Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noční život: 17. kapitola - Čas

03.02.2011 (21:15) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4722×

Z minulé kapitoly: Victorie spolu s Frankiem a jeho dvěma kumpány čeká u Cullenů doma, až se ti dva vrátí. Alice sice ví, že Victorie na ně čeká, ale nepodařilo se jí Edwarda zkontaktovat, protože si před nedávnem zničil mobil. Ví, že to domů nestihne včas, ale sedět na zadku se jí nechce. Bella a Edward si navzájem vyjevili city, třebaže převážně tělesným způsobem. Jistě tomu napomohla atmosféra louky i dotěrní mravenci:D. Přesto ani jeden z nich netuší, co bude dál. Pod pojmem vztah si totiž oba dva představují něco jiného… A nebude to nakonec jedno, pokud natrefí na Victorku?

Naposledy, krátce a vášnivě, jsem propletl její jazyk s mým a vzápětí už rozverně vyrazil mezi první stromy. „Drž se pevně, protože tohle bude jízda!“
Jak přesně jsem vystihl budoucí situaci, jsem v tu chvíli ještě netušil...

Viktorie:

Uslyšela jsem překvapené zavýsknutí vzdálené sotva několik kilometrů daleko a energicky jsem vstala.

„Co se děje?“ pronesl znuděně Frankie, který se spolu s oběma kamarádíčky vyvaloval na gauči.

„Vrací se,“ odpověděla jsem stručně.

„Jasně, jasně. Slečna má nějaký šestý smysl, co?“ odpověděl Frankie sarkasticky a ani se nenamáhal vstát.

Přísahám, že kdyby mi v tu chvíli nezavibroval mobil v kapse, zůstaly by na gauči ležet už jen kusy masa, které se kdysi jmenovaly Frankie.

„Omluvte mě,“ procedila jsem chladně mezi zuby a vztekle za sebou práskla vstupními dveřmi. Neměla jsem teď náladu na telefonní hovory, ale jestli se ten zamilovanej páreček plahočí šnečí lidskou chůzí, mám moře času…

„Ano?“

„Ahoj, kotě, co je s tebou? Celej den se neozveš. Jestli potřebuješ píchnout, stačí říct.“

„Víc než lákavá nabídka, Jamesi. Budu o tom přemýšlet.“

„A jak to jde?“

„Nic moc. Tvrdnu tady celý den s těmi hňupy a čekám, až se ty dvě hrdličky vrátí z procházky.“

„To je pech.“

„To mi povídej,“ odvětila jsem mrzutě.

„Jak to chceš vlastně provést? Nic proti, kotě, ale myslím si, že jestli ten tvůj ex uměl číst myšlenky, jsi docela v nevýhodě. Možná by nebylo od věci, kdybych přece jen s Laurentem přijel. Spolu bychom ho vyřídili raz dva.“

„Ne, na něčem už jsme se přeci domluvili. Chci se královsky pobavit. Chci jí vytrhávat vlásek po vlásku, strhávat jí kůži zaživa z těla, trhat prstík po prstíku, zlomit každičkou kůstku v jejím mizerném lidském těle a nechat v ní pár hodin proudit můj jed, aby pocítila ten strašlivý oheň. Nakonec jí vytrhnu srdce a před jejíma očima ho rozdrtím v dlaních.“

„To je všechno pěkné, ale pochybuju, že ti to Cullen dovolí, dokud bude naživu.“

„I já, Jamesi. O to to bude větší legrace. Utrhám mu ruce i nohy, aby se musel dívat, jak Bellu trápím, ale aniž by mohl jakkoliv zakročit.“

„Co když se ti to nepodaří? Co když tě zabije? Máš jen jednu ruku. Dovol mi, abych ti pomohl. Odstraním ho z cesty. Ta holka mě absolutně nezajímá, je jen tvoje, ale přenechej Cullena mé maličkosti. Taky se rád pobavím. Věčnost je někdy vskutku nudná.“

„Nepotřebuju tvoji pomoc. Zvládnu to,“ odvětila jsem chladně.

„Možná, ale děláš si to zbytečně složitější. S námi by tomu bylo naopak.“

„Nesmysl. Ty i Laurent se neumíte v přítomnosti člověka ovládat. Zlikvidovali byste ji příliš rychle a příliš mírně. Vlastně by se vám to nemuselo podařit vůbec. V blízkosti té holky a  její krve zcela zapomenete na nebezpečí, které Edward představuje. Dostal by vás bez nejmenších problémů.“

„Podceňuješ nás,“ zavrčel mi James do mikrofonu.

„Vy podceňujete jeho, Jamesi. Po mém boku nikdy nestál slabý druh. S Edwardem to nebude lehké, ale já znám jeho slabé stránky narozdíl od vás. Takže drž emoce na uzdě a zůstaň s Laurentem kde jsi. Minimálně do rána mi nelezte na oči..“

Podrážděné vrčení mi bylo dostatečnou odpovědí. Dráždila jsem jeho mužské ego a řádně shazovala jeho sebevědomí. Možná bylo potřeba mu ho zase trochu zvednout.

„Chápu, že máš o mě strach. Uvědomuji si, že mě Edward může zničit. Ale já mám něco, co on postrádá. Nezájem o druhé a absolutní bezcitnost. Nedokázal by mě zabít, aniž by to desetkrát zvážil. Nedokázal by mě popravit na místě, jako bych to bez výčitek, bez váhání dokázala já. A na to spoléhám. Na ten jediný moment jeho zaváhání. To bude moje záchrana a jeho konec.“

Dlouhé mlčení mi napovídalo, že James stále není přesvědčený o mé pravdě a upřímně, začínalo mě to nudit. Nebyla jsem ničí majetek, abych se někomu musela zpovídat ze svých úmyslů nebo ospravedlňovat své jednání. Věděla jsem, že pokud budu skutečně s Edwardem bojovat, je jen malá šance, že to oba přežijeme. Vlastně spíše nereálná. Neexistovalo nic, co bych ještě nezkusila, abych nemusela zabít někoho tak dokonalého, jako byl on. Sváděla jsem ho, předstírala, že ho miluji, a pro jeho tělesné blaho dělala první poslední. Když to nešlo po dobrém, snažila jsem se z našeho života odstranit tu děvku, opět bez valného úspěchu. A taky jsem přemlouvala, prosila, hroutila se a hrozila, leč marně. Možnost, jak získat Edwarda zpět, zkrátka už neexistovala. Ale copak jsem mohla jen tak odejít a nechat ho jiné? Copak bych dokázala hrdě odkráčet, když mi ho přebrala mizerná lidská děvka?

„Hele, Jamesi. Ona zničila všechno, co jsem si tak pracně desítky let budovala. Zaplatí za to, zemře, a to mou rukou. Chci, aby v posledním okamžiku pochopila, že nic na světě mě nedokáže zastavit, a už vůbec ne Edward, pokud se jednou rozhodnu zabíjet. Uznej, že v tomto případě by bylo ubohé přijít s někým v záloze. Nemělo by to ten patřičný efekt. Navíc Edward by mohl pojmout podezření, že se cítím příliš slabá a nejistá, když si přivedu posily. Zajisté chápeš, že takové zesměšnění bych nedokázala ustát. To raději zemřu.“

„Ale Viktorie-“

„Už dost! Nemám ti co víc říct. Jednej podle mých instrukcí, nebo táhni k čertu. Nesnáším dotěrné osoby, a ty jsi na nejlepší cestě se jednou z nich stát! Až bude po všem, ozvu se. Sbohem.“

Nasála jsem vzduch.

Vítr ke mě zavál lahodnou vůni krve a navíc vál od Edwarda. Štěstí mi přálo. Neucítí mě a ani mě nečekají. Co víc bych si mohla přát.

V krku mě začalo příšerně pálit. Možná nebylo od věci si dát svačinku.

„Hele, Frankie, pošli mi jednoho z tvých hochů, potřebuji tady s něčím píchnout.“

Slyšela jsem jak jeho poskokové nesouhlasně brblají, častují mě sprostými přízvisky a osočují jeden druhého. Nakonec však Frankie jednoho z nich vykopal z pohovky a podle těžkopádných kroků jsem poznala, že dotyčný je ve skutečně nerudné náladě.

Kdyby věděl, co ho čeká…

Znechuceně jsem od sebe odhodila tělo. Nemělo už v sobě ani kapičku krve a já přitom chtěla víc. Jak mrzuté. Vstala jsem a setřepala ze sebe jehličí. Bylo moudré a praktické ho zabít mezi prvními stromy a z dohledu těch hlupáků, ale zase bude mnohem složitější Frankiemu vysvětlovat, kde je jeho kumpán a proč mám ruce od hlíny. Vlastně… Proč já bych měla něco vysvětlovat? Rychle jsem ho zahrabala pod zem a vzápětí už si v koupelně drhla ruce. Frankiemu můžu namluvit, že si ten hlupák odskočil… Mé myšlenky přerušilo další vyděšené zavýsknutí, které se neslo vzduchem. Nejspíš s ní přeskakoval řeku, a to znamenalo jediné, během několika vteřin jsou tady.

Tedy byli by… Kdyby ji nepostavil na zem a nepokračovali od řeky lidskou chůzí. Neskutečné! Dělají mi to snad naschvál? Byli tak blízko a přitom stále tak daleko.

I když… Stačilo pár skoků a byla bych u ní.

Jak rychle bych jí dokázala zlomit vaz, utrhat ruce, zabít, rozcupovat, zlikvidovat a smazat tak z povrchu zemského…

Jed se mi začal hromadit v ústech a instinkty predátora se probudily.

Z hrdla se mi vydralo divoké zavrčení, ale ovládla jsem se, protože trpělivost přináší růže...

Alice

Nervózně jsme přecházeli po letištní hale. Bylo zbytečné chvátat domů. Nestihneme to, ať už bychom běželi po svých, řítili se autem nebo si zaplatili soukromé letadlo. Ale všechno bylo lepší než tvrdnout dál v Kanadě, zatímco ve Forks se odehrává krvavá řež.

Byla jsem rozpolcená. Jedna moje část měla chuť se svézt na podlahu a čekat jen tupě na výsledek, zatímco druhá se toužila rozběhnout s větrem o závod směrem k Forks. Sám Edward mi sice zdůrazňoval, ať domů nejezdíme, že to zvládne, ale copak jsme ho mohli poslechnout? Proto teď Esme držela v rukou lístky na poslední večerní letadlo a nevědomky se s nimi ovívala, Carlisle propočítával letový čas a cestu ze Seattlu domů, Emmett nepřítomně sledoval skupinku lidí opodál, Jazz stál za mnou jako nějaký ochránce a Rosalie si mě měřila hněvivým pohledem. Bylo to snad poprvé, kdy mi dávala za vinu něco, co nebyla moje chyba. Já jenom viděla budoucnost, nevytvořila jsem ji, což Rose zřejmě nedokázala pochopit a rozzlobeně klepala podpatkem o mramorovou podlahu. Tomu se říká rodinná idylka, jen co je pravda.

„Stejně to nechápu,“ prolomila Rose tíživé ticho. „Kdy se z mého arogantního a sobeckého bratra stal hrdina, který brání nevinné lidské oběti? A proč to dělá? Bude z toho problém tak i tak, jak nám Alice naznačila. Buď zemře ta holka i Edward, nebo oba budou nesmrtelní. Navíc, rovný rovného si hledá a já zrovna netoužím po kopii Edwarda v ženském vydání. Někdy, tedy spíš po většinu času, je Ed dost nesnesitelný, jestli mi rozumíte.“

Carlisle se na ni přísně zadíval, ale neřekl nic. Přesto, že jsem neuměla číst myšlenky, věděla jsem, co si myslí. Jeho čistá a nesobecká duše se tetelila blahem, že Edward našel svoji osudovou lásku, i když si uvědomoval i možnost tragického konce…

Jenže o osudové lásce jsem já osobně nebyla přesvědčena. Kdykoliv jsem jen letmo nahlédla do budoucnosti s úmyslem zjistit něco o jejich vztahu, nebylo to dvakrát růžové. Zdálo se, že Bella sice touží po Edwardovi, zřejmě ho i miluje, ale zároveň tu nebyl jediný náznak, že by kdy uvažovala o soužití ve svazku manželském. A upírství ji taky zrovna dvakrát nelákalo. Proto mě o poznání víc děsila vize budoucnosti, kde se upírem stát může. Očividně by se s tím jen těžko srovnávala, nehledě na to, že novorozený upír je sám o sobě problém, natož upír, který upírem být nechtěl… Ach, horší už to vážně být nemůže, pomyslela jsem si, aniž bych tušila, jak šeredně jsem se pletla...

Bella

Kráčeli jsme směrem k zadnímu vchodu domu. Mlčeli jsme a nejspíš bychom mlčky došli až domů, kdyby se Edward nesnažil ticho nějak přerušit.

„Ehm... Tak co? Ještě jsi nepukla zvědavostí, co s náma dvěma bude dál?“

Zadívala jsem se mu do očí a pouze nepatrně potřásla hlavou a rameny. Možná bylo lepší nedávat najevo nic dřív, než se sám vyjádří. Neukazovat touhy a přání, dokud on sám neřekne vlastní stanovisko.

„Fajn, nikdy mi nešli slovní projevy, takže to nebudu protahovat. Přemýšlel jsem a došel k závěru, že tě chci víc než koholiv jiného. Nedokážu bez tebe být a jestli cítíš to samé, mohli bychom být spolu. Navěky.“

Uff, navěky? To je na začátek trochu silné slovo, pomyslela jsem si, ale nahlas neřekla nic. Představovala jsem si spíš nějaké takové to nezávislé chození, návštěvy, bláznivé hodinové telefonáty a společné víkendy. Jenže jak se zdálo, Edward měl trochu jinou představu o našem vztahu, a to s mnohem většími závazky než jsem si myslela.

„Moje rodina tě určitě příjme, nebude jim vadit, kdo jsi  a novorozenou bez problému partička upírů, jako jsme my, zvládne. O tom jsem přesvědčen!“

„Ehm… Edwarde-“

„Nedělej si starosti, nedovolím, abys někoho zabila. Budeme tě držet v bezpečné vzdálenosti od lidí a okolního světa. Nepotkáš živou duši, to ti slibuji. Naučíš se bravurně lovit zvířata. A uvidíš, jakou budeš mít sílu. Dokázala bys pak Viktorii bez problémů roztrhnout jak hada-“

„Ale já-“

„Jo, jasně, proměna není zrovna procházka růžovým sadem. Je to hrozné, ale jsou to jen dva nebo tři dny. Za věčný život to stojí. A pak teprve uvidíš, co dokážu v sexu. Nebudeš chtít, abych skončil. Nebudeš svázána žádnými lidskými potřebami a jako upír si užiješ dvakrát tolik rozkoše.“

„To si nemyslím, protože-“

„Ale ano, zdaleka už nebudeš tak… Rozbitná a uvidíš, co pak dokážou moje ruce a další části těla. Budeš křičet, abych nepřestával. Budu laskat, líbat a rozmazlovat každou částečku tvého nového nesmrtelného a dokonalého těla,“ pronesl Edward a přitiskl si mé horké tělo na své. „A budeš nádherná, vím to!“

Ucítila jsem tlak z jeho strany v oblasti rozkroku a vzápětí už mi rozepínal košili, kterou mi před tím půjčil, když roztrhal mé vlastní oblečení. Ovšem já byla rozpolcená. Na jednu stranu jsem se chtěla poddat jeho slibům, jeho malování šťastné budoucnosti a vzrušení, které se ve mně vzmáhalo při každém jeho dotyku. Na druhou stranu jsem tušila, že zde dochází k obrovskému nedorozumění. Neposlouchal mě, nechtěl mě pustit ke slovu, ale to bylo špatně. Zkusila jsem to ještě jednou a ze všech sil se snažila vymanit z jeho kamenného objetí, abych byla schopna souvisle a rozumně uvažovat.

„Edwarde, ne!“ Pustil mě.

„Co ne?“

„Já to nechci.“

„No dobře, tak se nejdřív půjdeme umýt, dám ti masáž a zkusíme to v komfortu mé ložnice, jestli ti jde o to, že je všude jehličí a máš na zádech šmouhy od trávy. I když jsou to zbytečné obavy. Pro mě jsi krásná a přitažlivá v každém okamžiku dne.“

„O to nejde, Ede. Nemyslím tím, že teď nechci sex. Já… Neříká se mi to lehce, ale nic z toho, co mi nabízíš, nechci. Nechci být do pár týdnů krvelačnou příšerou.“

Edward mě sjel zmateným pohledem a velmi nejistě se otázal: „Jak… Nechceš?“

Bylo těžké vysvětlovat upírovi, proč chci zůstat slabým člověkem. Litovala jsem, že jsem  s tím vůbec začínala a prostě jen slepě nepřikyvovala, ale už nešlo couvnout.

„Podívej se, Edwarde. Líbíš se mi, jsi neskutečně chytrý, krásný, milý, sexy. Prostě dokonalý po všech stránkách a já samozřejmě chci, abychom tvořili pár. Přeju si to z celého srdce. Ale-“

„Ale?“ Edwardův hlas byl zvláštně zlomený.

„Nečekala jsem, že se musím stát upírem, abych s tebou mohla žít. Já se jím totiž nechci stát. Ne teď,“ dodala jsem rozhodně a pozorovala, jak se jeho zmatený výraz mění v dočista nechápavý.

„Vím, že to zní bláznivě, ale snaž se mě pochopit. Nikdy jsem nežila v tak úplně normálním světě, jak jistě víš. Nezažila jsem to, co jiní lidé, a pokud se ze mě stane upír, zřejmě už ani nezažiju. Ráda bych získala zpět to, co jsem mohla kdysi mít. Přátele, školu, promoci, první vlastní byt a možná i obyčejnou práci, rozumíš?“

„Popravdě? Ani moc ne,“ odvětil Edward chladně. A oba jsme se pomalou chůzí vydali opět k domu, abychom nějak zaměstnali ruce a nohy. Zkusila jsem to znovu a nervózně se prohrábla ve vlasech.

„Chci tím jen říct, že… Ještě jsem ani nezačala žít, a ty už mi chceš život zase brát!“

„Ale takhle to vůbec není, Bello!“ namítl Edward trochu přísněji než bylo potřeba, jako by snad káral malé nezvedené dítě. „Já chci, abys žila. Navíc věčně a se mnou. Nabízím ti to, za co by jiní dali všechno. Nabízím ti krásu, nadpřirozenou rychlost, sílu, dokonalé smysly, věčný život a nezměrné bohatství, které já a moje rodina vlastní. Myslel jsem, že jako pár chceš sdílet zážitky a vzpomínky společně. Samozřejmě jsem netvrdil, že tě proměním teď, hned a na místě. Ale měsíc se mi zdá dostatečný pro rozloučení s lidským světem. Myslel jsem, že chceš stát po mém boku, protože já chci stát po tom tvém a na ničem dalším už nezáleží.“

Na poslední větě se mu hlas zlomil, a to jak bolestí, tak nefalšovaným vztekem. To jsem nechtěla. Nechtěla jsem se hádat a zkazit tak tento krásný den. Nechtěla jsem ho zarmoutit, ale zároveň jsem nesnesla, že budu žít život, který si přeje někdo jiný. Nemůžu se tak rychle rozloučit s lidstvím, jen proto, že teď tvoříme pár. Navíc upírem už bych byla navždy, ale vztah  navždy přetrvat nemusí. 

„Edwarde, prosím. Nechtěla jsem tě ranit, ale potřebuji, abys znal mé obavy, přání a pocity. Ráda budu jednou po tvém boku jako rovnocenná partnerka, ale… Potřebuji víc času, nejsem zkrátka připravená. Myslela jsem, že začneme pomaleji. Ale, abych byla upřímná, tohle tvé naléhání je poněkud sobecké, takže mě nenuť být něčím, co v tuto chvíli nechci... Jednou chtít budu, slibuju. Jen buď prosím trpělivý.“

„Nevím, jestli chci být trpělivý,“ zavrčel Edward a jediným pohybem urazil tlustou větev na jednom ze stromů, které jsme míjeli. Byl jako dítě, kterému rodiče odmítají koupit v supermarketu požadovanou hračku.

„Tak se mě snaž alespoň pochopit. Jsi hrozně unáhlený. Není to tak dlouho, cos mnou opovrhoval a pomalu mě nemohl vystát. Teď zase toužíš jen po tom, abych byla stále jen s tebou a tím, čím jsi ty sám. Proč musíš vždycky zacházet do extrému?“

Edward zavřel oči, několikrát se zhluboka nadechl a pokusil se mluvit vyrovnanějším, nicméně pořád stejně naléhavým tónem, přičemž se mi odmítal podívat do očí.  „Hele, Bells. Omlouvám se, stačí? Nechtěl jsem tě nutit nebo vyděsit. Mám o tebe prostě strach, to je celé. Netušíš, jak moc jsi zranitelná. Může přijít nemoc, nehoda, smrt. Může ti ublížit jiný upír! Určitě víš, kterého mám v první řadě na mysli. To, že tu není teď, neznamená, že tu nebude zítra. Samozřejmě tě budu bránit tak dlouho, jak to jen půjde. Ale nemůžu tě bránit věčně, protože to zkrátka nedokážu. Jednou vyhraje ona a co pak? Dovolíš, abych si vyčítal tvou smrt do posledního dne věčnosti? Abych se utápěl v zoufalství, že jsem přišel o to jediné, co je mi drahé?“

Citové vydírání, to mi k tomu všemu fakt chybělo, pomyslela jsem si, ale nehodlala jsem to ještě vzdát.

„Pokud mám zemřít, tak zemřu, Edwarde. A to, že budu upír, by na tom nic nezměnilo. Hádám, že se při tom tvá ex jenom víc nadře.“

„To sis mohla odpustit, Bello!“

„Víš co? Tohle nikam nevede. Probereme to později doma.“

„Máš pravdu, nechceš slyšet moje pádné argumenty a přání-“

„A ty nechceš respektovat moje, Edwarde!“ Hlas mi opět začínal gradovat a Edward na tom byl podobně.

„Protože tvá přání jsou nereálná. Nemůžeš už nikdy žít normální život, pokud jednou poznáš náš svět, rozumíš? A i kdyby, Viktorie -.“

„No jistě, Viktorie sem, Viktorie tam. To se ti najednou hodí do krámu. Proč nemůžeš počkat alespoň rok, dva? Dát mi alespoň tento kratinký čas?“

„Protože ten čas nemáme, proto! Ale budiž, dejme tomu, že kolem tebe budu běhat jako hlídací pes a Viktorii k tobě nepustím, získáš falešný pocit bezpečí a tak dále. Kdy se v takovém případě uráčíš k přeměně? Posuneš o rok, posuneš o dva a za chvíli je z toho let padesát. A jestli si myslíš, že pak budu přeměňovat nějakou starou grácii, tak na to zapomeň. Na vytahaná prsa až k teplákům si zvykat nehodlám!“ Stanuli jsme před domem.

„Pokud to vidíš takhle, tak asi nemá cenu tvořit pár!“

„Konečně se na něčem shodneme!“

„Ty povrchní parchante!“

„Hlupačko!“

Byli jsme od sebe sotva několik centimetrů a z očí nám oběma šlehaly pořádné blesky. Mimovolně jsem napřáhla ruku. Nejraději bych ho uhodila do obličeje, aby zmizel ten jeho arogantní (a mnou tolik nenáviděný) výraz, ale věděla jsem, že to je k ničemu, jsem moc slabá.

„Klidně to udělej a ulev tak alespoň svým trapným lidským emocím, když už se na nic jiného nezmůžeš,“ naváděl mě posměšně on, když si všiml napjaté ruky. Drze nastavil tvář.

Udeřila jsem ho, jak jsem dokázala nejsilněji a v ruce mi nepříjemně zakřupalo. Edward však nedal nikterak najevo, že by zaregistroval políček či mé bolestné vyjeknutí.

„Už jsi mě jako praštila?“ zeptal se pohrdavě. „Vidíš, kdybys byla upír, tak bych se ptát nemusel. Cítil bych to. A to teď nemluvím jenom o této ráně, ale o všem, co jsme spolu dělali.“

Do očí mi vhrkly slzy. Už byl moc krutý.

„Ale, ale. Ty jsi to křehké lidské stvoření rozplakal, to se dělá?“ Vysoko postavený hlas, až příliš reálný na to, abych si jej vymýšlela, se mi ozval za zády. Victorie!

Edwardovi v tu chvíli z očí zmizel veškerý vztek a když na mě znovu pohlédl, byla v nich ta stará něha a zároveň panický strach o mou osobu. Viktorie pokračovala:

„No, pokud necítíš úder od Belly, trochu jí pomůžu, když dovolíš.“

A než jsem se nadála, ozvala se silná rána a v další chvíli Edward šílenou rychlostí narazil do stromu, který zapraskal a spolu s ním se zhroutil na zem. Victorie okamžitě stála vedle něj.  Obkročmo se na Edwarda posadila, svou rukou mu chtivě přejela po nahé hrudi a zastavila se až u pásku kalhot, jako by snad váhala, jestli nemá zabíjení odložit na neurčito a raději pokračovat v laskání.

„Hm, pamatuješ? Já  nahoře… To byla naše oblíbená poloha.“

Edward zatřepal s hlavou, aby z ní dostal kousky kůry a třísek, ale v dalším okamžiku už Viktorii chytil pod krkem a vrátil jí stejnou měrou, když ji poslal proti jinému stromu.

„No, tak teď si polohy trochu vyměníme. Bohužel pro časové vytížení nemůžu být nahoře, ale tahle borovice mě mile ráda zastoupí,“ pronesl Edward škodolibě a s ohlušující ranou shodil na malátnou Viktorii jeden z největších stromů v okolí domu. Dopadl jí přímo na hřbet, načež zcela zmizela pod tlustým kmenem, který plnou silou uhodil o zem.

Bylo to děsivé. Ale mnohem děsivější byl skřek, který se vydral zpod kmene borovice a v další chvíli se z větvoví začala lámaně plazit Viktorie. Byla  strašidelná. Vlasy jí trčely všemi směry, zlostně vrčela a rudá v jejich očích vypovídala o skutečně nepěkném rozpoložení.

„To nebylo zrovna zdvořilé, Edwarde,“ zasyčela zlověstně a v další chvíli už se v plné síle tyčila před námi. „A navíc, co si o tom pomyslí hosté? Házet na bývalou přítelkyni borovice?“

„Jací hosté?“

Zeptal se zaraženě Edward a po pobídnutí Viktorie se zběžně podíval doprava, kde stál celý zkoprnělý Frankie a jeden z vyhazovačů. Bezmyšlenkovitě jsem Edwardovi stiskla ruku. Když mě nezabije Viktorie, bude to Frankie. Věděla jsem to a strach mi plnou silou sevřel mé divoce bušící srdce.

Edward

Tak tohle byla rána pod pás. Copak jsem mohl Bellu bránit upíří silou a rychlostí, když tu byli další lidé? Nevědomky si podepsali rozsudek smrti, když se spojili s Viktorií. Jak mohli být tak naivní? Copak věřili, že jim Viktorie Bellu nechá? Na další přemítání jsem ovšem už neměl čas. Viktorie si očividně s utajením hlavu nedělala a opět jsem cítil, jak letím vzduchem. Nestačil jsem však ani dopadnout a má drahá ex už mě držela pod krkem, aby mě v další chvíli přirazila k nedalekému balvanu.

„Ta mu dává,“ vykřikl pobaveně a zároveň šokovaně Frankie, ale v příštím okamžiku už si to štrádoval k Belle. „Necháme ty dva, ať si hrají a pojedeme domů, co říkáš, zlato? Stýskalo se ti po mně?“

Frankieho tvrdý hlas mě znovu navrátil do reality. Fajn, konec legrace. Létání vzduchem a narážení do všeho kolem bylo sice nesmírně zábavné, ale práce nepočká. Vyskočil jsem na nohy konečně připraven Bellu patřičně bránit. Elegantně jsem se vyhnul kopu, který pro mě Viktorie připravovala, jediným skokem se přenesl přes poskoka, kterého si Frankie vzal sebou, a v dalším momentu už jsem toho mého človíčka třímal v náručí.

„Obávám se, Frankie, že Bella nikam nepojede,“ pronesl jsem, jak nejhrozivěji jsem dokázal, a počastoval ho výhružným pohledem. Na okamžik jsem zalitoval dnešního lovu. S černýma očima by moje slova měla mnohem větší váhu.

„A to jako proč? Nějaký sotva dvacetiletý usmrkanec si to usmyslel a já si z toho mám sednout na zadek?“

„Přesně tak,“ odvětil jsem chladně a ladným pohybem mu podkopl obě nohy, zatímco v další chvíli už jsem se řítil i s Bellou lesem. Pokud však uměl někdo běhat rychleji než já, byla to Viky… No dobře, přiznávám. Byl to každý upír, který na rozdíl ode mě nemusel v náručí svírat křehkého člověka.

Vydržel jsem jí uhýbat ještě dobrou minutu, ale pak... Jediným skokem mi ta zrzavá mrcha přistála na zádech a prudce trhla mou hlavou. Nebylo to tak prudké, aby ji urvala, ale stačilo to na to, aby se mě na několik minut zbavila.

Zlomení vazu…

Totiž bylo vážně…

Chytré…

Padl jsem na kolena

„Edwarde!“  Vyděšený hlas Belly se rozlehl lesem a já ucítil prázdnou náruč.

Chtěl… Chtěl jsem jí ujistit, že to nic není. Pouze to upíra vyřadí na minutku z provozu. Jen  už jsem jaksi nedokázal zformulovat slova. Podivné.

„Pak za námi přijď, Edí. Budu tě netrpělivě očekávat,“ ozval se podmanivý hlas jakoby z velké dálky.

Zatmělo se mi před očima…

Když jsem se znovu probudil, v lese už byla mnohem větší tma, než jsem čekal. Nasál jsem vzduch do plic a snažil se tak vycítit moji Bellu. Musí teď být z Viktorie strachy celá pryč. Tohle jsem vážně nezvládl. To je taky nápad, otočit se k nepříteli zády. Jasper by mi za to utrhl hlavu. A když už jsme u toho trhání hlav, proč to Viky nedokončila?

Když mi zlomila vaz, bylo už lehké hlavu oddělit od těla a rozcupovat zbytky mého těla. Za deset vteřin by neměla co dělat.

Pravdu jsem však znal již v okamžiku, kdy jsem si položil onu hloupou otázku. Chtěla si hrát. Chtěla mít ve svém nekonečném životě nějakou zábavu a kdyby mě zabila okamžitě, neposkytlo by jí to tolik potěšení, jako když mě zabije později a pomalu. Hodně pomalu.

Jenže to se jí nepodaří. Tohle byla její první a zároveň poslední příležitost se mě zbavit. Podruhé už se na lopatky položit nedám. V mžiku jsem stál znovu na nohou. Od mého vnitřního rozhovoru utekla sotva setina vteřiny a já už se opět blížil k domu. Zvláštní. Mohla se ukrýt na mnou neznámém místě, mohla Bells odvést neznámo kam svým autem, ale to ona ne. Vybere si náš dům, přesněji nejspíš obývák, a postříká to tam všechno krví těch lidských nešťastníků, kteří si mysleli, že je Viktorie jen zhrzená milenka. O tom, že je to i krvelačné monstrum už se jim jaksi zapomněla zmínit. Jak „nečekané“ od mé bývalé partnerky.

Vyšplhal jsem se na jeden z posledních stojících stromů u domu a zahleděl se do okna. Přesně, jak jsem předpokládal. Bella ležela schoulená v rohu pokoje. Tvář měla ošlehanou od větví, na těle se jí začaly vybarvovat modřiny a její rameno bylo v trochu nepřirozené poloze, takže nejspíš vykloubené. Nicméně jinak se zdála v pořádku. V druhém rohu seděl k smrti vyděšený Frankie a Viktorie se mezitím na Esmeině stole věnovala další svačince.

Podle myšlenek jsem věděl, že nemá žízeň. Dělala to pouze pro to, aby ty dva vyděsila k smrti. Zbytečně prodlužovala utrpení ubohého Frankieho společníka, při každém loku mu zarazila prsty do masa jak do tvarohu, v pravidelných intervalech mu lámala žebra i další kosti v těle, a čím víc ten nebožák křičel, tím náruživěji se věnovala jeho mrzačení. Nakonec vyrvala z jeho těla srdce a hodila ho po Frankiem. Trochu klišé, abych řekl pravdu. I když Viktorie si vždy potrpěla na dramatičnost.

„Budeš další,“ zašeptala Frankiemu s úsměvem do ucha, zatímco mrtvolu jeho kamaráda táhla k oknu a zanechávala za ním  tlustou krvavou šmouhu.

Měl jsem dojem, že se toho Frankie ani nedožije. Už teď byl bílý jako stěna, pološílený pohled upíral na krev před sebou, kýval se dopředu a dozadu a celkově jeho vzezření vypadalo jako pět minut před smrtí. Kam se poděl ten sebevědomý hrubián? Ten tvrdý a nekompromisní boss? Místo něho tady zůstal jen uzlíček  nervů se slzami v očích. I jemu jsem zběžně přečetl myšlenky…

Seděl v autě a sebevědomím zrovna nešetřil, když ukazoval Viktorii svou zbraň, když se chvástal, jak mě bez problémů donutí Bellu vydat, jak Viky považoval za slabou rozmazlenou slečinku, která by se perfektně hodila mezi jeho děvky. Ale teď už ničemu nerozuměl, litoval se a věděl, že zemře on i Bella, protože Viky nebyla ta, za jakou ji měl. Byla něčím, o čem byl přesvědčen, že existuje jen ve filmech. Přál si, aby to byl sen a také si kladl otázku, kam jsem se poděl já. Při pohledu na Bellu se slzami v očích usoudil, že mě Viky zlikvidovala. Bells na to měla nejspíš stejný názor.

Hlupáček. Copak nevěděla, jak těžké je zabít upíra?

Viktorie vyhodila mrtvolu s takovou lehkostí jako sáček s odpadky a znovu se otočila do místnosti. Zvažovala, s kým si bude hrát teď. Nakonec neodolala a sedla si k Belle do koutku jako nějaká její kamarádka. Dobře, tohle už bylo trochu děsivé.

„Ale no tak, zlato, nač ty slzy? Šetři si je, protože je budeš později potřebovat. A Edwarda ještě uvidíš, žádný strach. Tím zlomením vazu jsem ho tak maximálně naštvala. Bez obav, bude tady každou vteřinou.“

Bella zvedla k Viktorii oči, ale nijak nedala najevo, jestli jí věří. Pouze jí věnovala pohrdavý pohled. Viktorie to k mému překvapení ignorovala. Vlastně se zdálo, že se baví.

„Podívej se, Bello, vím, že mi nevěříš, ale nehodlám tě tady ujišťovat o opaku, protože tvůj drahý Edward tu bude každou vteřinou. Slyším ho. Už nějakou dobu se totiž baví naším pozorováním, víš? Takže než se uráčí přijít, zahrajeme si takovou hru, abychom si ukrátili dlouhou chvíli, co říkáš? Určitě ho ta hra zaujme,“ pronesla krutě a upíří rychlostí si přitáhla Bellinu zdravou ruku k sobě. Vyděsila ji tím k smrti a mě zrovna tak. Věděl jsem, co chce udělat. Tak jako se na kopretině trhají okvětní lístky, když si klademe závažnou otázku, Viktorie začala Belle stejným způsobem lámat prsty.

„Přijde?

Nepřijde?

Přijde?

Nepřijde-“

V tom okamžiku už jsem stál před ní, aniž jsem tušil, jakým způsobem jsem se tam vlastně dostal a z hrdla se mi ozvalo výmluvné zavrčení. Vilktorie si mě změřila posměšným pohledem a dřív, než jsem mohl cokoliv udělat, sáhla po posledním prstu na její ruce a zlomila jej.

„Přijde! No vida, funguje to.“

Bella si po jejích slovech jen držela pohmožděnou ruku a slzy se jí řinuly proudem po tvářích. Chtěl jsem ji obejmout, utěšit a svým polibkem slíbat každičkou slzu, kterou uronila kvůli mé chybě v lese, ale prvně jsem musel nadobro odstranit tu zrzku z mého života. Přesněji řečeno z povrchu zemského. Mrzelo mě, že už potřetí zničím Esme obývací pokoj, ale neváhal bych zničit celý dům, pokud by to znamenalo záchranu Belly.

Vystartoval jsem. Věděl jsem, že ani Frankie ani Bella nemůžou vidět nic z toho, co se mezi námi dělo. Mě ovládal vztek, Viktorii bezcitnost. O to víc byly naše údery rychlejší, drsnější a tvrdší. Viky měla sice jen jednu ruku, ale výborně dokázala využít své nohy k tomu, aby mě co chvíli poslala do zdi. Neváhal jsem jí to oplatit, a když jsem konečně získal Bellu za svá záda, moje schopnosti jakoby se znásobily. Už neměla šanci.

Jistě, snažila se ještě dobrých pár minut, počastovala mě neuvěřitelným množstvím úderů a urážek, snažila se kličkovat, klamat, uhýbat a prokluzovat mi pod rukama, ovšem s každým dalším pokusem, jako by ji opouštěly síly, zatímco moje narůstaly.

Přišel tradiční moment. Začala couvat ke dveřím.

Tentokrát jsem ji ovšem odmítal pustit byť jen na krok. Už bylo dost hraní a moje trpělivost nebyla nekonečná. Svoji šanci měla a promarnila ji. Příliš věřila ve své schopnosti, příliš otálela. Teď jsem na řadě já. Udělala chybu, když se mě nezbavila, dokud mohla. Protože to, že se živím zvířaty, neznamenalo, že jsem hodný upír neschopný zabít druhého. A to se sakra spletla.

Přirazil jsem ji ke stěně a přitiskl své tělo na její. Často jsme si takto hráli, když jsme ještě byli pár. Byla to taková předehra před tvrdším sexem, který jsme oba zbožňovali. Obvykle to pokračovalo vášnivými polibky, naléhavými dotyky, načež jsem si ji k sobě otočil zády, rukama cestoval po jejím těle od boků až nahoru do vlasů, načež jsem od šíje směrem dolů postupoval jazykem. Bylo to dráždivé a smyslné, přestože upír nerad vystavuje slabá místa, jako je třeba krk, jinému upírovi. Kdybych totiž místo rtů, použil zuby, její věčný život by v tu ránu skončil.

Dnes jsem to měl v úmyslu... Stále jsme setrvávali v naší přirozené rychlosti, takže jsem se nemusel bát, že by to snad Bella považovala za druh nevěry. (U žen člověk nikdy neví.) Nic z toho však naštěstí neviděla a neměla tušení kam to všechno směřuje. (Narozdíl od Viktorie.)

Panika, kterou u ní mé počínaní vyvolalo, mě doslova vzrušovala. Nikoliv sexuálně, aby bylo jasno, spíš emocionálně, protože jsem tušil sladké vítězství a ona dost ošklivý konec. Uvolnil jsem trochu své kamenné sevření, abych si ji mohl otočit zády k sobě a začal dlaněmi postupovat vzhůru po jejím těle. Snažila se mi vykroutit, ale měla to marné. Z předehry bude nyní i drsné finále.

„Sbohem, Viktorie,“ zašeptal jsem jí smyslně u ušního lalůčku, když se mé ruce zastavily na požadovaném místě a můj poslední polibek na jejím krku se změnil v ostrou čepel…

Bylo po všem.

Aniž jsem se podíval na Bellu, či Frankieho, roztrhal jsem tělo, které kdysi bývalo mou milenkou, na kousíčky, a pak už jen tiše hleděl do plamenů v krbu. Hádám, že už si tam nikdo nebude chtít opékat marshmallow.

Sladká štiplavá vůně se rozlezla po pokoji. Byl to zvláštní pocit. Vážně jsem ji zabil. Ten fakt na mne doléhal postupně, ale nijak nepříjemně. Snad jediný problém související s její smrtí byl, že už Bellu nebude nic nutit k okamžité přeměně. I když, co na tom teď záleží? Jeden rok nebo celá dekáda, věkový rozdíl je moderní záležitost a v dnešní době už je to upřímně všem stejně jedno. Deset let sem, deset tam… Holt jednou po mém boku bude stát místo rozkošné vamp broskvičky… Ehm… Zralá upíří žena.

Myšlenka na Bellu mě brzy vytrhla z mého vnitřního monologu a já se k ní otočil. Zdála se trochu zaražená a nepřítomně koukala na zbytky masa v krbu. Nebyl to moc pěkný pohled, ale výhled jsem jí nezaclonil. Alespoň teď ví, co skutečně zlikviduje upíra. Oheň. Díky jednomu ohni se zrodí a dílem druhého zaniká. Skoro jako Fénix. Ještě, že jen skoro... Na reprízu s Viky jsem už vážně neměl náladu. Opět jsem řekl důrazné stop mým podivným myšlenkám. Bylo totiž třeba ještě vyřešit  pár detailů… Například Frankieho. Nechtěl jsem ho už nijak děsit, koneckonců si hrůzy užil dost, ale zároveň jsem ho nechtěl pustit jenom tak. Nasadil jsem vážný výraz.

Později jsem si vyčítal své naprosto neopatrné chování, ale v tu chvíli, naplněn pocitem sladkého vítězství, jsem na okamžik zapomněl, jak jej setkání s upíry muselo poznamenat, a aniž bych na to myslel, vydal jsem se mu vstříc, abych ho upozornil na rizika související se znalostí našeho světa. Měl by vědět, že jedno přeřeknutí bude znamenat smrt. Upíři museli zůstat před světem skryti stůj co stůj, třebaže jeden z nich mu připravil hodně perné chvíle...

Stále se krčil v rohu jako by s ním snad chtěl splynout. S každým mým dalším krokem se ho zmocňovala neovladatelná panika a on se zčistajasna rozječel na celý dům. Nechtěl jsem mu ublížit, spíš mu pomoci se zvednout a hezky rychle vyprovodit ze dveří, ale to on pochopitelně nemohl vědět. Naopak byl přesvědčen o tom, že se ho právě chystám zabít. Měl jsem v úmyslu ho co nejdříve vyvést z omylu, ale už jsem nedostal příležitost. Z ničeho nic si totiž vzpomněl na zbraň, kterou měl ukrytou za zády tak nešikovně, že by si za chvíli nejspíš ustřelil prdel, a s nesmírným pocitem úlevy ji na mě namířil.

Zajímavé a nečekané, nicméně víc než úsměvné. Tohle mi nemohlo ublížit. Náboj by se ode mě neškodně odrazil a s nejvyšší pravděpodobností by se zavrtal do zdi. Jo, tak už to bývá, když máte kůži tvrdší než skála. Zbraň tedy byla skutečně směšnou obranou a rozhodně mi tím nezabrání pokračovat v cestě směrem k němu. Kdybych chtěl, už ji dávno třímám v ruce já, ale nač Frankieho zbytečně děsit. A tak jsem jen na znamení všeobecného respektu mírně pozvedl ruce. Důvěru jsem tím však nevyvolal.

„Stůj! Stůj ty… Ty… Kreaturo!“ vykřikl a zbraň se mu v rukách mírně třásla.

„Ale no tak, Frankie, tohle se dá rozumně vyřešit. Hlavně klid. Tvá zbraň mi stejně nemůže ublížit.“

„To ještě uvidíme. Opakuji stůj!"

Posunul jsem se o krok.

„Neslyšel jsi? Povídám stůj!“

Znovu jsem vykročil.

„Ještě krok a střelím,“ vřískl Frankie téměř hystericky. Já učinil poslední krok vpřed a  odpověděl, jak nejhloupěji jsem tehdy ve své namyšlenosti mohl.

„Posluž si!“

Ach, kéž bych trochu víc myslel, kéž bych si uvědomil, co to způsobí. Ale tehdy, v tom okamžiku mi jaksi nedocvakla všechna fakta. Frankie totiž vážně vystřelil... A ne jednou, ale dvakrát, třikrát, čtyřikrát! A kulky se vážně jen neškodně odrazily od mého těla přesně, jak jsem předvídal. Bohužel však skončily tam, kde jsem opravdu nechtěl.

Bellin trýznitel se svezl k zemi a s koutku úst se mu vyřinul pramínek krve. Byla to politování hodná událost, ale zase tolik jsem to neprožíval... Další dvě kulky rozřízly skleněnou tabuli jižní strany domu a střepy s ohlušujícím rachotem dopadly na terasu. I to jsem si uvědomoval jen okrajově…

Mé smysly zaměstnalo jediné. Kulka, která se zavrtává hluboko do hrudi té křehké a mnou bezmezně milované osoby v dalším rohu. Slyšel jsem, jak si provrtává cestu kousek po kousku a s každým dalším centimetrem Bella přichází o část života. Svět se se mnou zatočil. Bells se opět ocitla ve smrtelném nebezpečí a znovu kvůli mé chybě. Jenže tentokrát jsem měl jen mizivou šanci na její záchranu. I kdybych kulku vyndal, nezaručovalo to, že Bella přežije. Jak bez následků vyndat kulku z hrudi se totiž v Domácím lékaři rozhodně nepíše.

Její krev se vyřinula na moji bílou košili, a ta bělost, jako by ještě zdůrazňovala závažnost Bellina zranění, když se neskutečnou rychlostí zbarvila do ruda. V tu ránu jsem stál u ní.

„Ach Bello, miláčku, je mi to tak líto.“

Pořádně ani nezaregistrovala, co se vlastně stalo, ale můj pohled upalovaného muže  a její košile jí poskytl slušný obrázek o momentální situaci. A pak se zhroutila.

Popadl jsem Bells do náruče a během vteřiny už jí pokládal na lůžko v pokoji v podkroví, kterou Carlisle zařídil, jako provizorní ordinaci. „To jsem nechtěl. To jsem vážně nechtěl,“ drmolil jsem a strhl z ní košili, abych zkontroloval zranění.

„Neboj se, určitě to není tak hrozné, jak to vypadá,“ ujišťoval jsem spíš sebe než ji a neskutečnou rychlostí čistil ránu. Jenže krev téct nepřestávala. Uběhlo sotva půl minuty a já šokovaně zjistil, že veškerá gáza, co jsem měl k dispozici, je již od krve, zatímco samotná rána zůstává stále stejně nepřehledná jako na začátku. Krev byla všude a já se i přes upíří rychlost cítil neskutečně pomalý.

Kulka zůstala uvnitř těla. Přichystal jsem vše nutné k lékařskému zákroku. Nepanikařil jsem, věděl jsem, že ji musím dostat ven, ale každým okamžikem to bylo těžší. Byl jsem po lovu, to ano, ale co byla krev losa proti báječné krvi člověka. Doslova mě vybízela, lákala, zpívala… A ten  zpěv byl čím dál hlasitější, zatímco mé odhodlání sláblo...

Zkameněl jsem.

Už jsem neviděl Bellu, ale pouze záplavu té lahodné krve. Jaký paradox. Zachránil jsem ji ze spárů Frankieho a Viky, abych ji nakonec zabil sám. Všechno jsem podělal. Zakázal jsem rodině vrátit se domů v domnění, že to zvládnu sám, ale šeredně jsem se spletl. Půl domu je v troskách, všude se válí mrtvoly, a tu, pro kterou jsem to všechno dělal, nakonec zavraždím vlastní rukou, protože tu není nikdo, kdo by mi v tom zabránil. Přiblížil jsem se k té záplavě krve.

Jed se mi hromadil v ústech a z hrdla mi uniklo podrážděné zavrčení.

Bella mě malátně pozorovala a její srdce se zpomalovalo spolu se slábnoucím dechem. Přesto si, i přes svůj závažný stav, uvědomila můj vnitřní boj. V tu chvíli se jí v očích objevily ty staré jiskřičky vzdoru a nekompromisním hlasem procedila mezi zuby: „Opovaž se mě kousnout, Edwarde Cullene! Já odmítám být pošahaným upírem.“

Ta poznámka mi na tváři vykouzlila smutný úsměv.

Její důvěra ve mě byla natolik silná, že si mou změnu chování vyložila jako odhodlání ji přeměnit, aby přežila. A já přitom uvažoval pouze o tom, že ji zabiju, abych ukojil svou žízeň. Nedokážu totiž přestat, vím to. Taková jsem zrůda, přijdu vlastní vinou o to jediné, co je mi v životě drahé. Sklonil jsem se ještě níž a pootevřel ústa.

„Edwarde, opovaž se!“ řekla teď už téměř plačtivě ona. Byla na pokraji svých sil. A bohužel i já.

„Odpusť, Bello...“

Oči se mi barvily do ruda se stejnou rychlostí jako Belle zhasínaly…

Kdybych mohl plakat, plakal bych.

Slaboch?

Zcela určitě.

Nebýt jím, nikdy bych Belle neusiloval o život. Naopak. Zachránil bych ho.

Jenže místo toho jí ho beru a svůj si užívám plnými doušky. Doslova. Ach, jak odporné. Bella si zasloužila něco víc. Měla mít rodinu, přátele, život plný obyčejných lidských radostí a její jedinou starostí měl být výběr maturitních šatů na ples. Místo toho musela učinit těžší volby. Frankieho pajzl versus sídlo upírovo aneb Z bláta do louže. Nevyřešená vražda její kamarádky výměnou za svět, kde nebudou lidé a upíři vzájemně decimováni ve velkém. Relativně šťastný, leč časově omezený lidský život nebo žíznivá věčnost, ovšem se mnou po boku. Nikdo nemůže mít vše. Věděla to ona i já. V prvním případě zvolila moji společnost místo Frankieho, v druhém případě se rozhodla proti svému svědomí a v rámci menšího zla neprozradila policii, kdo zabil Helgu, třebaže to moc dobře věděla. Ovšem teď chtěla zůstat člověkem, i když to znamenalo jistou smrt. Nechápal jsem to a odmítal se s tím smířit. I přes její striktní zákaz bych ji nejraději na místě proměnil. Jen, kdyby se mi podařilo odtrhnout rty od jejího těla...

Bohužel její tělo bylo jako magnet a pocit, že nemám rty smočené v její krvi, ve mně vyvolával šílenství. Carlisle, co mám dělat? Jak se mám sakra ovládnout?

Jenže Carlisle tu nebyl, aby mi odpověděl. Byl jsem tu jen já sám a jen na mně záleželo, jestli Bells přežije…

Vzpomněl jsem si na naše první setkání. Jak tak nerozhodně stála mezi červenými světly, jak smyslná a zároveň nevinná se zdála, jak neochotně se poddávala mým dotekům i polibkům. Jak mi nastříkala pepřák do obličeje i jak mi prvně začala důvěřovat, zatímco já ji odmítal pomoci. Jak se opilá schovávala pod mým autem před Frakiem a jeho nohsledy, jak vyčerpaně usínala a jak se třásla, když zjistila, kdo jsem. Jak vděčný jsem byl, když se na mě prvně a beze strachu v očích usmála, když mě políbila, když se přitulila, když mě objala...

Mělo to snad být i naposledy jen kvůli tomu, čím jsem byl? Copak jsem vážně nedokázal ten jednoduchý pohyb a odvrátit se? Možná si stačilo jen ujasnit, co jsem chtěl ze všeho nejvíc. Ach, tolik důležitých rozhodnutí, a tak málo času. Po čem vlastně toužím nejvíc?

Po její krvi nebo její společnosti?

Po životě vraha nebo druha?

Po krvavé rozkoši či nekonečné vášni?

Po něžném polibku, který ovšem bude jejím posledním, nebo po krutém „polaskání“, kterým ji uvedu do života nového?

Rozhodl jsem se... A byl připraven za to nést veškeré následky!

Zajímá vás jak se rozhodl?:D Jo, to asi všechny. Tak co říkáte na tuhle eeextra natáhlou kapitolku? Už asi víte, proč se jmenovala Čas.

Každý z představitelů, do jejichž myslí jsem vám dala nahlédnout, totiž čas vnímá jinak. Pro Viktorii byl čas otravnou veličinou, kdy musela neustále hledat podněty, aby se zabavila. Pro Alici je čas nepřítelem, protože ví, že nemůže přijet včas. Pro Bellu má čas nesmírnou hodnotu - ví, že ho nemá moc, ale ráda by toho stihla co nejvíc. A pro Edwarda je čas otázkou života a smrti, protože to on rozhoduje, jestli Bella nakonec přežije. Kdo by si pomyslel, že jejím největším nepřítelem nakonec bude Edward sám, že?

Tak povídejte, nadávejte, co vás ohromilo, překvapilo, znechutilo? Nadávky a veškeré jiné druhy komentářů netrpělivě očekávám. Jste mou inspirací.

18. KAPITOLA - POSLEDNÍ

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noční život: 17. kapitola - Čas: