Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 16. kapitola

24.03.2010 (13:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2805×

Itálie mě nezklamala.

I když jsme přes den moc často nevycházely, já i Jasmine jsme se bavily. Nenutila jsem jí, abychom vyrazily do jejího rodného města a ani ona se tam nehrnula.

Ubytovaly jsme se v jednom z luxusních hotelů té doby. Pokoj byl pohádkový a zaměstnanci hotelu nesmírně vstřícní. Alespoň co se týkalo mužů. Měly jsme vše, na co jsme si jen vzpomněly.

Jenže Itálie nás uchvátila natolik, že z původních dvou měsíců jsme se zdržely celých osmnáct let.

Hotel jsme vyměnily za luxusní dům v horách, kam nikdo nechodí a v klidu jsme tam přečkaly všechny evropské krize.

Ve Španělsku proběhla občanská válka a v roce 1940 se naše Itálie připojila do druhé světové války, která trvala do roku 1945. Přečkaly jsme několik svržení atomových bomb na Japonsko a byly jsme při vzniku Organizace Spojených Národů.

Státy se rozpadaly a opět sjednocovaly. Byla pokořena nejvyšší hora světa, Mount Everest, a Amerika vyzkoušela poprvé novou vodíkovou bombu.

Byla to krušná léta, která jsme přežily, a i když nám to rvalo srdce, že jsou na sebe lidé takoví, mlčely jsme. Žily jsme si svůj upíří život a věnovaly se umění, hudbě, přírodě. Jasmine byla ráda, že jsme zůstaly v Itálii v horách a nešly rovnou do Španělska.

Když se vše tak nějak uklidnilo, objevila se ve schránce našeho domu malá obálka.

V hlavním městě, Římě, proběhne tento týden výstava světového malíře, Salvadora Dalího. Prezentovat se bude jeho dvacet čtyři olejových obrazů a jste srdečně zváni.

Obyčejný letáček, který měl do méně zalidněných míst vnést trochu kultury, mi ihned zvedl náladu.

„Salvador? Já myslela, že je ve Francii,“ divila se Jasmine, když četla písmenka na modrém papíře.

„Asi se vrátil, ne? Jasmine, půjdeme tam. Prosím, chci to vidět,“ škemrala jsem, jako malé dítě. Jasmine jen kývla a já, kdybych mohla spát, bych nedočkavostí nemohla. Jak ironické. Místo spánku jsem se pokoušela lovit víc, než jindy, abych to zvládla.

Osmnáct let v ústraní, bez kontaktu s lidmi udělal své. Nebyla jsem si tak jistá v botách, jako předtím v Anglii.

Po nocích jsem hrávala na klavír a prolistovávala sbírku slavných malířů. Prohlížela si Salvadorovi obrazy a vzpomínala na mé první setkání s ním. Samozřejmě ne osobní, ale na to první, kdy jsem o něm vůbec mohla slyšet. Věděla jsem, ze kterých úst to bylo a kdy.

Osmnáct let jsem čekala na tuhle chvíli, kdy se s ním sejdu. Mohl by tam být. Mohl by mi věnovat pár minut ze svého času a popovídat si se mnou. Mohl by udělat cokoliv…

V hlavě jsem si malovala vzdušné zámky.

Když jsem pak stála na prahu budovy, kde se výstava konala, pohltil mě nový strach. Vzpomněla jsem si na slova Oskara Wilda, která jsem tenkrát také použila v souvislosti s Ním.

Navykla jsem si už nejmenovat ho. Možná, že bych to dokázala, ale neměla jsem potřebu. Čím víc jsem se tím týrala, tím víc jsem chtěla zapomenout, proto jsem vymyslela novou taktiku. Ignorovat tu skutečnost, že byl. Možná to pak přijde samo, a jakmile budu schopná vyslovit jeho jméno…

Stále stejná pohádka, pomyslela jsem si a vstoupila do muzea.

Jasmine byla nadšená stejně, jako já.

Přesto, že jsme byly zahalené po krk v dlouhých pláštích modré barvy, které Jasmine ručně vyšívala po nocích, přišlo mi, že na nás všichni zírají. Prohlíželi si nás, jako blázny, jenže podle Salvadorova životopisu a toho, co se o něm vyprávělo, byl on sám cvok a tak jsme měly výmluvu pro náš vzhled. Rukavičky nad lokty, kápě a dlouhé pláště jsme si ani uvnitř nesundaly. Slunce bylo všude.

K našemu osobnímu překvapení jsme nebyly samy, kdo přišel takhle vystrojený. Přibližně hodinu po nás, vešla skupina několika lidí v rudých pláštích. Snažila jsem se, podívat do jejich tváří, jenže dlouhé kápě tomu bránily.

„To ne,“ vzdychla Jasmine a otočila se ke skupině zády. Znejistěla jsem.

„Kdo je to?“ vyzvídala moje maličkost a Jasmine jen tiše sykla.

„Volturiovy, Skylar.“ Vytřeštila jsem oči a brada mi spadla na prsa.

„Vážně? Co tu dělají?“ Miliony otázek mi vířily v hlavě. Měla jsem nutkání, vydat se k nim a požádat je o smrt, ale najednou mi došlo, že se mi umřít zatím nechce. Nestálo to za to. Má naděje tu stále byla. Pořád jsem věřila, že se setkám se svou láskou.

Trhla jsem sebou, když na mě jeden z nich pohlédl. V jeho očích, rudých očích, byl zmatený výraz. Měl jemné rysy, a když se k nám lidskou chůzí přiblížil, jemně se pousmál. Vypadal sympaticky.

„Jasmine, co ty tady?“ pronesl sladce a podal ji svou ruku. Jasmine ji ale zastrčila do pláště a vzdorovitě vystrčila bradu.

„Na výstavě, co myslíš, Aro?“ sykla.

Aro se nepřestával usmívat, a přesto mi jeho tvář už nepřišla tak jemná a milá. Jakmile se obrátil ke mně, automaticky jsem sebou trhla.

„Jasmine, kdo je tvá sladká společnice? Nepředstavíš nás?“ Jasmine tiše zavrčela a Aro se mírně zamračil nad její reakcí.

„Nech nás, jsme tu v míru, Aro,“ syčela na něj, jenže on už se natahoval ke mně.

„Dovol, abych se ti představil, jmenuji se Aro Volturi a za mými zády jsou moji bratři. Caius a Marcus,“ začal a ani se na ně neotočil, „Jane, Alec, Demetri, Felix a má milovaná Renata.“ Prohlédla jsem si tváře a mohla jen hádat, kdo je kdo. Nikdo z nich nepohnul ani prstem.

„Skylar Hoganová,“ zašeptala jsem, ale ruku mu nepodala.

„Aro umí číst myšlenky z pouhého doteku. Vidí vše, na co si kdy myslela, nebo myslíš,“ vysvětlovala Jasmine. Dívala se na mě s výrazem, který bych přirovnala k nezájmu. Má vlastní zvědavost mě přemohla. Natáhla jsem ruku a Aro ji slastně sevřel ve své. Chvilku mlčel a zíral do prázdna. Znejistěla jsem.

„Nepřijde mi, že máš tak omezený slovník,“ zašeptal. Dotklo se mě to. Jak to myslel?

„Nejsem zvyklá na urážky,“ vrčela jsem. Za jeho zády jedna malá upírka zasyčela.

„Jane, no tak, klid,“ tišil ji Aro, „drahá Skylar, nikdo tě neuráží, to opravdu ne, jen jsou tvé myšlenky trhané. Vidím jen občasné slovo, ale jinak nic. Až na tu mlhu. Znal jsem někoho, kdo ovládal tmu, jako ty. Jsem rád, že si to na mě nepoužila. Je to výhodný dar. Přijďte se za námi dnes podívat do Voltery na náš hrad,“ nabízel slizce. Už se mi nelíbil. I když mě fascinovalo to, co říkal o té mlze. Co s mou mlhou všichni mají? Pohled na Jasmine mi zabránil se zeptat.

„Asi nemáme čas, Aro, možná někdy příště,“ omlouvala nás Jasmine, ale Aro jen zavrtěl hlavou.

„Večer se uvidíme, dámy.“ Otočil se a odcházel. Nebyla to prosba, ale už rozkaz. Nesnášela jsem rozkazy a tenhle zmetek se mi nelíbil.

„Tak tohle jsem chtěla poznat?“ ptala jsem se sama sebe a nechápavě vrtěla hlavou.

„Jdeme, nějak mě přešla nálada na umění. Musíme se na večer připravit,“ vrčela protivně Jasmine a táhla mě z muzea.

Vyšly jsme z hlavního výstavního sálu a Jasmine si to namířila k východu. Já ztuhla, jelikož přede mnou stál muž. Nebyl vysoký, ale měl dlouhý zatočený knír. V očích měl šílený výraz a zdobily ho samé krajky a kanýry. Nabírané rukávy a zvláštní barvy. Všiml si mě o vteřinu déle, než já jeho.

„Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem jej a s úsměvem vyšla z budovy. Víc jsem nepotřebovala. I když jsem si malovala v hlavě spoustu našich rozhovorů, nakonec jsem se spokojila s málem. Dnes jsem si už ve stylu velkých rozhovorů, svou dávku vybrala, v podobě Ara.

Jaké mrhání, pomyslela jsem si. Vždyť to byl sám, Salvador Dalí!

Jasmine až domů neřekla jediné slovo.

„Musíme odtud, Skylar. Aro nás jen tak nepustí a obzvlášť, když už ví, co umíš,“ spustila, jakmile jsme překročily práh.

„Ale já nic neumím, Jasmine. Co to říkal? Co je s mou mlhou?“ panikařila jsem, když jsem ji pozorovala, jak balí svůj lodní kufr.

„Tvá mlha je dobrá věc, ale může být i neskutečně nebezpečná,“ začala a nakonec přestala hekticky pobíhat po pokoji. Posadila se na gauč a stáhla mě k sobě. Párkrát se nadechla, i když to nebylo nutné a začala od začátku.

„Máš neskutečný dar. Jak jsem ti už řekla, ovládáš mlhu. A jak řekl Aro, ovládáš tmu,“ zasyčela jeho slova, „ta tma je nebezpečná, protože pokud s ní neumíš, nedokážeš z ní vyjít a ani ten, koho do ní uvrhneš…“

„Počkej, cože udělám?“ skočila jsem jí do řeči. Uvrhnu někoho do tmy? Já?

„Můžeš s mlhou manipulovat. Zastínit svou vlastní mysl, jak to děláš teď neúmyslně, nebo zastínit mysl jiných. To je ta tma. Výhodou je, že můžeš mlhou odkrývat i štíty, jako je Arova Renata. Ona je fyzický štít. Nikoho k němu nepustí, ale pokud bys uměla se svou mlhou zacházet, dokážeš její barikádu prorazit, a nejen její,“ vysvětlovala. Já jen s každým jejím slovem třeštila oči víc a víc.

„Jak se to naučím?“ vyhrkla jsem. Jasmine se jen usmála a kývla.

„Myslela jsem si to, že to budeš chtít umět. Naučím tě to. Nebo ti s tím spíš pomohu, abys to uměla. Jen mi slib, že tmu necháš na přírodě,“ prosila. Došlo mi, jak to myslí a s úsměvem jsem kývla, „ a teď se musíme připravit na návštěvu ve Volteře a vymyslet, jak se odtamtud dostat, aniž bychom zaplatily životem,“ pokračovala. Trhla jsem sebou.

„Životem? Nic jim neděláme, tak proč by nás drželi, anebo zabíjeli?“ ptala jsem se.

„Oni se neptají, jsi pro ně nebezpečná, a pokud ti nabídnou, aby ses k nim přidala, a ty odmítneš, bude pro ně nejspíš jednodušší tě zabít.“ Začínala jsem se bát. Jedna z mých tragédií se opět změnila v realitu.

Jasmine už potom nemluvila. A ani po mě nechtěla nějaké monology. Nechala mě sedět na gauči a šla si po své práci. Zírala jsem z okna a vymýšlela různé scénáře.

Teď, když jsem si uvědomila, že umřít nechci, byla smrt blíž než jindy? Co to se mnou ten osud hraje za hry?

Jakmile začalo zapadat slunce, vydaly jsme se na cestu.

„Co od nich mám tedy čekat?“ vyhrkla jsem těsně před cílem.

„Nečekej raději nic a zároveň všechno. Když jsem tam byla naposledy, nechali mě jít, nebyla jsem pro ně důležitá a hlavně se neskutečně bavili mou bolestí. Volturiovy uctívají vše, co jde, jen ne život. Jejich prioritou jsou oni sami a jejich zákony,“ vyprávěla. V krku jsem cítila neexistující knedlík a nejraději bych své kroky namířila přes hranice, jako tenkrát s přepečenou husou.

„Povíš mi, když nás budou chtít zabít, že? Jakmile pomyslí na smrt, musím to alespoň zkusit, slib mi to,“ prosila jsem jí. Jasmine kývla se smutným úsměvem.

Před velkou tepanou bránou hradu ve Volteře stála malá osoba v černém plášti.

„Vítám vás, Aro už na vás čeká,“ zasyčela upírka se zplihlými světle hnědými vlasy a spíše chlapeckou tváří. Byla malá, její postava byla oboupohlavní. Nedalo se s jistotou určit, jestli to je vážně dívka. Na chlapce však ta její tvář byla moc hezká.

„Jane,“ sykla Jasmine a následovala ji. Chodba byla dlouhá, ale s upíří rychlostí to netrvalo ani pár minut, než jsme se objevily u dalších dveří. Za nimi seděla dívka. Měla snědou pleť a zelené oči. Byla… lidská, pomyslela jsem si zděšeně.

„Ona není, tedy ona je…“ brblala jsem směrem k Jasmine, ta jen kývla.

„Je člověk, ano.“ Nedokázala jsem si vysvětlit, proč tu byla. V doupěti upírů pijících lidskou krev?

„Zdravím, Jane,“ zatrylkovala dívka a malá upírka se jen pousmála jejím směrem.

„Alessio, jak se vede?“ odpověděla jí zdvořilostně Jane a pokračovala k posledním dveřím.

Když je rozevřela, objevila se před námi ohromná místnost. Velký sál, na jehož konci stály tři trůny. Každý z nich byl obsazený jedním upírem. Dva byli tmavovlasí a jeden blond. V jejich zádech stálo několik dalších upírů, připravených je chránit.

Ten uprostřed vstal a s jedovatým úsměvem přistoupil k nám.

„Jasmine, drahá přítelkyně se svou malou společnicí Skylar, jaká čest, že jste nás poctily svou neskutečně příjemnou návštěvou,“ slintal sladce.

„Donutil si nás,“ sykla jsem dřív, než jsem si mohla skousnout jazyk. Jasmine jen tiše sykla.

„Proč tak silná slova?“ hrozil se na oko Aro a natahoval k nám své pracky. Jasmine svou paži schovala a instinktivně ustoupila. Já oproti ní udělala pohyb před ní. Aro jen povytáhl překvapeně obočí, ale víc nechtěl.

„Proč jste v Itálii, dámy?“ Změnil téma a zkřížil si paže na hrudi.

„Rekreace?“ nadhodila jsem.

„V tom případě by bylo více, než vhodné, aby vaše návštěva v Itálii skončila. Pokud ovšem nemáte zájem, přidat se k nám. Jasmine, stále si pamatuji tvůj dar, tvá vidění smrti, která by se nám hodila a nyní i Skylar,“ odmlčel se. Mít v sobě vlastní krev, nikdo by se jí nedořezal ve chvíli, kdy Jasmine šokovaně vzdychla a zavrčela. Já nechci umřít!

Psal se rok 1954…

Mé shrnutí

Nomádka - 15. kapitola

Nomádka - 17. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 16. kapitola: