Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 25. kapitola

31.03.2010 (07:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3217×

„Neublížila sis?“ vyhrkl a rozeběhl se ke mně.

„Ne, jsem v pořádku. Co tu děláš?“ vyzvídala jsem. Snažila jsem se neskutečně ovládnout, abych nešílela z toho, co viděl a může si domyslet. Očividně jej teď ale zajímalo, jestli jsem celá.

„Vážně ses nepochroumala? Nezlomila sis nohu, nebo ruku? Neuhodila ses? To ses chtěla zabít? Nepraštila ses do hlavy?“ Slova se z něj sypala, jako mouka z pytlíku.

„Ne, jsem vážně v pořádku, uklidni se, Manu. Nic se neděje,“ tišila jsem ho. Když si uvědomil, že je to pravda, semkl rty do úzké linky a teprve začal zuřit.

„Nic se neděje? Nic? Jdu se za tebou podívat, jestli se tu nebojíš, a když přijdu, vidím tě, jak skáčeš z desetimetrového stromu a směješ se.“

„Má jen tři metry,“ opravila jsem ho šeptem.

„I to je hodně na rekreační skákání, nemyslíš? Jak si to udělala?“ vyzvídal.

„Vylezla jsem a skočila?“ zkusila jsem odpovědět. Jenže mi bylo jasné, že Manu není naivní hlupák. Tohle mu rozhodně nemohlo stačit. Přimhouřil oči.

„Fajn, tak já chci taky,“ sykl. Vytřeštila jsem oči.

„Neblázni, zabiješ se!“ panikařila jsem.

„Ty ses nezabila,“ odporoval mi.

„Ještě, aby jo,“ zasmála jsem se. To by tak scházelo, aby se upír zabil skokem ze stromu.

„Proč by ses nemohla zabít? Jsi křehký člověk, Skylar. Chovej se tak,“ prosil a dodal, „kvůli mně.“ Zalapala jsem po dechu. Kvůli němu? Kvůli němu všechno! I bahno z mrtvého moře bych mu přinesla. Poklad ze dna oceánu, cokoliv by si přál. Jenže on po mně chce, abych se chovala, jako člověk, čímž jsem nebyla.

„Ty ses přišel na mě podívat?“ změnila jsem nenápadně téma.

„Ani to nezkoušej, Skylar Hogansová,“ smál se Manu.

„Bál ses o mě?“ pokračovala jsem.

„Skye,“ vrčel výhružně Manu. Nohou jsem začala kreslit kolečka do země.

„Proč ses o mě bál?“ ptala jsem se.

„Hádej,“ zašeptal a upřel na mě své oči.

„Ještě se o mě bojíš?“ špitla jsem neschopna normálního tónu hlasu.

„Rozhodně víc, než předtím,“ zasmál se.

Vzdorovitě jsem vystrčila bradu.

„Skye, skáčeš ze stromů, jako kdyby si byla…“ odmlčel se a hledal vhodná slova. Zatrnulo mi v zádech.

„Nebuď směšný,“ mávla jsem rukou ve snaze vytrhnout jej z myšlenek.

„Stejně najdu vhodné slovo,“ culil se. Mě však smích přešel.

„Doufám, že ne,“ špitla jsem. Manu svraštil čelo.

„Přinesl jsem ti knížku, kdyby si měla málo zábavy, než se vrátí teta. Já toho moc rád nemám, ohledně četby, ale líbí se mi třeba Hrabě Monte Cristo, nebo hororové příběhy. Rád se bojím,“ culil se. Podával mi přitom tlustou knihu s nápisem, Prokletá zahrada.

„O čem to je?“ vyzvídala jsem. Nebyla jsem si jista, že mě kniha s takovým názvem zaujme. Byla jsem zvyklá na jiný žánr v jiné době.

„Nebudu ti to říkat, přečti si ji. Přišla bys o překvapení. Nedávno jsem ji dočetl a pak si vzpomněl na tebe. S hlavní hrdinkou máš hodně společného,“ smál se. Došlo mi, že mu naskakuje husí kůže. Tma se vetřela už i mezi stromy a bylo pozdě večer.

„Není ti zima?“ vyhrkla jsem. Manu mávl rukou a dlaní si přejel po holých pažích.

„Dáš si čaj?“ navrhla jsem a až pak přemýšlela, jestli je v domě vůbec něco takového. Manu zavrtěl hlavou.

„Nezlob se, ale dnes ne,“ omlouval se, ale nakonec dodal, „třeba zítra.“

Usmála jsem se na něj a kývla.

Z tohohle jsem vyvázla docela rychle, pomyslela jsem si.

„A až budeme pít čaj, tak mi něco vysvětlíš,“ doplnil o pár okamžiků déle. Nečekal na odpověď a pomalou lidskou chůzí se vydal pryč od vily.

Neovládla jsem se, a jakmile zmizel za rohem, vyskočila jsem zpět na strom.

Doprovodím jej na konec lesa, pro případ, že by se Raquel potloukala po okolí. Když jsem přeskočila pár stromů, uvědomila jsem si, že ho nevidím.

Do háje! Kde je?

Nadběhla jsem si tak, abych mohla vdechnout vítr. Linul se od domu. Tam odtud odešel, takže se není čemu divit, ale kde je teď?

Že on se vrátil? Seskočila jsem ze stromu. Tentokrát na druhém konci domu a rovnou do svého pokoje.

Jakmile se mé podrážky dotkly země, ozvalo se klepání na vchodové dveře.

Když jsem otevřela, Manu mi podával knihu, kterou jsem si odložila na verandě, abych měla volné ruce. Tvářil se rozzuřeně a byl v obličeji rudý.

„Co jsi zač?“ sykl.

„Prosím?“ Hra na blbou, má oblíbená. Vůči němu to nebylo fér a já byla tupec, co věřil tomu, že se dá Manu tak lehce obelhat.

„Viděl jsem tě, jak jediným skokem skáčeš na strom. Konec her, já vím, co jsi zač. Jen to potřebuju slyšet od tebe, rozumíš?“ V jeho hlase byla prosba s naléháním.

„Netuším, o čem to mluvíš.“

„Skylar, víš, o čem je ta kniha, co jsem ti půjčil?“

„O mně?“ snažila jsem se odlehčit situaci a vzpomněla si na jeho přirovnání k hlavní hrdince.

„Je o upírech,“ vzdychl.

„Však to říkám,“ zašeptala jsem vyplašeně. Nemělo cenu to tajit. Očividně to věděl, ale jak? Čekala jsem na příval jekotu a útěk, ale nic se nedělo. Naopak. Manu si mě prohlížel ještě hodnou chvíli a pak se posadil na schody verandy.

„Jak si na to přišel?“ vzdychla jsem. Manu si hrál s prsty své ruky, když odpovídal.

„Podle knihy, vždyť ti to říkám.“

„Jen to?“ Nějak mi to nešlo na rozum. Přeci ta kniha nemůže být věrná kopie mě. Kdo by ji asi napsal?

„Ne, ještě ty tvé skoky a ledová kůže. Vždycky, když je silné sluníčko, tak v jídelně sedíš v zadním koutu. Původně jsem si myslel, že jsem cvok já a že je to celé nesmysl, ale teď už o tom nepochybuju.“

„Ty nemáš strach?“ šeptala jsem opatrně. Stále jsem čekala. Křik, jekot, útěk, infarkt…

Překvapil mě. Usmál se na mě a zavrtěl hlavou.

„Ale měl by ses mě bát. Je to přirozené. Nebudu se zlobit,“ ujišťovala jsem ho. Tím posledním jsem si však tak jistá nebyla.

„Nemůžu se bát někoho, koho miluju, Skye.“ Podíval se mi do očí a já neměla slov.

Řekl, že mě miluje. Manu Javier Morel Roca mě miluje. Miluje upírku.

Než jsem se stihla rozkoukat, naklonil ke mně hlavu.

Sakra! Lekla jsem se a ve vteřině jsem stála jinde.

Manu to trvalo o pár minut déle, než mě opět našel pohledem. Nebyl ani udivený, spíš se jen smál.

„Vylekal jsem tě? Omlouvám se. Jen jsem tě chtěl políbit,“ obhajoval se.

„Zešílel si? Nemůžeš mě líbat. Ty nemáš vůbec žádný pud!“ vřeštěla jsem při myšlence, co by se mu mohlo stát, kdyby se přiblížil k mým rtům.

„No, já bych řekl, že mám pudů až dost, což je možná ten problém,“ zasmál se. Když jsem na něj stále civěla s vytřeštěnýma očima, odkašlal si.

„A co vodění za ruce? Dej mi alespoň to málo,“ prosil a natáhl ke mně opatrně paži. Dotkl se mě konečky prstů. Cítila jsem jeho horkou kůži a bylo mi neskutečně fajn a krásně. Propletl své prsty s mými a to samé udělal s druhou paží. Stála jsem nehybná, jako socha. Bála jsem se pohnout, abych mu neublížila.

Mé mrtvé srdíčko se tetelilo radostí. Opatrně udělal ještě jeden krok ke mně. V tu chvíli byl tak blízko, že kdyby se jen nepatrně naklonil, políbil by mě.

„To stačí,“ vyhrkla jsem a opět se přemístila pryč.

„Jak to? Chci tě jednou políbit, Skye, ale bez tebe to nepůjde, chápeš?“ šeptal smutně.

„Se mnou taky ne,“ odbyla jsem jej, „copak si neuvědomuješ, jak je to nebezpečné?“ vyhrkla jsem.

Manu byl hazardér, který mě neuvěřitelně přitahoval. Nebál se toho, co jsem, což se mi na jednu stranu neskutečně ulevilo, ale i přitížilo, jelikož se bát měl.

„Nedám pokoj, dokud se mi to nepovede,“ pošťuchoval mě.

„Manu, nedělej to, prosím,“ škemrala jsem.

Bylo divné, že na mě přišel tak lehce a Raquel neodhalil za celé tři roky.

„Líbím se ti vůbec?“ změnil téma, čímž mě zaskočil. Jak si mohl myslet, že se mi nelíbí? On?

„Skye?“

Trhla jsem sebou. Co jsem to za upíra, když se pořád lekám?

Mezi stromy se objevila postava v dlouhé béžové sukni.

„Teto!“ vyjekla jsem.

„Co to tu vyvádíš, Skylar?“ panikařila a kmitala pohledem ze mě na Manu. Oči měla vyděšené hrůzou a pomalým krokem se přibližovala. Manu se zvedl a oprášil si kalhoty.

„Dobrý večer, paní Hogansová,“ pozdravil ji. Jenže Jasmine mu neodpověděla a upírala zrak na mě.

„Jasmine, on to ví, přišel na to sám, přísahám,“ obhajovala jsem se.

„Skylar má pravdu, nic mi neřekla,“ přitakával Manu a roztomile se natočil mezi mě a mou tetu. Jako, kdyby mě chtěl chránit, což bylo nejen sladké a hrdinské, ale hlavně směšné.

„Asi bys měl jít domů, Manu,“ zašeptala Jasmine. Svraštila jsem obočí. Jak věděla jeho jméno?

„Jdi,“ řekla důrazněji. Manu se po mě otočil a já jen souhlasně kývla.

„Neboj se, bude to v pořádku,“ ujišťovala jsem ho.

Když zmizel mezi stromy, Jasmine vešla do domu.

„Kdo tu byl?“ vyhrkla. Nechápavě jsem na ni hleděla, než mi došlo, o čem mluví.

„Raquel,“ vzdychla jsem.

„Upírka?“ Jasmine byla překvapená.

„Jasmine, kde jsi byla takovou dobu?“ vyhrkla jsem vztekle.

„V Itálii, říkala jsem ti to,“ odsekla. Svraštila jsem obočí. Tohle nebyla moje Jasmine. To, co se vrátilo, bylo protivné a zlé. Co se stalo?

„Jasmine, co se stalo?“ Když zabořila hlavu do dlaní, konečně jsem ji poznávala.

„Udělala jsem příšernou hloupost, zlato. Neuvěřitelnou pitomost,“ vzlykala, „nech mě chvilku a pak ti to povím, ano?“ prosila.

Nechala jsem ji sedět v obýváku a zmizela ve svém pokoji. Do očí mě uhodila opět krabice na mé posteli.

Tentokrát mě nic nevyruší, abych ji neotevřela.

Posadila jsem se na kraj lůžka a nadzdvihla víčko. V krabičce byla malá obálka a cosi pleteného.

Když jsem zatáhla za látku, rozbalil se uzlíček tak šikovně, že jsem sledovala malý pletený svetřík. Sotva na dítě by se vešel. Přimhouřila jsem oči. Co to má znamenat?

Rozlepila jsem obálku s mým jménem a začetla se do prapodivných slov psaných rukou…

Cítil jsem to z ní, dej si pozor na nenaplněné sny!

Mé obočí se zkrabatilo ještě víc. Jaké nenaplněné sny, pro boha?

Přemýšlela jsem, po čem jsem mohla prahnout a nemít. Moc věcí mě nenapadlo.

Jediné, po čem jsem do nedávna toužila, byl Edward – jak příjemný pocit při vyslovení jeho jména – a to už bylo pryč. Alespoň jsem si myslela, že je to pryč. A i kdyby to pryč nebylo, tak proč ten svetřík, jako na malé dítě? Copak upír může mít děti?

Jistě, že ne, přesvědčovala jsem se. Jenže má nejistota byla moc velká.

Spíš zvědavost, plynoucí z té otázky mě zvedla z postele. Seběhla jsem dolů za Jasmine, která stále seděla na pohovce a dívala se do prázdna.

„Ehm, Jasmine?“ zašeptala jsem s obavou, abych ji nevyplašila. Stejně se lekla a vytřeštila na mě oči. Její pohled byl divný. Neznámý, zasněný, a kdyby byla člověkem, přísahala bych, že právě brečela.

„Zahraj mi něco, Skye,“ vzdychla. Cosi mi říkalo, že teď nemá cenu, abych se ptala. Přešla jsem ke klavíru a nechala své ruce, aby si skladbu vybraly samy. Teskná melodie se roznesla domem a Jasmine mě jen uhrančivě pozorovala.

Tušila jsem, že až to skončí, až zazní poslední tón, nastane pohroma. Něco se stane a jen Jasmine věděla, co to bude. Můj žaludek se sevřel. Co se stalo?

Ani to, že Manu už o mně věděl, ani Raquel, nic z toho mě neděsilo tak moc, jako má teta. Hudba byla tichá a klidná, nespěchala jsem ke konci, protože konec znamenal začátek. Nepříjemný začátek, pomyslela jsem si a po očku se ohlédla na Jasmine.

Seděla se zavřenými víčky a smutně se usmívala. Jakmile zazněl poslední tón, zhluboka jsem se nadechla.

Psal se stále rok 1989…

Mé shrnutí

Nomádka - 24. kapitola

Nomádka - 26. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 25. kapitola: