Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noční život: 4. kapitola - Zlomená

07.07.2010 (19:00) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5887×

Ale skutečně litovat jsem toho začala, až když se na schodech rozezněly těžkopádné kroky Frankieho…

Pokud ve mně Edward vzbuzoval hrůzu, nebylo to nic proti tomu, když se objevil ve dveřích Frankie. Dokud za sebou nezavřel dveře, jeho pohled nic neprozrazoval. Měl takový ten neproniknutelný výraz hráče pokeru. Stálo mě to spoustu přemáhání, ale odvážně jsem mu hleděla do očí. On sám nemluvil. Sjel od hlavy až k patě moji ručníkovou garderobu, překrvené rty i rozcuchaný účes, načež jeho pohled sklouzl k neustlané posteli i zmuchlanému polštáři uprostřed pokoje a nakonec se zastavil na prázdné lahvičce od pepřového spreje.

„Asi víš, proč tu jsem,“ řekl a téměř mě vraždil pohledem.

„Víceméně ano,“ odpověděla jsem a bojovně zvedla bradu.

„Hm, víceméně? Tak já ti to trochu upřesním. A nebo si to raději zkusíme upřesnit společně, co říkáš?“

Neodpovídala jsem a napjatě čekala, co z něho vyleze. Podle toho jak se tvářil, věděl všechno. Přesto se hloupě zeptal:

„Takže… cos dělala celý večer?“

V téhle otázce zazněla hrozba. Cítila jsem, že se Frankie jen těžko ovládá a nepochybovala jsem, že už teď dobře ví, co uslyší.

„Ehm… No… Takže, když jsi mi řekl, ať se dnes připravím na společnost, tak jsem si šla umýt vlasy, vybrala jsem si sexy černé šaty, zvolila červenou rtěnku a-“

„Dál!“ zaburácel a já věděla, že můj pokus jak oddálit můj trest hloupým tlacháním, zrovna dvakrát nezabral.

„Dole jsem se seznámila s třemi muži. Dva z nich dali přednost ruletě a s třetím, Edwardem, jsem nakonec zamířila ke mně do pokoje, jak sis přál. Já jsem pak šla do koupelny, zatímco on si prohlížel pokoj a-“

„Dál!“

„Mi-mi-milovali jsme se.“ Tyhle slova mi zrovna nešla přes pusu. Pod slovem milování jsem si představila přece jen něco něžnějšího. Raději jsem měla použít výraz jako soulož, sexuální akt nebo pohlavní styk. Zkrátka slova, která postrádají jakýkoliv cit, stejně jako to, co jsem provozovala se svým „prvním“ zákazníkem. Opět mě trochu přepadla lítost nad mým životem a nad způsobem, jakým ho vedu. Ale Frankie nedal mým myšlenkám volný průchod.

„Aha… A myslíš, že ho to milování plně uspokojilo?“ Teď už jeho hlas gradoval do výše. To bylo zlé. Skutečně zlé. Frankie totiž málokdy zvyšoval hlas. A pokud už se tak stalo, muselo ho něco sakra vytočit.

„Na něco jsem se tě ptal, tak sakra odpověz! Myslíš, že ho-to-milování-uspokojilo?“

„Ne,“ kuňkla jsem a s hrůzou pozorovala, jak si rozepíná drahý kožený řemen.

„Co říkáš? Nějak špatně jsem asi slyšel. Nebo snad tvá odpověď opravdu zněla - ne? Protože jestli je to tak, tak se ptám: proč?“ Jeho hlas se nyní podobal bohu pomsty. Zato ten můj se vytratil i se zbývající odvahou. Cítila jsem, jak se mi začaly klepat ruce a nebyla jsem schopná ze sebe vydat jediné slovíčko.

„Nevadí, odpovím si sám,“ zařval, když se mu dlouho nedostávalo odpovědi, prudkým pohybem vytáhl řemen z kalhot a vzápětí mě s ním začal hlava nehlava mrskat.

„Protože-mu-nějaká-děvka-nastříkala-pepřák-do-očí!“

Bolelo to, protože každé slovo, které vypustil z úst zároveň zdůraznil pořádnou ranou, ale také jsem pocítila zvláštní úlevu, že mě „jen“ bije. Když si totiž začal rozepínat pásek, v první chvíli jsem se vyděsila, že chce začít tam, kde Edward přestal. Ale na podobné úvahy nebyl čas. Frankie mě mlátil dál, jako v nějakém amoku. Když už ho bolela ruka, začal do mě kopat a třískat pěstmi. Stočila jsem se do klubka, abych se vyhnula co nejvíce ranám, ale bylo to marné. A bolest byla všudypřítomná. Po jednom zvlášť bolestivém kopanci jsem zaskučela jako raněné zvíře.

„Au, to bolí, už dost, Frankie, prosím, už dost!“ Ale mé prosby se proměnily do nesrozumitelných zvuků, které se mísily s výkřiky a vzlyky, protože Frankie nepřestával a co slovo, to pořádná rána.

„Pro-tebe-už-nejsem-žádný-Frankie!

Odedneška-mě-budeš-oslovovat-pane!

Pokud-se nebudeš-chovat-tak, jak-jsem-ti-řekl, zbiju-tě-jak-psa!

Poškodila-jsi-dobré-jméno-mého-podniku!

Hned-zítra-nechám-odstranit-všechny-spreje-ze-všech-pokojů, a-je-to-jen-tvoje-vina.

Živit-tě-zadarmo-nebudu!

Ještě-někdy-zkus-dát-nohy-k-sobě-a-zlámu-ti-je.

Buď-si-sem-začneš-vodit-hosty-nebo-tě-začnu-ohýbat-sám, aby-sis-zvykla!

Zobat-z-ruky-mi-budeš, holčičko!

Zkus-si-to-ještě-jednou-a-živá-odtud-nevyjdeš!

Ještě-jedna-stížnost-a…“

Co se stane, jestli si ještě někdo postěžuje, už jsem neslyšela. Vnímala jsem jen bolest. Nesnesitelnou bolest. Frankie mě vláčel a smýkal po podlaze jako kus hadru. Co slovo, to rána řemenem nebo pěstí. Už jsem neměla sílu ani křičet, bránit se nebo se prostě jakkoliv pohnout.

A pak se kolem mě rozhostila milosrdná tma. Frankieho řev zmizel a bolest s ním. Tohle byl konec?

Kéž by…

***

„Hele už se probouzí.“

„Zmlátil ji jak psa.“

„Fakt hrůza..“

„Už jsem si myslela, že je po ní.“

„Tolik šrámů...“

„Vypadá jak po autonehodě.“

„Frankie je hajzl!“

„Co vlastně provedla?“

„…tak zřízená.“

„Nějak naštvala zákazníka.“

„Ticho, ticho! Už otvírá oči.“

Hlava mi třeštila a každý z vysokých hlasů se mi zařezával do mozku jako střep. Kdo to mluví? O čem to mluví? Kde to vůbec jsem?

Cítila jsem se nějak divně. Moje tělo bylo tak těžké, nemohla jsem se v něm vůbec zorientovat, ale zároveň jsem cítila každičký kousek.

Snažila jsem se otevřít oči, ale moc dobře to nešlo, nejspíš byly po jedné zvlášť trefné ráně od Frankieho řádně opuchlé.

Cítila jsem, že mi něčí ruce prohmatávají tělo. Nijak příjemně. Spíš jako by ho zkoumal.

Snažila jsem se zaostřit. Ten někdo se mi díval do tváře. A měl zvláštní barvu očí. Takovou má jen jeden člověk, co znám!

„Dej ty svoje pracky rychle pryč nebo ti je urazím, grázle jeden udavačskej!“ Procedila jsem nenávistně mezi zuby, ale i to mi stačilo k tomu, abych poznala, že moje čelist je asi řádně pochroumaná.

„Ale Bello! Co to říkáš, vždyť je to doktor,“ ozvalo se káravě ze strany pokoje mimo mé zorné pole. Že by to byla Helga? Snažila jsem se dál soustředit na to, co říká:

„Nejspíš ji chudinku silně udeřil do hlavy. A vy jděte pryč, slepice. Tohle není kino. Potřebuje odpočívat. Vypadněte!“

Jo, tohle byla Helga. A ta její starostlivost. Nejspíš vyhazuje ostatní dívky. Možná je poslal Frankie, aby se podívaly na odstrašující příklad, co se jim stane,  když nebudou poslouchat.

Nicméně, to teď bylo vedlejší. Mnohem víc mě zajímal ten údajný doktor. Jestli si Edward momentálně hraje na hrdinu, tak přišel pět minut po dvanácté. Bylo mi na nic, všechno mě bolelo a jediné, co jsem si přála, bylo umřít. Vlastně jsem byla strašně zklamaná, že se to Frankiemu nepodařilo... zabít mě.

Znovu jsem se pokusila zaostřit na „doktora“.

A opravdu. Tohle nebyl ten andělsky krásný Edward s ďáblem v těle. Ovšem nedalo se říct, že by tento muž nebyl nádherný. Blond vlasy, bledá pleť, spíš model než doktor a jeho pohled byl tak starostlivý a zároveň vřelý, že to snad ani možné nebylo.

Už dlouho, ba možná nikdy, jsem u nikoho nepostřehla takovou starost o mě. Bylo to tak uklidňující, neobvyklé, krásné. A když se navíc usmál, člověku se chtělo věřit, že už bude jen a jen dokonale šťastný. Vyžívala jsem se v tom úsměvu, koupala jsem se v něm. Byl tak upřímně radostný, že jsem ho nemohla neopětovat a vytlemila jsem se na něj jak sluníčko. Ale asi se mi to moc nepovedlo.

„Pane Bože, tváří se hrozně blbě. To musí být tou injekcí proti bolesti,“ řekla Helga a zkoumavě si mě prohlížela. Lékař na její poznámku nikterak nereagoval a napřáhl přede mě pravou ruku.

„Slečno, kolik vidíte prstů?“

Ach, ten hlas byl ještě krásnější než obličej. Stačilo by, aby na mě mluvil a jsem za chvíli jako rybička.

„Slečno, zkuste se prosím soustředit a řekněte mi, kolik vidíte prstů,“ zopakoval mi otázku a stále před sebou držel nataženou ruku.

Poslušně jsem se zaměřila na prsty. Jeden-dva-tři-čtyři-pět-šest-sedm-osm? Jak může mít nějaký člověk na ruce osm prstů, pokud není křížený s chobotnicí?

„Ehm… omlouvám se, ale asi špatně vidím.“

Doktor jen pokýval hlavou a se znepokojením mi prozkoumal malým světýlkem oči.

„Myslel jsem si to. Nejspíš máte silnější otřes mozku. A taky nalomené žebro. Vykloubené rameno jsem nasadil zpátky, vnitřní zranění naštěstí mohu vyloučit a povrchová jsem ošetřil, jak nejlépe jsem uměl.“

Můj mozek pracoval po lécích příliš pomalu na to, aby se hrozil nad každou položkou na seznamu mých zranění, ale byla jsem si jistá, že asi vypadám hrozně podle výrazu, jakým mě častovala Helga.

Po pár minutách ticha, doktor ukončil mou prohlídku, sbalil si všechna fidlátka zpátky do lékařského kufříku a zvedl se od mé postele.

„No, asi se pro dnešek rozloučíme, nyní vás nechám samotou. Ticho a klid – to je to, co potřebujete.

Udělal jsem vše, co bylo v mých silách. Ale jestli vám mohu radit, měla byste tento útok nahlásit policii. Mohu vám se vším pomoci, pomohu vám sehnat právníka, vystavím všechny potřebné lékařské dokumenty, ale pokud nic nepodniknete, je možné, že příště to může zajít ještě dál a ach… Promiňte mi tu nezdvořilost, ani jsem se nepředstavil. Mé jméno je Carlisle Cullen.“

S nadšením jsem se chystala mému zachránci podat ruku na rozloučenou, ale vzápětí ke mně dolehlo jméno dotyčného – Cullen. Ano! Určitě to byl jeho příbuzný. Ta bílá pleť, barva očí, krása, dokonalost...

Tak jako jsem před chvílí pociťovala neuvěřitelnou vděčnost, nyní byla má nenávist stejně velká. Ruku jsem stáhla rychlostí blesku. Carlisle se nad mou náhlou reakcí podivil. „Stalo se snad něco?“

„Jo, to teda stalo. Víte, kvůli komu jsem dopadla takhle? Proč tu ležím pomalu polomrtvá? To kvůli Edwardovi Cullenovi, říká vám něco tohle jméno?“

Carlisle zůstal stát, jako by do něj blesk uhodil. Chcete říct, že to on vás tak zřídil? Pokud ano, hluboce se omlouvám. Je mi to nesmírně líto, že-“

„Lítost si strčte za klobouk. Edward nebyl spokojen s ehm - mými službami, napráskal to Frankiemu, a ten všechno řeší nejraději pěstmi, takže tady je výsledek!“ řekla jsem a ukázala na sebe.

Carlisle se zatvářil nesmírně bolestně a lítost mu doslova čišela z očí. Nejspíš ho ta informace hodně překvapila. Ale pokud je příbuzný s Edwardem, spíš lituje, že mi kdy navrhl, abych to oznámila na policii.

„Nevím, co říct, slečno. Kdybych jen věděl, že to kvůli mému synovi se vám stalo tohle, tak-“

„Byste se raději ani neukázal ve dveřích, že ano. Vypadněte. A buďte bez obav. Policii nic neřeknu, nechci schytat další nářez.“

Házela jsem po něm nenávistné pohledy, dokud za sebou nezavřel dveře. Jméno Cullen už jsem nechtěla nikdy slyšet. Opatrně jsem se otočila na Helgu. Nejspíš můj výbuch vzteku nebude schvalovat. A měla jsem pravdu. Koukala na mě vyčítavým pohledem a nesouhlasně vrtěla hlavou.

„Tohle jsi nemusela, Bello. Pan doktor Cullen je nesmírně hodný člověk. Adoptoval se svojí manželkou čtyři děti. Nemůže za to, jaký Edward je a to, co udělal, by mu rozhodně neschválil. To, co jsi řekla, ho hluboce ranilo.“

No skvělé, kvůli jeho synovi mě Frankie téměř zabije a Helga se ho ještě bude zastávat. Celý tenhle svět je pořádně nespravedlivý. Opět jsem se nechala unést vztekem.

„A  co má jako být? Co je mi po tom, jestli ho to ranilo? Jestli mu to bylo líto?Kdo se stará o moje city? I já mám emoce. I já cítím bolest. Nejsem jen hračka. A nebo jsem, ale zlomená a rozbitá na tisíc kousků, které už nikdy nikdo neposkládá k sobě. A může za to Edward, takže mi dopřej alespoň tu laskavost a dnes o něm už nemluv. Díky moc. A pořádně za sebou zavři dveře!“

Helga uraženě vypálila z místnosti. To já se zanedlouho uklidnila a s tímto klidným stavem přišly i výčitky svědomí.

Možná jsem to přece jen trochu přehnala. Proč si vylévám zlost na někom, kdo za nic nemůže? Jsem zlá a špatná. Vždyť Carlisle dělal jen svou práci a možná jen díky Helze přišel a pomohl mi. A Helgu jsem vyhnala tak rychle, že jsem se ani nestačila zeptat, jak dlouho jsem ležela mimo, zda se tu objevil Edward a co říkal Frankie, když se tu objevil doktor - vždyť ošetření muselo stát balík.

Všechno jsem zkazila. Volám o pomoc, a když se objeví někdo, kdo je ochoten mi podat pomocnou ruku, odháním jej.

Jsem nemožná. Hloupá. Nesnesitelná. Mám držet zobák a být vděčná, že se vůbec někdo snaží pomoci obyčejné děvce, kterou jsem se stala.

Zahleděla jsem se z okna. Bylo mlhavo a pošmourno. Těžké ocelově šedé mraky přikryly celou oblohu, jako by se ji snažily udusit.

Pro někoho to byl jen jeden ošklivý den. Ale pro mě tohle počasí bylo něčím víc. Vystihovalo celý můj život.

A slunečno asi hned tak nebude.

Tak co? S Frankiem si asi není dobré zahrávat, že?

V další kapitolce se dovíme:

- jestli přišel Edward

- jestli se sháhěl po Belle

- jak se bez ní zabavil.

A možná přidám i jeho pohled na věc, uvidím, jak se mi to bude psát.

A jak to bude vypadat mezi Bellou a jejím "pasákem" - Frankiem?

To je otázek, co? Už jste zvědavé?:D

5. kapitola

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noční život: 4. kapitola - Zlomená: