Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 11. kapitola

19.03.2010 (07:00) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3051×

„Sakra,“ sykla jsem, jakmile se mi naskytl pohled na dvě mrtvá, vybledlá těla zhroucená pod nohama vysoké blondýny. Její pohled ihned spočinul na mé překvapené tváři. Rudé oči, štíhlé křivky a krátká sukně špinavá od hlíny. Vedle ní jsem v pánských kalhotách a košili s dlouhým rukávem vypadala, jako nicka.

Naježila se a vycenila zuby. Hotový pitbul, pomyslela jsem si. Její reakce mě mírně namíchla a tak se nemohla divit té mé. Začala jsem se smát. Bylo u mě naprosto normální reagovat odlišně, než jiní, ale tohle? Zaskočilo to dokonce i mě.

„Čemu se směješ?“ vyjekla a její hlas byl o oktávu výš než můj. Napadlo mě, jestli není nastydlá, což jsem ihned zapudila vzhledem k tomu, že byla upír.

„Je to zakázané?“ krčila jsem ramena a změnila svůj postoj.

„Nic tu není k smíchu, tak nevím, co tě tak pobavilo.“ Blondýna se přestala ježit a místo toho si urovnala pomuchlanou halenku.

„Komu ses utrhla z řetězu, blondýno?“ sykla jsem. Její tón se mi vůbec nelíbil a dala jsem si záležet, aby se jí pro změnu nelíbil ten můj.

„To mluvíš se mnou?“ Vypadala šokovaně.

„Ne, s tím stromem za tebou. Je stejně dutý, takže to vyjde nastejno, nemyslíš?“ Byla jsem hrdost sama. Jenže blondýně se to nejspíš moc nelíbilo.

„Bacha na zobák, abych ti ho nezacpala,“ vrčela. Trhla jsem sebou. Co si o sobě to nedochůdče myslí? Zobák? Já? A pak kdo je tady tupý!

„Nejsi příbuzná Williama Dante?“ rýpla jsem si a ona jen nechápavě svraštila obočí.

„Koho?“ vyzvídala. Protočila jsem panenky.

„Jednoho tupce, jste si dost podobní, akorát že on má lepší vkus,“ výhružně jsem si překřížila ruce na prsou a čekala.

„Co jsi zač?“ vyjekla hystericky a pomalu se přibližovala.

„Co ti je do toho,“ sykla jsem na ni a vystrčila vzdorovitě bradu.

„Hej, jen se ptám. Je slušností odpovědět na otázku, to tě neučili?“ vysmívala se mi.

„Jdi k čertu, blondýno.“ Začínala jsem ji mít plné zuby. Ještě jedno rýpnutí a nejspíš to nedopadne dobře.

„Odtamtud jdu, mám tě pozdravovat, prý se jim po tobě stýská,“ v očích jí probleskly plamínky triumfu. Mrcha!

„Chudáku,“ odfrkla jsem si, a rozhodla se být rozumnou. Otočila jsem se k ní zády a mířila pryč.

„Prosím?“ štěkla za mnou. Stiskla jsem rty, aby z nich už nic nevypadlo a pokračovala v chůzi pryč.

Edward s Williamem už musí být u stromu. Rozhodně ano. Lekla jsem se, když se zjevila přede mnou.

„Uhni mi, laskavě,“ odstrčila jsem ji a šla dál.

„Jak to se mnou mluvíš? Kdo si myslíš, že jsi?“ pištěla a já se musela znovu smát. Tím jsem ji nejspíš vytočila, jelikož mi na hlavě přistál drn trávy. Zůstala jsem stát, jako opařená horkou vodou a pomalu se otočila, připravená na další letící předmět.

„Ty si po mě hodila drnem?“ vydechla jsem šokovaně. Blondýna znejistěla a rozhlédla se kolem sebe. Nakonec jen vystrčila sladkou bradičku a dupla, „no a?“

Nevěřícně jsem zamrkala a doufala, že mezi jednotlivými kmity víčky zmizí. K mé smůle tam stále byla. Vyměnila jsem několikrát vzduch v plicích a opět se odvrátila. Budu rozumná a klidná, je to jen rozmazlený spratek bez vychování. Jenže po pár krocích mě zasáhl další drn.

„Zkus to ještě jednou a urvu ti hlavu,“ zavrčela jsem a ani se neobtěžovala na ní podívat.

Plesk!

Další rána přímo do hlavy. Ta holka se očividně chtěla prát a já k tomu v tuhle chvíli byla víc, než svolná. Pokud stojí o urvání hlavy, jsem jí k službám. S největší ochotou, samozřejmě. Pomoc vlasti. Prudce jsem se otočila a vystartovala po ní, jenže jsem narazila dřív, než se mé ruce omotaly kolem jejího hrdla. Blondýna ječela, jako o život, když jsem se k ní sápala přes Edwardova ramena.

„Pusť mě!“ řvala jsem vztekle.

„Uklidni se, prosím. Dá se to řešit i v klidu,“ šeptal mi do ucha a má agrese vyprchávala. Sakra. Blondýnu kryl William a vypadal, že si připadá jako hrdina.

„Mrskla po mě drny! Třikrát! Je nevyrovnaná a labilní!“ vřeštěla jsem. Blondýna za jejich zády znuděně zívala a pročesávala si vlasy. Vysmívala se mi.

„Skylar, jediný kdo tu šílí, jsi momentálně ty,“ upozornil mě Edward a já svěsila paže. Zůstala jsem mu viset na ramenou a nechala se odnést na kraj lesa. Jak pytel mouky. Bez jediné známky pohybu, rezignovaně, odevzdaně, ale…

V jeho voňavé náruči.

U stromu mě sundal a posadil do trávy. William si stále hrál na ochránce a po očku pokukoval po té potvoře. Edward ji ignoroval a sledoval mě.

„Jo, už jsem hodná holka, neboj,“ syčela jsem. Pohladil mě po tváři a usmál se. V tuto chvíli jsem měla vztek na všechny tři. Na blondýnu, která si hrála na oběť. Na Williama, že ji bránil přede mnou. Na Edwarda, že mě klidnil. Největší a nejdivočejší vztek jsem měla ale na sebe. To jsem si však moc nepřiznala. Bylo potupující odsouhlasit to, že jsem se nechala tak lehce uklidnit.

„Kdo jsi?“ obrátil Edward svou pozornost k žirafě.

„Jmenuji se Claudia,“ zatrylkovala a slintala nad Edwardem. V tom okamžiku jsem byla opět na nohou a vrčela.

„Skye, jsi nějak agresivní ne?“ vysmíval se mi William a vrtěl nechápavě hlavou.

„Nech ji, Williame,“ napomenul ho Edward a natáhl ke mně ruku. Nevěděla jsem, co dělat. Zvažovala jsem možnost, předstírat, že napřaženou paži nevidím, ale vidina dotyku s jeho kůží mě neskutečně lákala.

„Skylar,“ pobídl mě a pak se naše ruce zahákly. K mé smůle jen na okamžik, než mě vzal kolem ramen. Claudia si odfrkla, a zkřivila svou malou pusu do příšerné grimasy.

„Těší nás. Já jsem Edward a tohle jsou moji přátelé. William a Skylar. Jsi na našem území, tak se nediv, že si jej střežíme,“ vysvětloval a upíral na ní zrak.

„Omlouvám se, ale mého přítele rozervali a já jsem teď sama. Toulám se tu už několik let. Nevím, kam se podít. Jsem zoufalá a unavená a hladová,“ vzlykala Claudia a mě se chtělo zvracet. William se rozplýval nad chudinkou blonďatou a Edward se jen uchichtl. Claudia znejistěla.

„Co si myslela?“ vyzvídala jsem tiše a Edward se jen znovu pousmál.

„Je dobrá,“ konstatoval a stiskl mi rameno. Mohlo to znamenat milion věcí, jenže já si z toho vybrala jen tu, že lže. Chudák Will jí propadl. Měla ho ve své moci.

„Můžu zůstat tady, pokud vám to nebude vadit?“ prosila a mrkala, jako o závod.

„Jistě, že nebude,“ ujišťoval ji William.

„To rozhodně bude,“ vyhrkla jsem do toho já.

„Není to nejlepší nápad,“ přidal se na mou stranu Edward. William se zamračil a žirafa taky.

„Proč ne?“ dožadoval se vysvětlení William.

„Skylar jí tu nechce, Williame. Nedělalo by to dobře. Jednou by se určitě popraly. Naše Skylar je agresivní a Claudia očividně ráda vyvolává konflikty,“ namířil svůj pohled na žirafu. Ta jen vzdorovitě vystrčila bradu.

„Nevyvolávám konflikty,“ bránila se.

„Mrskla si po mě třikrát drnem!“ vypískla jsem a znovu do mě vjel vztek.

„Koledovala sis o to,“ vracela mi Claudia.

„Těš se, až tě přetáhnu větví, blondýno.“ Už jen ta představa mi dělala dobře.

„To bys nejprve musela nějakou mít.“

„Urvu ti nohu a vyjde to nastejno.“

„Tak dost, vy dvě,“ vložil se do toho Edward a zaburácel hlasem. Lekla jsem se, stejně jako blondýna. Nikdy jsem ho takhle ještě neslyšela křičet. Šel z něj strach.

„Omlouvám se, dámy, ale bylo to nezbytné. Takhle se nikam nedostaneme. Vidíš, Williame? Claudie, přestaň ji dráždit, prosím. Skylar, přestaň jí nadávat do vyschlých větví,“ rozděloval požadavky a já se musela smát.

„Edwarde, ale já jí neřekla, že je vyschlá větev. To si řekl ty,“ bránila jsem se. Žirafa nafoukla tváře a William se zamračil.

„Já? To určitě ne,“ obhajoval se, ale William byl jiného názoru.

„Jo, řekl si to ty, Edwarde. Skylar jí jen řekla, že mezi větví a jejíma nohama není rozdíl. O vyschlých větvích si prvně promluvil ty,“ vrčel.

„Ou,“ vzdychl nervózně Edward, „tak to se ti Claudie moc omlouvám. Nemyslel jsem to, jako Skylar.“ Můj smích sílil a Edwardovy koutky úst se třásly.

„Claudia tu zůstane, vy dva. Je mým hostem,“ rozhodl William a my jen pokrčili rameny. Alespoň dostanu šanci se pomstít. Na víc nečekali a odkráčeli zpět do lesa.

„Děkuju,“ špitla jsem, když už jsem si byla jistá, že ti dva jsou daleko.

„Není zač, ale nemysli si, že to bude takhle vždycky, Skylar. Nebýt jejich myšlenek, nechal bych tě v tom vymáchat, jsi totiž vážně hrozně výbušná,“ poučoval mě. Jen jsem protočila panenky. Sevřel mou hlavu v dlaních a přitiskl mi rty na čelo.

Píchlo mě u srdce.

„Mohl bys…“ zašeptala jsem, ale svou otázku jsem nakonec spolkla. Nedokázala jsem říct, aby to už nedělal. Tahle jeho malá gesta mi zkrásňovala den a nemohla jsem si je odepřít. Nejen, že bych se pak mohla rovnou pohřbít, ale i Edwarda by se to nejspíš dotklo. Můj plán byl stále stejný. Prioritou bylo, aby on byl šťastný. Ne já, ale on. Vše pro mého přítele.

„Provedl jsem něco?“ reagoval na můj tón hlasu vyplašeně, a prohlížel si mě. Jen jsem zavrtěla hlavou a sklopila zrak do země.

„Ne, nic se neděje. Zapomeň na to.“ Jen si povzdychl a stiskl sevření.

„Udělal jsem to zase, viď?“ konstatoval.

„Nemám ponětí, o čem to mluvíš. Nic si neudělal, Edwarde.“ Oči jsem stále zabodávala do země.

„jsi mizerná herečka, Skylar Irwingová,“ zašeptal a objal mě.

Musela jsem to udělat. Musela jsem to říct. Nebylo jiné cesty. Jiné záchrany. Nešlo to. Bylo to nad slunce jasnější. Nešlo to obojí.

„Edwarde, prosím, pusť mě a už to nedělej,“ vzdychla jsem a kus mého srdce se odlomilo. Shořelo na jemný popel, který mě pálil v očích. Jenže žádný vodopád slz se nekonal. Ten žal ve mně zůstane navěky. Jeho zmučená tvář, když mě pouštěl a chápavě kýval. Jeho nešťastné oči, když se díval do těch mých. Jeho úkrok stranou…

Nic mi však neřekl. Jen stál a pozoroval mě. Zírala jsem na strom za jeho zády a zvažovala, co dál. Kdybych mohla, sepsala bych o tom všem tlustou knihu a vypsala se z bolesti, jenže celé by to bylo jen fraškou a ódou na Edwarda. Na něco, co nikdy nebylo mé. A má naděje pro budoucnost s ním? Nulová. Zemřela ve stejnou chvíli, jako nejspíš vzplanula, jen jsem to zaregistrovala až teď. Jednou mě opustí, napadlo mě. Tak proč se s ním nerozloučit hned?

„Já…“ začala jsem a opět skončila. Nedokázala jsem najít vhodná slova pro to, co jsem chtěla říct. Při zvuku mého hlasu na mě pohlédl, „musím se připravit do toho divadla, pokud sis to nerozmyslel.“ Jen se smutným úsměvem přikývl a rukou mi pokynul, abych šla první. Gentlemanské gesto – Edwardovo gesto.

Otázka, proč mi vše bude neustále připomínat jeho, mi visela v hlavě, jako pavučina na půdě a já nedokázala najít způsob, jak ji vymést. Až se mi to povede, budu neskutečně šťastná, protože pak budu moct vychutnat tu příchuť přátelství. Jednou to dokážu, přísahala jsem si, když jsem se navlékala do šatů barvy lila a nasazovala si vysoké podpatky.

„Všechno nejlepší k upířím narozeninám,“ zašeptal mi za zády Edward a podal mi malý medailonek ze zlata. Vyrazil mi tím dech. Tak tohle bude vážně těžké, zasténala jsem uvnitř a navenek se na něj mile usmála…

Psal se stále únor roku 1926…

mé shrnutí

Nomádka - 10. kapitola

Nomádka - 12. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 11. kapitola: