Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 18. kapitola

25.03.2010 (14:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2715×

Svíral se mi žaludek ze známého prostředí. Stromy, tráva, květiny, skála…

Jasmine byla nadšená, ale já? V duchu jsem se s tím prala. Přetrvávala ve mně domněnka, že sem prostě nepatřím a tudíž tu nemám být. Měla jsem být jinde. Cítila jsem to do morku kostí, ale nedalo se nic dělat. Chyběla mi Itálie a náš krásný dům, který jsme s naším odchodem vyměnily za malou temnou jeskyni.

„Neboj, něco vymyslíme,“ uklidňovala mě Jasmine, která si všimla mého výrazu tváře.

„Dýchá tu na mě hodně vzpomínek,“ špitla jsem a pohladila kmen stromu, na kterém se jen matně rýsovalo deset vyrytých čar. Mých deset čar. Za každého mrtvého, který tu po mě zůstal. Kromě matky s dítětem. Ta vzpomínka spala celých třicet pět let a teď, když jsem tu byla, ožila. Až moc dobře jsem si ji pamatovala.

„Nechceš mi o tom vyprávět, Skye?“ nabídla mi zpověď má přítelkyně.

„Když jsem přišla do těchto míst, byl se mnou William. Byla jsem rozhodnutá, lovit jen zvěř, ale jeho přítomnost, no, možná nejen jeho, ale i má, tomu chtěla jinak. Prostě jsem, nebo spíš jsme narazili na ženu. Já jsem narazila na ženu a hrozně krásně voněla, víš?“ odmlčela jsem se a nenápadně zjistila, jak se Jasmine tváří. Při sebemenším pocitu, že ji děsím, bych přestala, ale překvapila mě. Její tvář byla smutná.

„A dál?“ pobídla mě. Ošila jsem se a pročistila si hrdlo, než jsem znovu promluvila.

„Neovládla jsem se a vrhla se po jejím hrdle. Když jsem pak byla opět při smyslech, všimla jsem si malého dítěte, které vedle v trávě plakalo, když mě vidělo, nebo spíš když vidělo, co jsem udělala jeho mámě. William…“ musela jsem přestat. Ne kvůli Jasmine, ale kvůli sobě. Nedokázala jsem to vyslovit. S mou novou podstatou jsem touhle vzpomínkou opovrhovala ještě víc.

„On jej zabil, nemám pravdu? A ty máš výčitky za něj,“ doplnila Jasmine a já jen kývla, „ale to nemusíš. Jsi upír, byla si upír a budeš upír. Lovení lidí je podstata každého z nás a ty si k sobě neměla nikoho, kdo by tě naučil, aby si měla svědomí. Šlechtí tě to, že si to chtěla zkusit a podle toho, jak dlouho tě znám, povedlo se ti to. Každý z nás měl své oběti, které ho po zbytek věčnosti budou strašit. Já o tom vím své,“ tišila mě a já si vzpomněla na její rodinu. Ona zabila svou lásku a dvojčata. Já zabila matku dítěte a vyčítala si něco, za co mohl William. Měla pravdu. Už jsem byla jiná. I ona byla jiná. Byly jsme lepší a spolu jsme měly šanci to tentokrát zvládnout a nepokazit.

„No, tak se jdeme ubytovat, co říkáš,“ usmála se na mě Jasmine a vlezla do tmavé jeskyně.

Všude byla cítit zatuchlina, plíseň a vlhko. Připadala jsem si, jako ve svém osobním pekle. Tohle bylo tenkrát to nejlepší, co jsem si mohla zasloužit. Smrt se mě zřekla a já zůstala viset mezi světy. S Jasmine to bylo lehčí. Možná, že kdyby nás bylo ještě víc, ta bolest by se rozdělila do spřízněných duší a ulevilo by se všem.

„Jasmine, proč sis nikdy sama nestvořila společníka?“ zašeptala jsem. Ta otázka mě v hlavě pálila už několik dní. Od překročení paluby lodi na pobřeží Ameriky.

„Není to jen tak, víš? Nejspíš jsem se bála, abych nepodlehla svodům lidské krve, nebo jsem spíš nenašla tu správnou osobu, mezi lidmi, které bych byla schopna to udělat. Nikdo si to nezaslouží. Každý, kdo může, má právo narodit se, žít a zemřít v pokročilém věku,“ vyprávěla Jasmine.

„Nemůže to být těžké, jen bys kousla, ne?“ Jasmine se krátce zasmála.

„Neponoukej, satane!“ Zašklebila jsem se na omluvu a Jasmine se zadívala do prázdna. Když pak promluvila, měla tichý a cizí hlas. Jakoby byla úplně někde jinde a ne se mnou v jeskyni.

„Není to jen o kousnutí, Skye. Je to o tom, vzít tu možnost růst. Vidět toho drobečka, jak se z něj stává muž, nebo žena. Nejde jen tak si ukázat…“ Zarazila jsem se. Mluvila o malých dětech. Možná jsem to jen špatně pochopila, nebo se Jasmine až moc zasnila v minulosti.

„Jasmine, nesmíme tvořit nesmrtelné děti, to víš,“ vyhrkla jsem. Vzpomněla jsem si o jakých hrůzách, které způsobily nesmrtelné děti, mi Jas vyprávěla. A co udělali Volturiovi s ženami, které si takové děti pořídily. Má teta se probudila z transu a omluvně se usmála.

„Já vím. Jen jsem přemýšlela, omlouvám se.“ Tím to celé uzavřela.

Kdyby jen věděla, jak mě vyděsila svými úvahami, nejspíš by dodala ještě něco jiného. Něco, co by mě uklidnilo a ukolébalo mou představu o jejím plánu.

„Co si tu tenkrát lovila?“ změnila téma.

„Co se dalo, a že toho nebylo moc na výběr. Vůbec mi to nechutnalo, abych pravdu řekla. Začínala jsem a do rukou mi většinou padl nějaký býložravec.“ Jasmine se rozesmála mému výrazu tváře.

„Pamatuju si, když jsem začala já, bylo to hrozné. Jakmile jsem viděla srnu, nebo králíka, se zděšením jsem utekla. Bylo jich všude tolik. Nechutnali mi ani omylem. Můj první lov se neobešel bez pusy plné chlupů,“ smála se na celý les a já úlevně s ní. Sama jsem si pamatovala, když jsem prskala na Willa chlupy.

…

„Do háje, fuj!“ vřeštěla jsem a tahala si z pusy chlupy.

„Hej, ty si to vážně riskla?“ smál se Will.

„Kdybych v jedné ruce nedržela tu veverku a druhou nelovila chlupy z pusy, asi bych tě zabila.“ huhňala jsem, jelikož jsem si tahala další chlup.

„Musíš se to naučit. Je to těžký. Tenhle život, co vedeme my dva je lehčí. O dost lehčí, věř mi,“ mrkal na mě.

…

Přistihla jsem se, že se nahlas směju. Ta vzpomínka byla jedna z veselejších. Léta po jeho boku nebyla tak zlá, jen jsem viděla samé zápory, jelikož jsem porovnávala mého přítele Williama s mým E… s Ním.

„Co tě tak pobavilo?“ zajímala se Jasmine.

„Vyprávěla jsem ti už o Willovi?“ vyhrkla jsem. Věděla jsem, co bude následovat. Jasmine jsem o své minulosti moc nevyprávěla, ale tohle místo na mě dolehlo a mé vzpomínky chtěly ven.

„Myslím, že jen nepatrnou zmínkou,“ usmála se.

„Will je příšerný upír,“ začala jsem, „nemá vůbec žádné emoce, kromě pudů sebezáchovy a možná ještě závisti,“ culila jsem se nad tou pravdou, „i když mě přeměnil, nachystal mi spoustu horkých chvilek, nebo spíš let, tomu věř, ale přesto to nebylo tak zlé, jak se může zdát.“ Zasněně jsem se zahleděla do pukliny v kamenné zdi. Viděla jsem jeho řádění s Barbarou.

…

„Můžu si vzít sebou Barbaru?“ zaškemral William.

„Koho?“ vyzvídala jsem.

„No, Barbaru, moji novou kamarádku, Skye,“ vysvětloval.

…

„Tahal ji s sebou na provázku, než mu utekla,“ rozněžnila jsem se, aniž bych Jasmine objasnila, o čem mluvím.

„Ehm, kdo?“ zarazila se přesně podle očekávání.

„No William, tedy spíš Barbara. No vlastně oba. Chci říct, že Barbara tahala Willa za…“ utichla jsem při pohledu na vyplašenou Jasmine. Uvědomila jsem si, jak poslední věta zněla.

„Will tahal krysu Barbaru za provázek, který měla uvázaný na ocasu, chápeš?“ objasnila jsem rychle. Jasmine se uvolnila v přívalu pochopení.

„Tak to pak jo, už jsem se lekla,“ vydechla.

„Je to pošuk, docela mi chybí. Pamatuju si, jak jednou přiběhl celý uchvácený a skoro křičel, že je v Chicagu nový upír,“ zasmála jsem se a náhle mě polil horký pot. Ta vzpomínka se vetřela do těch s Williamem. Neměla tam být. Byl to špatný nápad, mluvit o minulosti.

„Zjistili jste, kdo to byl?“ zeptala se zvědavě Jasmine, přehlížejíc můj šok.

„Ano, zjistili jsme to. Samozřejmě, že zjistili,“ zašeptala jsem.

…

„Hele,“ vyhrkl, až jsem málem sletěla ze sítě, jak jsem se lekla, „abych nezapomněl. Ve městě je další upír.“ Byl tou novinkou tak unešený, že radostí zatleskal.

„Já vím,“ vzdychla jsem a vybavila si tu vůni z hřbitova.

„Jenže jakmile se mu přiblížím na dosah, uteče. Nejspíš je hodně starý a trénovaný,“ mlel si dál svou a moje konstatování úplně ignoroval. Byl pohlcen jen svým objevem.

„Taky bych před tebou prchala, kdybych tě neznala. Smrdíš, Williame,“ pronesla jsem otráveně a sledovala nebe. Šedé plátno bez jediného záživného obrazce.

„Jeho pach je úplně všude,“ pokračoval.

„Já vím,“ vydechla jsem.

…

Jedna vzpomínka se mísila s druhou, tou horší.

…

„Jsi to ty?“ zašeptala jsem. On jen němě kývl a dlaní mě pohladil po vlasech. Sevřel mou hlavu v dlaních a pevně si ji přitáhl k sobě. Jeho rty se dotkly mého čela a pevné paže se mi omotaly kolem třesoucího se těla. Byla jsem v jeho náruči. Tiskl mě k sobě a já k němu. Oči stále vytřeštěné v úžasu. Byl tu. Nebyl mrtvý. Žil.

„Kdo ti to udělal,“ zasténal a já poprvé uslyšela jeho hlas. Melodičtější než dřív, půvabnější, zděšený a nešťastný.

…

„Byl to on, že? Ach, Skye, omlouvám se, že jsem se ptala. Nedošlo mi to. Nechtěla jsem ti ubližovat,“ omlouvala se. Já jen vzdorovitě vrtěla hlavou.

„Jasmine,“ oslovila jsem ji, ale ona stále mlela svou a vůbec mě neposlouchala, „Jasmine!“ zvýšila jsem hlas a oslovená se konečně utišila, „chci ti o něm vyprávět, pokud o to stojíš. Nejspíš už je čas, přenést se přes to celé. Neodmyslitelně patří k mé minulosti a já doufám, že se s ním jednou setkám. Že budu schopna podívat se mu do očí, aniž by se mi podlomila kolena,“ usmívala jsem se.

Tohle šlo. Mluvit o něm. Zatím jsem si byla jistá, že to dokážu a proč taky ne? Jakmile se z mých úst ozve jeho jméno, budu moct jít dál. Mé mrtvé srdce se zatetelilo radostí nad připravovanou ztrátou. Že by to vážně bylo jen oblouzení? Milovala jsem jej? Nebo mě pouze přitahovala ta skutečnost, že byl jediným mužem, upírem, tvorem, který mě nechtěl jinak, než jako přítelkyni?

Určitě ne. Byla to láska. Velká láska, která mohla mít nádhernou budoucnost, jen kdyby mi dal šanci. Kdyby nám dal šanci. Trhla jsem sebou. Opět jsem to dělala. Vyčítala jsem něco, co jsem neměla.

„Myslím, že kdyby se teď ukázal, určitě by ses nepodlomila,“ podporovala mě s úsměvem. Já si tím moc jistá nebyla, „Skye, povíš mi to jméno?“ zeptala se nakonec tiše a mé ruce se roztřásly, tělo napjalo, a přísahala bych, že se mi orosilo čelo.

Nadechla jsem se.

Dokážeš to, to zvládneš, udělej to. Zbav se minulosti, vyvětrej to ze sebe.

Řekni to!

Edward…

Trhla jsem sebou. Bolelo to.

Nahlas to vyslov! Zakřič!

Já nemůžu…

Nech minulost odejít! Zasloužíš si to! Řekni to!

Semkla jsem vzdorovitě rty a zavřela oči. Má tichá hádka v hlavě mě nepřesvědčila. Už jen to jméno, jen si jej pomyslet, neuvěřitelně bolelo.

Pěkně postupně, dnes už stačí…

Ne, teď a hned! Mluv! Dělej!

Nadechla jsem se a ztuhla. Pryč byla má schizofrenie, protože mě do nosu uhodila vůně lilií a máty. Pohled na naježenou Jasmine mě ujistil v tom, že se mi to nezdálo.

„Zase ty?!“ rozkřičel se hlas vycházející z úst vysoké, dlouhonohé divoženky s olivovou pletí, velkým nosem, dlouhými prsty a oblečkem, kterým mohla konkurovat pravěkým lidem. V hrdle mi praskla bublina a ozvalo se tiché nepřátelské vrčení.

„Tak to bylo rychlý,“ zasyčela jsem na přepečenou husu. Po jejím boku stály další dvě.

„Chceš se popasovat, čmoude?“ sykla jsem. Jasmine se mezitím narovnala a praštila mě do ramene, „Au, za co?!“ vyjekla jsem překvapeně.

„Skye, pak se div, že ti jdou po krku, když s nimi takhle mluvíš. Jsi hrubá!“ spílala mi Jasmine a přepečené huse se povytáhl koutek úst v pobaveném šklebu.

„Tak dík,“ sykla jsem po ztrátě své autority, která stejně byla hodně vrtkavá.

„Jsem Jasmine Hoganová a tohle je Skylar, má neteř. Věřte tomu, nebo ne, ale má i slušné vychování,“ zasmála se Jasmine a vrhla po mně výhružný pohled. Lekla jsem se, ty vyvalené oči jsem u ní nikdy nezažila.

„Jsem Senna,“ představila se Amazonka za zády mé kamarádky. Vystoupila dopředu a ta třetí, která zatím mlčela, omotala své dlouhé prsty kolem předloktí přepečené husy, „tohle jsou mé sestry, Zafrina,“ Amazonka svírající husu na nás mile kývla, „a divoká Kachiri,“ zasmála se Senna a přepečená husa na mě sykla.

„Víme, jak si to myslela, Jasmine, naše Kachiri je nejspíš ze stejného hadího klubka. Nedivíme se tvé Skylar, že si to nenechala líbit,“ promluvila Zafrina tiše a mile. Oproti Kachiri mi ty dvě přišly hrozně sympatické. Alespoň jsem v tom nebyla sama.

„Řekla mi čmoude a přepečená huso!“ vřeštěla vztekle Kachiri.

„Ty si mi řekla bledule a začala sis. Hodila si po mě drny, třikrát!“ vrčela jsem.

"Já?" vyhrkla šokovaně Kachiri. Jasmine jen vzdychla.

„Myslela jsem, že ti je víc, Skylar,“ konstatovala smutně. Styděla jsem se. Nejspíš jsem se předvedla v tom nejhorším světle. Měla jsem vztek.

Na Kachiri, protože mě vytočila, na Amazonky, jelikož jí pomohly a na sebe. Hlavně na sebe. Nejraději bych se neviděla, za ten svůj výstup. Kéž by ho Jasmine neviděla.

Prudce jsem se ohnala po sebevražedném komárovi, který mi proletěl kolem hlavy. A pak, že na upíry nejdou, vrčela jsem v duchu. Střelila jsem po Kachiri pohledem, ale ona jen třeštila oči, stejně, jako Zafrina se Sennou.

„Jasmine…“ otočila jsem svou pozornost, ale ta se tvářila naprosto stejně.

Psal se rok 1954…

mé shrnutí

Nomádka - 17. kapitola

Nomádka - 19. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 18. kapitola: