17. kapitola - Vidíš, že nevidíš... Jak dopadne večeře u Ara? A doplatí Skylar na svou prořízlou pusu? Někdy to přehání, ale kdo by si nechal takové věci líbit?
25.03.2010 (10:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2709×
„Myslím, že jsem podepsala smlouvu jinde, bohužel. Snad příště,“ snažila jsem se usmívat a couvat ze dveří velkého sálu pryč. Jasmine jsem si stále držela za zády, připravená svou tetu chránit. Pokud tu mám zůstat ve formě popela, tak se nevzdám bez boje. Byla jsem rozhodnutá bojovat. Do posledních sil. A pokud by to dalo malou šanci Jasmine na útěk, tím líp.
„Hm, to se mi moc nelíbí,“ vrtěl hlavou Aro a Jasmine opět zavrčela.
„A víš, že je mi to tak nějak jedno?“ zasmála jsem se s náznakem paniky. Sama jsem netušila, kde se ve mně to hrdinství a odpor bere. Vlastně ano, věděla. Vždy jsem byla paličatá a šla proti proudu. Byla jsem sobec, který chce všechno jen a jen pro sebe. Tak jsem se viděla já. Pro jiné jsem mohla být snad ještě něco horšího, protože mi neviděli do hlavy.
Kéž by mě neviděl Aro, vzdychla jsem. Kdybych jej nepotkala v muzeu, kdyby mě přehlédl – nás přehlédl. Vše by bylo jiné. Nemusela bych se připravovat k boji ani k záchraně Jasmine. Jen mu zmizet z očí. Mít šanci změnit budoucnost. Aro si nás prohlížel a Jasmine každou chvilku sykla, nebo sebou cukla.
Být neviditelná! Být neviditelná! Jak moc jsem si to přála. Zmizet jim z očí, neexistovat alespoň pro tuhle chvíli.
Nechtěla jsem se prát, když jsem věděla, jaký konec to bude mít. Nemusela jsem být věštkyně, jako Jasmine. Stačilo vidět tu skupinku, která proti nám stála.
Nechci umřít! Křičela jsem sama na sebe v duchu. Chci odtud zmizet co nejdál. Pryč! Vztek ve mně narůstal. Bylo to nespravedlivé! Měla jsem pocit, že se tou žlučí zalknu a v hlavě mi pištělo milion komárů. Nešlo to zahnat. Zatřásla jsem prudce hlavou, ale nic se nedělo. Naopak to celé sílilo, jako kdyby to bylo spojené s mou zlobou. Nedokázala jsem se uklidnit. Ruce mi vyletěly ke spánkům a nohy mi vypověděly službu.
„Jsi v pořádku, Skye?“ strachovala se Jasmine a pomáhala mi vstát.
„Jane,“ sykla jsem. Pamatovala jsem si, jak mi o její moci Jasmine vyprávěla kdysi dávno. Jen nepatrná větička, která se mi uvrtala v hlavě a nyní vyplavala na povrch. Jasmine na mě zmateně koukala. Co nechápala? Vždyť to bylo jasné. Prostě to zkusila na mě a vyhrála. Srazila mě na kolena.
„To je vtipné, Skylar, vážně. Ale nemyslíš, že už by to stačilo?“ vykřikl na mě Aro a já sebou trhla. Ignorant, copak jsem za to mohla?
„To říkej Jane, Aro,“ sykla jsem s bolestí hlavy. Ta hrůza pomalu ustupovala a já mohla konečně vzhlédnout. Jasmine měla pusu dokořán a Aro kmital pohledem po místnosti.
„Skylar,“ zařval těsně u mé hlavy.
„Au, zešílel si? Copak ty mě ne…“ zarazila jsem se v polovině věty. Jasmine se rozzářila stejně, jako já.
„On nás nevidí?“ ujišťovala jsem se a pohled na všechny okolo mě v mém přesvědčení utvrdil. Koukali stejně šokovaně, jako Aro.
„Mlha,“ zašeptala Jasmine. Na víc nečekala. Drapla mě za paži a táhla z hradu pryč.
„Hej, počkej, mohla být legrace. Něco jsme mu mohly provést,“ hořekovala jsem. Jasmine však vrtěla rozhodně hlavou.
„Ani náhodou, sama nevíš, jak si to udělala a na jak dlouho. Musíme pryč, dokud to funguje, pospěš si a nezdržuj,“ diktovala Jasmine a za hranicí Voltery se rozeběhla k domu.
Pískání v mé hlavě ustalo. Čerstvý vzduch tomu nejspíš přispěl. Měla jsem neskutečnou radost. Byly jsme živé, pokud se to tak dá pojmenovat, a byly jsme pryč. Nikdy víc Voltera a Aro.
Fuj, otřásla jsem se jen tou představou.
V domě jsme se zarazily.
„Kam?“ vyhrkla jsem.
„To nevím. Kdeže si žila předtím?“ upomínala se Jasmine.
„V Chicagu,“ pronesla jsem s nezájmem, ale s větší razancí jsem dodala, „no tak tam fakt ne!“ Hlas mi přeskočil o oktávu výš z návalu paniky. Williama jsem neviděla devatenáct let, a i když se mi po něm občas zastesklo, rychle jsem to vyhnala z hlavy. V Chicagu byla má krvavá minulost a taky tam měla zůstat.
„Jen se ptám,“ ospravedlňovala se Jasmine. Ulevilo se mi.
„A co ta Amazonie?“ zkusila to znovu a já měla poprvé za těch osmnáct let chuť, zarazit ji hlavou do země.
„Jasmine, mluv vážně, prosím,“ skučela jsem. Jasmine se jen omluvně usmála a prohrábla se prsty ve vlasech.
„Antarktida?“ vyhrkla jsem, ale Jasmine mě usadila zpět do reality výběrem jídelníčku.
„A co rovnou polární kruh?“ vysmála se mi.
Zašklebila jsem se na ní a přestala se snažit.
„Fajn, jdeme do Amazonie, ale jestli potkám přepečenou husu, emigruju na Antarktidu,“ vyhrožovala jsem. Celkem zbytečně, protože Jasmine mě nebrala vážně.
„Jak si to udělala?“ změnila téma Jasmine.
„Udělala co? Jako tu mlhu?“ ujišťovala jsem se. Jasmine jen kývla a při čekání odpovědi začala zakrývat nábytek bílým plátnem, „já nevím, prostě jsem se začala bát, že to skončí, že umřeme a bude po všem. Bála jsem se o tebe i o sebe a pak jsem myslela, že bouchnu. Byla jsem jak sopka před vyvřením a to pištění v hlavě,“ vzpomínka byla až moc živá. Musela jsem zatřást hlavou, abych ji odehnala. Jasmine si mě prohlížela s vážnou tváří.
„Skye, ty si dokázala vytvořit mlhu,“ culila se spokojeně. Mně tak do smíchu nebylo. Ovládla jsem mlhu, to ano, ale to pištění a ochromení nohou…
„Hm,“ zamumlala jsem.
„Zkus to teď,“ vybídla mě Jasmine.
„Jak asi?“ panikařila jsem. Neměla jsem nejmenší tušení, jak to vyvolat. To, co se stalo ve Volteře, bylo spontánní a automatické. Nedokázala bych to vyvolat pouhým chtíčem.
„Udělej to stejně, jako tam. Říkala si, že ses bála. Na co si myslela?“
„Přála jsem si, aby nás nikdy neviděl,“ zašeptala jsem.
„No, tak to zkus. Přej si být neviditelná,“ nabádala mě s úsměvem. Zavřela jsem oči.
Neviditelná, ať mě nikdo nevidí. Jsem pryč. Nejsem tu. Nikdo mě nemůže vidět. Jsem pryč. Nejsem tu. Nikdo mě nemůže vidět, opakovala jsem stále dokola.
„Vidíš mě?“ zeptala jsem se tiše.
„Takhle to tedy asi nepůjde,“ zamumlala Jasmine a začala přecházet po pokoji. Přenesla jsem váhu z jedné nohy na druhou, jak jsem byla naučená pro divadélko mezi lidmi.
„Mysli na jiné místo, kde by si chtěla být,“ vyhrkla nový plán Jasmine. Ubránila jsem se protočení panenek a zavřela oči.
Nejsem tu. Jsem …
Otevřela jsem zmateně oči. Kde jsem vůbec chtěla být? Jak mám myslet na místo, kde toužím stát, když to sama nevím? Do háje s tím! Kašlu na to. Nechte mě být, nebaví mě to. Nemluvte na mě a jděte pryč, nebo půjdu já. Půjdu kamkoliv. Klidně hned, jen ať tu nemusím stát a snažit se o nemožné.
Zavrávorala jsem, když se kolem mého ucha mihl komár. Odehnala jsem jej mávnutím ruky.
„Jak?“ vyhrkla radostně Jasmine.
„Co jak?“ nechápala jsem jí.
„Ty jsi blikala, Skye,“ konstatovala radostně Jasmine a hrdě kývala.
„Bli- co? Jsem snad porouchaná?“ Jasmine protočila panenky.
„Prostě si na malý okamžik zmizela. Řekni mi, jak si to udělala?“
„To ten komár, pištěl mi u ucha, naštval mě tím,“ vrčela jsem vztekle.
„Ehm, komár? Jaký komár?“
„No ten, co tu kolem mě lítal,“ objasňovala jsem jí.
„Jsi upír, Skye, k tobě se žádný komár nepřiblíží.“ Zarazila jsem se. Proč mi to nedošlo, když mi pištěl u ucha? A když to nebyl komár, tak co mi tak ječelo do hlavy?
„Něco tu pískalo, Jasmine,“ zavrčela jsem. Dožíralo mě, že si ze mě dělá blázny. Proč mi to nevěří?
„Fajn, tak tu něco pískalo, ale nejspíš to dořešíme až v Amazonii. To, že jsme dokázaly jednou Arovi zmizet, neznamená, že se to podaří znovu. Určitě momentálně zelená vzteky a za chvíli ho tu máme, takže rychle pryč odtud,“ pobídla mě a až pak jsem si všimla, že zatím, co já se marně pokoušela blikat, nebo spíš neblikat, ale zmizet, Jasmine zahalila celý dům do bílého plátna, „jdeme?“ vytrhla mě z úžasu a táhla z domu.
Bylo to tu zase. Znovu stěhování, znovu nové místo, znovu, znovu, znovu…
Cesta přes velkou louži nám zabrala čtrnáct dní a to nás čekala ještě pouť přes kontinent.
Když jsme vystoupily z lodi, vdechla jsem vzduch kolem sebe.
Před očima se mi rozběhlo mnoho vzpomínek. Viděla jsem svůj starý život a nejhorší bylo, že má přítomnost zde…
Zatoužila jsem vrátit čas. Jen na pár chvilek. Vidět Williama a zjistit, jak se má. Možná i žirafu bych radostí objala.
Zavrtěla jsem hlavou. Ne, žirafu určitě ne.
Stála jsem na molu a nad mou hlavou se rozprostíralo temně modré nebe plné hvězd. Mohla jsem si dovolit zaváhat a zůstat chvíli na jednom místě. Lidé okolo mě se rozutekli do svých domovů, nebo kam to vlastně měli namířeno a já – s tetou Jasmine – zůstala sama.
V hlavě jsem slyšela Chicago, jak na mě volá a láká mě k sobě.
Cítila jsem svůj tichý černý mramor uvnitř mě, jak se dere na povrch a prchá. Tolik známého okolo a přesto tu vše vypadalo jinak, než tenkrát.
Vždyť to bylo už devatenáct let.
„Měly bychom jít, Skye. Námořníci na nás divně zírají,“ zašeptala mi u ucha Jasmine a pobídla mě k chůzi. Nebránila jsem se. Potřebovala jsem vést. Potřebovala jsem nasměrovat a moje teta Jasmine to uměla.
Dala mi vše. Nový život, nové myšlenky i nové naděje. Uvnitř sebe jsem cítila, že díky ní jsem jiná, možná dokonce lepší, než jsem bývala. Ale i mé staré já tam někde bylo a jen čekalo na správnou chvíli, kdy vyvře na povrch, jako doutnající sopka.
Rozeběhly jsme se. Opět a zase jsem nechala sever za zády a mířila na jih. Kdy jsem byla v Amazonii vůbec naposledy?
V duchu jsem počítala a s hrůzou z výsledku vyvalila oči. Třicet pět let!
Třicet pět let jsem byla upírem! To nebylo možné, jak se to stalo? Takovou dobu?
Cítila jsem, jak mi život vytéká z dlaní. Čím víc jsem se snažila žít, postavit se na nohy, přežít, tím víc jsem se zahrabávala v minulosti, která očividně pro mě neměla budoucnost. A přesto jsem se stále upínala ke vzpomínkám. K těm krásným, veselým, ale i k těm, co mi rozervaly srdce, mysl, duši.
„Víme vůbec, kam jdeme?“ vytrhla mě z myšlenek Jasmine a já se zastavila.
„Jak to myslíš?“ panikařila jsem.
„No, jestli v té Amazonii je někde místo, kde můžeme být,“ ospravedlňovala se a krčila rameny.
„No, tenkrát jsem tam nebyla moc dlouho, takže mi stačila malá jeskyně, kterou jsem našla, ale snad bude prázdná. I když po tom setkání s přepečenou husou…“
„S kým?“ přerušila mě Jasmine.
„No, přepečená husa. Jedna Amazonka, která mě nazvala bledulí,“ sykla jsem při té vzpomínce a Jasmine se začala smát.
„Bledulí?“ divila se. Zkroutila jsem pusu do nevraživého pohledu a Jasmine se rozkašlala při snaze se nesmát.
„Jo, bledulí. Doslova mě z lesa vyhnala, potvora. Na upírku byla nějak tmavá,“ vrčela jsem.
„No, oni upíři mohou být i černoši, nebo jiné národnosti,“ obhajovala Amazonku Jasmine.
„Takže můžu potkat i žlutého upíra?“ vyděsila jsem se. Ta představa byla děsivá. Nebyla jsem rasista, to ani náhodou, jen má fantazie pracovala až moc divoce.
„Nejspíš ne, tak doslova, ale šance tu je. Je zvláštní, že tě ta Amazonka nechala jít. Prý to jsou dračice,“ smála se, „jsou to divoši, ale ono se není čemu divit. Ovládají i magii,“ rozhovořila se Jasmine. Bylo mi jasné, odkud to má a kde na to přišla. Knihy, legendy, příběhy…
„Tak ti tedy děkuju, vážně si mě uklidnila. To se jako mám bát, až se tam objevím?“ hrozila jsem se, když jsme se opět daly do pohybu.
„To rozhodně ne, určitě si tvou omluvu poslechne, pokud na ní narazíme.“ Začala jsem se šokovaně smát.
„Já se mám omlouvat? Já? To ona si začala,“ zavrčela jsem. Ona by se měla omlouvat mně, ne já jí.
„Ale no tak, Skye, víš, jaká jsi. Podle mého jsi jí něco musela udělat ty. Jsi horká hlava a na jednu stranu na to máš právo. Vyrůstala si v rodině…“
„V rodině sobce a manipulátora, já vím, já vím,“ doplnila jsem její oblíbenou větu a Jasmine mě dloubla do žeber.
„Nepitvoř se,“ hubovala mi.
„Omlouvám se, vážně,“ kála jsem se.
„To si nech pro přepečenou husu,“ mrkla na mě a přidala do kroku.
„Vážně vtipné, třesu se smíchy,“ křikla jsem za ní a přeskočila hranici mezi severní a jižní Amerikou.
Psal se stále rok 1954…
K narozeninám jsem dostala zveřejnění 2 kapitol v jednom dni, takže dnes čekejte další 1 kapitolu :)
Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Nomádka - 17. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!