Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 13. kapitola

21.03.2010 (12:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2490×

„Zase Amazonie?“ skučel William a Claudia jen protočila pohrdavě očima.

„Ne, Amazonie už ne, Wille. Možná Evropa. Hodně lidí tam teď odchází. Je tam živo.“ Můj hlas byl monotónní a prázdný. Chyběla mu duše, jak řekl William.

Po roce bez Edwarda jsem se rozhodla k odchodu od těch dvou. Cítila jsem, že jejich trylkování déle nesnesu.

Celý rok jsem dokázala žít z jediného doteku Edwardových rtů. Jenže teď má hladina štěstí vyprchávala a to, co jsem si i bez ní uvědomovala, začínalo sílit.

Byl pryč a už se nevrátí.

Žije, ale nechce žít se mnou.

„Půjdeme s tebou, princezno,“ dotíral Will a Claudia jej uhodila do žeber.

„Ne, já půjdu sama, Wille, věř mi,“ přesvědčovala jsem ho.

„Vrátíš se někdy?“ vyzvídal a v jeho hlase byl náznak paniky. Že bych mu chyběla? Jemu?

„Možná, neslibuju…“ pokrčila jsem rameny, objala jej a na Claudii se ani nepodívala. Namířila jsem si to rovnou k oceánu a chtěla se vrhnout do vln.

Kéž bych měla tu moc se utopit. Jenže to nešlo. Nebylo to v mé moci, ale věděla jsem, kdo to dokáže. Kdo mi uleví od bolesti.

Nalodila jsem se na zámořskou loď s názvem Naděje. Jak patetické, pomyslela jsem si. Moje naděje umřela s Edwardovým odchodem.

„Dost! Přestaň! To už se nedá vydržet! Přestaň s tím fňukáním!“ ječela jsem na sebe uprostřed své kajuty, kdesi v polovině cesty do Evropy. Musela jsem se vzchopit, tohle se nedalo snášet. Přeci jsem nepatřila k těm, co neustále litují sami sebe, nebo ano? Já byla Skylar Irwingová, dědička Irwingova majetku, dcera svého otce…

Toho otce, kterého jsem nemohla vystát. Geny se mi v tuhle chvíli hodily víc, než kdy dřív.

„Vzchop se, Skylar!“ nabádala jsem se a vztyčila vzdorně bradu.

V Evropě začnu znovu. Nic mi ho nebude připomínat. Vyvětrám si hlavu a možná si konečně koupím ten vysněný dům, jak jsem chtěla.

Svou sladkou budoucnost jsem si malovala až do přístavu. Z lodi jsem vyšla rychleji, než bych měla a vřítila se rovnou do nejbližšího kanálu. Celou dobu na palubě lodi jsem nejedla a teď, když se kolem mě smísily všelijaké lahodné vůně, musela jsem pryč. Až příliš to bylo lákavé a blízké.

Žádná lidská krev, nabádala jsem se a zapřela se o schůdky do kanálu. K mé smůle mi zůstali viset v ruce.

Pod nohama mi proběhla malá krysa a zamířila do nejbližší pukliny ve zdi.

„Nejsi příbuzná Barbary?“ ušklíbla jsem se a vyrazila opačným směrem, než evropská příbuzná. Jakmile byla příležitost, vyběhla jsem z úkrytu a vydala se k panoramatu lesů.

Edward mi vyprávěl o různých podnebních pásech, o stromech a o celé přírodě. Debaty na tohle téma nám zabraly skoro půl roku. Každý strom mi popisoval s neskutečnou úctou. Vykresloval jeho proměny během roku a zmínil se i o fauně.

V tomto lese to nebylo o moc jiné, než u nás, jen tu nejspíš nebyly pumy, k mé smůle.

Vyskočila jsem na mohutný strom a vdechla vůni lesa. Mé instinkty nasměrovaly další skok na sever a nohy se rozeběhli mechem, dokud sem nezůstala stát kus od stáda jelenů.

„Býložravci, fuj,“ zhnusila jsem se. Nejraději bych si nafackovala. Sama jsem se rozhodla, že to zkusím nanovo. Trochu sebezapření a vyjde to, přísahala jsem si.

Vymrštila jsem se ze svého úkrytu a vrhla se jednomu ze zvířat po krku.

Po prvním polknutí jsem se otřásla nechutí, ale s přibývající tekutinou v žaludku mi otupěla chuť.

„To jsem docela zvládla,“ pochválila jsem se a pohledem prolétla okolí. Mé stádo se posunulo o pár kilometrů dál. No co, jeden mi nestačil, pobízela jsem se a vyrazila za pachem jelenů.

Byla jsem tu. Daleko od Chicaga, daleko od domova, daleko od – všeho.

Odmítala jsem vyslovit jeho jméno, natož na něj pomyslet. Věděla jsem, že pokud to udělám, nejspíš zešílím. Byla bych asi první upír, který by toho byl schopný, ale k mé smůle by se mi to povedlo.

Kdykoliv se mi vybavila jeho tvář, rozpálily se mi rty do běla. Cítila jsem opět ten dotek, který mi ublížil víc, než jeho odmítání. Neustále mi v uších zněla jeho slova: „Chci ti něco dát na památku nás obou. Důkaz mé náklonnosti, toho, jak jsi pro mě důležitá. Omluvu, mé sbohem…“

Prudce jsem pohodila hlavou a snažila se to odehnat. Slíbila jsem si, že se tím nebudu týrat. Nesmím se tím týrat. Ten neutišitelný zármutek ve mně byl. Poklidně klimbal kdesi hluboko a já neměla nejmenší chuť, probouzet jej k životu. Jen ať si spí. Začnu znovu, od začátku. A pokud ne, prostě si najdu způsob, jak se spálit. Možná bych se nemusela ani roztrhávat na kousky. Stačilo by jen zůstat stát v ohni. No ne?

V poklidu jsem chtěla přežít zbytek existence. Konečně začít dělat něco pro sebe.

Můj smutek spal, ale moje upíří vzpomínky mi kmitaly před očima celé dny. Od jeho odchodu až po tuto chvíli. Neustále nějaká připomínka jeho existence.

Nebylo mi dovoleno zapomenout a já si to přitom z hloubi duše přála.

K mé smůle se stávaly okamžiky, kdy jsem se nechala pohltit minulostí tak moc, až jsem chtěla mlátit hlavou o skálu.

Jeho slova, rty, pohledy, hlas, tvář, úsměv, dotek…

To vše mě ničilo.

Můj plán začít v Evropě znovu se pomalu hroutil. Měla jsem slabou vůli. Ať jsem se bránila, jak jsem chtěla, pořád jsem to byla já. Zrůda, kterou ze mě udělal William. Jak moc jsem si přála umřít na Španělskou chřipku a tohle všechno neprožít. Nic by mi neubližovalo a on, ten démon lásky…

„Dost!“ okřikla jsem se nahlas a vyrazila směrem k městu.

Koupím si domek, jak jsem chtěla a zbytek nechám osudu. Pro něj už víckrát truchlit nebudu. Věděla jsem líp, než kdokoliv jiný, že si tiše lžu do kapsy. Jenže já tu lež potřebovala.

Přiměla jsem se myslet na jiné věci. Na umění, na hudbu, na to, co mě čeká v novém domově.

Mohla bych vyrazit do Itálie. Někde tam vznikl surrealismus, jak tenkrát říkal – On. Nebo jsem se pletla? Bylo to jinde? Francie?

S mírným zastyděním jsem si musela přiznat, že si tak moc ty detaily nepamatuju. Surrealismus mě nadchl, ale jeho kolébka?

Anebo se porozhlédnout po Anglii. Odtamtud je Shakespeare. Nebo byl? Stratford nad Avonou?

Zmateně jsem svraštila obočí. Ani tohle nevím jistě? Co jsem v těch chvílích, kdy mi o tom On vyprávěl, dělala?

„Zírala si na něj, co jiného,“ odpověděla jsem si s pohrdáním sama k sobě. To se změní. Od této chvíle budu jiná. Lepší. Pryč od Chicaga a minulosti. Začnu znovu.

Namířila jsem své kroky zpět k oceánu, odkud jsem vyrazila do Stratfordu. Někde se začít musí.

Celou cestu jsem se snažila rozpomenout na slova, která mi On říkal, když jsem se rozplývala nad jeho tváří. Ještě nedávno bych dala ruku do ohně, že to všechno vím a znám a teď? Nic.

Seděla jsem na palubě lodi a pozorovala hejno racků, poletujících okolo, když mi na rameni spočinula ruka.

Sakra, jak jsem…

Ve vteřině jsem stála na nohou a upírala pohled do zlatých očí. Ty své karmínové jsem okamžitě sklopila. Nechtěla jsem tu ženu vyděsit. Jenže s ustupujícím šokem mi došlo, že její tvář je bledá a usmívá se takovým zvláštním, chápavým úsměvem.

„Nechtěla jsem tě vyděsit, omlouvám se,“ promluvila tiše. Její hlas, upíří mámení…

„Ty jsi – vy jste,“ blekotala jsem v přívalu šoku. Upírka jen kývla a nepřestávala se usmívat, „zlaté oči,“ vzdychla jsem na závěr.

„Pojď, za chvíli bude svítat, měly bychom si nejspíš popovídat, nemyslíš?“ mrkla na mě spiklenecky a kráčela směrem ke kajutám. V tichém úžasu jsem tu ženu následovala. Měla dlouhou béžovou sukni a halenku. Její vlasy byly světlé a přísahala bych, že měly rezavý nádech, jako ty jeho. Byla štíhlá a ne moc vysoká. Možná jen o trošku vyšší než já. Ale rozhodně působila mile. Z neznámého důvodu jsem téhle cizí upírce věřila. Její oči mi dávaly důkaz. Jen někdo, kdo o světě něco ví, může vypadat takhle, nebo ne?

V malé kajutě v podpalubí mi nabídla židli a sama se postavila na opačnou stranu pokoje.

„Proč jedeš do Anglie?“ vyhrkla. Nečekala na nic. Byla přímá.

„Ehm, chtěla jsem se podívat do Stratfordu nad Avonou. Je odtamtud ten spisovatel, Shakespeare, ne? Chtěla jsem se dozvědět víc,“ šeptala jsem a kmitala pohledem.

„To není místo pro tebe,“ řekla tiše, „nemůžeš tam lovit. Tam žiju já a nechci se odtamtud stěhovat, chápeš?“ Povytáhla jsem obočí. Neměla jsem ráda zákazy.

„Já tam ale chci jít. Kdo jsi, že mi to zakazuješ?“ Vzdorovitě jsem vystrčila bradu.

„Omlouvám se, jen ti to nedoporučuji. Jmenuji se Jasmine a nezakazuji ti to, vážně ne, jen to místo mám ráda. Jsou tam milí lidé a přátelé.“ Vstala jsem prudčeji, než bych měla. Židle ode mě odletěla přes celou palubu a s rachotem se zhroutila u vedlejší zdi.

„Ty mluvíš s lidmi?“ Jasmine kývla.

„Jistě. Nemám důvod se jim vyhýbat.“

„Taky bych si to přála. Jen to nedokážu,“ vzdychla jsem rezignovaně. Z neznámého důvodu jsem k Jasmine cítila důvěru.

„Jak moc to chceš?“ zeptala se mě.

„Jak moc? No, hodně moc,“ uvnitř mě vzplál plamínek naděje. Než mi však dokázala odpovědět, loď zakotvila v přístavu a byl čas opět jít. K mé radosti se mě chytila za předloktí a vedla správným směrem, zatímco já zírala do země, kvůli svým očím.

Posadila mě do kočáru a navedla kočího. Celou dobu neřekla jediné slovo, jen si mě nápadně prohlížela. Přemýšlela jsem, co se bude dít dál. Co můžu od rusovlásky čekat? Nikdo, kdo měl jeho barvu vlasů, nemohl být přeci zlý, nebo ano? Kočár sebou cukl a zastavil.

„Jsme tu, pojď,“ vybídla mě a vystoupila z povozu. Kolem nás se rozprostíral les a přímo přede mnou stál dům. Perfektně ukrytý mezi stromy. Místo malých oken, která bych očekávala u lesních domků, měl tenhle okna velká. Bylo jich dokonce mnohem víc, než by normální dům unesl. Zvláštní, pomyslela jsem si.

„Mám ráda slunce, víš?“ usmála se na vysvětlenou a já si uvědomila, že zírám s otevřenou pusou.

„Jak si to udělala?“

„Na zakázku, využívám svůj šarm jinak, než k omámení a lovení, víš?“

Nestačila jsem se divit. Jasmine pro mě představovala velkou neznámou a já osobně si hrozně přála, přijít téhle bytosti na kloub.

Každé její slovo jsem hltala plnými doušky, poslouchala, jak a co mám dělat. Hodiny a hodiny mi povídala o svém životě, o tom, jak se stala upírkou a jak našla svědomí.

„Ehm…koho?“ zarazila jsem ji při tom slově.

„Svědomí, neznáš? No je to takový výraz, který často používám pro svou volbu. Je to hezčí, než říkat, že lovím jen zvěř, nemyslíš?“ Usmála se na mě. Měla pravdu, bylo to hezčí, víc lidské.

„Kdo tě to naučil, Jasmine?“ vyzvídala jsem.

„Okolnosti mě to naučily. Víš, tenkrát jsem žila v Itálii, milovala jsem to místo a nedokázala si představit, že budu někde jinde. Měla jsem manžela a dvojčata. Dětem bylo kolem půl roku, když mě hladový upír uprostřed noci odnesl a vysál. Pak zmizel a nechal mě samotnou. Probudila jsem se s neskutečnou žízní a touhou vidět svého manžela. Nevěděla jsem, co se děje, ale bohužel jsem to zjistila, až když se mé zuby zaryly do manželova krku. Zabila jsem je všechny a pak mi to došlo. Musela jsem pryč, utéct. Volturiovy mě odmítli zabít, tak jsem odešla. A po toulání jsem se dostala sem. Už předtím jsem lovila zvěř, jelikož při jakémkoliv pokusu o lidskou krev jsem viděla jeho tvář,“ odmlčela se. Měla smutný výraz, který však ve vteřině opět rozkvetl, „ale teď jsem jiná. Pokud chceš, naučím tě to,“ nabídla mi, jenže mé myšlenky byly v tu chvíli jinde.

„Volturiovy?“ vyzvídala jsem nenápadně.

„Italská rodina, jsou něco, jako strážci tajemství upírů. Hlídají zákony, milují svou moc a vybírají si talenty. Jsou to tři bratři. Jeden čas byli dokonce čtyři, ale ten poslední neměl sílu s nimi zůstat. Měl totiž taky svědomí. Jednou jsem se s ním setkala. Jen krátce a do této chvíle si toho vážím. Byl opravdu jiný, než ti tři. Nepatřil k nim a podle mého jednou se jeho jméno bude vyprávět v nějaké legendě,“ culila se a kývala hlavou. Volturiovy mě fascinovali. Dokázali by mi pomoct. Jasmine měla určitě málo argumentů, to u mě nehrozí. Dokážu je přesvědčit, aby mě zabili.

„Jsi výjimečná, Skylar. Tvá obrana je úžasná, a kdyby si s ní pracovala, dokázala bys spoustu věcí,“ rozněžnila se.

„Kdo?“ povytáhla jsem obočí. Nejspíš mi utekla nějaká důležitá věc.

„No, ta mlha, co vidím. Nedokážu se zaměřit na nic jiného. Přísahala bych, že si uvažovala o smrti, ale nic jsem neviděla. Většinou vidím, když chce někdo umřít a vidím i způsob, ale u tebe je jen mlha,“ stěžovala si Jasmine a mě se vybavila vzpomínka na podobná slova, která mi tenkrát řekl On. Nemohl mi číst myšlenky přes mlhu. Pracovat s ní? Co bych asi dokázala s obyčejnou mlhou?

Psal se srpen roku 1932…

mé povídky

Nomádka - 12. kapitola

Nomádka - 14. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 13. kapitola: