Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 19. kapitola

26.03.2010 (14:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3097×

„Jas, halo!“ Rukou jsem své tetě mávala před obličejem, ale Jasmine koukala všude okolo, jen ne na mě.

„Kde je?“ vyhrkla překvapeně Senna. Zafrina s Kachiri byly v pohotovosti a Jasmine jen nepatrně povytáhla ruce dlaněmi vzhůru.

„Je pryč,“ špitla.

Svraštila jsem obočí. Co to plácá? Kde bych asi…

„Ty mě nevidíš?“ vypískla jsem. Mísil se ve mně pocit radosti a probudila se příšera, která toužila pomstít se Kachiri za ty drny. Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Už jsem byla jiná, byla jsem lepší. I když jsem si v hlavě vychutnávala tu představu, jak Kachiri rozmazávám hlínu po tváři a ona ječí, pokoušela jsem se uklidnit.

„No hurá, a pak, že to nejde,“ smála se Jasmine, když mi konečně pohlédla do tváře.

„Stejně nevím, jak jsem to udělala,“ odsekla jsem předtím, než se mě stačil někdo zeptat.

„Neumíš ovládat svůj dar?“ vyhrkla Zafrina a Kachiri se rozesmála. Zalitovala jsem, že jsem promarnila svou šanci na pomstu.

„Ne, neumím,“ odsekla jsem naštvaně. Jasmine do mě opět dloubla. Zamračila jsem se na ni a přitom si masírovala atakované žebro.

„Nebuď neslušná,“ vrčela Jas.

„Popiš mi, co se stalo, předtím, než si zmizela,“ pobídla mě Zafrina a sledovala můj výraz tváře. Očividně ji to zajímalo. Což mě silně překvapilo. Mohlo jí to být ukradené, vždyť mě sotva znala, ale nebylo. S napětím vyčkávala, než promluvím.

„Nesnáším komáry,“ sykla jsem. Možná, že právě ten komár byl pro celou scénu podstatný, protože se Senna začala smát.

„Komár? Už jsi viděla komára, aby šel na upíra?“ Mračila jsem se na Sennu, protože se mi vysmívala. Uvědomila jsem si, že někomu z té pětice přeskočilo a já to rozhodně nebyla. A ani Jasmine se Zafrinou. Možná to nebyla ani Kachiri, i když u té jsem si tím tak jistá nebyla.

„Skylar, o komárech si mluvila i v Itálii. Nemyslíš, že tu jsou jen dvě možnosti?“ pobízela mě Jasmine. Tyhle její hádanky mě nebavily. Chtěla toho po mně moc.

„Jaké například?“ sykla jsem protivně.

„Buď jsi jediný upír, na kterého komáři letí, anebo to komáři nejsou. Možná to je jen doprovodná reakce při tvém mizení.“ Zamyslela jsem se, když Jasmine domluvila. Byla pravda, že pokaždé, když jsem se ohnala po komárovi – nehodlala jsem připustit, že by to komár nebyl – zmizela jsem.

„Jaké emoce si cítila,“ vyzvídala Zafrina.

„Vztek,“ sykla jsem a očima vyhledala Kachiri. Ta se jen zašklebila a dál se věnovala čištění svého luku.

„Možná dokážeš vyvolat mlhu jen, když jsi naštvaná,“ přemýšlela nahlas Jasmine.

„Hm,“ zamumlala jsem.

Necítila jsem se moc dobře, když se o mou osobu zajímalo tolik lidí. Připadala jsem si, jako kdybych stála uprostřed davu a byla úplně nahá.

Brr…

Naštěstí se Jasminina pozornost obrátila k Zafrině a i ta mě přestala vnímat. Spekulovaly mezi sebou, jako o život a já se Sennou a Kachiri jsme jen postávaly okolo.

„Nejste jediné se zlatým pohledem,“ vyštěkla na mě Kachiri.

„Já vím,“ sykla jsem.

„Zafrina má přítele na severu. Taky má zlaté oči. Má to z toho, že pije krev zvířat. Je retardovaný,“ odštěkávala Kachiri. Vyvalila jsem oči. Ta poslední narážka mi přišla moc osobní. Jako, kdyby nemířila na přítele ze severu, ale na mě.

„Něco naznačuješ, čmoude?“ rýpla jsem. Kachiri se jen ušklíbla.

„Kdybych chtěla, řekla bych to rovnou, protože retardovaní náznaky nechápou, víš?“ vrátila mi stejnou mincí.

„Už zase?“ vložila se do naší pře Senna.

„Ještě pořád,“ vyštěkla Kachiri a vyplázla na mě jazyk. Zalapala jsem po vzduchu, jako kapr.

„Kachiri, přestaň, nebo Skylar vážně nechám, ať tě praští! Lokla sis z opilého turisty, nebo co?!“ Zatetelila jsem se blahem, když se mě Senna zastala.

Líbilo se mi být rozumnější, než Kachiri a pokud tu s Jasmine zůstaneme, pokusím se svůj nový post udržet. Nebýt největší průšvih z davu bylo něco nového. Příjemná změna.

Kachiri se rozeběhla pryč. Nejspíš jsme se jí dotkly, když se Senna zastala mě. I když jsem trochu pochybovala o tom, kdo by to komu natřel, do rvačky bych šla. Alespoň by se něco dělo.

Bylo zvláštní, jak lehce mi to šlo.

Tímhle jsem se dokázala zabavit dalších pár let.

Respektive následujících třicet pět let.

Se Sennou to bylo úžasné a nepřekonatelné. Naučila mě spoustu amazonských rituálů, kouzel – kterým jsem stejně nevěřila – zaklínadel deště a co bylo nejdůležitější, pomáhala mi cvičit dobrovolně tmu.

Jasmine se Zafrinou se od tohoto úkolu s děsem v očích odvrátily a pomáhaly jen s mlhou, kterou jsem po pár měsících, díky nim plně ovládla. Alespoň na svou osobu. Zafrina mi říkala cosi o tom, že když se budu zdokonalovat, mohla bych ukrýt minimálně jednu indiánskou vesnici.

To mi Senna rozmluvila, jelikož bych je připravila o stravu.

„Naučím tě lovit zvěř,“ nabídla jsem jí, ale Senna zkřížila prsty do tvaru kříže a rozječela se. Musela jsem se při té vzpomínce smát. Kachiri mě s nechutí ignorovala. Raději jsme před ní o tmě nemluvily a pravidelně utíkaly dál od naší skupinky, abychom cvičily.

„Vidět nás Jasmine, nebo Zafrina, přibily by nás ke stromu a pustily na nás Kachiri,“ vyhrkla jsem při jedné naší zkoušce.

„Ona není zlá, víš?“ špitla Senna a pokrčila rameny.

„Já vím, Jasmine ani Zafrina by nám to neudělaly.“ Kývala jsem.

„Ne, já mluvím o Kachiri. Vím, jak se nesnášíte, ale ona je jinak opravdu skvělá. Hodně krát mi pomohla. Vypráví skvělé příběhy a nádherně zpívá. Můžu ji říct cokoliv a ona to nevyzradí.“

„Nesnaž se, Senno. Ze mě a z ní nebudou nikdy kamarádky. Ona to ví, já to vím a ty teď už taky,“ mrkla jsem na ni a Senna se zasmála.

„Nedokázaly jste to ani po tolika letech, tak proč se vlastně snažím?“ nepřestávala se smát Senna.

„To nevím, ale máš výdrž,“ pochválila jsem ji. Nešlo se tomu všemu nesmát. Se Sennou to bylo jiné. Bylo to lehčí. Celá existence se zdála snesitelnější. Měla jsem Zafrinu, Sennu a mojí milující Jasmine. Jako bonus byla Kachiri, kterou bych klidně vyměnila za den v lázních.

„Tak šup, než nás začnou hledat. Pošli to na mě,“ vybídla mě Senna a komicky se rozkročila. Zavřela jsem oči a spustila svůj tichý monolog.

Nevidíš mě, nevidíš nic, nevidíš mě, nevidíš nic, nevidíš mě, nevidíš nic…

„Zase si zmizela ty,“ vrčela Senna, když otevřela oči. Vztekle jsem dupla.

„Tak už sakra oslepni!“ sykla jsem. Kdo na to měl pořád koukat? Na vyčítavé pohledy, na to, že se mi směje, když místo ní, zmizím já.

„Ups,“ vyjekla Senna. Protočila jsem panenky. Zase jsem zmizela, sakra. Kdy se mi to povede?

„Zase mě nevidíš?“ vzdychla jsem.

„Skye?“ culila se Senna, ale než jsem stihla cokoliv říct, dodala, „já momentálně nevidím.“

Chvilku jsem na ni nechápavě zírala, než mi to došlo.

„Jo? Fakt? Je tma?“ Začala jsem radostně skákat a tleskat.

„Cože je?“ vyhrkl hlas za mými zády. Prudce jsem se otočila a setkala se s rozzuřeným pohledem Jasmine.

„Ehm, opakování je matka moudrosti, ne?“ vykoktala jsem ze sebe.

„Skye, už to zruš,“ žadonila momentálně slepá a hluchá Senna. Nervózně jsem se podrbala na hlavě.

„Zruš, zruš – to se ti řekne, ale jak?“ Panikařila jsem a ignorovala přítomnost Jasmine.

„Já to věděla, přesně proto jsem nechtěla, aby si to zkoušela. Může v té tmě zůstat, chápeš to? Dělej něco!“ okřikla mě Jasmine.

Měla jsem strach. Senna začínala propadat panice. Nebylo divu, vždyť nic neviděla, neslyšela. Byla úplně sama a přesto obklopená společností.

Z neznámých důvodů jsem si vzpomněla na samu sebe. Často jsem mívala pocit, že jsem byla přehlížena a neslyšena od svých rodičů. Tak moc jsem si přála, aby o mně věděli. Aby mě pochválili, pohladili.

„Jasmine, pomoz mi,“ prosila jsem.

„Nepanikař, klid,“ tišila mou narůstající hysterii a sama se několikrát nadechla, „otoč to,“ vybídla mě.

Nevěřícně jsem na ni koukala. Dělala si ze mě legraci? Otočit to? Jak asi?

„Chci, abys viděla,“ zašeptala jsem. Vážně jsem si to přála. Nebylo o tom nejmenších pochyb, ale nejspíš to nebylo to správné.

„Skylar!“ křičela Senna a rukama šmátrala kolem sebe. S bezmocí jsem ji sledovala, jak se vydává proti kmenu stromu.

„Stůj sakra, vždyť nabouráš,“ vyjekla jsem a vrhla se kamarádce na pomoc, „koukej se, kam šlapeš!“ vyjekla jsem.

„To nebylo vtipný,“ sykla Senna a mnula si oči.

„Vidíš?“ vzdychla překvapeně Jasmine a okamžitě kontrolovala dezorientovanou Sennu.

„Jistě, že vidím,“ bránila se Senna, než si uvědomila, že máme obě nejspíš problém.

„Máte průšvih, dámy,“ zasyčela Jasmine.

„Jas, co ty tady děláš?“ Šokovaně kmitala pohledem ze mě na Jasmine a zpět.

„Nadávám vám, co jiného,“ osočila se Jasmine a táhla nás obě, jako malé holky k úkrytu.

Se Sennou jsme si vyměnily jen zostuzené pohledy, ale ani jedna jsme nepromluvily.

„Jasmine, neříkej to Zafrině, prosím,“ žadonila Senna.

„A proč bych neměla? Varovaly jsme vás. Říkaly jsme vám, co se může stát, ale vy dvě ne, měly jste vlastní hlavu a tak ji teď mám i já,“ zuřila Jasmine. Jakmile jsme překročily práh úkrytu, Zafrina sedící na kůžích sloužících místo koberců, vzhlédla.

„Můžeme trénovat?“ vyzvídala, když nás uviděla vcházet.

„Jistě,“ vyhrkla jsem a postavila se naproti Zafrině. Uvnitř jsem si hrozně moc přála, aby to Jasmine neřekla. Aby mlčela a nechala to být.

Prosebně jsem na ni pohlédla, ale má teta jen nesouhlasně zavrtěla hlavou. Mé rozhodnutí bylo rychlé. Rychlejší, než samotné jeho promyšlení.

„Zafrino, právě se mi povedlo vytvořit na Senně tmu a chci odejít do… no někam pryč,“ vykuckala jsem ze sebe.

Trhla jsem sebou při posledních slovech, která ze mě vypadla. To jsem v plánu neměla, jenže jakmile jsem to vyslovila, věděla jsem, že je to pravda.

„Pryč?“ Zafrina byla šokovaná stejně, jako Senna s Jasmine. Můj původní plán se zdařil. Můj experiment s tmou byl zapomenut a nahrazen.

„No, chtěla bych studovat. Tenkrát jsem to nestihla a to umění mi chybí. Chtěla bych asi do toho Španělska,“ vysvětlovala jsem. Jasmine se tvářila nejvíc šokovaně. Zafrina se Sennou to celé pochopily. Nejspíš jim došlo, že se upír se svědomím nevzdal lidské krve, aby se toulal po Amazonii.

„Dobře,“ kývla Zafrina.

Jediné, co jsem nejspíš nedomyslela, byla Jasmine. Bude se mnou chtít zůstat, nebo dá přednost klidné, vzdělané a inteligentní Zafrině? Nezazlívala bych jí to. Měla právo volby. Buď já, výbušná, arogantní a sobecká upírka. Anebo Zafrina se Sennou a Kachiri.

„No, nejspíš bych měla jít hned, dokud jsem sama přesvědčená.“ Jasmine na mě vyvalila oči ještě víc.

Nervózně jsem objala Zafrinu.

„Omlouvám se za vše, co jsem kdy vyvedla,“ šeptala jsem. Vysoká Amazonka jen kývla a usmála se na mě.

„Hodně trénuj,“ nabádala mě Senna, když jsem ji sevřela v náruči. Tentokrát jsem kývla jen já.

„Budeš mi chybět,“ zašeptala jsem k Jasmine, když jsem se jí podívala do tváře.

„Proč?“ vyhrkla.

„No, mám tě ráda, tak asi proto,“ objasňovala jsem zmateně.

„No to ne, jdu s tebou. Jsi splašená, jak hadí klubko, to si nerisknu. Jdu s tebou,“ opakovala Jasmine. Musela jsem se usmát. Hrozně se mi ulevilo. I když jsem si to nechtěla přiznat, nejspíš bych odchod bez Jasmine nezvládla. Možná bych se vrátila k Willovi a začala opět lovit normálně.

„Takže Španělsko?“ vyhrkla ode dveří Kachiri, která se právě vrátila z lovu.

„Co nejdál,“ sykla jsem na ni.

„A co nejdřív,“ vrátila mi to Kachiri. Obě jsme se zasmály, což překvapilo nejen nás, ale i ostatní.

Možná, že jsme neměly sesterský vztah, jako ostatní, ale něco tam bylo. Možná jen nepatrný náznak přátelství.

Ani jsem pořádně nevěděla jak a s Jasmine jsme stály opět v přístavu. Sevřel se mi žaludek. Svět se změnil. Oblečení se změnilo. Cesty byly černé a vozy byly zvláštní. Ženy měly odkryté nohy a muži nosily zvláštní materiál.

„V Amazonii jsme byly moc dlouho,“ zašeptala mi do ucha Jasmine. Sjela jsem ji pohledem. Měla na sobě nejnovější model – tedy tenkrát to byl nejnovější model.

„Musíme jít nakupovat,“ konstatovala jsem a než jsme nastoupily na loď směrem do Evropy, vřítily jsme se do prvního obchodu s oblečením, což mi přišlo taky dost divné.

Psal se rok 1989…

mé shrnutí

Nomádka - 18. kapitola

Nomádka - 20. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 19. kapitola: