Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 22. kapitola

29.03.2010 (09:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2717×

Spoluautorská - opět.

„Prosím,“ podával mi ten kluk s nejsladším úsměvem na světě vybranou hrušku, „vezmi si ji.“

Nesměle jsem se na něj podívala. Opět se usmíval. Měl zvláštní barvu hlasu. Odlišnou od všech, které jsem doposud slýchala. I když to v převážné části byli upíři, stále se dalo poznat, jestli je to muž, nebo žena. U tohoto muže to bylo jisté ještě víc. Jeho tón byl hlubší, a přesto v uších zněl, jako harfa.

Já se zblázním, mně se snad podlomí kolena, panikařila jsem v duchu. Jeho směrem jsem však špitla jen nesmělé díky, rychle se otočila na podpatku a pelášila za Lucíou.

Srabe!

Panebože Skylar, co to děláš? Proč jsi od něj utekla? Ty se ho bojíš? Co by ti asi tak mohl udělat? Kousnout tě? Tebe? Vrať se a řekni něco kloudného. Co mělo znamenat, to tvoje upejpavé díky? Co si o tobě asi bude myslet? Skylar, nepoznávám tě. Kam se poděla ta drzá, odvážná Skylar? Honilo se mi hlavou cestou ke stolu. Dalo mi práci ovládnout se a nenafackovat si. To byla snad největší ostuda, jakou jsem kdy udělala. Možná to tak má být, pomyslela jsem si.

„Tak ty už ses s Manu seznámila, koukám,“ spustila na mě Lucía.

„S kým?“ podívala jsem se na ni překvapeně.

„No s Manu, teď jsi s ním mluvila u bufetu přeci,“ nechápala mou reakci.

„Aha, no já jsem se vlastně ani moc neseznámila,“ odvětila jsem zkroušeně a popsala své kamarádce celou situaci kolem hrušky. Během toho jsem si stihla všimnout, že ostatní osazenstvo stolu po mě střílí opatrné pohledy. Asi nejsou nadšení z mé přítomnosti tolik, jako Lucía. To je dobře, stačí mi jedna kamarádka, před kterou musím skrývat svou totožnost. Čím míň lidí mě bude chtít blíže poznat tím líp. Pro mě, i pro ně. A hlavně pro něj.

„No, ty jsi pěkná trubka, Skye. On na tebe celou dobu čekal. Všimla jsem si ho, když jsem sem vešla. Oči mu zazářily hned, jak mě uviděl. Pak posmutněly, když zjistil, že nejsi se mnou. Celou dobu postával kousek od bufetu, a když jsi přišla, opět se rozzářil a zamířil si to rovnou k tobě. Pak teda proběhl ten incident s hruškou a teď se na něj podívej jak se tváří,“ popisovala mi zapáleně Lucía celou situaci v jídelně. Natočila jsem zvědavě hlavu.

„Ježiš Skye, teď ne!“ Vyjekla pobouřeně, „ty jsi nemožná. Nemůžeš se otočit hned, jak ti to řeknu. Teď ví, že se o něm bavíme,“ sjela mě Lucía za mé chování.

„Stejně jsem ho neviděla. Ani nevím, kde sedí,“ povzdechla jsem si. Ale v duchu jsem zářila štěstím jak sluníčko. Jestli byla pravda, co Lucía říkala. No páni. On na mě čekal. To se mu musím aspoň trošku líbit. Jinak by se přeci nenamáhal. A to, že mi podal tu nejhezčí hrušku.

No… řekla bych, že Lucía měla pravdu. Pěkně v tom lítám.

„Tak se otoč ještě jednou, ale prosím tě, Skye, trochu míň nápadně, jo. Sedí nalevo od bufetu, u toho nejvíc hlučného stolu. On teda nic neříká, jen na tebe zírá.“ Popisovala mi Lucía polohu Manu.

Manu. To je krásné jméno, odkud asi pochází, zamyslela jsem se.

„No tak, teď už se můžeš podívat,“ pobízela mě kamarádka a zavrtala obličej do talíře.

Pomalu jsem se otočila po směru, který mi popsala a opět se setkala s těma uhrančivýma očima. Když Manu zachytil můj pohled, usmál se. Jemně jsem kývla a úsměv mu oplatila. Doufala jsem, že je alespoň z poloviny tak hezký, jako ten jeho. Nejspíš jsem byla jediný upír, který pochyboval o svém kouzlu. Nikdy jsem nepochybovala. Dokud se neobjevil tenhle přízrak a mně se nepodlomila mramorová kolena.

Otočila jsem se zpět k pochechtávající se Lucíe.

„Jak to, že znáš jeho jméno?“ napadlo mě.

„To bylo lehké. Potkala jsem tu jednu svou známou. Studuje v posledním ročníku. Tak jsem se jí zeptala, jestli ho náhodou nezná. A víš, co jsem zjistila?“ upřeně se na mě dívala a vyčkávala.

„Aaaaa, Lucío, ty mě zničíš. Tak už mě nenapínej a pokračuj. Samozřejmě, že nevím, cos zjistila,“ řekla jsem a doprovodila svá slova rádoby zuřivým pohledem.

Lucía se zasmála a pokračovala.

„Manu tu totiž zná každý. Je hrozně milý a kamarádský. Chodí do třetího ročníku. Jmenuje se Manu Javier Morel Roca.“

„Hm, Morel není moc španělské příjmení, ne?“ přemítala jsem.

„Ne, to vůbec není španělské. On totiž ani nevypadá jako čistokrevnej Španěl. Všimla sis těch očí?“ odpověděla a pak se zasmála, „jistě, že všimla, jak bys nemohla.“Zakroutila nade mnou pobaveně hlavou.

„No a co teda je?“ dožadovala jsem se upřesnění.

„Jo, holka, tak to fakt nevím. To si budeš muset zjistit sama. Ale jestli to půjde všechno jako dneska, tak to do konce roku nezjistíš,“ utahovala si ze mě Lucía a já se ještě jednou otočila ke stolu, kde seděl Manu.

Stále se díval mým směrem, tentokrát mi spolu s úsměvem i zamával. V tu chvíli zazvonilo a já sebou trhla. Podívala jsem se zpět ke svému stolu. Na mém tácu ležela nedotčená hruška. Hruška od Manu. Lucía se zvedala a popoháněla mě, abychom nepřišly pozdě na další vyučování. Zamyšleně jsem se podívala na ovoce a hodila ho do brašny. Přišlo mi líto vyhodit něco, co jsem dostala od něj. Pak jsem se pomalu otočila a vydala se za mou ztřeštěnou kamarádkou. S lítostí jsem zjistila, že Manu už není na svém místě a po důkladném prohledání celé jídelny, že není ani nikde jinde.

No Skylar, takhle jsi dopadla. Ten kluk ti utekl. Co jsi taky čekala. Už udělal dost. Usmívá se na tebe, mává ti. Dokonce počkal a podal ti hrušku. Kterou ty ani nemůžeš jíst. Jak absurdní. Proč sis ji vlastně schovala do tašky. Necháš si ji zarámovat? Jako důkaz toho, že na tebe byl nějaký kluk hodný?

Pche, dopadne to stejně jako s Ed... To jméno mi opětovně uvízlo v krku. Jen představa stejného scénáře mě ubíjela.

Uteče ti. Ale stejně jsi naivka, jak sis mohla myslet, že by ses mohla líbit někomu tak krásnému. Proč ty si vždycky vybereš někoho, kdo vypadá jako bůh?

Všechny tyto myšlenky se mi hlavou honily stále dokola po celou dobu odpoledního vyučování. Lucía po chvíli zjistila, že se mnou odpoledne opět nic nebude a už se o konverzaci nesnažila. Jediné co jsem pochytila, byla narážka o tom, že jestli všechna odpoledne se mnou budou taková, tak si najde jinou spolusedící.

Do konce vyučování jsem se ve svých myšlenkách utopila natolik, že když jsem vycházela ze školy, byla jsem ze sebe vyloženě nešťastná.

Venku na schodech mě však překvapila Lucía svou poznámkou.

„Skye usměj se, jestli se na něj budeš takhle mračit tak ti uteče a už na tebe nikdy víc čekat nebude. Koukej se s ním seznámit, já běžím domů, zítra mi to všechno povíš. Tak se snaž, ať to stojí za to.“ Stiskla mi jemně ruku a doběhla spolužačky, které byly kousek před námi na cestě v parku.

Zmateně jsem se za ní dívala, když mi do zorného pole vstoupil Manu a já zachytila jeho smíchem jiskřící modré studánky.

Šokovaně jsem sebou trhla. Trochu jsem znejistěla, ale pak jsem zdárně sešla zbytek schodů až k němu.

„Ahoj. Já jsem Manu,“ oslovil mě melodickým hlasem a podával mi ruku.

Podívala jsem se na něj. Usmíval se tím úsměvem, který jsem si stihla zamilovat. Tím mi dodal odvahu a i já se na něj usmála.

„Skylar, těší mě,“ stiskla jsem mu jemně nabízenou ruku.

Sakra, jak jsem na to mohla zapomenout. Manu se na mě překvapeně podíval a podržel mou ruku déle, než bylo při běžném seznamování nutné. Bylo takové vedro, že i při tom nejjemnějším doteku mu moje nápadně chladná pokožka nemohla uniknout.

„Tobě je zima?“ zeptal se udiveně.

„Ne, jen mám špatný tlak,“ ucukla jsem rukou a odvrátila od něj pohled.

„Aha, to jsem ještě neslyšel. No nevadí, Skylar. Ty jsi vůbec záhadná osůbka. Nelze tě přehlédnout v tom davu snědých studentů. Tak mi o sobě něco pověz. Předpokládám, že nejsi odtud,“ usmál se na mě a pokynul rukou směrem do parku.

Následovala jsem ho a zvědavě si ho prohlížela.

„Nevadí ti doufám, že jsem tě tu takhle přepadl a hned z tebe tahám informace. Pokud nechceš, nemusíš odpovídat. Jen jsem se s tebou toužil seznámit od první chvíle, co jsem tě uviděl. Včera v jídelně. Vzpomínáš si?“ zeptal se.

Zachytila jsem v jeho hlase náznak strachu. Obával se snad, že bych ho odmítla? Že bych mu nezodpověděla otázku a vůbec se s ním nebavila? Blázen, byla jsem šťastná jak blecha. Užívala jsem si jeho přítomnost. Jeho vůni, zrychlený dech, bijící srdce. Ano, podle zvuků srdce jsem poznala, že má opravdu strach. Bilo o něco rychleji. Musela jsem se tomu v duchu zasmát. Naše tělo o nás prozradí tolik věcí, které nechceme. Díky bohu, že jsem upír. Neviděl, že jsem byla rudá až na zadku, kdybych mohla samozřejmě, ve chvíli kdy mi podával v jídelně ovoce.

Místo odpovědi jsem jen kývla a povzbudivě se usmála.

„To jsem rád. Tak mi konečně prozraď, odkud jsi k nám přijela. Chodíš do prváku, viď.“ Trval na svých otázkách.

„Původně jsem z Chicaga,“ odpověděla jsem popravdě, „ty ale také nejsi úplně Španěl.“ Nadhodila jsem záhadu, nad kterou jsme s Lucíou dumaly již při obědě. Zajímalo mě to a zároveň jsem se snažila odvést pozornost od sebe.

Zasmál se. Nejspíš mě prokoukl.

„Úplný Španěl?“ zastavil a udiveně se na mě otočil, „co je to za výraz?“ uchechtl se a pokračoval v chůzi.

„No, tvoje první příjmení nezní Španělsky, a taky jsem ještě nepotkala modrookého Španěla,“ vysvětila jsem mu.

„Tak ty znáš dokonce i mé první příjmení. To je teda zajímavý,“ díval se na mě a provokativně se usmíval.

„No… ehm… já…“ tak teď jsem to teda pěkně projela. Nemusel vědět, že jsem hned zjišťovala, kdo je a jak se jmenuje. I když jsem se nemusela nijak zvlášť snažit. Zjistila to Lucía, aniž bych jí o to prosila.

Během mého koktavého vysvětlování, jak to vlastně bylo, jsme došli až k jedné lavičce ve školním parku a na ní se usadili. Manu se očividně bavil mými rozpaky a pak mě z nich vysvobodil.

„Nemusíš se omlouvat. Mě to potěšilo. Já jsem vlastně taky věděl, jak se jmenuješ ještě dřív, než jsi mi to prozradila. Ale nemám tak zručné kamarády jako ty. Dozvěděl jsem se jen, že jsi Skylar.“

„Vážně? Tak proč jsi mě tu nechal koktat takovou dobu?“ odsekla jsem mu nakvašeně.

Překvapen mou reakcí odpověděl trochu opatrně: „No promiň, nechtěl jsem tě naštvat, ale ty jsi byla při tom děsně roztomilá,“ usmál se a díky tomu jsem se na něj nemohla zlobit ani o sekundu déle.

Začala jsem se smát a on s úlevou se mnou.

„Můj táta je Francouz,“ objasnil po chvíli původ svého jména, „a ty oči mám taky po něm. Ale nemysli si, nejsem jediný Španěl s modrýma očima. Já už jich náhodou potkal několik. A ani neměli rodiče cizince. I když s největší pravděpodobností, pokud by zapátrali ve svém rodokmenu, asi by tam nějakého našli,“ usmál se.

„Wow, Francie. Chtěla bych se tam někdy podívat. Moje teta má ráda obrazy Eugena Delacroia. V obýváku nám visí Dante a Vergilius v pekle. Fascinuje ji, jak postavy vystupují z rozostřeného prostředí.“ Usmála jsem se při vzpomínce na tetu a její vášeň pro onoho francouzského malíře.

„Tvoje teta?“

„Ano, teta Jasmine. Obdivuje Delacroia stejně vášnivě, jako já Dalího.“ Povytáhl překvapeně obočí.

„Dalí? Příští týden tu má výstavu,“ nadhodil opatrně. Zarazila jsem se. Tento rozhovor se ubíral nebezpečným směrem. Neměla bych tu s ním sedět a neměla bych si to tak užívat. Ale nešlo to. Každý mrtvý pór mého těla po jeho společnosti prahl.

Edward by měl ze mě radost, pomyslela jsem si. Absence elektrických šoků, nebo záškubů v žaludku byla zvláštní. Zvykla jsem si na její přítomnost pokaždé, když jsem jeho jméno vyslovila a teď? Stačí modré oči a černé lokny k tomu, abych zapomněla na Edwarda?

Edward! Edward! Edward!

Cosi ze mě odpadlo. Něco, co jsem sebou tahala po celém světě. Něco, co mě samotnou táhlo k zemi a bralo mi křídla. Černý mramorový náhrobek uvnitř mě prskl a rozpadl se na prach. Jen jeho jméno zůstalo, jako vzpomínka. Krásná vzpomínka na něco, co se kdysi stalo. Edwarda jsem stále milovala. Ale díky modrým očím se má láska posunula jinam. Tohle bylo celé jiné. Zvláštní.

S Manu jsme si povídali ještě hodnou chvíli, než jsem si všimla, že se nebe barví do ruda. Pálení v krku mi začínalo přerůstat přes hlavu. Musela jsem jít lovit. V duchu jsem počítala, kdy jsem byla naposledy a nějak jsem si nemohla vzpomenout.

Bylo mi tak dobře, že bych si toho asi ani nevšimla, kdyby Manu nezačalo kručet v břiše. Taky hladověl. S ironií jsem si pomyslela, že jeho hlad by mě nejspíš nestál život, kdyby se náhodou přiblížil až moc.

„Ach jo, dnes jsem neměl oběd,“ podíval se na mě omluvně.

„Vždyť jsi obědval v jídelně, ne?“ podivila jsem se upřímně. Živě jsem si pamatovala, jak svírá v ruce kousek zeleninového koláče.

„Na jídlo jsem neměl vůbec čas,“ pousmál se a já si všimla, že zčervenal. Jen nepatně, ale mému bystrému zraku to neuniklo. Takhle mě jen utvrzoval v tom, že je z této situace stejně nervózní, jako jsem byla já. To bylo dobré znamení. Nebo ne? Vážně bylo dobře, že mě tenhle člověk přitahuje? Vzpomněla jsem si, že kdybych mohla, byla by to dnes již několikátá situace, při které bych se červenala i já. Napadlo mě, že mám stále ještě v brašně onu hrušku. Sáhla jsem pro ni a podala ji Manu.

Udiveně se na mě podíval.

„Prosím, vezmi si ji,“ uchichtla jsem se nad opakováním jeho slov a natáhla ruku ještě blíže k němu. Dávala jsem si pozor, abych se nedotkla jeho kůže. Mohla jsem líbat zem za ten spásný nápad s prapodivným tlakem, který mi uvěřil. Proč to znovu pokoušet? Kdyby zjistil, kdo jsem, utekl by. Už jen to, že tu se mnou seděl, znamenalo, že je nejspíš hodně zvláštní. Stejně, jako Lucía.

Překvapeně si ji ode mě vzal, ale ke kousnutí se neměl.

„Tys ji nesnědla?“ zeptal se smutně, „myslel jsem, že jsi ji chtěla, že je máš ráda. Vždyť jsi po ní natahovala ruku,“ valil na mě slova ublíženě.

„Ne, máš pravdu. Chtěla jsem ji. Mám hrušky moc ráda. Vlastně mívala jsem,“ řekla jsem zamyšleně, Vlastně jsem ani moc nelhala. Opravdu jsem jako malá hrušky milovala.

„A teď už je nemáš ráda?“ ptal se stále udiveně.

„Nemůžu říct, že je nemám ráda. Jen je prostě od jisté doby nejím,“ odpověděla jsem klidně a rukou ho pobídla k jídlu. Jen ta představa, že jím hrušku, mi sevřela žaludek. Bahno! Lidské jídlo bylo bahno! Chutnalo, jako bahno. Chuť hrušky jsem si však i po takové době pamatovala.

„Asi mi nechceš říct, od jaké doby je nejíš, viď,“ zeptal se, ale bylo poznat, že pokud nebudu chtít, nebude naléhat. Zavrtěla jsem omluvně hlavou. S chutí se zakousl do šťavnatého plodu.

Ještě dlouho poté, jsme seděli na lavičce, až na park padla úplná tma. Manu se pak zvedl, že už musí domů, že rodiče určitě budou vyvádět. A taky, že ráno slíbil své sestře, že si spolu před spaním budou číst. Slíbil, že příště mi o sestře bude vyprávět. Z výrazu tváře jsem poznala, že mají hezký vztah. Že svou sestru má rád. A i když by se mnou rád zůstal ještě o něco déle, slib daný sestřice byl pro něj důležitý. Proto jsem ho ujistila, že to nemám domů daleko, a že klidně můžu jít sama. Nemusí se mnou a rozloučili jsme se.

Upíří rychlostí jsem se rozběhla za Jasmine v okamžiku, kdy jsem si byla jistá, že už mě nikdo a hlavně Manu, nemůže vidět. Byla jsem plná dojmů končícího dne a těšila jsem se, jak se o ně podělím se svou tetou.

„Jasmine, Jasmine, Edward,“ křičela jsem na ni vesele už ode dveří, „už můžu vyslovit jeho jméno Jasmine, a nezalykám se. Byl to Edward.“

Jasmine seděla v kuchyni a zamyšleně se na mě dívala. Před ní na stole ležel balíček.

Uprostřed pohybu jsem se zastavila.

Sakra, jak jsem mohla zapomenout na ten balíček?

Psal se stále rok 1989…

mé shrnutí

Nomádka - 21. kapitola

Nomádka - 23. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 22. kapitola: