Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noční život: 16. kapitola - Kdo s koho

13.01.2011 (08:30) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4478×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Z minulé kapitoly:

Edward Belle prozradil, kdo skutečně je a po několik týdnů se o ni královsky staral, aby ji přesvědčil, že není tak „zlý“ upír, jak se to může na první pohled jevit. Bella se rozhodla udržet jeho temné tajemství, třebaže to bude znamenat úředně nikdy nevyřešenou smrt její kamarádky Helgy. Po těch několik týdnů se k sobě oba chovají v mezích slušného chování, a třebaže ve skrytu duše k sobě cítí víc než náklonnost, ani jeden není schopen své pocity naplno vyjevit tomu druhému. Edward se vymlouvá na to, že ji přece musí chránit před Viktorií, koneckonců ji do takových problémů uvrtal. Jde mu jen o Bellinu bezpečnost, nic víc. Bella si náklonnost vysvětluje jako obyčejnou hormonální záležitost – a snaží se své touze odolat tím, že předstírá hluboký nezájem. Ale nyní se spolu vydali na lov, protože Edwardova žízeň už byla příliš velká. Les, romantická louka a všudypřítomný pach krve… Zajímavá kombinace, že?

To Victorie se spolčila s Frankiem a právě vyjíždí směr Forks. Oba chtějí Bellu,každý z jiného důvodu, ale aby ji dostali, jsou schopni všeho. Frankie ovšem počítá s variantou, že Bella nebude chtít jít dobrovolně nebo ji Edward odmítne vydat, a proto tomu hodlá trochu pomoc. Donucovacích prostředků existuje nespočet. Jenže, nic nejde tak jednoduše, jak si naplánovali.

Victorie

Elegantně a s okouzlujícím úsměvem jsem nasedla do auta. Frankie se rozvaloval na ¾ zadní sedačky a nechával mi tak jen skutečně malý osobní prostor. Tím hůř pro něj, možná  mi tak poslouží jako svačinka ještě dřív, než vůbec přijedeme do Forks.

Nasála jsem okolní vzduch. On i jeho kumpáni sice neměli tu nejlahodnější krev, ale nepatřila ani k těm nejhorším, které jsem kdy pila. Frankie si dal žoviálně ruce za hlavu a sjel mě chtivým pohledem. Jeho zrak samozřejmě spočinul i tam, kde dřív bývala moje ruka.

„Co se vám stalo?“

Jeho hlas nebyl nikterak zdvořilý a způsob, jakým se mě otázal, mi přišel víc než neomalený. Nechápala jsem, jak může jeho podnik navštěvovat městská smetánka, když má takové hrubé  chování. Ale já koneckonců vraždím lidi, takže kdo ví, co se považuje za více neomalené…

„Dá se říct, že je za to plně odpovědný můj snoubenec a částečně vaše děvka. Měli jsme menší výměnu názorů a bohužel to nedopadlo tak docela podle mých představ. Stručně řečeno, v osudový okamžik stál při ní místo při mně. To je důvod, proč ona zůstala bez úhony, zatímco já-“

Hlas se mi zlomil. Bylo to zvláštní, ale zaznělo v něm mnohem více bolesti, než bych si kdy dokázala připustit. Frankie jen zalapal po dechu a čelo se mu orosilo.

„Chcete mi tím naznačit, že to Edward s Bellou mohou za to, co se vám stalo?“

„Sedíte si snad na uších? Samozřejmě, že za to mohou oni,“ obořila jsem se na svého tupého  spolujezdce a protočila očima. Ten chlap se mi snad jen zdál. Já se tady namáhám vyprávět truchlivý příběh a on z toho nepochopí ani zbla. A přitom jsem jednou větou řekla téměř vše. Jenom jsem zapomněla dodat, že v „osudový okamžik“ jsem se snažila Belle urvat hlavu, s čímž Edward tak úplně nesouhlasil a navíc se mu dvakrát nezamlouvalo, když jsem ho poslala na krátký vyhlídkový let z okna. Ale to už byla vedlejší a zcela nepodstatná fakta…

Po půl hodině cesty bylo ticho v autě naprosto příšerné. Slyšela jsem jak se všem do jednoho rozlévá teplá krev v žilách, jak voní a jak mě láká. Týralo mě ticho v autě, protože jsem se o to víc soustředila na tu lahodnou tekutina v žilách těch ubožáků. Bylo potřeba zahájit nějakou, byť sebehloupější, konverzaci.

„Mohu se vás na něco zeptat?“

Frankie se na mě překvapeně otočil a neskrývané potěšení se mu rozlilo na tváři.

„Vy se můžete ptát na všechno, drahá.“

„Ráda bych věděla, proč o tu děvku tolik stojíte? Vždyť si kdykoliv můžete sehnat novou, další a stokrát poslušnější.  To pro vás tato bezvýznamná nicka tolik znamená, že jste ochotný za ni nasazovat krk?“

„Ale to si asi nějak nerozumíme. Já za ni krk nenasazuji, to spíše váš snoubenec. Já na něj jedu s dvěma kumpány a s vámi, on je sám, jak jste mi oznámila a čemuž plně věřím. Nevím, proč bych tedy nemohl zvládnout jednoho mladého floutka. A i kdyby, mám tu něco, co jej zaručeně přesvědčí, že by mi měl Bellu přenechat...“

Bez zájmu jsem poslouchala jeho tlachání a znuděně sledovala jeho zmatené pohyby, když se snažil v tom malém automobilovém prostoru pootočit a vytáhnout něco z pod sedadla. Připomínal mi štěně, které se marně snaží dohonit a zakousnout svůj vlastní ocas. Neměla jsem tušení co vlastně hledá a absolutně mě to nezajímalo… Dokud to nenašel. V tu chvíli se má pozornost rapidně zvýšila.

„To je, drahá Victorie, sice starší, nicméně stejně účinná zbraň, jako kterákoliv jiná. Ještě jsem nenašel člověka, který by nebyl ochotný podřídit se mému návrhu při pohledu na tenhle kolt. A až váš snoubenec uvidí tohle, nejspíš si dobře rozmyslí, jestli mu za to moje děvka stojí.“

Ani jsem se nenamáhala odpovědět. Upřímně, ta pistolka mu byl proti upírovi k ničemu. A třebaže ve skrytu duše jsem znovu upadla do předchozí letargie, na povrchu jsem se snažila působit bázlivě a šokovaně.

„Vidím, že jste skutečně připravený na všechno,“ řekla jsem uznale.

„Přesně tak. Nestojím o to, aby za pár měsíců Bella přitáhla zpátky a navíc s parchantem. To už tady jednou bylo.“

„Vážně?“ Projevila jsem opět nucený zájem a doufala, že ho můj upřený pohled donutí spustit nějaký truchlivý příběh ze života.

„Jasně, že jo! S její matkou. Paradox, co? Tehdy zdrhla s nějakým frajírkem jako teď Bella. Jenže, kdo by si doopravdy domů přitáhl kurvu? Okouzlení po pár měsících vyprchalo a ona brzo skončila na ulici... Ovšem ne sama, jestli mi rozumíte. Ten grázl ji nechal něco na památku. Jasný, snažila se o to škvrně postarat, brala jakoukoliv práci, bydlela po ubytovnách, jenže vono všechno něco stojí. No a tak se nakonec vrátila. Jenže jak já bych k tomu přišel, aby mi tu po baru lozilo batole? Nehledě na to, že můj bar čas od času navštíví i taková prasata, kterým by tříletý dítě přišlo mnohem zajímavější než všechny moje slečny. A tohle bych si já na svědomí nevzal. Pro takový úchyly pochopení nemám, to teda ne. Takže jsem jí sehnal garsonku o dva bloky dál, aby si mohla třeba za malou vodskočit během šichty a já ji přitom měl stále na očích. Musela sice makat vo trošinku víc, abych jí zvládal platit nájem i jídlo, pochopte, nejsem charita, ale jinak to fakticky fungovalo.

Jenže pak ji jeden zákazník pořádně zřídil. Chytil nějakej amok či co. Měl popito, osobní problémy… No prostě mu z toho všeho ruplo v bedně, a vona tehdy byla nejblíž. Nepřežila to.“

„Smůla, co?“ konstatovala jsem suše. Upřímně, mě truchlivý osud matky, která porodila tu mrchu, absolutně nezajímal, nicméně Frankie si o sobě začal myslet, že je báječný vypravěč a znovu se rozvyprávěl:

„Pořádná smůla! Jedna z mých nejlepších holek byla mrtvá. A co teprve ty potahovačky s poldama. Tehdy jsem přišel o spoustu zákazníků. To víte, potřebovali svědky, jenže nikdo nechtěl vypovídat. Chápejte, kdo přizná, že navštěvuje takovýhle podnik, když má doma manželku? Myslel jsem tehdy, že mě to položí a můj podnik půjde k čertu. Ale nakonec jsem se z toho vyhrabal a  našel si i dobrou náhradu za tu mrtvou děvku  - její dceru. Jenže vy i já víme, jak to dopadlo! Sakra práce…“

Edward

Zastavil jsem na nejbližší prosluněné louce a opatrně jsem Bellu postavil na zem. Najednou, zcela přirozeně a nejspíš spontánně se opřela o mou hruď a já ji stejně přirozeně objal. To bylo zvláštní, obvykle si svůj osobní prostor hlídala víc než pečlivě.

Cítil jsem jak ji srdce divoce buší a nohy jí vypovídají službu. Buď to bylo mnou, a nebo jsem to s tím divokým běháním po lese trochu přehnal.

„Já tě varoval, že lov není nic pro obyčejného člověka,“ připomněl jsem jí rozpustile a pečlivě kontroloval každý její  pohyb.

„Nesmysl. Nic mi není. I když nemůžu říct, že bych se během zastávek, při kterých jsi likvidoval zcela jistě chráněnou lesní zvěř, cítila nějak příjemně. Bylo to úžasné, ale zároveň neskutečně děsivé.  Hádám, že bych ti neutekla, pokud by ses mě rozhodl zabít.“

„Hádáš správně,“ konstatoval jsem chladně, ale aby si snad nevyložila můj souhlas jako hrozbu, pokračoval jsem o poznání v měkčím tónu: „Ale stejně bych ti už nedokázal ublížit.“

„Už bys mi nedokázal ublížit? To jako, že v nedávné minulosti bys to dokázal?“ Bellin pátravý pohled se mi zabodnul do obličeje, ale nebylo mi jasné, proč se ptá na něco, co už stejně ví.

„Copak jsem ti snad neubližoval? Hádám, že mé arogantní, sexistické, násilnické a majetnické chování ve Frankieho pajzlu se ti zrovna dvakrát nezamlouvalo.“

Bella sklopila zrak a její úsměv na tváři ztvrdl, sotva si vybavila naše první i následná setkání u Frankieho. A já najednou pocítil nutkání ji nějak utěšit, odprosit, říct jí, jak moc svého dřívějšího chování lituji, (třebaže intimní chvilky byly vskutku báječné), jak hrozně mě mrzí, že jsem ji trápil, ponižoval a zesměšňoval, jak rád bych vrátil čas a představil se jí tak v úplně jiném a stokrát lepším světle a jak moc se mi zamlouvalo těch několik posledních, společně strávených  týdnů tady ve Forks. Mohl bych hodiny básnit o tom, jak je roztomilá, když se červená, jak sladká když spí, jak rozkošná, když se mračí, zkrátka jak neodolatelná v každé vteřině svého života… Jenže to všechno znělo jako to největší klišé pod sluncem a Edward Cullen klišé velmi nerad používá.

Přesto jsem se neubránil tomu, abych si ji k sobě přitáhl co nejblíže, vtiskl jí letmý polibek do vlasů, a pro lidský sluch zcela neslyšně zašeptal ta dvě mnou dříve tolik opovrhovaná slova: „Miluji tě.“ No… Ehm, možná to byla ještě příliš silná slova, třebaže řečená neslyšně. Ono je samo o sobě potupné přiznat, že známý svůdník Edward Cullen šílí vášní z jedné malé lidské holky.  A je láska to vůbec to samé co vášeň? Určitě ne, protože kdyby ano, zničím si reputaci, Emmet se mi bude minimálně dvě desetiletí posmívat a vůbec. Bylo třeba přestat Bellu objímat a začít se chovat stejně přezíravě jako vždy.

Ale jak se zdálo, Bella můj příval citů nějak vytušila sama,  ztuhla mi v náručí, sbleskurychle sze sebe hodila mé ruce a učinila pár vrávoravých kroků vzad. Píchlo mě u srdce, a to možná víc, než jsem byl ochoten si přiznat. Necítila to samé jako já a očividně po tom ani netoužila.

Dalo mi spoustu práce udržet na tváři nezaujatou masku a věnovat pozornost tomu, co říká. A zdálo se to sakra těžké, když jsem pozoroval její smyslně se pohybující rty, a co všechno by s nimi mohla dokázat… Bohužel jen v mých představách, protože Bella už nebyla tou poslušnou kurvičkou z vykřičeného podniku. A nejspíš si to velmi dobře uvědomovala.

„Edwarde, omlouvám se, ale znovu ti říkám, že ty a já… To je absurdní. Nesmíme… Neměli bychom… Není to vhodné a  stejně je čas-“

„-vrátit se domů,“ doplnil jsem zklamaně její větu a zahleděl se mezi stromy. Koneckonců měla pravdu. Naprosto jsem ztratil pojem o čase a bylo lehkomyslné se pohybovat v Belle... Ehm, chtěl jsem říct v lese, aniž bych měl jistotu, že se Victorie nepotuluje kolem.

Chápal jsem její stanovisko. Ona a já… Ano, bylo to absurdní, protože já ji tolik ublížil a ještě jsem byl natolik drzý doufat, že bychom snad spolu mohli tvořit pár. Jistěže to nebylo vhodné, kdy jsem si ji před tím kupoval za peníze a doslova znásilňoval. Proč by teď toužila po mém objetí a polibcích? Proč by toužila po polibcích člověka, ba co člověka, upíra, kvůli kterému je teď ve smrtelném nebezpečí? Proč by vůbec toužila po upírovi?

Byl jsem tak zabrán do svých depresivních myšlenek, že jsem si ani neuvědomil , že Bella  při svém rozpačitém couvání o něco zakopla a pomalu se poroučela k zemi. Snažil jsem se ji v poslední chvíli alespoň zpomalit, aby si tolik nenatloukla, ale bylo příliš pozdě. Navíc při mé snaze jsem se ocitl téměř ve stejně vodorovné poloze jako ona a udržet v této pozici rovnováhu a znovu se vyšvihnout zpátky na nohy, už pak bylo nemožné, stejně jako v jejím případě. Za to zcela nevyhnutelná se zdála poloha ležmo. Na tom, by nebylo nic tak špatného, kdybych nepřistál přímo na Belle. (Upřímně, mě se to zamlouvalo, ale jí asi dvakrát ne.)

To byl (i na upíra) skutečně neohrabaný pokus o vyhnutí se pádu. Vlastně byl dost příšerný, protože dopadnout plnou vahou svým kamenným tělem na to drobné lidské stvoření pode mnou, rozhodně nepatřilo k vlastnostem gentlemana. Přesněji řečeno, kdybych se jí nesnažil pomoci, byla by teď na tom líp. Ach, tohle celé bylo jak ze špatné romantické komedie a já chtěl v první vteřině  s hanbou odskočit minimálně na druhou stranu louky. Jenže sotva jsem se jí zahleděl do očí, velice rychle jsem si to rozmyslel, a pouze se nepatrně nadzvedl,  abych jí ulevil od své váhy, tak jako jsem to dělával dřív, když jsme spolu po večerech…

Jenom vzpomínka na ty vzrušující chvíle ve mně vyvolala zvláštní napětí na určitých místech. Kdybych byl člověk, určitě bych zčervenal.Ale copak jsem za to mohl? Bylo to přirozené. Chtíč po krvi byl uhašen a bylo tedy víceméně jasné, že se brzy objeví chtíč další. Navíc jsem nikdy tak dlouho sexuálně neabstinoval jako s Bellou. Tvrdila sice, ať se na ni neohlížím a přivedu si koho chci, ovšem já toho nebyl schopen. Ne snad, že bych nad tím v těžkých chvílích neuvažoval, ale vlastně jsem si už nebyl jistý, jestli chci spát s někým jiným, než s Bellou. Její kůže byla tak hebká, ňadra pevné a co teprve… Ach! Nemysli na to, nemysli na to! Byly to hloupé myšlenky, protože ona o mě nestála nebo se o to alespoň snažila. Navíc byla člověk, nebylo by to rozumné, nefungovalo by to. Carlisle by nesouhlasil s přeměnou, když je zdravá a živá a má celý život před sebou, takže by stárla… Možná jsem povrchní, ale nejsem si vědom, že by se mi kdy v mém nekonečném životě líbily starší dámy, třebaže spoustu starších dam o tom bylo v mé přítomnosti hluboce přesvědčeno. Vlastně nejen starší dámy, ale všechny.

Až na jedinou… A zrovna tu jsem chtěl nejvíc.

Bella

Au, tak tohle bolelo. Pitomý kořen! Vnímala jsem jenom bolest z naražené kostrče a ani nevěděla jestli tím pitomým kořenem myslím lesní flóru nebo spíš Edwarda. Kde byla ta vyzdvihovaná upíří rychlost a obratnost v tuto chvíli?  Dopadl na mě jako pytel brambor! V první vteřině jsem se chtěla hlasitě ohradit, vynadat mu do neohrabanců neohrabaných, obvinit ho, že to udělal schválně (kéž by) a zlobit se na něj celé odpoledne.

Ale uběhlo dalších pár vteřin a já si s hrůzou uvědomila, že se mi líbí naše poloha. A podle jistého tlaku na mém těle jsem pochopila, že jemu se to líbí taky.

Ale nebylo to správné. Líbil se mi, ale teď vážně nebyla vhodná chvíle. Navíc by to nemohlo fungovat. Je dokonalý a krásný upír a já obyčejná, levná holka z ulice, navíc slabý člověk. On a já by bylo absurdní a nesprávné. Někdo jako on by si měl najít stejně krásnou a dokonalou dívku jakou byla třeba Victorie. Vlastně už jsem jí už ani neměla za zlé, že mě chce zabít. Kdo by nechtěl, kdyby přišel o někoho tak nádherného jako byl Edward kvůli někomu tak obyčejnému, jako jsem byla já?

Koneckonců Edward se mnou stejně nikdy nic nechtěl mít kromě pár chvilek rozptýlení v pajzlu. To, že to dopadlo, jak to dopadlo a já se stala jeho koulí u nohy, už asi nemělo být součástí plánu. On toho možná litoval, ale pro mě byly poslední týdny tím nejlepším v mém dosavadním životě, ať už to skončí jakkoliv.

Byl tak sladký, když po mě hodil jedním ze svých pohledů z pod hustých řas. Byl tak roztomilý, když se mi snažil něco uvařit a šklebil se při každém ochutnání. Byl tak sexy, když si cestou do koupelny sundával košili a já směla letmo zahlédnout to vypracované tělo...

Ano, bránila jsem se tomu a zlobila jsem se, že se svléká v mé přítomnosti, protože byl tak neodolatelný a já tak obyčejná. Nejraději bych do sprchy vlezla za ním a donekonečna ho hladila a líbala, ale copak jsem mohla? Snažila jsem se alespoň předstírat, že mi to hrozně vadí, že se štítím každého jeho dotyku a jeho muskulatura mě absolutně nechává chladnou, i když ve skutečnosti opak byl pravdou.

Jsem tak hloupá. Nevím, jestli jsem se zamilovala či to byly pouhé sympatie a rozbouřené hormony, ale rozhodně to bylo špatné. Edward nebyl muž, který by se vázal s někým, jako jsem já. A nyní na mně spočíval svou vahou a já se propadám do zoufalství, že každou chvíli určitě vstane. Vstane a už se ke mně ani nepřiblíží, zatímco já si budu přát opak. Vyčítám si, že jsem ho na začátku mého pobytu tak důrazně odmítala. Nejspíš šlo jen o sex, ale alespoň na chvíli by byl jen můj.

Vzrušením mě svrbělo celé tělo.

Nesmím, neměla bych! Vždyť dokud jsem nezakopla, docela obstojně jsem se ovládala. Tak kde se stala chyba? Stydím se za sebe, že se chci milovat s někým, koho jsem dříve z celého srdce nenáviděla. Opovrhuji sebou, že toužím po polibcích toho, kdo nese vinu za smrt mé kamarádky a šílím z toho, že on mě jenom zkoumavě pozoruje místo, aby mě políbil!

Naivní? Zcela jistě. Pokud se tu náhle objeví Victorie, nejspíš umřu…

Ale proč si nedopřát alespoň polibek na rozloučenou?

Život je krátký, takže je potřeba jednat rychle. A s touto myšlenkou jsem nechala vyplout na povrch dosud pečlivě skrývanou vášeň…

Edward

Pozoroval jsem ji, jak pode mnou leží. Tělo měla napnuté, ale nijak se nebránila. Zdálo se, že svádí nějaký urputný vnitřní boj, když si mě zčistajasna přitáhla a políbila mě, jako ještě nikdy. Ten polibek byl tak silný, že kdyby měl tu moc, snad by mi znovu začalo bít srdce. K mé nelibosti však Bella naši rty rozpojila stejně rychle jako je spojila a zkoumavě na mě pohlédla. Pochopil jsem, co mi naznačuje a nejraději bych skákal radostí a štěstím do vzduchu, přestože mé racionální já mě neustále usměrňovalo a zdůrazňovalo, že je čas jít domů.

Začal jsem být nejistý. Samozřejmě, že nechci tuto příležitost, dostat se po dlouhé době zase Belle do kalhotek, zahodit, ale vážně by bylo možná rozumnější věnovat se jeden druhému na nějakém bezpečnějším místě a v bezpečnějším čase. Na druhou stranu, kdy nastane ten správný čas a kde je to bezpečné místo, když nám Victorie neustále dýchá na záda? Možná je toto ta poslední příležitost vyjádřit tělesnem to, co nedokážu a vlastně ani nechci vyjádřit slovy.

Nikdy jsem nebyl beznadějný romantik a raději jsem konal, než vyznával lásku. V konečném reálu to vyšlo nastejno, ne-li lépe. Žena si rozhodně nemohla stěžovat. Takže k čertu s rozumem... Alespoň pro jednou. A tak, mezi tisíci polibky, kterými jsem začal zasypávat Bellino tělo, jsem nadšeně prohodil: „Tak ty si chceš hrát?“ Rozverný smích mi byl dostatečnou odpovědí.

Chytl jsem její zápěstí a uvěznil je pod mou rukou. Její tělo se vzrušením celé napjalo a já mohl jen bezdechu obdivovat tu úchvatnou krásu. Dlaní jsem přejížděl po těch dokonalých křivkách a zároveň si netrpělivě stahoval z oblasti pasu kalhoty. Možná nebyl čas na filmovou romantiku, ale vášnivý živočišný sex určitě.

Bella měla slastně přivřené oči, horlivě mi oplácela polibky, vzdychala při sebemenším pohybu a doslova vrněla při mých dotycích. Chtěla to. Byl jsem o tom přesvědčen.

Bohužel jen na chvíli.

Zčistajasna totiž doširoka otevřela své čokoládové oči, panicky se pode mnou začala svíjet a beznadějně se pokoušela vyprostit své ruce z mého kamenného sevření. Prvotně jsem si myslel, že je to součástí „hry“. Ostatně, některé ženy zbožňují pocit, když si je muž jako by bere násilím. Hádal jsem, že Bella nebude jednou z nich po zkušenostech z pajzlu, ale nejspíš jsem se v ní spletl. No, nikdo není neomylný a pokud po tom ta malá lasička touží, proč ne? Splním jí to. Chytl jsem ji ještě pevněji, zajel jí rukou pod tričko a stoupající paniku v hlase utnul polibky. Jenže neuběhlo ani deset vteřin a Bella sebou mlátila až moc na to, aby to bylo jen předstírané. Něco bylo špatně.

„Bello, co se děje?“

„Slez ze mě!“

Její rezolutní hlas ve mně vyvolal silnou nevoli. Už zase si to v poslední chvíli rozmyslela. Už zase zkazila něco, co mohlo být dokonalé. Přesto jsem se snažil zachránit, co se dá a rozhodl se zůstat tam, kde jsem.

„Co když neslezu?“ Dal jsem si záležet na tom, aby můj hlas zněl jenom hravě a dostatečně skryl zklamání a rozmrzelost.

„Teď není čas na legraci, Edwarde Cullene! Slez ze mě nebo se neznám!“

Teď už jsem určitou lítost v hlase skrýt nedokázal: „Ale já nemám ponětí, co jsem zase udělal špatně. Vždy mi dáš naději a pak si to najednou rozmyslíš. Prostě nechápu, proč k sakru-“

Bella jen netrpělivě protočila oči a o síle sto decibelů mi zařvala do obličeje: „- protože ležíme  v mraveništi!“

V první chvíli jsem nepochyboval o tom, že můj zrak i sluch utrpěl nějakou trvalou újmu. Vážně říkala mraveniště? Toho bych si přece všiml nebo snad ne?

V rychlosti  jsem přejel pohledem Bellino tělo.

Skutečně. Byli všude! Neuvěřitelné. Na druhou stranu, jak bych si jich mohl všimnout v zápalu vášně? Vždyť moji kamennou kůži narušit nemohli. Za to na Belle se vyřádili dostatečně.

Popadl jsem ji do náruče a během vteřiny se přemístil na druhou stranu louky. A zatímco ona se divoce snažila vytřepat mravence z vlasů, já se vypořádával s mravenčí invazí na jejím těle.

Zdálo se však, že se celé mraveniště rozhodlo na Belle zabydlet a ač jsem se snažil sebevíc, stále se objevovali noví. Začala mi docházet trpělivost. Jediným pohybem jsem jí roztrhnul tričko i kalhoty a zlostně s nimi smýknul o zem.

„Proboha, co to děláš?“ Najednou jako by Bella zapomněla na všechny mravence a na tváři se jí rozlil ruměnec.

„Snažím se z tebe dostat ty zákeřné breberky, nic víc v tom nehledej. Jen zvedni ruce, snaž se chvíli nehýbat a během pár vteřin budou všichni  dole, slibuju,“ chlácholil jsem ji, třebaže trochu nepřítomně. No co,  ono to přejíždění dlaněmi po jejím těle bylo víc než vzrušující. Přiznám se, že párkrát jsem přejel i po partiích, kde se mravenci zrovna nevyskytovali. Kdo by odolal...

Sotva jsem měl pod kontrolou přední část, bylo potřeba očistit ještě zadní. Docela jsem to uvítal, protože jinak by si Bella mohla povšimnout víc než výrazné vybouleniny na mých kalhotách a došlo by jí, že se jejím partiím věnuji pečlivěji, než by bylo potřeba. Ale který muž by se nevěnoval, být sám s dívkou jako je ona?

Obzvlášť pozadí měla rozkošné. A co víc, mohl jsem přes něj dlaněmi přejíždět neskutečně dlouho. Proč? Jednoduše proto, že na zadní partie si Bells samozřejmě neviděla a nemohla se tedy na vlastní oči přesvědčit, kolik mravenců ještě zbývá. O tom, že tam už dávno žádný není, jsem se pochopitelně ze strategických důvodů nezmínil.

Hlas mi však zcela ochraptěl, když jsem už pěknou chvíli přejížděl po jejích bocích , načež jsem podal návrh, zda by nebylo vhodné sundat i podprsenku. Jen tak pro jistotu, kdy by se nějaká z těch černých potvůrek skrývala tam.

„A nemyslíš, že by bylo užitečnější nejdříve svléknout tebe? Možná necítíš mravenčí štípance, ale to neznamená, že na tobě žádní nejsou. Ještě chvílku a přelezou zase všichni na mě, víš?“

Bellina poznámka mě rozesmála. Jasně, že měla pravdu. Znovu jsem si stoupl před ni a nechal její drobné hbité ruce, aby rozvíraly jeden knoflík košile po druhém. Všiml jsem si, jak zálibně hledí na mé tělo, když se košile rozevřela. Vzápětí však nasadila vážnou tvář a zkoumavým pohledem, doprovázeným dlaněmi, přejížděla po mé hrudi.

„Zdá se, že dokonce i mravenci vycítili pach predátora. Není na tobě ani jediný,“ konstatovala stručně a „pro jistotu“ ještě několikrát přejela dlaněmi po mých zádech, ramenech a hrudi. Pokrčil jsem rameny a navrhl, že by tedy bylo zajímavější vrátit se zpátky k prozkoumání její podprsenky, ale jenom se rozverně zasmála a rukou mi zajela za pásek kalhot.

„Vždyť já jsem ještě neskončila, Edwarde,“ pronesla káravým hlasem, zkušeně mé kalhoty rozepnula a  nechala je spadnout na zem. Přitom nespustila pohled z mých očí, jako by z nich snad mohla vyčíst případný nesouhlas. Ale já se nebránil, spíš naopak.

„Tak co? Žádní mravenci? Vše v pořádku?“ zeptal jsem se a až se podivil jak zvláštně nejistý byl můj hlas. Bella se zvědavě zadívala dolů, načež spokojeně zavrněla:

„Víc než to. Snad jen-“

Po vyřčení slovíčka jen jsem se vyděsil, že snad není spokojená s mým vybavením, nicméně ona velmi rychle uvedla svá slova na pravou míru:

„-myslím, že bych to měla zkontrolovat pečlivěji!“ A s těmi slovy se mrštně svezla do úrovně mého pasu. Fajn, ale pak jsem na řadě já, pomyslel jsem si a poddal se jejímu laskání.

Mé sny o tom, co vše by dokázala se svými rtíky a pusinkou, se  začaly stávat skutečností…

Alice

Už potřetí jsem divoce práskla telefonem. Proč si sakra musel Edward rozmlátit mobil v tak nešťastnou chvíli? A proč to nikdo nezvedá alespoň pevnou linku? Kde oba jsou? Jak to, že nevidím Edwarda nebo tu jeho Bellu? Buď dělají něco spontánního, možná lov, a nebo už je Vicky zlikvidovala. Jiný důvod mé slepoty, co se těch dvou týče, nenacházím.

Před několika minutami jsem měla vidění. Ošklivé vidění. Victorie se právě ve 120ti kilometrové rychlosti řítila do Forks spolu s několika lidskými společníky. Vše bylo až příliš nejasné na to, abych mohla říct, co se bude dít, a to mě znervózňovalo nejvíc. Kolik alternativních budoucností existuje? Co smí a nesmí každý z nich udělat, aby se dožil příštího rána. Vše bylo tak zmatené. Hlava mi z toho třeštila.

Zlost… Victorie prohledala dům a byl prázdný. Dopadne to snad dobře? Odvezl Edward Bellu do bezpečí?

Křík… Ti cizí muži zemřou… Jednou rukou Eda, jindy rukou Victorie, to nevím přesně, ale čím si zaslouží smrt?

Ona… Bella, živá, neživá, mrtvá, zakrvácená, mučená, zbitá a znásilňovaná,opět mrtvá. Co to znamená? Kdo jsou ti cizí lidé, s kterými Victorie spolupracuje? Zdá se, že ta lidská dívka z toho ve většině případů živá nevyjde. Nemůže. Ale kdy se to děje? A proč? Živá bude, pokud ji Edward ubrání? Mučená a mrtvá, pokud zvítězí Victorie?  Zneužívání mají na svědomí ti cizí muži? Ale jak by dokázali vzít Bellu dvěma upírům? Leda tím, že se navzájem ti dva zabijí nebo budou natolik zaneprázdněni vzájemnou bitkou, že si nevšimnou, jak ji lidé kradou? Nemožné. Neskutečné.

„Nerozumím tomu!“ vykřikla jsem podrážděně a s hlavou v dlaních se svezla na zem. Můj drahý Jasper stál okamžitě u mě a já ucítila téměř přílivovou vlnu klidu, která však nemohla přetrhnout mé zoufalství z nemožnosti poskytnout všem alespoň stručnou představu o tom, co  se bude dít.

Krev…

Boj…

Oheň…

Někdo je mrtvý…

Víc lidí/upírů je mrtvých…

Victorie?

Edward?

Nějací cizí upíři?

Nestihli jsme se vrátit včas…

Pláč…

Zoufalá Esme…

A pak se najednou všechno obrátí a nic výrazného se neděje.

Edward s Bellou u televizoru.

Bella mu dříme na rameni…

Běžný nákup ve Forks…

Vášnivé večery...

Co to znamená? Co nesmí Edward nebo někdo udělat, aby se ty strašlivé věci nenaplnili? Proč se budoucnost tak markantně liší v jeden jediný okamžik?Co to všechno znamená?

Byla jsem ze sebe a svých schopností zklamaná. Nechápala jsem, proč mé vize jsou tak nejasné, tak hloupé, tak příšerně zavádějící… Snažila jsem se vysvětlit ostatním členům rodiny, co vidím, ale bylo těžké popsat pouhé záblesky, alternativní střípky budoucnosti, které se každou vteřinou měnily. Rosalie se mě snažila uklidnit. Tvrdila, že kdyby jen pomyslela, že zabije hosty z vedlejšího apartmánu, uvidím to, i kdyby si ten čin okamžitě rozmyslela. Tvrdila, že všechno, co vidím, jsou jen neucelené a poztrácené myšlenky Edwarda a Victorie a nemá smysl se jimi zabývat. Ale to mě uklidnit nedokázalo. To já měla dar vidět do budoucnosti a dobře chápala, co můžu hodit za hlavu a co nikoliv. Něco bylo špatně. Nemělo smysl jezdit do Forks, nestihli bychom to, dobře to vím, ale mučilo mě zůstat téměř na druhé straně Kanady, zatímco ve Forks se rozhodovalo o osudech tolika osob. Zkusím znovu zavolat, zkusím je varovat, třebaže přesně nevím, co mám říct…

Victorie

Prudce jsem rozrazila vstupní dveře, ale bylo to marné. Nikdo nebyl doma. Slyšela bych to, cítila bych to. Frankie a jeho dva poskokové pobíhali po domě, jako by mi snad nevěřili, že je prázdný. Hlupáci. Cítila bych tu malou děvku na míli daleko, kdyby byla v domě.

Rezignovaně jsem se svezla na pohovku a bez zájmu sledovala, jak ti lidičkové běhají kolem. Frankie ve zlosti už několikrát vyběhl před dům a znovu a znovu zbraní prostřílel pneumatiky Edwardova Volva. Jako by to snad Edwarda mohlo zastavit… Vždyť byl stokrát rychlejší než celé to slavné auto.

Dům ztichl, když celá banda vyrazila prohledat křoví u domu. Přemýšlela jsem, jestli se mám připojit, vydat se po pachu a tu malou děvku zlikvidovat, sotva ji uvidím, nebo spíš připravit menší překvápko a schovat se do jejího pokoje. I když, koneckonců je to děvka, určitě spí s Edwardem, a ten by mě cítil na sto honů daleko!

Už už jsem se chystala vyskočit ze dveří, když se pokojem rozezvučel telefon. Pevná linka? Trochu nezvyklé. Copak se Edwardovi stalo s mobilem? Mrkla jsem na číslo. Alice, ten malý skřet! No, možná něco ví. Nebylo by od věci to vzít...

„Ano, drahá?“

„Ed- Victorie?“

„Přesně tak. Copak se stalo, Edík ti to nezvedá? Nevěš hlavu, ráda mu tvou zprávu předám.“

Čekala jsem, co ten trpaslík udělá, když zjistil, že jsem na návštěvě, v telefonu však bylo  hrobové ticho.

„Ale no tak, snad jsi se mě nelekla? Vždyť jsem tu byla několik desetiletí jako doma. A momentálně vám chci prokázat službu a zbavit váš dům nežádoucích škůdců.“

„Victorie! Opovaž se něco udělat Edwardovi nebo Belle a máš co dočinění s celou naší rodinou!“

„Nepovídej, jak mi v tom chceš zabránit? Zařvat mi do ucha BAF? Skutečně působivé. Netušila jsem, jak děsivý může být telefonní hovor. Bohužel nemám už čas se tady s tebou vybavovat, když někde kolem běhá ten rozkošný zamilovaný páreček. Ale neboj se, pošlu ti jejich hlavy, abys měla na tento den stejně hezkou vzpomínku, jako já.“

„To neuděláš! Stejně nemáš šanci je chytit, utekli, jsou pryč."

„Dobrej pokus, ale nevyšel. Za a) cítím jejich pach, odešli před pár hodinami a podle důkazů zřejmě jen na romantickou procházku. Za b) neví, že jsem tady a za c) zabiju je tak rychle, že si ani nevšimnou, že jsem se vrátila.

„Ty jedna mrcho!“

„Taky jsem tě ráda slyšela, Alice.  Hezký zbytek dne,“ řekla jsem tvrdě a rozdrtila sluchátko v ruce. Stejně dopadl i zbytek aparátu. Přece jen se při takové vzácné příležitosti nenechám rušit…

Bella

Ležela jsem Edwardovi v náručí a chtěla tuto chvíli zachytit navždy. Bylo to to nejzvláštnější odpoledne, které jsem kdy zažila. Děs, zvědavost a chtíč v jednom. Konečně jsem taky začala chápat, co na něm všechny ty ženy měly. Rozhodně to uměl. Už si mě nebral tak automaticky a téměř bez zájmu, jako v pajzlu. Naopak to byl ten nejpozornější milenec v celé galaxii. A i já byla jiná. Uvolněná, vzrušená, nadšená.

Nebylo to sice jako vystřižená scéna z romantického filmu, ale to neznamenalo, že by snad sex nebyl dobrý. Byl živočišnější a vášnivější, byl hravý, byl neskutečný. Dalo by se říct, že to byl můj první sex. První sex, po kterém jsem prahla a s prvním mužem, po kterém jsem z celého srdce toužila. Ve Frankieho pajzlu jsem se několikrát zařekla, že pokud se dostanu někdy pryč, už v životě žádného chlapa nechci vidět. Zdá se, že člověk míní, život mění…

Edward

Tak to bylo něco. Nechtěl jsem nic jiného, než zůstat v ní a dát si ještě pár čísel… Pár desítek čísel. Ale jakožto dlouhodobý plán, by to Alice určitě viděla a já neměl náladu na to, aby mi okukovala můj nahej zadek. Ne, že bych na něho nebyl pyšnej, ale rozhodně bych nerad dělal konkurenci Jasperovi.

Navíc se pomalu stmívalo. To nebylo dobrý. Z původně zamýšlených několika minut se všechno protáhlo o půl dne. Jak nezodpovědné. Za tohle by mě Carlisle rozhodně nepochválil. Byl čas se vrátit domů. Hned!

Opatrně jsem se zvedl a v rychlosti na sebe natáhl kalhoty. Košili jsem přenechal Belle. Jí toho věru z oblečení moc nezbylo. Přesto se odmítala zvednout a jenom mě zálibně pozorovala.

„To už musíme jít?“ zakňourala nesouhlasně a marně se mě snažila stáhnout zpátky do trávy.

„Už je to tak, zlato. Ale neboj, doma můžeme pokračovat,“ odpověděl jsem a doufal, že nám nic  a nikdo vážně nenaruší večer.

„Pokračovat v čem? Pouze v sexu a nebo snad máš na mysli...  Vztah?“ zeptala se šťouravě mezi oblékáním ona.

„Nech se překvapit, kotě,“ odvětil jsem tajemně a popadl ji do náruče.  Ani já sám jsem totiž ještě nevěděl, jaká je odpověď. „Tak co? Můžeme vyrazit? Abych tě nenapínal příliš dlouho.“

„Nemůžu se dočkat,“ zašeptala mi spiklenecky do ucha Bells a pevně se ke mně přitiskla.

Naposledy, krátce a vášnivě, jsem propletl její jazyk s mým a vzápětí už rozverně vyrazil mezi první stromy. „Drž se pevně, protože tohle bude jízda!“

Jak přesně jsem vystihl budoucí situaci jsem v tu chvíli ještě netušil...

Tak co říkáte na tuto extra extra dlouho kapitolku. Mohla by být rozdělena i na dvě, ale nakonec jsem ji nechala dlouhou jako omluvu za dlouhé čekání. Zdá se, že tělo Bellu nesvrbělo pouze vzrušením. :D A jak se vám líbil Edward a jeho smysl pro puntičkářsví při sundávání mravenců:D? Důvtipné, že ano? A co se stane, až se vrátí domů? Victorie jen tak dům Cullenů neopustí. Kdo s koho? Kdo bude vítěz? Na vaše názory, připomínky, nadávky jsem zvědavá v komentářích:D

17. KAPITOLA

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noční život: 16. kapitola - Kdo s koho: