mi zpříjemnil den a Lucía, má milovaná kamarádka, mě navštěvovala i doma. Byla úžasná, že se neptala, proč nejsem na hodinách.

Navštěvovala mě každý den po škole, a když se začalo stmívat, ve dveřích našeho domu se vystřídala s Manu, který se vracel z práce na dědečkově lodi.

„Zahraj mi něco,“ prosila Lucía těsně před svým odchodem.

„A co bys chtěla?“ smála jsem se.

„Nevím, něco na příjemnou cestu, třeba,“ krčila rameny a culila se.

Sedla jsem si ke klavíru a chvilku se zamyslela. Když jsem se dotkla kláves, prsty začaly tančit. Jejich soukromý tanec, od kterého jsem zatím neznala kroky. Melodie byla z počátku smutná a táhla se, jako žvýkačka. Jediný tón vše změnil. Malý prstokladový omyl, který z pochmurné melodie vykouzlil veselejší skladbu. S koncem písně mě polil zvláštní pocit, jako kdyby se to celé mělo zase jednou vrátit, do pomalých a smutných tónu, a proto jsem to raději ukončila.

„Skye, to bylo úžasný,“ tleskala Lucía.

„Vážně?“ smála jsem se.

„Hele, už dlouho se chci na něco zeptat, ale je mi to trapný. Víš, jde o to, že se známe tak dlouho a já o tobě vlastně nic nevím. Dnes jsem ve škole mluvila s Raquel. Ten její rozšířený studijní program zní zajímavě,“ vyprávěla. Ztuhla jsem. S Raquel? Ona byla v tomhle počasí ve škole? Jakto?

„Nelíbí se mi,“ zavrčela jsem a přerušila Lucíu.

„Kdo?“

„Raquel. Měla by ses od ní držet dál.“

„Ale ne, ona je hrozně milá. Pozvala mě k sobě na večeři,“ usmívala se. Já ne. Bylo mi jasné, co se bude u Raquel podávat a vůbec se mi to nelíbilo.

„Nechoď tam,“ naléhala jsem, ale Lucía se jen zamračila.

„Nežárli, je to kamarádka, stejně, jako ty. Prý se znáte a poví mi o tobě víc. Když ty sama to neuděláš.“ Krev se jí poprvé nahrnula vzteky do tváří.

„Věř mi, že to vědět nechceš a k Raquel jít také nechceš,“ přesvědčovala jsem ji. Možná jsem měla změnit taktiku, jelikož na tohle Lucía reagovala jinak, než jsem si přála.

„A just půjdu, aby si věděla,“ sykla. Paličatá holka!

„Omlouvám se, Lucío, ale dej na mě a nechoď tam,“ škemrala jsem. Zkusila jsem na poslední chvíli změnit přístup. Malinko povolila, ale stále se mračila.

„Fajn, nepůjdu tam, ale ty mi povíš, proč.“

Tak teď jsem byla v koncích. Co jí mám říct? Pravdu? Dalšímu člověku?

Do dveří domu se vřítila malá skvrna, která proběhla domem a za ní Jasmine.

„Jole!“ vřeštěla.

S nejhorší obavou jsem se otočila za zvukem vyděšeného tlukotu srdce. Lucía seděla s pusou dokořán a očima rozšířenýma tak moc, že hrozily vypadnutím z důlků.

„Lucío?“ zašeptala jsem opatrně. Pokud Manu neutekl, tak Lucía určitě prchne. Byla křehká a tohle byl pro ni šok.

Pomalu zvedla ruku v tišícím gestu, aby mě umlčela. Nechala jsem ji. Mlčky jsem seděla a civěla na její tvář, která lovila ve svém nitru nějaké logické vysvětlení toho, co viděla. Nejspíš jej našla, jelikož se její zorničky roztáhly ještě víc, než bylo vůbec možné.

„Můžeš,“ vzdychla s třesoucím se hlasem.

„Můžu co?“ vyzvídala jsem udiveně.

„No, můžeš začít. Přemýšlela jsem, co to bylo, ale vzdávám to. Určitě mi to objasníš. Bez lží!“ dodala důrazně.

„Ehm, cože si to viděla?“ zkusila jsem.

„To dítě tu proletělo rychleji, než letadlo, to jsem viděla.“

„Aha,“ vzdychla jsem. Viděla přesně to, co jsem nechtěla, aby viděla.

„Hyperaktivita?“ zkusila jsem to. Lucía na mě zamračeně zírala.

„Velká hyperaktivita,“ sykla. Bylo mi jasné, že to prokoukla. Kdo taky ne? Takovou blbost jsem mohla vymyslet jenom já.

„Skye, věř mi!“ vyjekla vztekle Lucía.

„O to nejde, Lucío. Já ti to prostě nemůžu jen tak říct. Je to nebezpečné a riskantní a stačí, že už to ví Manu a ještě hazardovat s tebou…“

„Manu to ví?!“ vřeštěla hystericky.

Ups.

„Přišel na to sám, Lucío,“ ozvalo se za mými zády. Jasmine scházela ze schodů a v ruce držela kus Jole košile. Nejspíš se jí vytrhl z rukou nehledě na to, že si ji zničí.

„Jole, já a Skylar jsme jiní, než ty, nebo Manu. Pokud na to přijdeš ty sama, povíme ti, když se trefíš, ale nemůžeme riskovat, že…“

„Jste jiní?“ přerušila Jasmine Lucía.

„Hodně jiní,“ vzdychla jsem.

„Fajn, tak rekapitulace,“ začala rozhodně, „pro ujasnění,“ dodala.

„Nechodíte normální chůzí, alespoň Jole ne. Skye nechodí do školy, když je velké sluníčko. Vaše oči mění barvu,“ vyjmenovávala dál a já se zarazila. Nikdy o mých očích nemluvila. Alespoň ne tak, že by si všimla změny.

Lucía chvilku přemýšlela a nakonec vzala do ruky knihu, kterou jsem ráno přinesla z pokoje do obýváku v naději, že si budu chvíli číst.

„Asi už to mám,“ vzdychla a potěžkala si Prokletou zahradu.

„Tak kdo jsme, Lucío,“ vybídla ji Jasmine.

„Jste Melanie,“ konstatovala nadmíru klidně.

Jasmine povytáhla jedno obočí v udiveném výrazu. Knihu nečetla a tak nevěděla, že hlavní hrdinka se jmenuje Melanie a je upírkou.

„Jen mi nedává smysl ta barva očí. Nemají být rudé?“ vyzvídala. Byla jsem v šoku. Očekávala jsem, že alespoň Lucía se zachová podle normálu a uteče s křikem. Ani se nehnula a navíc ještě vyzvídala.

„Nejsme jako ostatní Melanie, víš? My lovíme zvěř. Proto ta barva,“ objasnila jsem jí.

„Melanie je upír?“ vyhrkla překvapeně Jasmine a klidnou chůzí přešla k Lucíi. Natáhla ruku a Lucía jí podala knihu. Absolutně jsem to nechápala.

„Jo, Mel je jako vy. Ale je hodná. Zamiluje se do učitele,“ odříkávala Lucía příběh a Jasmine soustředěně kývala, když namátkou listovala knihou.

„Půjčím si ji, nevadí?“

„Hej!“ křikla jsem, abych přerušila jejich diskuzi.

Obě se na mě otočily s udiveným výrazem.

„Dochází vám komičnost této situace? Ty právě zjistíš, že jsme monstra a klidně si tu řešíš knihu. Neměla by si prchat? Ječet? Rvát si vlasy?“ vyjmenovávala jsem.

„Proč bych to dělala?“ vyhrkla se smíchem Lucía.

Tak a kdo je tady blázen?

Já, nebo ony?

„Uklidni se, Skylar. Bereš to celé moc vážně,“ tišila mě Jasmine.

Ta Jasmine, která kdysi dbala všech pravidel. Poté stvořila nesmrtelné dítě a nakonec si tu v klidu rozjímá o své podstatě s Lucíou. Dalším člověkem, který nás odhalil.

Možná, že jsem se právě teď měla začít bát.

„Skye, když si nechtěla, abych šla k Raquel, bylo to proto, že je taky Melanie?“

„Jo,“ vyhrkla jsem.

Konečně jsem našla alespoň malý pud sebezáchovy. Alespoň náznak v podobě nového názvu pro výraz – upír.

„Lucío, nazvi to celé pravým jménem,“ vybídla jsem ji. Lucía však nereagovala. Zavrtěla hlavou a zvedla se z křesla.

„Lucío, řekni to!“ vrčela jsem. Musela jsem v ní vyburcovat alespoň trochu strachu. Byli jsme upíři, co mají ve vínku dispozice k pití lidské krve. Nebyli jsme lidi.

William tenkrát vystihl naší podstatu…

„Skye, pochop, že naší přirozeností je pít lidskou krev. Proto nejsou tak chlupatí, chápeš? Kdybychom měli pít krev zvířecí, neměla by zvířata tolik srsti a bylo by to pro nás snazší. Tak už to pochop. Není na tom nic špatného. Každá bytost se musí nějak živit, aby přežila.“

Jenže my se řídili vlastními zákony. Vlastní a novou podstatou. Žádná lidská krev a přesto jsme se od lidí distancovali. Očividně mají Španělé vyhořelé reakce od sluníčka, nebo co. Lucía na mě šokovaně zírala.

„Nech toho, děsíš mě!“ vyjekla.

„Ano! Tak to má ale být! Řekni to, nebo tě kousnu,“ zavrčela jsem. Vzpamatuj se holka! Reaguj! Panikař! Ječ!

„Tak to řeknu,“ vystrčila vyplašeně bradu.

„Řekni to!“ sykla jsem.

„Jo, už jdu na to.“

„Lucío,“ vrčela jsem.

„Ach, to nejde! Dej mi chvilku. Jsem z tebe nervózní,“ prosila.

„Nech ji,“ okřikla mě Jasmine.

„Jasmine, ta holka má větší šanci přežít, když si uvědomí, co jsme,“ obhajovala jsem se.

„A že si to praktikovala i u Manu,“ odsekla Jasmine. Trhla jsem sebou.

„To bylo jiné,“ vystrčila jsem vzdorovitě bradu.

„V čem?“ Jasmine se tím náramně bavila.

Ťukání na dveře mě zachránilo. Přešla jsem pomalu ke vchodu a otevřela. Roztála jsem, když se na mě usmívalo moře v jeho očích.

„Ahoj kytičko,“ culil se a opatrně se přiblížil, aby mě políbil a hranu čelisti. Ustoupila jsem, aby mohl vejít dovnitř, a urychleně jsem v sobě hasila ten požár.

„Dobrý večer, paní Hoganová. Ahoj Lucío,“ usmíval se. Smích jej však přešel, když si všiml jejich šokovaných výrazů. Otočil se ke mně, aby našel pomoc v mé tváři.

„Lucía to právě zjistila, Manu,“ vysvětlila jsem. Manu jen vytřeštil oči.

„A neutekla,“ vyzvídal.

„Jsem tady! Halo! Vedle vás!“ mávala na nás Lucía. Došlo mi, že o ní mluvíme, jako kdyby tu nebyla.

„Ty se nebojíš?“ zopakoval svou otázku přímo na ni.

„Čeho?“ smála se Lucía.

„No, já nevím, ale tak jsi v domě, kde jsou tři upíři. A jeden z nich je ke všemu bez svědomí, takže chvilka nepozornosti a máš ho, jako nový obojek,“ vyjmenovával a Lucía konečně začínala blednout. Přirovnání Jole k obojku se mi líbilo. Sama jsem si ho užila a při vzpomínce, že Manu málem také, se mi zatočila hlava.

„Dík za objasnění,“ vyhrkla Lucía. Chvilku jsme mlčeli. Snad proto, abychom dali Lucíi čas na vzpamatování. Možná proto, že jsem doufala, v její reakci. Přemýšlela jsem nad tím, proč tak vyšiluju jen u ní a u Manu jsem měla úlevný pocit. Nepokoušela jsem se jej zahnat a ani vyplašit. Nenutila jsem jej k ničemu. Lucíu jsem se pokoušela přimět k tolika ošklivým věcem. Dělalo ji problém, vyslovit slovo upír a já to po ní vyžadovala. A pak mi to konečně došlo. I když Lucía byla mou skvělou kamarádkou a já ji měla nade vše ráda, chtěla jsem ji zachránit. V případě Manu, jsem byla neuvěřitelný sobec. Myslela jsem jen na své pocity a za žádnou cenu jsem o něj nechtěla přijít. Kvůli němu jsem byla ochotna lhát si do kapsy.

Není láska slepá?

Psal se rok 1990…

Mé shrnutí

Nomádka - 27. kapitola

Nomádka - 29. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 28. kapitola: