Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noční život: 6. kapitola - Pomozte mi

28.07.2010 (11:00) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6329×

Edward

Máme moře času na to, abychom si vzájemně pomáhali vyplňovat dny věčnosti.

Tedy... Když nás nenapadne žádný lepší způsob, jak je strávit.

Ale já už na dnešní večer plán mám. A Victorii do něj rozhodně nezahrnuju.

***

Nicméně Victorie už mě do toho svého zahrnula. Hravě se mi posadila na klín a chtěla pokračovat v dalším objevováním a laskáním mého těla. Ne, že by to nebylo příjemné, ale zrovna se mi to tak nějak nehodilo. Co nevidět otevřou můj oblíbený večerní podnik a já stále trčím doma. Co když mi do té doby tu holku někdo odvede přímo před nosem? Dal by se uplatit? Asi těžko. Peníze tam mají všichni hosté do jednoho, jinak by si totiž tuto drahou záležitost rozhodně nemohli dovolit. Můžu alespoň doufat, že když je tak zbitá, nikdo o ni nijak výrazně neprojeví zájem…

Byl jsem tak zabraný v myšlenkách, že jen s přemáháním a bez zájmu jsem opětoval Viktoriiny polibky a téměř nepřítomně hladil její tělo, což samozřejmě brzy vypozorovala a znechuceně mě odstrčila.

„Na co sakra myslíš, Edwarde?“

Její hlas byl podrážděný, a taky trochu zklamaný. Ale já dokázal z fleku víc než důvěryhodně lhát. Postupně jsem tuto schopnost vypiloval téměř k dokonalosti.  Přece jsem ji nemohl říct, ač jsem   opravdu chtěl:

„Promiň, ale myslím na jednu ku**ičku ze Seattlu, a dokud se ji zase nedostanu mezi nohy, nebude se mnou řeč. Díky za pochopení."

Místo toho jsem nasadil mírně ustaraný výraz a potřebný tón deprimovaného hlasu.

„To nic, zlato. Jen jsem se asi trochu unáhlil, co se týče dnešního lovu. Mám dojem, že ho nakonec opravdu potřebuju. Nejspíš si půjdu něco zakousnout. Kousek odtud mají problém s přemnoženými pumami.“

Výborné. Lépe jsem to nemohl vymyslet. Mám alibi na celý večer, jenom si cestou musím skutečně něco ulovit, aby mě později neprozradila barva mých očí. Ve Viktoriiných myšlenkách jsem navíc žádné pochyby ohledně mých slov neshledal. To bylo téměř ideální…

Jen kdyby nepřemýšlela, nad tím, že se přidá. Sotva se jí totiž vybavila hutná pachuť medvěda, losa či pumy, otřásla se, ale na místo toho dostala chuť na nějakého ubohého obyvatele Seattlu. To bylo vskutku nemilé. Proč? Protože já měl namířeno stejným směrem, i když za trochu jiným druhem zábavy. Jádro problému spočívalo v tom, že by v Seattlu mohla ucítit moji vůni, a to by nemuselo dopadnout moc dobře… Nejen pro mě.

„Ehm... To není moc rozumné, Vicky. Carlisle nebude nadšený, až uvidí tu karmínovou červeň v tvých očích. Vždyť jsi mu před 14-ti dny slibovala, že už se to nebude opakovat. Dej si říct a  jestli potřebuješ krev, pojď na lov pumy nebo vysoké zvěře.“

Věděl jsem, že tahle nabídka byla docela velkej risk. Co kdyby si opravdu říct dala? V tom případě bych na nějaký večerní podnik s hezkými slečinkami mohl zapomenout. Ale také jsem věděl, že se jí naše strava hnusí.

„Díky, ale nechám si zajít chuť, Ede. Po nějakým smrdutých jelenech fakt netoužím. Ale víš, co bych si teď nejraději dala? Dům je prázdný a jsme tu jen my dva, takže co takhle pár pěkně divokých čísel v ložnici?“

Solidní nabídka. Ovšem já měl dnes chuť ležet v posteli s někým dočista jiným.

„Počkej až po lovu, zlato. Trocha trpělivosti a očekávání ti neuškodí. Budeš vrnět rozkoší, to slibuju!" řekl jsem podmanivě a několikrát ji dráždivě políbil.

Zatvářila se sice mírně nespokojeně, protože neměla ráda odmítnutí, ale když jsem ji sundal s klína a odkráčel ke dveřím, nebránila mi. Věděla, že až se vrátím, bude to stát za to. Slovo jsem totiž vždycky dodržel.

Tak a skutečná zábava může konečně začít…

Bella

Stála jsem před obrovským zrcadlem a kriticky se prohlížela. Ve večerním světle sice všechny podlitiny zdaleka nevypadaly tak hrozně, ale žádný zázrak to nebyl. A co teprve obličej. Pod silnou vrstvou make-upu jsem dokázala skrýt alespoň menší nedokonalosti, nicméně ošklivé monokly dál křičely do okolí – koukni na mě, jsem zbitá jak pes.

***

Noc se neskutečně vlekla.

Měla jsem toho dost. Zdálo se, že mé modřiny jsou pro většinu mužů neviditelné a zbytek klientů to zase rajcuje. Naštěstí to zatím vypadalo, že u baru sedí chlapy, kteří sice mají hubu plnou řečí, ale kasu doma drží žena, takže si mě nejspíš nemohli dovolit.

Frankie stál jako nějaký hlídací pes opodál, pohledem kontroloval všechny svoje holky a občas zakročil, když si nějaký zákazník usmyslel škrtit či nějak jinak ohrozit nějakou z dívek.

Helga už za tu noc byla dvakrát na pokoji a nyní s ní přímo na sedačkách laškovali dva mladí floutci, a to víc než odvážně. Raději jsem odvrátila co nejrychleji pohled a věnovala se jen nalévání alkoholu.

Nebylo to ovšem o moc příjemnější. S každou další sklenicí byli chlapi dotěrnější a dotěrnější, jejich řeči odvážnější a letmé dotyky oplzlejší. Obzvlášť pohled jednoho z nich byl skutečně zneklidňující. Navíc to byl přesně ten typ připlešatělého a obtloustlého chlápka, který se mi hnusil ze všeho nejvíc. A co bylo nejhorší, měl na sobě skutečně značkový oblek, takže ten si mě určitě dovolit mohl. Úlisně a hladově sjížděl každou chvíli moje tělo a netrpělivě se rozhlížel. Zřejmě hledal Frankieho, ale ten právě odešel do patra – nejspíš další problémový zákazník. Ještě, že tak. Nebo bych brzo musela do patra jít taky. A ne sama.

Ale na úvahy nebyl čas. U baru se to začalo chlapy doslova hemžit a já měla co dělat, abych stíhala nalévat. Sotva jsem obsloužila jeden roh, periferním viděním jsem spatřila, jak se odsunuje barová židle na druhé straně. Dnešní večer tu byl skutečně nával. Aniž bych se na nově přísedícího podívala, rovnou jsem se ptala co to bude.

„To je jedno, nalej, co chceš.“

Automaticky jsem se otočila pro láhev s whisky, když v tu jsem rozpoznala ten cizí a zároveň dobře známý hlas.

Cullen!

Seděl tam jako by nic a hleděl na mě s tím svým lehce arogantním a zároveň tak provokativním a sexy pohledem.

„Grázlům nenalévám,“ řekla jsem chladně a láhev položila zpátky.

„Ale, no tak. Nedělej se. Ve srovnání s těmi opilci, co tady před tebou sedí, jsem já ještě relativně neškodný.“

Nemohla jsem věřit svým uším.

„Neškodný říkáš? A kvůli komu mám teď asi na ksichtu tohle?“ vykřikla jsem a ukázala na svůj dodělaný obličej a hlavně ty modrofialové „ozdoby“ kolem mých očí. Nezdálo se však, že by to Edwarda nějak dojmulo.

„Hm, nový stíny?“

Krev se mi začala vařit. Kvůli němu vypadám jak po morové ráně a on místo toho, aby se omluvil, tak ze sebe ještě bude dělat hlupáka. Na to jsem dnes večer vážně neměla náladu.

„Nemám slov. Jsi vážně trapný,“ řekla jsem a odkráčela na druhou stranu baru umírnit pár opilých chlapů, kteří se začali bavit rozbíjením sklenic o police s alkoholem.

„Takhle se s zákazníkem nemluví, to už tě měl naučit ten minulej výprask!“ zakřičel ještě za mnou, ale nezdálo se, že bych se ho nějak víc dotkla. Ještě chvíli mě probodával vyzývavým pohledem, ač já se tomu jeho snažila ze všech sil vyhnout, načež se odloudal někam do tmavších koutů místnosti za mnohem příjemnějšími děvčaty, jak nezapomněl podotknout.

Bylo mi to fuk.

Měla jsem co dělat, abych se vyhnula poletujícím sklenicím a honem jsem zametala střepy pod nohama, které se rychle hromadili. To zase bude spoušť. Frankie mi to nejspíš strhne z platu.

„Už dost! Přestaňte, nebo vás nechám vyhodit z podniku!“ zařvala jsem  jak nejsilněji jsem dovedla, když mi těsně kolem ucha proletěla jedna ze sklenic.

Nevěřila jsem, že by mě skutečně poslechli, a o to víc jsem byla překvapená, když se všichni skutečně zanedlouho uklidnili a pustili se znovu do předchozích činností… Vlastě bych měla říct skoro všichni. Ten úlisný chlápek mě ještě chvíli potměšile pozoroval, ale v dalším okamžiku zvedl jednu z lahví a pustil ji do volného prostoru mezi barové židličky.

„Ups, upadla mi. Za tohle mě přece vyhodit nemůžeš. Ale uklidit musíš, že?“ zeptal se vítězně a oplzlými gesty mě lákal před bar.

Měl pravdu. Za tohle by ho Frankie ven nevyhodil. Ale mně se tam vůbec nechtělo. Bar byl něco jako zeď. Bylo to bezpečí. Vím, možná jsem trochu paranoidní, ale tak nějak jsem ve slovech toho nafrněného plešouna vycítila hrozbu. Navíc ochranka ani Frankie nebyli nablízku a nechat si ty dva zavolat jen proto, že potřebuju zamést střepy před barem a bojím se, mi přišlo hloupé. Vždyť už jsem zametala tolikrát. Od patnácti jsem byla za barem pečená vařená. A zákazníci si nikdy nic nedovolili.

Tak proč by to teď mělo být jiné? Odpověď mi na mysli vytanula sama. Protože teď už jsem přece byla děvka jako ostatní. Ale racionální část mysli mě nenechala ve štychu. Jenže jsi drahá děvka. A dokud si někdo nezaplatí, stejně na tebe šáhnout nemůže.

Jo! Přesně tak.To chce klid. Hlavně člověk nesmí dát najevo strach. Je třeba to co nejrychleji uklidit a zase honem spěchat do relativního bezpečí barového pultu. Úklid. Běžná věc. Tak nač se bát a odkládat to? Popadla jsem odhodlaně koště a smeták a pro jistotu ještě sjela vražedným pohledem dotyčného drzouna, aby si snad nemyslel, že se ho bojím. Zatvářil se skutečně trochu překvapeně, ovšem v další chvíli do sebe hodil sklenku brandy a vypadalo to, že ztratil zájem mě jakkoliv dál provokovat. Skvěle. Stačilo jen neukázat strach a je po problému.  Nebo jsem si to alespoň myslela.

A byla to dost naivní myšlenka…

Když jsem střepy zametla a chystala se je namést na lopatku, ten odporný chlap seskočil z barové židle mrštněji než lasička, prudce mě chytil za pas a tvrdě přimáčkl k baru. V další chvíli se mi snažil dostat pod šaty a  chtivě rozepínal poklopec.

„Promiň, zlato, ale tvého šéfa nikde nevidím a čekat se mi na jeho svolení už nechtělo. Takže dnes to asi bude na účet podniku, co říkáš?“ zasmál se a ostatní u baru se rozjařeně rozchechtali s ním.

Nezmohla jsem se ani na výkřik nebo na obranu. Od Helgy jsem věděla, že je třeba zachovat klid.  Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se všemi možnými způsoby snažit bránit a modlit se, aby mi sakra někdo co nejdřív pomohl. Kde je vyhazovač? Kde je Frankie? Proč tu nejsou, když je někdo potřebuje?  Obvykle zakročí velmi rychle. Nemají rádi, když zákazníci převezmou režii. Tak proč to tolerují teď? Dívají se snad z dálky a perfektně se baví? Rozhodl se snad Frankie, že mi takhle udělí další výchovnou lekci? Začínala jsem být zoufalá.

„Pomozte mi někdo.“ Můj šepot rozhodně nemohl nikdo slyšet. Byl to spíš lítostný povzdech, protože jsem věděla, že mi nejspíš nikdo nepomůže a chlapi u baru pro mě nehnou ani prstem. Spíš naopak. Tahle show se jim totiž líbila. Cítila jsem, jak mi někdo rozepíná vzadu šaty, snad, aby měli okolní diváci lepší výhled a téměř mě ohlušila salva vzrušených a pobavených výkřiků, když má garderoba začala pomalu klouzat dolů.

Mohla jsem se studem propadnout. Ten pupkáč se na mě znovu přimáčkl, (nebo možná spadl vzhledem k stupni jeho opilosti), a chtivě mě políbil na šíji. Bylo to nechutné. Odporné.

 Nezaváhala jsem ani minutu, otočila se jako blesk a uštědřila mu pořádnou ránu do nosu. K mému překvapení se však nezdálo, že by mu to nějak výrazně ublížilo. To já měla pocit, že mám přeražené všechny prsty.

„Tak slečinka nám zlobí!" vykřikl pobaveně ten parchant a jednu "výchovnou" mi vrazil, až jsem sebou třískla znovu o pult. Hlava mě bolela jako střep a okolní dění se mi rozmazalo do jednolité šmouhy. Chlap nade mnou jednal jako smyslů zbavený, strhl mě na zem a už jsem jen vnímala trhnutí látky, potlesk ostatních chlapů a jeho rty na mé bradavce. V rozkroku jsem cítila nepříjemný tlak. Věděla jsem, že se pupkáč snaží dostat dovnitř a chybí mu k tomu už jenom víc místa mezi mýma nohama. Hlavou mi proběhla zbloudilá myšlenka na Edwarda. I on jednal drsně, bezcitně a  hladově, ale jeho polibky byly svým způsobem vzrušující a draždivé. To dotyčný ochlasta byl vyloženě hrubián.

Ale v dalším okamžiku chlap zmizel a já se nějakým způsobem ocitla dva metry od baru. Neviděla jsem před sebou nic, až na něčí záda a ruku, která mě z části bránila z boční strany.

Myslela jsem si, že je to vyhazovač, ale když jsem se snažila upravit šaty, spatřila jsem, že se teprve řítí ze schodů.

A pak jsem uslyšela ten nejkrásnější hlas na světě...

„Jsi v pořádku, kotě?“

Co na tom, že jeho majitel byl nesnesitelný a protivný floutek.

Co na tom, že jestli jsem někomu nechtěla být vděčná za pomoc, byl to Edward Cullen.

Pro tuto chvíli jsem se opíjela jen tím dokonale melodickým hlasem, protože znamenal bezpečí.

Ale... Na jak dlouho?

Tak co? Jak se vám libí 6. dílek?

Asi jste tušili, kdo byl zachránce od prvního okamžiku. Je sice pořád stejně drzý a protivný, ale nenechá ji ve štychu, když ji obtěžuje nějaký prachatý pupkatý host.

Ale nechá si to dotyčný líbit?

A zachraňuje Edward Bellu jen tak z dobroty srdce nebo má i nějaké skryté a sobecké důvody?

A zachrání ji vlastně vůbec? Tak trochu potměšile jsem to totiž usekla hned na začátku:D

A co na to všechno Frankie? Komu nechá Bellu? A nevyhodí Edwarda, když má v podniku neustále nějaké problémy?

Čekejte na 7. díl a ráda si přečtu vaše dojmy v komentářích.

7. kapitola

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noční život: 6. kapitola - Pomozte mi: