Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noční život: 15. kapitola - Nerozhodní

01.12.2010 (08:30) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6112×

V minulé kapitole: Edward odvezl Bellu k sobě domů, ale tam na ni narazila Victorka, která se rozhodla Edovi vybrakovat dům a připravit ho o určitý finanční obnos, který by mohla rozházet se svými novými přáteli - Jamesem a Laurentem. Navíc si zvykla na jistý přepych a vracet se k obyčejnému nomádskému životu se jí nechtělo. Sotva však spatřila Bellu, okamžitě se rozhodla zaútočit, ale Edward pochopitelně Bellu bránil. Znovu rozbili Esme půl domu a v jednu chvíli měla Bella vážně na mále. Nakonec však Edward Victorii připravil o ruku, kterou okamžitě spálil na důkaz toho, že pokud  Victorie zkusí zaútočit ještě jednou, skončí v ohni celá... Ta však Belle slíbila smrt, a to hodlá dodržet. Doufá, že až Bella Edwarda omrzí, nic už jí nebude bránit v tom, aby ji zabila pomalou a nesmírně bolestivou smrtí. Netušila však, co tím způsobí. Edward cítí za Bellu zodpovědnost, protože ji do toho de facto sám uvrtal, odmítá se od ní pustit na krok a tráví tak s ní paradoxně čím dál víc času. Přeskočí opravdová jiskra?

Edward:

Ještě hodnou chvíli jsem hleděl mezi stromy. Přece jen jsem si chtěl být jistý, že Victorie útěk nepředstírala, aby se v další chvíli nečekaně vyřítila z lesa a urvala mi hlavu. I tak už způsobila hodně škod...

Esmé nepřežije, že jsem znovu zničil čerstvě zrekonstruovanou skleněnou stěnu, prorazil několik zdí a  celkově rozbil, co se dalo. Co se však jevilo jako ještě větší problém, byla Bella.

Byli jsme s Viktorií až příliš rychlí, silní a nezničitelní na to, aby ještě stále věřila, že jsme obyčejní lidé. Nehledě na to, že bych teď měl ležel se zlomeným vazem a na třikrát přelomenou páteří před domem a ne energicky vyskakovat do patra a trhat ruce na počkání.

Rozpačitě jsem se zahleděl na Bellu, která stále ještě seděla mezi kusy omítky a sádrokartonu, a s hranou vyčerpaností se usadil na pohovku. Chtěl jsem si zachovat alespoň nepatrné zdání lidskosti a vyvolat tak dojem, že pád z okna je pro upíra stejně nepříjemný jako pro člověka. Zřejmě jsem však Bellu neoblafl.

Měřila si mě zlostným a zároveň opovržlivým pohledem. To se mi zrovna nezamlouvalo, upřímně řečeno mě to neskutečně mrzelo. Přece jen jsem jí zachránil život, přežila relativně bez újmy, takže trocha vděčnosti by neuškodila. Poklepal jsem na místo vedle sebe a tím naznačil, že by si mohla přisednout, ale jenom odmítavě zakroutila hlavou.

No výborně, dáma si hraje na uraženou. Člověk ji tu brání vlastním tělem, nechá se prohazovat okny, odkryje svou pravou identitu, jen aby ji zachránil, a jediným výsledkem je vražedný pohled a zaryté mlčení. Co proti mně pořád má? Ať udělám cokoliv, neustále se tváří, jako bych jí ubližoval.

Přesto jsem měl neblahé tušení, co teď skutečně chce. Omluvu za to, že ji má expřítelkyně málem zabila. To rozhodně nebylo fér, copak jsem za to mohl já?  Ale ač jsem se tomu zdatně bránil, slova mi sama klouzala z pusy. To bylo rozhodně podivné, protože tohle obvykle nedělám, prostě to nemám v povaze. Edward Cullen se zkrátka nikdy, nikomu a za žádných okolností neomlouvá!

Tak proč teď činím opak?

Protože jsem se dočista pomátl.

Jak jinak si vysvětlit, že mám tendence prosit za odpuštění dívku, která mi ještě před pár dny byla lhostejná. Alespoň jsem o tom byl přesvědčen, třebaže vlezlý hlas v mé hlavě na to měl jiný názor. Ustavičně se mi snažil namluvit, že zas tak lhostejná mi dotyčná dívka určitě nebyla. Proč jinak bych ji bral k sobě domů? Copak ten hlas v mé hlavě nechápal, že jsem za ni měl zodpovědnost? Odhalil jsem jí nechtěně kousek mého světa – nadpřirozeného světa, do kterého nikdy neměla nahlédnout. Ale stalo se.

A já ji nyní musel před tímto světem chránit. Navíc, kdybych to neudělal, kdo by teď asi čistil Esméin béžový koberec od krve? Tepování není zrovna moje parketa…

Ale nyní bylo třeba přestat myslet na hlouposti a nějak z této situace vybruslit. Omluva mi přišla jako dobrý způsob. V tu chvíli jsem ovšem nečekal, že se Bella bude chtít hádat nebo mě snad přerušovat. Naopak jsem předpokládal, že rozechvěle přijme omluvu, uvidí ve mně svého hrdinu a následně se mi vášnivě vrhne do náruče, čehož okamžitě využiju / zneužiju.

Nicméně opět jsem se ve svém úsudku zmýlil… Mimochodem, to se mi v poslední době děje taky nějak často...

„Fajn, ehm… Omlouvám se, Bells. Hluboce se omlouvám za to, co se právě stalo. Prosím, odpusť, jestli můžeš. Chápu, že chování mé ex přítelkyně bylo zcela nepatřičné, ale-“

„Ne-nepatřičné? Slyším dobře, Edwarde? Definuješ to, že mě chtěla ta oduševnělá osoba bezdůvodně zabít pouze jako  „nepatřičné“ chování?“

Za ta slova jsem si měl nafackovat. Jsem ten nejméně diplomatický upír v historii lidstva. Ale také jsem byl jen muž. V pravěkých dobách bych vyjadřoval náklonnost k ženě či veškeré city obecně tím, že bych ji pořádně praštil kyjem přes hlavu. Žádná slova nebo prázdné fráze nebyly potřeba… Nemůže se tedy divit, že z milionu slovních alternativ nyní vyberu zrovna tu nejméně vhodnou. Komunikace s kyjem by byla rozhodně jednodušší...  Přesto jsem se snažil uvést svá slova na pravou míru:

„Tak jsem to nemyslel. Chtě-chtěl jsem říct, že její chování bylo naprosto… Ehm, neomluvitelné.“

Bella tázavě zvedla jedno obočí, ale vzápětí jen nevěřícně zakroutila hlavou a bojovně se zvedla ze země.

„Tak neomluvitelné, říkáš. Aha, chování tvé přítelkyně-“

„-Ex-přítelkyně!“

„-Tak ex-přít- není to snad jedno? Zkrátka chování té osoby bylo podle tebe neomluvitelné? Na tolik neomluvitelné, že když morbidně urvala hlavu mé kamarádce, ani jsi se nenamáhal detektivům oznámit, kdo je vrah? Vždyť kvůli tobě a tvým avantýrám zemřela úplně nevinná osoba! Uvědomuješ si to vůbec, ty sobecký parchante?! Helga za nic nemohla! Dokonce tě ani neznala, leda snad od vidění. Ale zemřela! Kvůli tobě! Protože jsi musel zahýbat té své vyšinuté zrzundě.“

„Ale takhle to vůbec není,“ namítl jsem uraženě, když jsem zjistil, k jakému závěru dospěla.

„A jak to tedy je?“

 Nemohl jsem přeci policii vyklopit, kdo zabil Helgu, protože bych riskoval odhalení naší upíří podstaty. Navíc Vicky by se stejně zatknout nenechala, naopak by s největším potěšením zmasakrovala celou policejní základnu. Nešťastně jsem si povzdychl. Nebylo jiného východiska, než přiznat něco, co už stejně nejspíš tušila...

„Bello, uvědom si prosím, že svět není jen černobílý. A snaž se mě chvíli poslouchat, buď tak laskavá. Rád bych ti teď pár věcí objasnil. Já - no, nejspíš sis všimla, že se nechovám v některých oblastech tak úplně jako člověk-“

„No to skutečně nechováš. Člověk má totiž něco, čemu se říká svědomí a jedná podle něj, víš?“ Bellin hlas byl ostrý jako dýka, ale snažil jsem si toho nevšímat.

„Prosím, nepřerušuj mě a snaž se pochopit podstatu toho, co ti říkám. Já nejsem člověk. Nikdo z mé rodiny není.“

Bella se pobaveně opřela o jednu ze zdeformovaných stěn a s hraným zájmem pronesla: „Hm, tak co teda jsi, ty tajemná bytosti? A vyjádři se rychle. Mám totiž v plánu jít na policii a udat tě za spoluúčast na vraždě.“

Ignoroval jsem ironický tón jejího hlasu i hrozbu v něm a zkusil to znovu, třebaže jsem začal pochybovat o schopnosti vzájemné komunikace.

„Zkus přemýšlet, prosím… Co jsem? Mám nezdravou barvu, jsem silný, neskutečně rychlý… Téměř nezničitelný-?“

„-Pokojová plíseň?“

„Cože? Zatraceně, Bello!“ ohradil jsem se uraženě a žasl nad její drzostí a naprostým nedostatkem vážnosti. „Nech laskavě dokončit alespoň jednujedinou větu!“

Bella žoviálním gestem naznačila, že zamyká pusu na zámek a zahazuje klíč. Její oči však zůstaly ledově chladné a bez náznaku jakékoliv náklonnosti. Nicméně to bylo to poslední, co by mi teď mělo dělat starosti.

„Tak fajn, znovu a od začátku. Neříkám, že bude snadné pochopit či uvěřit, ale prosím, dej mi šanci. Shrň si, co o mně víš. Všechno, co jsi před chvílí viděla a přidej to, co ti teď řeknu. Jsem silný a nebetyčně rychlý. Mám dokonalé smysly. Slyším tvé srdce, cítím tvou krev, která mě neskutečně přitahuje. Nikdy se nedotknu lidského jídla, moje pleť je bledá a chladná, nevycházím z domu, když svítí slunce…“

Čekal jsem, že Belle to dojde každou chvíli, byl jsem si jistý, že zděšeně vyjekne a v dalším okamžiku se bude nesmyslně shánět po kříži nebo dřevěném kolíku. Ve skutečnosti to však vypadalo, že se mě ani nenamáhala poslouchat a místo toho netrpělivě bušila chodidlem o zem...  Ve skrytu duše jsem toužil zařvat na celou místnost a vytřepat z ní duši, aby se neustále netvářila tak otráveně a nezaujatě. Na povrchu jsem však zachovával klidnou masku a neustále ji pobízel jako malé dítě.

„Zlato, tak přemýšlej trochu. Která postava ze strašidelných příběhů je posedlá krví? Která nevychází na slunce? Kdo je to? A kdo jsem tedy já? “

Bella se však evidentně ani trochu nesnažila.

„Kdo jsi? Blázen! A báječně se hodíš ke své bláznivé přítelkyni. To se vážně může stát jenom mně. Narazit na páreček cvoků, kteří oddělali mou jedinou kamarádku, a jsou přesvědčení o své upírské podstatě... Nevím, co to na mě šijete za boudu, ale já už toho mám akorát tak dost. Jdu na policii,“ pronesla ta tvrdohlavá holka škrobeně, vyklopýtala z místnosti a práskla za sebou dveřmi.

Podrážděně jsem zavrčel. Věděl jsem, že nebude lehké ji přesvědčit. Já sám bych si na jejím místě nevěřil, ale odejít jsem ji nechat nemohl.

V mžiku jsem stál za ní. Chytil jsem ji za paži a přitáhl k sobě. Byl jsem tak blízko, že se mé rty mohly dotknout těch jejích.

Na krátký zvrácený okamžik mě napadlo ji hrubě políbit. Tak jako poprvé, když jsme se setkali. To by však za těchto okolností k ničemu nevedlo. Maximálně  by mi k vraždě připsali ještě sexuální obtěžování. Ne, žádné líbání! Ale sotva jsem tuto myšlenku zahnal, napadla mě ještě zvrácenější...

Co se jí tak zakousnout do tepny, takový důkaz by ji rozhodně přesvědčil, že mluvím pravdu. Jsem tím, čím jsem – upírem, tak proč se tomu bránit…

Navíc jediný, kdo ji hledá, je Frankie, a to stejně nebude mít dlouhého trvání..

Nikdo  jiný by ji nepostrádal..

Její krev přece tak neodolatelně voní…Nikdo by tě neodsuzoval.

Vyřešil by se problém s Viktorií…

Vyřešil by se problém s  policií…

Po Belle by se slehla zem.

Navždy…

Protože lesy kolem Forks jsou opravdu hluboké.

Ne! To byla skutečně odporná myšlenka. Bránil jsem ji před Victorií, abych ji následně  zabil sám? Hloupost, hloupost, hloupost! Žádné sexuální svádění nebo mordování. Ani jeden způsob by mi Carlisle nechválil.

Přemýšlej, Edwarde, přemýšlej. Co je základ mezilidských vztahů? Komunikace! A stejně tak to musí být i v lidsko-upířích vztazích. Hádám, že prokousnutím tepny bych si ji rozhodně nenaklonil…

Bylo třeba to zkusit ještě jednou... mírněji.

„Bello, prosím! Ať je to jakkoliv neuvěřitelné, mluvím pravdu.“

„Vážně? Tak to, aby ses honem schoval do hrobky. A pospěš si nebo shoříš jak papír, vychází totiž slunce.“

Aniž jsem pustil Bellinu paži, pohlédl jsem na ranní oblohu. A skutečně.  Mezi obvyklými dešťovými mraky se prodralo několik prvních slunečních paprsků. To byl na Forks skutečně nevídaný přírodní úkaz a báječně mi nahrával do karet. Slunce - to bylo přesně to, co jsem potřeboval.

Jediným elegantním skokem jsem se odporoučel na příjezdovou cestu a z ramen si strhl už tak zničenou košili.

„Tak sleduj, Bells!“

Bella však jen netrpělivě zakroutila hlavou a bez zájmu prošla kolem.

„Měl bys vážně vyhledat odbornou pomoc, Edwarde. Jasně, možná jsi rychlejší a silnější než normální lidé, ale také jsi mi mohl celou dobu přidávat do jídla nějaké halucinogeny, abych si to o tobě myslela. Takže díky, ale na tohle vážně nemám čas. Čím dřív bude zahájeno stíhání proti tobě a tvé švihlé přítelkyni, tím lépe. A je mi jedno, jesti jsi člověk nebo upír, vražda je špatná v obou případech!“

„Ne, počkej! Je mi neskutečně líto, co se stalo tvé kamarádce a přiznávám, že jsem za to částečně mohl já, ale prosím, zkus na to nahlížet z mé perspektivy a buď si jistá, že teď nemluvím jen za sebe, ale za celou mou rodinu. Co je jedna lidská oběť proti tisícům? Pokud by se o nás lidé dozvěděli pravdu, což by se skutečně dozvěděli, pokud mě pošleš za katr, museli bychom se bránit. Ztráty na životech by byly pochopitelně obrovské, a to na obou stranách. Nic už by nebylo jako dřív. Přemýšlej, čím bych se mohl ve vězení asi tak živit? Pytlíky s krví bych s největší pravděpodobností nesehnal.  Nejím lidské jídlo, nespím, mám nižší teplotu než lidé, de facto jsem mrtvý. Myslíš, že si toho nikdo nevšimne, když budu vystaven neustálému dohledu?“

Bella jen protočila očima.

„Dobře, vzdávám to. Jestli se ti podaří mě přesvědčit, že jsi nějaký skutečný nosferatu, jestli uvěřím, máš mé slovo, že nic neřeknu v rámci zachování tvé takzvané nadpřirozené identity. Ovšem to neznamená, že bych s tím tvým vraždením souhlasila. VNavíc bys musel být sakra přesvědčivý, abych uvěřila tomu, co se mi snažíš namluvit.“

„Já přece nevraždím lidi, Bello! Živím se zvířecí krví! Jeleni, medvědi, pumy…  Proč asi bydlím v lese, co myslíš?“

„Edwarde, už dost! Jestli se mě snažíš obměkčit nebo zdržovat, dovol, abych tě informovala, že se ti to nedaří. Já si tu prostě jen počkám, dokud na tebe nedopadne světlo z té vodíkové koule, kterou nazýváme Sluncem a budu snad svědkem tvého osvícení. Jak fyzického, tak smyslového. Protože ti snad konečně dojde, že nejsi žádný hrabě Drákula. Sluníčko ti leda tak prospěje. Minimálně získáš zdravější barvu.“

Její poslední úsečnou poznámku jsem nijak nekomentoval. Nebylo proč. Vždyť já nikdy netvrdil, že shořím, jako upíři v legendách. Ale nejlepší odpovědí bude přímý důkaz. Samolibě jsem se ušklíbl a vstoupil do sluneční záře.

Pro jednou neměla Bella odpověď. Pro jednou neměla potřebu něco komentovat. Místo toho se jí v obličeji usadil výraz okouzlení, který čmluvil za vše.

Uvěřila…

Bella (O pár dní později)

Zdálo se to  neskutečné.  Neuvěřitelné. Nepochopitelné.

Bylo možné, aby vedle obyčejného lidského světa existoval ještě druhý - pohádkovější a zároveň mnohem temnější ?

Bylo možné, aby všechny mýty a legendy měly pravdivý základ? Aby nadpřirozené bytosti stále existovaly mezi námi? Nenápadně, skrytě a přesto na očích?

Pořád jsem měla před očima obraz Edwarda na slunci. Byl krásný jako anděl. Sice trochu arogantní a sebestředný anděl, ale nepochybně anděl. Třpytil se jako diamant a vystavoval své perfektní tělo slunečním paprskům. Byl zkrátka ve všech směrech dokonalý a já nebyla schopna odvrátit pohled od té úžasné a dozajista nelidské bytosti. Byl skutečným upírem ve skutečném světě 21. století.

Měla bych utíkat s řevem pryč, ale namísto toho jsem toužila po jeho blízkosti, což byl přirozeně  špatný nápad. Pouze reakce mého hloupého, hormony ovládaného, lidského těla.Vždyť ta nádherná slupka ukrývala prohnilé jádro. Byl to upír. Vrah. A já byla člověk, s horkou proudící krví. Možná jsem nebyla ničím víc než  potravou. Co když se s Viktorií pouze bil o kořist. Co když mu nezáleželo tak úplně na mém životě, jako na tom, aby mne mohl časem zabít sám?

A jak bych se já mohla bránit? Copak by se dalo říct té andělsky nádherné bytosti ne? Copak bych mohla bojovat s upírem? A co by vůbec dokázalo upíra zabít?

Slunce to očividně nebylo. Naopak ho to činilo ještě dokonalejším.

Kříž mi přišel nesmyslný, takových předmětů měl jeho otec v pracovně několik a všechny nejspíš nedozírné hodnoty.

Zbývalo jediné – česnek, i když ten se zdál přinejmenším směšným. Vždyť mu ve spíži vysel celý věnec.

Po pár dnech usilovného přemýšlení, kdy jsme společnými silami likvidovali škody na domě, jsem došla k jedinému závěru. Neexistuje dostupná zbraň, která by Edwarda zničila, a pokud se mě jednou rozhodne zabít, jsem bez šance.

Tím mě děsil a zároveň vzrušoval. Bála jsem se ho stejnou měrou jako jsem jím byla fascinována.

Navíc se choval o poznání mileji a pozorněji než kdy dřív, snad aby zmírnil můj strach z jeho upíří podstaty, což ovšem neměnilo nic na tom, že byl vrah a vrahem pro mě zůstane. Ubohá Helga, byla ve špatný čas na špatném místě, a to pro ni mělo tragické důsledky. Ani jsem nevěděla, kam ji pohřbili. Taková jsem přítelkyně...

Při vzpomínce na svou jedinou a nejlepší kamarádku mě bodlo u srdce. Ona je mrtvá a já jsem v domě s jejím vrahem. Přesněji řečeno, s někým, kdo kryje osobu, která ji zavraždila, čímž získává spoluúčast na vraždě. I já jsem nyní byla vinna její smrtí. Také jsem kryla osobu, která za smrt mohla, protože bych tím dostala na světlo mnohem víc  než jen jednu vraždu, třebaže stejná osoba nyní usilovala o můj život.  Proč vše muselo být tak složité?

Přesto čas, který jsem strávila v Edwardově vile byl pro mne tím nejpodivnějším a zároveň nejkrásnějším v celém mém dosavadním životě. Ráno mne pokaždé dole čekala vzorná snídaně, den mi krátil staromódním předčítáním knih, vyprávěním o své rodině a sourozencích, učil mě hrát na klavír a jezdit autem, dokonce jsme spolu chodili jednou týdně nakupovat jídlo, a tím vzbudili všeobecný poprask v tom zapadlém maloměstě.

Zjistila jsem, že Cullenovi zrovna nepatří mezi nejoblíbenější obyvatele Forks. Výjimku tvořili u pubertálních dívek. Tam byla obzvlášť mužská část rodiny nesmírně populární a Edward si to samozřejmě nepokrytě užíval. Oplácel mrkání i úsměvy na počkání, což mi, jak jsem s překvapením zjistila, vadilo víc, než by mělo. Pokud něco nutně potřeboval, obvykle nahodil neodolatelný výraz a vášnivým pohledem doslova propaloval svou oběť. Alespoň pokud byla dotyčná oběť ženského pohlaví. Na muže používal zcela opačnou taktiku. Jeho pohled potemněl a Edward, ten okouzlující Edward, najednou připomínal upíra víc než kdy jindy. V takovou chvíli se i moje červená kontrolka pudu sebezáchovy divoce rozblikala a radila mi dostat se co nejdál z jeho dosahu. Bylo to až neuvěřitelné, jak dokázal využívat mimiky tváře.

Také jsem si uvědomila zajímavou věc. Čím víc jsme spolu trávili času, tím víc jsem si začala všímat věcí, které mi dřív unikaly. Pokud stál, byl jako socha, téměř nikdy nemrkal, nemusel sedět, spát, odpočívat, škrábat se nebo alespoň dýchat. Dokázal číst myšlenky nebo to alespoň o sobě tvrdil.

Když byl v dobrém rozpoložení, ukázal mi něco málo ze svých dokonalých schopností a vždy mě tím spolehlivě vyděsil. Byl rozdíl o něm jako o upírovi přemýšlet nebo přímo pozorovat tu nebetyčnou sílu, rychlost, šarm a den ode dne větší sex-appeal.

Jedno mi však jasné nebylo. Co jedl a jak často.

Za celou dobu se ode mne nevzdálil na víc než pár desítek metrů. Nikdy mne nenechal samotnou na byť jen okamžik, a tak jsem si byla jistá, že během tohoto období nepozřel ani kapku krve, což nejspíš bylo pro upíra zcela nepřirozené a zajisté ho to samotného stálo spoustu přemáhání.

Ale uběhlo ještě dalších 14 dní, než jsem se ujistila, že má teorie byla správná. Jeho oči nyní byly děsivě černé, kruhy pod očima tmavě fialové a pleť téměř průsvitná. Stále však byl krásnější než jakýkoliv obyčejný muž. Téměř se mnou nemluvil a obvykle se zdržoval v jiném pokoji. Hádala jsem, že má krev pro něj nyní činí ještě větší pokušení než kdy jindy, a proto to náhlé ochladnutí.

Přemlouvala jsem ho, prosila, aby se šel „najíst“, ale jenom nešťastně zakroutil hlavou a s největší námahou, aby se snad nemusel nadechovat, procedil mezi zuby:

„Ty to nechápeš, Bello. Victorie neodešla daleko, krouží kolem, čeká jako sup. Pravidelně se vrací, cítí můj pach a pozná, pokud budu třebas jen půl míle od domu. Pak… Je po tobě. Nechtěj vědět, co se jí honí hlavou.“

„Ale jak mě chceš ubránit, když budeš slabý jak moucha. A proč nezavoláš své rodině? Mohli by mne hlídat oni nebo alespoň tvá sestra, Alice,ne?“

„Slabý jako moucha? No, rozhodně děkuji za projevenou důvěru. A co se týče Alice, přijela by, ale Jasper ji samotnou nepustí. Rozhodně ne, pokud by měla bojovat proti Viktorii.“

„Tak ať přijede i s Jasperem.“

„Copak jsi zapomněla? Ten by tě možná zabil ještě dřív, než Victorie samotná. Odolat lidské krvi je pro něj stále příliš těžké.“

„Nezbývá tedy, než abych šla na lov s tebou!“

„To je příliš nebezpečné. Na otevřeném prostoru budeš vystavená jako na švédském stole. Navíc, lov není věc, na kterou by ses měla dívat.“

Edward zamítal jeden můj nápad za druhým a mé i jeho zoufalství se stupňovalo. Situace se zdála bezvýchodná. O příjezdu některého z členů rodiny Edward odmítal alespoň polemizovat, protože je nechtěl vystavit nebezpečí plynoucí z nečekaného útoku Victorie. Navíc jak mi pak ohleduplně sdělil, jeho rodina neměla proč za mě nasazovat krk a koneckonců on si se svými problémy vždy dokázal poradit sám. Jo, to jednomu přidá na náladě – být pro ostatní problémem…

Spolkla jsem několik zvlášť peprných nadávek a znovu se zaměřila na hledání řešení z naší bezvýchodné situace. Najednou jsem dostala šílený nápad.

„Potřebuješ krev, odmítáš se ode mě hnout. Tak se napij ze mne.“

Edwardův pobavený úsměv se změnil v nevěřícný, sotva si uvědomil, že to myslím vážně. Zadíval se na mne a v jeho očích jsem viděla dokonalý zmatek, jen stěží hledal slova. 1:0 pro mě, komu se kdy povedlo zmást upíra?

„Bello, to bych přece nikdy neudělal, nemáš ponětí, co jsi teď řekla za hloupost. Buď bych tě zabil, nebo změnil na krvelačné monstrum. Copak nemáš pud sebezáchovy? Mluvíš se zrůdou, která má den ode dne větší chuť ti rozdrásat hrdlo. Příšerně si zahráváš. Být novorozený upír, jen těžko bych odolal této nabídce, ale takhle bych ti nikdy…

Vždyť já tě mám…

Ehm…

Na starost.“

Zdálo se mi to, nebo ticho mezi začátkem a koncem věty bylo až příliš dlouhé a původní slova  byla navíc nahrazena úplně jinými? Nemělo tam spíše být, že mě má… Rád?

Ne, kdepak. Bylo hloupé si myslet, že se Edwardův vztah ke mně za těch pár týdnů nějak změnil! Jsem naivní, nebetyčně naivní.

Byla jsem pro něj jen koule u nohy, ke které se snažil chovat zdvořile. Možná ho skutečně ani tolik nezmáhala touha po mé krvi jako spíš moje nudná přítomnost. Vždyť k čemu jsem mu byla dobrá. Odmítala jsem jakýkoliv náznak citu nebo alespoň sexuální přitažlivosti. Odmítala jsem s ním být v jedné místnosti kdykoliv se po ní rozhodl přecházet jen ve spodním prádle. Odmítala jsem jeho doteky a pokud porušil můj osobní prostor, dokázala jsem se na něj zlobit celý den, což bylo dost zvláštní, vezmu-li v úvahu, že naše první setkání proběhlo za docela opačných podmínek. Jako bonus jsem mu pak vystříkala dávku pepřáku do obličeje.

Nyní jsem už věděla, že můj tehdejší ubohý pokus o obranu mu nezpůsobil žádnou větší újmu, spíš jej  rozlítil k takové nepříčetnosti, že mi mohl jediným letmým pohybem zlomit vaz.

Také už jsem tušila, jaký strach musel mít Vern, když se před ním Edward zjevil s jedním ze svých děsuplných pohledů na tváři, a vzápětí ho odtáhl přes půl města.

Chápala jsem nyní spoustu věcí včetně mé zranitelnosti, ale zároveň jsem si uvědomovala, že pokud nepřevezmu otěže já, Edward to pro samý strach o můj lidský život udělá jen těžko. Vyskočila jsem na nohy a autoritativně si dala ruce v bok.

„Konec tlachaní, Edwarde. Jde se lovit! Schovám se pod lopuch a nastříkám nějakým repelentem proti upírům. Ty si mezitím dáš pár deci čerstvé krve z výběrové medvědí sklizně a do půlhodinky budeme i zpátky.“

„To není vtipný, Bello. A nemám takovou žízeň, jak si myslíš, takže dokud to nebude aktuální, téma lov a moje žízeň je mimo diskuzi. Tečka.“

„Ale já se tě neptám Edwarde, já ti to oznamuju. Jdeme lovit, teď-hned!“ rozkázala jsem ts ou největší autoritou jaké jsem byla schopna a co nejrychleji vyběhla z domu.

Edward mě chytil mezi prvními stromy, ale nikoliv proto, aby mě zastavil, spíš naopak. Jediným plynulým pohybem mě chytil do náruče.

„Fajn, jdeme lovit, ale nezapomeň, že můj nápad to nebyl, až se v noci budeš budit hrůzou,“ procedil skrz zuby a čerň v jeho očích, jako by rudě zaplála, když se neskutečnou rychlostí rozběhl hlouběji do lesa…

Victorie

Nasadila jsem si hnědé kontaktní čočky, urovnala si praktický, nicméně opravdu sexy obleček, který perfektně obkresloval moje křivky a otočila se na mé nové přátele.

Laurent bezcílně přepínal televizní programy, zatímco James s neskrývaným vzrušením hleděl na mé téměř dokonalé tělo, ale zároveň se mu na čele objevila neznatelná vráska. Ani za mák se mu nelíbilo, kam jdu, ale do toho jsem si rozhodně nenechala mluvit. Edward a ta štětka byl můj problém, a to, že jsem přišla o celou paži, moje hloupost. Tehdy James zuřil. Prosil mě a vyhrožoval, že si Edwarda najde sám, ale to jsem nechtěla. Stále jsem pro něj měla jistou slabost... Takže na řadu přijde až jako druhý… A James tak ještě dostane příležitost.

Nyní však byla prioritou Bella, a to nejen pro mě. Frankie už se nemůže dočkat, až ji uvidí...

Ano, přesně tak. Okouněla jsem kolem Edwardova domu každý den, čekala jsem na vhodnou chvíli a nebo znuděně poslouchala, co ta hlupačka tlachá. A vyplatilo se. Díky tomu jsem o ní, jejím bezvýznamném životě a lidem v něm, zjistila téměř všechno.

Za pár minut tak jedu spolu s jejím pasákem směr Forks. Ne snad, že by tam takzvaný Frankie k něčemu dobrý, třebas je o tom sám přesvědčen. Rozhodně jsem neměla v úmyslu s ním nechat Bellu odjet. Ta holka musela zemřít a její pasák tam byl vlastně navíc. Čistě jen proto, aby byl boj pro Edwarda komplikovanější.

Plán byl totiž následovný: Frankie spolu se svými gorilami přikluše ke dveřím a zazvoní. Edward samozřejmě sejde dolů, aby otevřel a vyřídil tu trapnou záležitost a já se nějakým způsobem vplížím dovnitř. No a než se ta malá mrcha naděje, budu jí dýchat na záda…

Upřímně, Edward bude mít co dělat.

Ubránit Bellu před její minulostí, kterou Frankie nepochybně byl, i před nepříliš pěknou budoucností, kterou jsem pro Bellu představovala já, se zdálo skutečně náročné…

Přesněji řečeno ne-pro-ve-di-tel-né. Ale o to mi celou dobu šlo.

Ach, skoro mi těch hrdliček začínalo být líto…

Před hotelem zastavilo auto a někdo netrpělivě zmáčkl klakson.  Byl čas.

Tak, konec další  kapitolky.Tak jak pak se to všechno vyvine? Je jasné, že Frankie je tam spíš jen do počtu. Upřímně s ním Vicky ani moc nepočítá, jenom potřebuje zabavit Edwarda. Ale netuší, že Frankie sám má s Bellou trochu jiný úmysl, než všichni předpokládají , což jim trochu zkomplikuje plány. Ale ještě před tím vším si užijeme zvráceně romantickou chvilku na louce. Týdny neustálého vzájemného kontaktu se museli někde projevit... :)

Už nás čekají asi tak jen dva dílky. Tento byl opět poněkud klidnější, a kvalita nijaká minimálně z mého pohledu, já vím,že je to děs, ale opravdu jsem se snažila. Prosím, zanechte váš názor a zanadávejte mi klidně:D Zajímá mě, jak se vám líbí ta situace, co si myslíte, že udělá Victorka, co se stane na louce a schválně jestli preferujete šťastný nebo smutný konec. Vymyslela jsem něco a jsem zvědavá, co na něj řeknete. Alespoň předběžnou představu budu mít díky vaším preferencím:D.

16. kapitola

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noční život: 15. kapitola - Nerozhodní: