Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noční život: 14. kapitola - Střetnutí

09.11.2010 (15:45) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4991×

Z minulé kapitoly: Edward pomohl Belle s útěkem z Frankieho pajzlu. Bylo to docela obtížné, protože se Bella opila pod obraz a nebyla schopna se dostat dál než na parkoviště u restaurace, třebaže jejich původní plán byl, aby si vzala auto a peníze, které jí Edward přichystal a zmizela co nejrychleji z města. Frankie Edwarda podezírá, ale nemůže mu nic dokázat, tak alespoň zkontaktoval svoje známé, aby se snažili Bellu vypátrat... Ten večer už se mu to však nepodaří. Bella se celou dobu skrývala pod Edwardovým autem, mokrá a na smrt zmrzlá a taky totálně opilá... Edward se proto rozhodl pro nouzový plán a jede s ní k němu domů s tím, že až se Bella vzpamatuje, uvidí se, co dál...

Edward

Fajn, možná to nebyl dobrý nápad.

Vlastně to byl naprosto scestný nápad. Měl jsem ji zavézt zpátky k Frankiemu… A nebo vyhodit za městem…

Co to sakra dělám? Kde se vzala ta náhlá potřeba hrát si na hodnýho upíra? Copak jsem se dočista zbláznil? Vždyť ji vezu domů! Tak, kam ona sama jet odmítla a kde bych ji spárvně neměl chtít ani já. Mrkl jsem do zpětného zrcátka. Bella ležela a falešně si prozpěvovala nějakou uhozenou melodii, zatímco bosýma nohama kreslila do vzduchu kolečka.

„Buď hodná, kotě! Tohle není zrovna bezpečné,“  řekl jsem striktně a jednou rukou strhl ty hladké a děsně svůdné nožky zpět za sedačku. „Kdybych musel prudce zabrzdit, ujede ti noha a vyrazíš mi zuby!“ Jenže Bella se zřejmě rozhodla dělat problémy a pro změnu začala nožkou přejíždět po mém rameni.

„No tak, Bello, mám svůj obličej docela rád a nerad bych, abys mi chodidlem zlomila čelist, sotva sešlápnu brzdu."

No dobře, nebyla to pravda, ale něco jsem říct zkrátka musel. Protože kdybych skutečně prudce zabrzdil, v lepším případě by si tu nohu o mou čelist zlomila a v tom horším proletěla předním sklem. Lidé jsou zkrátka neuvěřitelně křehcí, a pokud mají přežít v blízkosti upíra, je třeba maximální opatrnosti. Tedy alespoň pokud s nimi má dotyčný upír ještě nějaké plány. A to jsem tedy měl...

S neskutečnou úlevou jsem zabrzdil před naším domem a vysíleně se opřel o sedadlo.

Neměl jsem ponětí, jak obtížné bude převézt jednu malou opilou osůbku z bodu A do bodu B a kolik komplikací to sebou přinese. Vézt Bellu v autě bylo totiž jako převážet anděla s ďáblem v těle. Sotva přestala strkat nohy všude, kam ji napadlo, snažila se mě masírovat, dráždit, vzrušovat, vykouřit a jemně líbat s takovou vervou, že jsem nakonec přeci jen musel na chvíli zastavit u krajnice.

Jistě, jsem sice upír, ale také muž. A třebaže z kamene, některé části těla jsou prokrvené až až.

Bella nyní spokojeně dřímala na sedačce s mými kalhotami pod hlavou.

A stejně jako bylo před pár minutami obtížné ji udržet v klidu, nyní bude problém ji přimět k nějaké činnosti.

Už už jsem otvíral dveře, když mi v saku zavibroval mobil. Nemusel jsem se ani dívat, aby mi bylo jasné, kdo volá. Z mého spontánního jednání se stál nakonec docela promyšlený plán, čehož si zajisté musel všimnout jeden malý vtíravý skřet.

„Co chceš, Alice?“

„Ty-ses-dočista-pomátl!“

„Hm, taky tě rád slyším,“odvětil jsem bez většího vzrušení.

„Edwarde, proč proboha vezeš lidskou dívku k nám domů? Vždyť z ní děláš zákusek pro Viktorii a nebetyčné pokušení pro Jaspera. Víš, jak je pro něj těžké odolat lidské krvi. Proč nám všem musíš neustále komplikovat život? A proč tu holku pořád tak trápíš? Ojedeš ji, uneseš ji, pohraješ si s ní a co pak? Necháš si ji místo Victorie? Nebo ji zabiješ?!“

„Alice, prosím, nebuď tak melodramatická. Nikoho tady nechci zabít a není to ani vztah. O to ani jeden z nás nestojí, to si buď jistá. Navíc nejsem charita, abych poskytoval azyl mým občasným přítelkyním na jednu noc, takže prosím přestaň organizovat můj život a zpochybňovat má rozhodnutí! Vy si prostě s rodinkou trochu prodlužte pobyt a o Viktorii se nestarej, před pár hodinami za sebou definitivně práskla dveřmi.“

„Ty mě nechápeš, Ede. Nemůžeš ji vzít k nám domů. Nesmíš! Já ti říkám, že to nedopadne dobře. Victorie tě nenechá jen tak na pokoji a jestli vás spolu nachytá, tak poteče krev. Věř mi alespoň pro tentokrát. Měla jsem vizi a mohlo by-“

„Už dost, Alice! Je mi jedno, cos viděla, protože se to nestane. Dej mi už se svými vizemi svatý pokoj, buď tak laskavá,“ teď už jsem do telefonu téměř křičel a rozhodně jsem neměl v úmyslu hlas ztlumit, třebaže jsem věděl, že tím vzbudím Bellu.

„Rozhodoval jsem se sám dávno před tím, než jsi se ty stala pošahaným upírem, tak už mi konečně přestaň diktovat, co smím a co ne!“

„Edwarde-“

„Sbohem a hezký pobyt, Alice.“

Ani jsem se nenamáhal mobil vypnout a přesným pohybem jsem ho nasměroval proti nejmohutnějšímu stromu u domu. Roztříštil se na částečky sotva viditelné lidskému oku, ale vybít si tím nahromaděný vztek se mi stejně nepodařilo. Pouze jsem zničil unikátní prototyp mobilního telefonu. No výborně. Z hrdla se mi vydralo podrážděné zavrčení, načež jsem se upíří rychlostí přemístil k dotyčné borovici a jediným pohybem ruky ji sundal k zemi. Bylo to hloupé chování, já vím. Copak za tohle všechno mohl strom?  K mému překvapení mě to však do jisté míry uspokojilo. Nával té nečekané zlosti zase zmizel a já se znovu cítil klidně a vyrovnaně… Nebo jsem si to alespoň myslel.

Bella na to totiž měla zřejmě jiný názor.

Seděla celá zkoprnělá a vyděšená na sedačce a sotva jsem se pohnul z místa směrem k ní, zběsile pozamykala všechny dveře. Upřímně, bylo to směšné, protože jsem v ruce třímal klíčky od auta i zapalování. Mohl jsem ty dveře kdykoliv otevřít a nebo i urvat. Ale chtěl jsem, aby odemkla sama. Nevěděl jsem, co všechno slyšela nebo viděla, ale rozhodně to budu muset uhrát na přemíru alkoholu, který způsobil její podivné vidiny a nebo ji svým neodolatelným šarmem donutit myslet na něco příjemnějšího, než je odhalení pravé upíří podstaty, protože to by se jí asi moc nelíbilo.

Opřel jsem se tedy o přední kapotu a rozverně zaťukal na sklo.

„Otevři, Smolíčku pacholíčku...“

Bella

Tenhle večer toho na mě bylo nějak moc. V mokrých šatech mi byla neskutečná zima, alkoholové opojení mě už nadobro opustilo, ale já přesto pochybovala, že jsem střízlivá. Jako bych se ocitla v nějakém imaginárním světě, kde můžou lidé vrčet jako rozzuřené šelmy a na počkání shazovat mohutné stromy. Kam se poděl ten svůdný a okouzlující Edward? A proč tu místo něj nyní stojí někdo stejně úchvatný a přitažlivý, ale s pohledem predátora?

Jedna moje polovina toužila líbat každičký kousek toho dokonalého těla a druhá chtěla být sto mil od něj. Jedna část se mu chtěla vrhnout do náruče, zatímco druhá si přála jediné - zůstat uvnitř auta.

Ale mohlo Volvo poskytnout dostatečnou ochranu, když někdo jako on dokáže bez námahy shazovat stoleté borovice? A k čemu vlastně bylo auto, když jsem nemohla odjet?  Zůstat navždy ve voze ovšem nepřipadalo v úvahu. Bez jídla a vody bych zvládla sotva 24 hodin.

A co nečekaně otevřít a prostě utíkat? Jenže kam, kterým směrem? Jako ta největší hlupačka jsem prospala celý zbytek cesty v dobré víře, že mě veze do bezpečí, ale tohle bohapusté místo se zdálo být jakékoliv, jenom ne bezpečné. Navíc s mým úžasným smyslem pro orientaci tu pravděpodobně budu celou noc bloudit v kruhu, načež strachem a vysílením padnu mrtvá k zemi.

Edward se samozřejmě neměl k odchodu. Bylo docela legrační, jak tak nonšalantně postával u auta jen v saku a boxerkách. Nicméně vyvrácený strom s kořeny trčícími do všech stran mi neustále připomínal, že není radno vylézat. Toto mé rozhodnutí však Edward odmítal vzít na vědomí a neustále mě přesvědčoval, abych odemkla. Po půlhodině soustavného přesvědčování, už jsem nevěděla kam s pohledem, ale Edward to stále nevzdával.

„No tak, kotě. Kdybych ti chtěl ublížit, udělám to přece už dávno.  Deset kroků od auta na tebe čeká horká vana a pohodlná postel. Uděláme si hezký večer, co říkáš? Přece nemíníš zůstat celou noc venku, vždyť je pět stupňů pod nulou.“

„Ale vždyť ty jsi venku taky, navíc částečně jen ve spodním prádle a nevypadá to, že bys zrovna trpěl zimou. A víš, upřímně, nevzbuzuješ ve mně zrovna dvakrát důvěru," namítla jsem a téměř strachy přestala dýchat, když po mě šlehl rozlíceným pohledem.

„Bello, už mě to vážně přestává bavit. Máš pět minut na to, aby ses přestala chovat jako malé dítě a otevřela-ty-zpropadený-dveře!“

„Jinak co? Utrhneš je a za vlasy mě odtáhneš do domu?“

Pravděpodobně nebylo moudré dráždit někoho jako je on těmito světáckými řečmi, ale já si prostě nemohla pomoct. Zajímalo by mne, co by udělal. A pokud to bude nějaké mírumilovné řešení, které neskončí mou urvanou hlavou, válející se opodál, nejspíš své provizorní útočiště bez výčitek vyměním za jeho společnost.

Nicméně Edward mou otázku okatě ignoroval (jako obvykle) a vymezených pět minut strávil tím, že mě skrz přední sklo vytrvale propaloval pohledem.

To bylo skutečně mučivé. Neprodlužoval však mé utrpení ani o vteřinu déle a místo toho se rezignovaně vydal k domovním dveřím.

„Dobrou noc, Bells. A jestli si budeš muset odskočit, tak pozor na medvědy. Nějak se tu v poslední době přemnožili.“

Tak teď už jsem nerozuměla vůbec ničemu. Na co si to sakra celou tu dobu hraje? Nejdřív se mě snaží za každou cenu dostat z vozu a nakonec si jen tak odejde? V tom bude nějaký trik.

S nedůvěrou mně vlastní jsem sledovala každý jeho krok, dokud za sebou nezabouchl dveře, ale nezdálo se, že by lstivě čekal za nimi, aby mě při nejbližším pokusu dostat se z auta, chytil a odtáhl bůhvíkam.

Místo toho porozsvěcel snad všechny lampy v domě a já z překvapením zjistila, že díky prosklené stěně můžu vidět nejenom luxusně vybavený interiér, ale i jeho samotného, což, jak jsem si zpětně uvědomila, vlastně vůbec nebyla příjemná podívaná.

Snad jako by mi chtěl schválně dokázat, o kolik je uvnitř příjemněji,  rozdělal v krbu oheň a ohříval si ruce v jeho přívětivém teple.

S kručícím žaludkem a v těžké depresi jsem hleděla na nepřeberné množství lákavých potravin, které pomalu a nerozhodně vytahoval z lednice a vzápětí  nešetřila nadávkami, když se zachumlal do huňaté deky na pohovce a usnul, zatímco já byla přesvědčena, že mám omrzliny třetího stupně.

Znovu jsem upřela váhavý pohled na dveře. Teď bych měla šanci utéct… A také narazit na medvědy, jak mi ten pitomec neopomněl říci.

Nevěděla jsem, co by bylo horší. Vrhnout se střemhlav do náruče Edwarda Cullena a nebo do tlap hladového grizzlyho?

Váhavě jsem sáhla na kliku…

Edward

Už jsem si pomalu začal myslet, že celé tohle divadýlko bylo k ničemu, když jsem konečně uslyšel nerozhodné přešlapování v hale.

Přemýšlel jsem, co udělá. Půjde za mnou a pokusí se mi vzít klíče od auta? Sebere mi peněženku, kterou jsem nechal na botníku a zmizí?

K mému údivu se vydala do kuchyně. Neslyšně jsem se vydal za ní a ukrytý za jedním z rohů pobaveně pozoroval, jak se snaží najít něco k jídlu. To bude mít holka těžký. Skoro všechno jsem musel před pár minutami vyhodit. Na povrchu některých potravin už téměř vznikal nový život. Bez Esmé a Carlisla totiž tak nějak flákám hru na lidi a lednici jsem neotevřel od jejich odjezdu. Není se tedy čemu divit, že vše získalo podivně huňatý zelenošedý nádech.

Bella se téměř pět minut zoufale snažila najít nějaké pořádné jídlo, ale nakonec se musela spokojit s miskou zvlhlých kukuřičných lupínků s mlékem.

Vystoupil jsem ze svého úkrytu. „Nech si chutnat.“

Čekal jsem hodně. Třeba, že si mě změří znechuceným pohledem, že se rozběhne pryč, že se mě bude snažit praštit a nebo, že mě bude ignorovat…

Rozhodně jsem však nebyl připraven na její šílený výkřik a na to, že mi miska i s veškerým obsahem přistane přímo v obličeji.

„Copak ses zbláznila?“ osočil jsem se na ni drsně a znechuceně si otřel tvář. Mléko mi kapalo z vlasů a nebylo místa, kde by nebyl připláclý rozměklý cornflake.

„Já - hrozně jsi mě vyděsil! Jestli nechceš, aby ti lidé házeli na hlavu, co jim přijde pod ruku, tak se laskavě přestaň vynořovat ze tmy!“ Bella stála nejistě v rohu kuchyně, ale v ruce, odhodlaně a nejspíš na obranu, třímala lžíci. To bylo podivné. Zdálo se, že jí po dnešku skutečně naháním strach. Přistoupil jsem k ní, jak nejpomaleji jsem dokázal a položil svou ruku na tu její.

„Ale no tak, přece by ses mě nebála. Copak může někdo s cornflakes na hlavě vypadat děsivě? A tohle mi vrať! Ještě si ublížíš,“ řekl jsem nekompromisně a vzápětí se ji snažil jemně odzbrojit. Její směšná a má urputná snaha zmocnit se lžíce vyústila ke kontaktu tělo na tělo.

Netušil jsem však, jak moc mi bude tento kontakt příjemný. A jí zřejmě též. Neuběhlo ani pět minut a lžíce sama od sebe přistála na zemi. Teď už nás oba zajímal jen a jen ten druhý. Bylo to zvláštní, jak se v našem vztahu-nevztahu střídaly emoce. Jasper by byl pěkně zmatený. V jednu chvíli cítím čirou nenávist a zlobu, ale sotva se k ní přitisknu, zapomenu na celý svět.

Nedalo se déle odolávat tomu šílenému chtíči, který ovládl mé tělo. Popadl jsem ji do náruče a co nejrychleji ji přepravil na mou monstrózní postel. Strhl jsem z ní vlhké šaty a stejně rychlý proces udělal i se svým oblečením. Upřímně, již v restauraci jsem si přál, aby to dnes nějakým způsobem dopadlo v můj prospěch a my spolu skončili v posteli. Místo mého pokoje sice v mých představách figuroval hodinový hotel, ale v ostatních aspektech byly mé představy totožné. Hladil jsem její prsa, boky i zadeček, zlíbal každičké místo na jejím těle a snažil se jí působit co nejvíce rozkoše. Chtěl jsem jí ukázat, jak dokáže být sex příjemný. Chtěl jsem, aby zapomněla, co musela podstupovat u Frankieho, i když jsem si byl vědom, že za spoustu ošklivých věcí jsem mohl já.

Ale na to jsem nechtěl myslet. Jediné, po čem jsem toužil, bylo spojit naše těla v jedno, k čemuž už jsem byl skutečně blízko.  Jaké však bylo moje překvapení, když mi přestala opětovat doteky i polibky a celkově ustala ve veškeré činnosti.

„Edwarde, přestaň, já - nechci! A nemusím. Už přece nejsem ve Frankieho pajzlu.“

Byl jsem dokonale zmatený, ale rozhodně jsem nemínil ustat v tom, co jsme dělali. „No tak, Bells, vždyť dole jsi mi sama oplácela polibky a doteky a vzpomeň si na to, co jsme spolu před hodinkou prováděli v autě.“

Bella mi však zřejmě nehodlala cokoliv vysvětlovat. „Prostě mě pusť, Edwarde!“

„Ale já tomu nerozumím. Měl pocit, že to chceš stejně jako já. Jak jinak si mám vysvětlit, že jsi na mne čekala na parkovišti, líbala mě, milovala se a odjela se mnou domů,“ namítl jsem trochu uraženě, ale bez protestů jsem uvolnil své sevření.

„Já… Byla jsem opilá! Je mi líto, co jsem udělala a jak jsem se chovala, zřejmě sis pak všechno vyložil trochu špatně. Už se to nebude opakovat, slibuju. A omlouvám se, jestli sis myslel, že budu stále tak...“

Stiskl jsem rty do úzké čárky a zadíval se na rám postele, aby nemohla vyčíst zklamání v mých očích. „Ne, v pořádku, já se omlouvám. A víš co? Nech… Nech si pokoj pro sebe. Ubytuju se dole na gauči,“ pronesl jsem možná až příliš rychle na to, aby to znělo upřímně. Jistě, byl jsem z jejího náhlého odmítavého chování jemně konsternovaný, ale nekonečné rozebírání jejích neujasněných pocitů a neustále se měnících rozhodnutí stejně nemělo smysl. Nevyznal jsem se v ní, ale nemohl jsem se divit její volbě. Co jsem pro ni byl? Jen arogantní a nemožný zákazník.

„Ehm… Tak já asi půjdu, stejně musím nějak dostat ty kukuřičný vločky z vlasů.“

„Jasně a promiň, Edwarde. Opravdu je mi líto, jestli jsi doufal, že ty a já...“

„To je dobrý, vážně. Netrap se tím… Dobrou noc,“ rozloučil jsem se rozpačitě a odkráčel do koupelny jako nějaký zpráskaný pes.

Chtěl jsem ji.

Tak moc jsem ji chtěl. Ale rozhodně ne za cenu násilí. Teď už mi totiž nepatřila. Nedala se koupit.  Stál jsem ve sprše a sledoval, jak jednotlivé lupínky mizí v kanále se stejnou rychlostí jako moje šance, že s Bellou ještě kdy budu dělat to, co u Frankieho.

No, každopádně jsem udělal za svou věčnost alespoň jeden dobrý skutek... Je volná. Může jet kamkoliv a dělat cokoliv. Díky mě dostala šanci na plnohodnotný lidský život... Díky mě může konečně začít žít podle svého. Jaký život to asi bude? Dodělá si školu a bude z ní chladná kariéristka? Nebo snad založí nadaci na pomoc ženám a pořídí si útulek s 50ti kočkami? Možná touží po rodině a deseti dětech. Bude je vozit v minivanu do kroužků a o víkendech pořádat pikniky. Nebo se zkrátka bude snažit přežít, sežene si místo v místní knihovně, časem potká docela milého chlapíka jménem Edward a pak..

Zastavil jsem sprchu a s úsměvem si omotal kolem beder bílý ručník. V poslední době začínám, co se týče citů, vážně nějak měknout...

Bylo něco po šesté hodině ranní, když se ztichlým domem rozezněla pevná linka. Bylo mi jasné, kdo zase volá. Nechtělo se mi to zvedat. Dalších rad a příkazů jsem měl po krk. A navíc tím telefonátem probudila Bellu. Slyšel jsem jak se přerušilo mírumilovné oddechování a následné zašustění prostěradel.

Otráveně jsem zvedl sluchátko a co nejnepříjemnějším tónem hlasu spustil:

„Co zase chceš, drahá sestřičko?“

„Tak v první řadě si odpusť tenhle tón!“ Alicin hlas zněl podrážděně, ale nebylo to nic proti tomu, jak zněl ten můj.

„To bych rád, ale to bys nesměla volat ty. Rušíš, drahá.“

„Neříkej. Pokud vím, tak neděláš žádné nepřístojnosti a v blízké době ani dělat nebudeš.“

„Sakra, přestaň se konečně hrabat v mé budoucnosti!“ Z hrdla se mi vydralo podrážděné zavrčení, ale ten mrňavý skřet jako by si toho nevšímal a dál s výsměchem pokračoval:

„Já se ti divím, Edwarde. Na to, jak jsi starý, jsi až nebetyčně naivní. Vezmeš ji k sobě a myslíš si, že ti bude dělat nějakou soukromou lacinou děvku za misku kukuřičných vloček. Jo a díky za to, žes mi bez ptaní vybrakoval šatník, abys jí ho následně věnoval na cestu.“

„Nedělej, že ti to vadí. Miluješ jakoukoliv záminku, abys mohla jít nakupovat. A taky jsi mi mohla říct, že můj pokus dostat ji do postele nevyjde. Nesnažil bych se ji tak urputně dostat z auta.“

„A ty jsi nemusel zničit svůj mobil a skolit ten strom. Docela ráda jsem na něm sedávala, víš? Takže jsme si kvit.“

„Je sakra vůbec něco, co nevíš, Alice? A cos mi vlastně chtěla? Už mě totiž začínáš slušně štvát.“

„Chci to, co včera. Odvez tu svou chráněnku pryč. Protože jestli se setká s Viktorií, tak to bude ta poslední věc, co v životě udělá. Měla jsem vizi. Victorie nám plánuje trochu vyplenit dům. Zvykla si na jistý životní standart, odvykla nomádskému životu a nyní postrádá peníze a luxus, který si mohla dopřát u nás. Pokud nenajde tu dívku, připraví nás pouze o pár zlatých kreditek a šperků. Ale nemám tušení, kdy přijde. Neustále mění svá rozhodnutí. Dobře ví, že ji můžu vidět. Ale buď si jistý, že to bude brzy, tak zmizte co nejdřív.“

V tu chvíli jsem obrátil oči v sloup. „Dobrá, dobrá. Až se Bella vzbudí, sbalím jí pár věci, odvezu ji na letiště a zaplatím letenku na druhý konec Států, stačí?“

Alice jen neurčitě zašvitořila na znamení díků a zavěsila.

Zaposlouchal jsem se do ticha domu. Z horního patra se opět nesl pravidelný dech a kštici ohnivých vlasů jsem také nikde nespatřil. Zatím bylo vše v absolutním pořádku.

Vydal jsem se do kuchyně. Nevěděl jsem, jak mám Belle říct, že zanedlouho odlétá do Kalifornie, ale měl jsem tušení, že pořádná snídaně až do postele by jí mohla pomoci se s tím smířit. Chtěla přece co nejdál od Frankieho…

Victorie

Tohle bylo tak potupné. Budu před ním vypadat, jako nějaká troska. Nemám kde bydlet a nemám si za co nějaké to bydlení pořídit. Nemůžu si ani na delší dobu dovolit hotel. Ten parchant mi totiž nikdy nedaroval neomezenou platební kartu. Ale co už. On a ta jeho praštěná vegetariánská rodinka si ani nevšimne, že se jim pár kreditek ztratilo ze šuplíku. A až to zjistí, stejně bude pozdě. Míním vybrat pořádný balík a pořádně ho roztočit s mými novými přáteli. James a Laurent jsou vážně povedená dvojka…

Zastavila jsem se na dohled od domu. Nyní bylo třeba se pekelně soustředit. Vše musí být velmi rychlé. Za prvé musím zjistit, kdo všechno je uvnitř. Poté už stačí jenom ve vhodnou chvíli vloupat dovnitř, narvat si kapsy a zase co nejrychleji zmizet. Opatrně jsem nahlédla směrem k příjezdové cestě. Před vchodem stálo jediné auto a dveřmi právě vycházel Edward se dvěma naditými kufry. Copak bych vážně měla tolik štěstí, že by nikdo nebyl doma a poslední člen domácnosti zrovna odjížděl? A i kdyby ne, mám velkou šanci proklouznout dovnitř do patra a vybrakovat všechny zásuvky v jeho i v ložnici ostatních, protože u dveří na něj čekají ještě dvě další zavazadla. Báječné. Bude mi stačit pět vteřin na to, abych se stala milionářkou.

V okamžiku, kdy začal strkat kufry do auta, jsem se já maximální upíří rychlostí vrhla do domu.

Proběhla jsem pokoje, pěkně jeden za druhým, načež jsem se celá rozjařená chystala vyskočit z okna a hezky po anglicku zmizet. Ale to bych nesměla z haly zaslechnout nesmělý dívčí hlásek. „Jsi to ty, Edwarde?“

V tu chvíli jsem viděla rudě. Edward se mě chtěl zbavit aby si sem okamžitě nastěhoval nějakou cuchtu? Věděla jsem, cítila jsem, že to je člověk Copak je pro něj nějaká chodící potrava důležitější než jeho dlouholetá přítelkyně? Odvrhl mě kvůli něčemu takovému? Malý bezvýznamný lidský červ, mizerná nicka, která rozhodně nebude žít dlouho! O to už se postarám. S divokým zavrčením jsem vyběhla z pokoje…

Bella

Věděla jsem, že je něco špatně. Edward přicházel s okouzlujícím úsměvem, ale mezi dveřmi se zarazil. Jeho andělská tvář se zamračila a ačkoliv si nedokážu vysvětlit, jak to udělal, v mžiku jsem byla na druhé straně pokoje, který se na krátký okamžik proměnil v rozmazanou šmouhu, zatímco on stál zády ke mně ve zvláštní nahrbené pozici, jako by se mě snad snažil bránit.

A pak jsem spatřila ženu. Byla krásná a děsivá zároveň. Stála na schodové podestě a z hrdla se jí vydralo nelidské zavrčení, z kterého mi běhal mráz po zádech. V další chvíli prostě zmizela, načež se objevila jen pár stop před námi. Ten neskutečný pohyb se až příliš podobal Edwardovu včerejšímu. Nemohla to být pouhá náhoda nebo mé alkoholové vidiny. Něco tady nehrálo. Byli jiní. Proud mých zmatených myšlenek byl však přetrhnut, když neznámá žena promluvila a zadívala se Edwardovi hluboce do očí.

„Omlouvám se za nečekané vyrušení, hrdličky.“

Její hlas byl nádherný a cinkal jako tisíc zvonečků. Zároveň však v sobě ukrýval něco zlověstného. A já věděla, že se to tak nějak týká mě.

„Co chceš?“ procedil Edward skrz zuby a dál si nepřátelským pohledem měřil neznámou ženu. Hádám, že pro něj zase tak neznámá nebyla.

„Vždyť to víš. Tvoje drahá sestřička už tě stihla zajisté informovat, o co mi jde, nebo ne?“

„Tak si to vezmi a vypadni!“ odpověděl on, aniž by z ní s spustil zrak.

Její oči, ty děsivé krvavě rudé oči, se upřely na mě.

„To bych ráda, ale stojíš mi v cestě!“

Edwardovi se z hrdla vydralo varovné zavrčení. Neměla jsem ponětí, jak tyto zvuky dokáže vyloudit a chvíli jsem si dokonce myslela, že je to jen nějaká jejich soukromá hra, v které jsem dostala tak trochu zvláštní roli. Ani jeden se však netvářil, že by si svou část hry nějak užíval. Ne, tohle muselo být skutečné. Skutečný svár, který jsem způsobila já, ač jsem nevěděla čím. Ničemu jsem nerozuměla a na chvíli jsem si zvráceně pomyslela, že u Frankieho jsem alespoň vždycky věděla, o co jde. Realita byla jasně vymezena, ale zde se střetávala s něčím neskutečným a já nedokázala dojít na to, co to je.

Žena popošla o krok blíž, což Edward nenechal bez odezvy a vyšel jí naproti.

„Victorie, odejdi. Nedráždi mou trpělivost a sebeovládání. Zkusíš jí zkřivit vlásek na hlavě a neručím za sebe.“

Aha, tak Victorie… No, myslím, že mi to začínalo zapadat do sebe. Zřejmě to byla Edwardova přítelkyně a to pořádně cholerická. Není divu, že se pořádně naštvala, když mě nachytala samotnou s Edwardem v jejich domě. No, nebylo by snad tak těžké ubránit se holce, i když ty rudé oči mi naháněly pořádný strach… A její hlas také. Byl až příliš zlověstný na to, aby mi garantoval, že to ve zdraví přežiju.

„To bych ráda, Edwarde. Ale když ona tak krásně voní. Ukojila bych svou žízeň i touhu po pomstě. Dvě mouchy jednou ranou. Dokázal bys ty sám něčemu takovému odolat?“

Victorie se zřejmě velmi dobře bavila. Neustále se snažila najít skulinou, kterou by se dostala ke mně a zároveň nespouštěla zrak z Edwarda, jako by se ho snažila dráždit i pohledem.

„Říkám ti to naposledy, Vicky. Buď odejdeš teď nebo už nikdy!" Edwardův hlas byl stále ledově klidný, ale i v něm jsem ucítila závan hrozby. Copak by byl schopen před mýma očima někoho zabít? A byla bych já schopna jenom tak přihlížet a nezabránit tomu? Zdálo se však, že Victorie jeho výhružky nebrala tak vážně jako já a s pobaveným výrazem si jej nadále měřila.

„Ale no tak, zlato. Ty bys byl schopen mi ublížit kvůli takové lidské nicce? Copak už jsi zapomněl na všechny ty krásné chvíle, které jsme spolu prožili? Co takhle začít znovu? Zůstaň se mnou a já jí nezkřivím ani vlas na hlavě. Zůstaň se mnou a ona přežije. Odmítni mě a nepřežije to ani jeden z vás!“

Nyní se pobaveně rozesmál Edward, po skutečném humoru však nebyla v jeho hlase ani stopa. „Vždycky jsi měla tendence přehánět. Tak se ukaž. Nemám na to celý den!“

Věděla jsem, že je zle. Jejich slovní potyčka asi spěla k definitivnímu konci. Brzy začne skutečný boj, který jsem si ovšem neuměla tak úplně představit. Vždyť Victorie byla pořád jenom žena, třebaže neskutečně děsivá a proti vypracovanému tělu Edwarda nemohla mít sebemenší šanci. Sama jsem věděla, jakou má Edward sílu.

Přesto mě nakonec samotný boj rozhodil. To nebylo skutečné. Nemohlo být. Oba dva se proměnili jen v neznatelné šmouhy a s děsivým vrčením se vrhli na sebe. Nedokázal jsem vnímat nic víc, než  že mi byl blíže buď bílý flek – neboli Edwardova košile, nebo flek oranžový – ohnivé vlny Victorie. Kdykoliv byla blíže ona, tělo mi téměř zkamenělo a já nebyla sto se ani pohnout. Pochopila jsem, že boj proti ní bych nikdy nevyhrála. To s Edwardem si byli téměř rovni. Zdálo se však, že on je vždy o krok napřed, za což jsem byla neskutečně vděčná.

Kdykoliv se ke mně Victorie rozeběhla, Edward jí zastoupil cestu a udeřil ji s takovou silou, že přeletěla přes celý obývací pokoj, načež svým tělem promáčkla protější zeď. Čekala jsem, že okamžitě padne omráčeně k zemi, ale zcela bez problémů se vyšvihla na nohy a znovu zaútočila. Stejně tak se zachoval Edward, pokud ho ona odmrštila. Ještě ve vzduchu se otočil a bez nějaké větší námahy dopadl na nohy. Pokaždé se úspěšně se vyhnul letícímu nábytku, kterým po něm Victorie vrhala a hladce vykryl všechny rány, jež se mu snažila uštědřit. Pokud přece jen prorazil některou z obvodových zdí, vstal jako by nic a znovu se mě jal bránit.

Byl úžasný. Bránil mě, ač mě skoro neznal a i když byl celý od omítky, jeho sex-appeal byl téměř hmatatelný. Zastyděla jsem se, že myslím na to, jak je přitažlivý, zatímco nám jde o život, ale nemohla jsem si pomoct…

Uběhlo téměř 10 minut a ani jeden z nich se nezdál nikterak zraněn. Přesto jsem se bála, že vyhraje Victorie a  provede se mnou rychlý, ale nesmírně bolestivý proces. Mohla se totiž pohybovat všemi směry, zatímco Edward jenom v půlkruhu, aby jí nedal šanci se ke mně příliš přiblížit. Tato nevýhoda ho zřejmě začala pomalu zmáhat, protože schytával čím dál víc kopanců a ran, které nejspíš původně byly určeny mně.

Půlkruh se s děsivou rychlostí zmenšoval. A pak, ač nedokážu říci, jak se to stalo, ocitla jsem se znovu na protější straně pokoje, Victorie se s vítězným úsměvem tyčila přede mnou a sotva se ke mně Edward s úděsem v očích rozeběhl, téměř lenivě mu uštědřila pořádný kopanec do břicha, načež se ozvala ohlušující rána, zvuk sypajícího se skla a v další chvíli  můj statečný ochránce zahučel do prázdna.

Zatočila se mi hlava, sotva na mě dolehla ta nepopíratelná skutečnost. Zabila ho! Skutečně ho zabila. Proletěl sklem a se zlomeným vazem nejspíš leží dole mezi střepy… Kvůli mně.

Victorie se bavila pohledem na mou tvář a střídající se emoce v ní. V další chvíli mě však popadla pod krkem a bez sebemenší námahy zvedla pár centimetrů nad zem.

„Ráda bych si s tebou chvíli hrála, bylo by to neskutečně zábavné, ale bohužel, Edward tady bude každou chvíli. Něco tak primitivního jako je prohození oknem ho nezdrží na víc než pár vteřin, takže to nebudu dál protahovat. Prostě ti urvu hlavu. Starý dobrý a neskutečně účinný způsob. Ale to už asi víš. Jedna tvoje kolegyně z toho smradlavého pajzlu totiž skončila stejně. A myslíš, že jí Edward pomohl? Ne, vůbec se nenamáhal, stejně jako v tvém případě. Nu což, alespoň si nemáte co závidět. Pozdravuj ji v pekle.“

Zní to hloupě a sentimentálně, ale v tu chvíli mi v hlavě skutečně proběhl celý můj život. Mé krátké dětství, škola, okamžik, kdy se moje máma nevrátila domů a já věděla, že je mrtvá, Frankie a jeho pajzl, Helga, Edward, sex, nářez, otřesné zacházení, úchylní zákazníci, útěk a zdánlivé bezpečí Edwardova domu…

Tak málo jsem užila nabyté svobody. Z očí se mi vydraly první a nejspíš i poslední slzy…

A pak jsem cítila, že letím…

Edward

Cítil jsem, že padám a nadával si za tu nebetyčnou naivitu a způsob, jakým jsem se snažil zaútočit. Se silou, jakou mě Victorie odkopla, jsem se zabořil několik stop pod zem a dopad rozhodně nebyl dvakrát příjemný. Celé dvě dlouhé vteřiny jsem se nebyl schopen ani pohnout, ale poté jsem s co nejvyšší rychlostí vyskočil zpátky.

Necítil jsem žádnou čerstvou krev, to bylo dobré znamení - Bella stále žila. Otázkou bylo jak dlouho. Během setiny vteřiny mohla být mrtvá.  A vypadalo to, že skutečně bude. Celá zmodrala a zdálo se, že v další chvíli jí Victorie urve hlavu. Neměl jsem čas přemýšlet. Prudkým skokem jsem přistál Viktorii za zády a zuby jemně přejel po obvodu paže ruky, která svírala Bellu.

Možná jsem nedokázal Viktorii zabít (přece jen jsme spolu strávili velkou část věčnosti), ale zneškodnit určitě. Zařvala bolestí a odskočila jako raněná šelma. Vypáčil jsem Bellin krk se smrtelného sevření a v dalším okamžiku Viktoriinu ruku vhodil do krbu a zapálil.

Viktoriin hlas plný zoufalství i nenávisti se rozezněl zničeným domem. Můj byl plný vzteku.

„Ještě jednou se pokusíš Belle něco udělat a nacpu tě do krbu celou, to ti slibuju.“

Viktorii se z hrdla vydraly nešťastné vzlyky, které se však vzápětí změnily v nenávistné. Nepatřily však mně, nýbrž Belle.

Bella je možná nevnímala dost zřetelně, ale hrozbu v jejích slovech ukrytou pochopila v plném rozsahu.

„Nemysli si, že tě Edward bude chránit do konce života, ty malá naivko. Zevšedníš mu, omrzíš jej, začneš ho nudit, jako ho začala nudit každá. Pak… Tě opustí, stejně jako mě. A až to udělá, najdu si tě. Budeš si přát, abys byla bývala zemřela dnes. Budeš proklínat Edwarda, žes ho kdy potkala a budeš žadonit, abych tě zabila. A já to samozřejmě udělám. Ale nejdřív ti zlámu všechny kosti v těle a...“

„To stačí Victorie! Vypadni! Teď – hned!“ Můj hlas zaburácel místností tak silně, že sebou škubla i Bella.

Měl jsem toho tak akorát dost. Pokud mi ta pitomá upírka nedá pokoj, dokud bude mít hlavu na krku, milerád tento stav změním. Na nic víc jsem nečekal, znovu se nahrbil do útočné pozice a vystartoval.

Nicméně ona sama moc dobře věděla, že přestřelila a jediným skokem se přemístila do padesáti yardové vzdálenosti. Držela si pahýl toho, co před pár minutami ještě bývala ruka a než nadobro zmizela v lese, věnovala mi jeden extra nenávistný pohled se stejně nenávistnou myšlenkou:

Ještě jsme spolu neskončili, Edwarde.

Tak to se všechno trochu zkomplikovalo, že? Edward se na začátku málem prozradil se svými upírskými schopnostmi a doufal, že to svede na Bellinu opilost. Jenže když Bellu musel  chtě-nechtě začít bránit před zuřivým záchvatem Victorie, bude mít co vysvětlovat. Myslím, že obyčejní lidé by asi nepřežili pád z xtého patra skrz skleněnou výplň a Bella má nejspíš podobný názor.

A jak to vypadá, Edward teď navíc nemůže Bellu jen tak odkopnout, až ho omrzí, protože by tím pádem okamžitě skončila ve spárech Victorky. S tím nikdo z nich zrovna nepočítal.

Mimochodem, Ed už by měl začít brát Aliciny vize konečně vážně :D,nemyslíte?

A co bude v další kapitolce? Victorka nám bude vymýšlet další roztomile podlý plán, Edward chytne ochranitelský komplex a odmítne Bellu pustit na krok, protože kdyby zemřela, bude to jen a jen jeho vina. Jenže Bella o žádnou ochranu nestojí. Už ví, kdo zabil Helgu, a že Edward je v tom pěkně namočený. Má zlost na celý svět a jediné co chce, je, aby ji už konečně všichni dali svatý pokoj.  Jo a nezapomeňte na Frankieho, protože on sám rozhodně nezapomíná...

15. kapitola

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noční život: 14. kapitola - Střetnutí: