Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 24. kapitola

30.03.2010 (14:45) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3056×

Raquel mě překvapila. Ten večer se neukázala a ani následující týdny ne. Lucía i Manu byli v pořádku, což bylo to, po čem jsem prahla.

Jediné, co mi tedy dělalo starosti, byla Jasmine. Její absence by vydala na tři cesty do Itálie a zpět. Přesto se stále nevracela.

Manu začal sedávat s námi u jednoho stolu a odstrčil tak své vrstevníky stranou. U oběda mě sladce sledoval a já nedokázala odtrhnout oči od něj.

Hrozně moc jsem si přála dotknout se ho, jenže riskovat jsem to nemohla. Raquel mě měla v hledáčku stejně, jako já ji. Jasně jsme si dávaly najevo svou přítomnost a ani jedna z nás z toho nebyla nadšená.

Lucía se postupem času taky přemístila jinam, jelikož mi s Manu chtěla dát trošku soukromí.

Ten den po exkurzi se Manu objevil u oběda a rovnou své kroky namířil ke mně a k Lucíi.

„Dobrou chuť, krásky,“ mrkl na nás. Lucía se zasmála a já, kdybych mohla, tak bych zrudla.

„Posadíš se, Manu?“ vybídla jej Lucía a sama se zvedla k odchodu.

„Kam jdeš?“ vyhrkla jsem vyplašeně.

„Dojedla jsem a ostatně ještě mám nějaké vyřizování,“ objasňovala.

Lhala, potvora. Znejistěla jsem. Nesnášela jsem ty chvíle, kdy byla mimo můj zorný úhel a to nemluvě o nepřítomnosti Raquel.

„Je hodná,“ zasmál se Manu a opřel si bradu o dlaně.

„Je to potvora,“ odvětila jsem pobaveně.

„Včera se mi neskutečně stýskalo,“ zašeptal a ve tváři se mu objevil ruměnec. Do nosu mě uhodila jeho vůně krve, což mi připomnělo mou absenci na včerejší večeři. Nenápadně jsem se odtáhla.

„Po škole?“ zeptala jsem se. Manu se ke mně naklonil a já opět couvla. Znejistěl. Bylo mi ho líto. Nechtěla jsem to udělat, ale musela jsem.

„Ne, po škole ne,“ odsekl.

Ups, pomyslela jsem si.

„Ehm, Manu, omlouvám se, ale nejsem na to zvyklá. Neumím v tom chodit, chápeš?“ vysvětlovala jsem mu. Jeho obličej se začínal vyjasňovat s každým mým slovem.

„A já myslel, že se ti nelíbím,“ vzdychl s úlevou.

„Nejsi nějak domýšlivý?“ dobírala jsem si ho, „co když nejsi můj typ?“ doplnila jsem. Manu zvedl vzpurně bradu.

„Jaký je tvůj typ?“ překvapil mě.

„Můj? No rozhodně evropský, blond vlasy, zelené oči, hodně malý a tlustý, to je podmínka,“ vyjmenovávala jsem pravý opak Manu.

„To se dá zařídit, jen ta výška bude problém,“ smál se.

„Vlasy chápu, ale jak chceš změnit barvu očí z nádherné modré na zelenou?“ vyzvídala jsem. Manu jen pokrčil rameny a začal se smát.

„No, kdybych byl hodně bohatý, nechal bych si poslat z Ameriky tu jejich barevnou novinku, co myslíš?“ Zpozorněla jsem.

„Novinku?“

„Barevné kontaktní čočky. Je to jako brýle, ale dává se to prý přímo do očí. Je to zatím jen ve výzkumu, ale už jsem slyšel o pár milionářích, co si to z nudy pořídili. Nechápu, proč by si někdo chtěl měnit barvu očí,“ smál se a ani si neuvědomil, jak moc mi pomohl.

„Třeba protože je upír,“ zašeptala jsem tak tiše, že jsem měla jistotu, že mě neslyšel.

„Jak dobře znáš Raquel?“ vyhrkla jsem.

„Chodí do stejného ročníku, jako já, nic moc o ní nevím. Jeden čas jsem se to pokoušel zjistit, protože jsem z ní neměl dobrý pocit, ale nepodařilo se mi to.“

Vytřeštila jsem oči. On se jí snažil poznat?

„Nelíbí se mi, že se k ní přibližuješ,“ vyhrkla jsem. Manu na mě překvapeně zíral.

„Proč?“ culil se a mně došlo, že to znělo divně.

„Jen tak,“ odsekla jsem a svraštila obočí.

„Ne, Skye, řekni mi to. Ty žárlíš?“ Manu se nepřestával culit.

„Nežárlím, nemám právo žárlit, tak proč bych žárlila?“ bránila jsem se. Manu se stále zubil. Byl sladký, když se smál. Jeho oči plály modrým plamenem.

„A chtěla bys mít právo?“ zašeptal. Ztuhla jsem.

„Naznačuješ něco?“ znervózněla jsem. Manu zrudl.

„Nejspíš ano, ale pokud ti to vadí, nebudu tě nutit,“ vymlouval se.

Nabízel mi vztah, po kterém jsem toužila každým pórem svého těla, a přesto mé nitro křičelo, ať to nedělám. Riskovala bych jeho život, kdybych si ho přiblížila víc, než bylo zdrávo. Nedej bože, že by zjistil mou podstatu.

Chystala jsem se mu odpovědět, když se u nás objevila Lucía a celou tu scénu zazdila.

„Vy dva dnes studujete v jídelně?“ smála se a nám došlo, že je jídelna kolem nás prázdná.

Od té chvíle jsme byli přáteli – zatím.

Bylo mi příjemně, že vím, co asi cítí a zároveň jsem z toho panikařila. Každým kouskem těla na mě křičel, jak moc by se mnou chtěl být. Pohledy, úsměvy, slova, letmé dotyky, které jej k mému šoku neděsily.

Vyprávěli jsme si o všem možném. Manu měl mladší sestru, která byla ve stejném ročníku, jako já. Byla to plachá a nevýrazná Ayla, která sedávala u okna v poslední lavici a chytala slunce.

Když uběhl třetí týden a Jasmine se stále nevracela, začínala jsem zvažovat výlet do Itálie. Něco se muselo stát. Něco, s čím ani jedna z nás nepočítala.

„Dám ti ještě jeden den a pak uvidíš,“ vrčela jsem do prázdného prostoru v domě. Z police jsem sebrala knihu a praštila sebou po dlouhé době na postel.

„Au,“ sykla jsem. Pod tělem jsem vytáhla malou krabici zabalenou v hnědém poštovním papíře.

Zase ten balíček. Jak to, že na něj vždycky zapomenu?

Nejspíš bych jej měla otevřít.

Roztrhla jsem provázek omotaný kolem kvádru a strhla papír. Krabice byla čistě bílá. Nic nenaznačovalo, co by v ní mohlo být.

Pomalu jsem nadzdvihla víko.

„Vánoce jsou až za dlouho, ne?“ ozval se melodický hlas od okna. Přirazila jsem víko zpět a vztyčila se do bojové pozice. Na okenní římse byla uvelebená Raquel.

„Ale že sis dala na čas,“ sykla jsem směrem k ní a uvolnila se.

„Neměla jsem chuť.“ Seskočila z okna a přešla po mé ložnici až ke dveřím. Zamířila rovnou do přízemí a tam se uvelebila na gauči s nohama na stole.

„Buď tu, jako doma,“ sykla jsem sarkasticky a posadila se naproti ní do křesla.

„Díky,“ vyhrkla překvapeně. Nejspíš to nepochopila.

„Jo,“ odsekla jsem.

„Tak k věci. Nechci, aby si tu byla. Zmiz,“ culila se na mě. To samé jsem nemohla říct o sobě.

„Zmiz si sama,“ vrčela jsem s úsměvem.

„Já tu byla dřív, nemyslíš?“ sypala cukr kolem sebe.

„Zabila si Frederica?“ vyhrkla jsem.

„Koho?“

„Bratra Lucíi,“ ujasnila jsem ji. Naštvalo mě, že přemýšlí a snaží se vzpomenout.

„Jo tohohle Frederica,“ vyjekla se smíchem, „chudinka Lucía stále čeká, až se vrátí?“ vysmívala se.

„Je to má přítelkyně,“ sykla jsem. Raquel jen pokrčila rameny.

„No a? Hele, jakou barvu mají ty čočky?“ změnila téma.

„Nemám čočky,“ zavrčela jsem vztekle.

Po malé chvíli mi došlo, že ty její musí mít modrou barvu. Jaká jiná by s rudou vytvořila fialovou?

„Nemáš?“ vypadala tentokrát překvapeně.

„Jak to, že je máš zlatý?“ vyzvídala.

„Nelovím lidi. Proto je mám zlaté.“

„Upír se svědomím,“ vyhrkla vyplašeně Raquel. Zamračila jsem se. Myslela jsem, že tenhle výraz používá jen Jasmine díky tomu doktorovi, ale očividně jsem se sekla.

„No a?“ bránila jsem se.

„Ty jsi ostuda našeho druhu, jsi spodina a já bych se s tebou vůbec neměla bavit,“ vrčela znechuceně.

„Kéž by ses toho držela,“ vyhrkla jsem prosebně.

„Vtipná, třesu se smíchy,“ zívla provokativně a rozhlédla se po domě.

„Líbí se mi tu,“ konstatovala.

„No a,“ pobídla jsem ji, aby pokračovala.

„Asi tu zůstanu s tebou,“ culila se. Ve vteřině jsem stála na nohou.

„To ani omylem. Tenhle dům je plný,“ vyjasňovala jsem ji.

„Vidím,“ vysmála se mi.

„Jdi k čertu,“ sykla jsem.

„Ale no tak, nebuď nezdvořilá, Skylar. Budu hodná, slibuju,“ syčela. Nevěřila jsem jí ani slovo.

„Ne,“ odsekla jsem a otevřela jí dveře na znamení, aby odešla. Raquel se jen ušklíbla a vyběhla zpět do patra. Řítila jsem se za ní a poslední, co jsem z ní viděla, byla rezavá kštice mizící v okně.

Tak tohle mi scházelo, fakt. Vztekle jsem zavřela okno, i když mi bylo jasné, že pokud bude chtít přijít, nebude určitě klepat. V koupelně jsem pustila vodu a stoupla si pod sprchu.

Raquel mi byl čert dlužný, to jsem si musela přiznat. Její přítomnost mě nenechala v klidu. Jen představa toho, že by si k obědu dala Lucíi nebo nedej bože Manu.

Otřásla jsem se. Cítila jsem neskutečnou potřebu zjistit, že jsou oba v pořádku a zdraví. Že jim v tuhle chvíli nejde o život.

Ze sprchy jsem vyběhla rychle, ručník jsem si omotala kolem hlavy a mezitím se oblékla do žlutého trička a modrých džínů. Vzala jsem si příklad z Raquel a nezdržovala jsem se dveřmi. Vyskočila jsem z prvního patra své ložnice a rozeběhla se k městu.

Nejprve Lucía, pomyslela jsem si. Prosmýkla jsem se mezi stromy a zarazila se. Seděla u domu na zahradě a četla si knihu. Byla živá. Víc jsem nepotřebovala. Najednou jsem si připadala hrozně paranoidní.

Raquel by to neudělala. Ne teď, když tu jsem já. Nebo ano?

Dům Manu byl na druhém konci města. Nedalo mi práci jít po stopě vůně frézií a oceánu. Tak voněl totiž jen on. Jen Manu.

Jeho domek byl malý. Nejspíš nebyl ani doma, protože se v domě nesvítilo. Slunce mezitím zapadlo a já se mohla odvážit přiblížit k domu tak, aby mě nikdo neviděl. Neslušně jsem nakoukla do okna.

Díky svému upířímu zraku mi nedělalo problém vidět ve tmě, ale doma nikdo nebyl.

„Nebuď směšná,“ syčela jsem na sebe a dala se na cestu domů. Návrat domů jsem si zpříjemnila skoky po stromech a těsně před domem jsem seskočila rovnou na verandu.

Hlasitě jsem se rozesmála. Milovala jsem rychlost a milovala jsem ten dar, který mi bránil vyvrknout si kotník při špatném došlapu. Pravdou bylo, že skokem z třímetrového stromu rovnou na zem jsem riskovala víc, než jen vyvrknutí kotníku, tedy pokud bych byla člověk, což jsem nebyla. Zaklonila jsem hlavu a nepřestávala se smát.

„Jak si to udělala?“ vyhrkl za mými zády hlas a ve chvíli, kdy se obrátil vítr, přivanul ke mně sladkou vůni frézií a oceánu.

Tak to je průser, pomyslela jsem si a pomalu se otočila za hlasem bez jediného náznaku smíchu. Ten mě přešel ve chvíli, kdy jsem se setkala s očima barvy mělkého moře.

Do háje!

Psal se stále rok 1989…

Mé shrnutí

Nomádka - 23. kapitola

Nomádka - 25. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 24. kapitola: