Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noční život: 13. kapitola - Volní?

13.10.2010 (21:45) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7083×

V minulé kapitole:

Edward se podrobil výslechu, poškádlil slečnu vyšetřovatelku, několikrát proklel Viktorii, která dostala třídenní lhůtu na to, aby se okamžitě vystěhovala a poté už mu nic nebránilo v tom, aby se vydal za Bellou. Ta se ovšem nachází v jistém druhu letargie, protože po Frankieho víc než zvrhlé hře s ruletou už nemá sílu ani chuť se bránit, nebo se o něco pokoušet. Natož pak o útěk. Bude Edward tím, kdo jí dodá nové odhodlání?

A vzdá se Edward svých choutek a majetnických sklonů ohledně Belly, aby jí pomohl utéct? A co Victorie, nepokusí se Edwarda nějakým způsobem získat zpět? Přece jen spolu prožili jistou část věčnosti.

Edward

Vzal jsem ji opatrně do náručí a odnášel na pokoj. A když mi dala ruce kolem krku, zvláštní teplo mě zahřálo u mého mrtvého srdce...

Rozpačitě jsem za námi chodidlem zavřel dveře a dál ji s komickou nerozhodností držel v náručí. Její nečekaný nával důvěry a citu mě dočista rozhodil. Bylo to tak zvláštní, tak jiné. Nikoliv však nepříjemné. A já snad poprvé za celou věčnost nevěděl co dělat.

Vypadalo by teď neskutečně hloupě, kdybych ji postavil na zem, nařídil jí, aby se svlékla a v dalším okamžiku už jí jako nějaký sobecký parchant roztahoval nohy.

Zahanbeně jsem si uvědomil, že přesně tak jsem se zachoval při našem prvním setkání. Tedy s rozdílem, že jsem ji před tím jako tu největší špínu poslal do koupelny. Tehdy s někým měla spát vůbec poprvé. Vybrala si mne a já se přitom ani nenamáhal být něžný.

Jenže jak by mi to kdo mohl mít za zlé? Na jednu stranu jsem byl prostě muž, navíc upír, ovládaný chtíčem a touhou. A ona… Ona byla tak nádherná, přitažlivá, žádoucí a přitom nevinná.  Zkrátka neodolatelná kombinace pro někoho tak zvrhlého, jako jsem já.

No a na stranu druhou jsem ji zahrnoval polibky jako milenec svou milenku. Pohled na ostatní muže, kteří se jí dvoří nebo ji zraňují, aby se jí dostali pod sukni, mě doháněl k šílenství. Zvláštní žárlivost a snaha ji ochraňovat mě spalovala mnohem více než má nekonečná touha po krvi. A kdykoliv zas byla jenom mou, ač bych ji nejraději objal, byl jsem stejně chladný, rezervovaný a arogantní jako vždycky.

Nerozuměl jsem tomu.

Nerozuměl jsem sám sobě.

A pokud jsem přece jen měl duši, byla rozpolcená.

Ta ďábelská část netoužila po ničem jiném, než se s Bellou stále a bez přestávky milovat. Byl to sprostý chtíč. Jen si s ní sobecky užít, pohrát si, líbat každičký kousek jejího těla, majetnicky ji objímat, vlastnit ji, dělat si s ní cokoliv uznám za vhodné a až mě omrzí, poslat ji k čertu.

Jenže moje lepší já najednou nesneslo pomyšlení, že by se jí sex se mnou neměl líbit, že bych jí měl ublížit, že bych ji měl zranit. Přitom jsem jí paradoxně v předchozích dnech ubližoval bez váhání a tvrdě si bral to, za co jsem si zaplatil.

Možná bych měl z jejího života zmizet, protože ani jedna její vzpomínka na mě, kterou uchovávala, nemohla být hezká. Možná, abych odčinil a částečně smazal její jizvy na duši, bych jí měl pomoci s útěkem.

Ale obojí bylo nemožné.

Nemůžu jí dovolit, aby zmizela z mého života!

To prostě nejde.

Zvláštní, jak bylo najednou všechno těžké, zmatené a nejasné.

Nechtěl jsem si ji násilně a za peníze brát, ale nemohl jsem se zbavit touhy po ní.

Nechtěl jsem být zlý, ale zároveň jsem nedokázal být jiný.

Nechtěl jsem, aby patřila všem opilcům v podniku, ale stejně tak jsem nemohl souhlasit s útěkem. Na to jsem na ní byl až příliš závislý. Její vůně… Její tělo... Její nejasná osobnost… Jenom to pomyšlení, že o to všechno přijdu, když jí pomůžu zmizet, mě sžíralo zaživa.

Nevím, jak dlouho jsem tam s ní stál, ale když jsem konečně řekl stop těm tíživým (a mimochodem nadmíru překvapujícím) myšlenkám, Bella už dávno upadla do hlubokého spánku.

Opatrně, aby se nevzbudila, jsem ji uložil do postele.

Vypadala tak sladce, bezstarostně, nevinně a mé špatné já se znovu začalo ozývat. A překvapivě nebylo samo…

Tak těsné mi kalhoty snad ještě nikdy nebyly.

Jemně jsem se k ní přitiskl a vtiskl jí na rty vášnivý polibek. Otevřela oči a podívala se do těch mých. V tom pohledu bylo všechno. Zvláštní radost, že mě vidí, důvěra, náklonnost. Ale sotva jsem jí začal strhávat šatky z ramen, její oči vyhasly. Ta náhlá změna byla téměř děsivá. Nemohla mi však zabránit v tom, abych se nezbavil přebytečné látky na jejím i mém těle. Prosila mě, abych to nedělal, abych nekazil tuto chvíli, abych nebyl jako ostatní.

Prosila tak zoufale, že nad tónem jejího hlasu by se ustrnul i kámen. Tak proč ne ksakru já?

„Odpusť mi,“ pronesl jsem s nehranou lítostí, ale přestat jsem nedokázal.

Bella

Tohle bylo marné. Kdykoliv jsem si jen pomyslela, že to bude dobré, tvrdá realita mě opět srazila bez milosti k zemi. Zvláštní. Jsem tu takovou dobu a stále si uchovávám ty zbytečné střípky naděje.

Takovou naivku a hlupačku, aby člověk pohledal. Nedivím se, že jsem skončila zrovna v podniku s červenou lucernou. Vždyť se pro nic jiného ani nehodím.

Co jsem si myslela? Že Edward znamená bezpečí? Jistotu? Že se z něho za tu dobu, co byl pryč, stal okouzlující gentleman? Jaká to nesmyslná představa. Ikdyž, není se čemu divit. Po těch nekonečných nocích v náručích oplzlých opilců, arogantních podnikatelů a uťápnutých manžílků, kteří si neschopnost postavit se svým manželkám nadšeně kompenzovali na mně, mi Edward musel zákonitě přijít jako ten nejúžasnější muž na světě. Minimálně proto, že mě do ložnice odnášel v náručí, což bylo oproti ostatním zákazníkům skutečně nadstandardní chování. Ikdyž, jak nad tím tak uvažuju, i pračlověk by v porovnání s obvyklou sortou hostů působil jako úžasný gentleman a to, že ženu bací kyjem nebo za vlasy odtáhne do jeskyně, by v zde působilo jako vrchol kultivovanosti.

Proč? Protože tady se lidé, respektive muži, naprosto měnili, dávali průchod svým nejzvrhlejším choutkám, tužbám a nejtajnějším snům.

Je neuvěřitelné, jak rychle se úspěšný podnikatel s vystupováním gentlemana mohl oddat základním pudům a vrhnout se na dívku jako smyslů zbavený.

Je nepochopitelné, jak se  mohl dobrý manžel a otec pěti dětí vyžívat v brutálním sadistickém sexu, když by ani jednou jedinkrát nebyl schopen vztáhnout ruku na svou manželku.

A je naprosto šílené, jak rychle jsem dokázala propadnout kouzlu toho zpropadeného Edwarda Cullena!

Nikdy se snad ke mně nechoval dobře…

Nejvyšší mrakodrap světa by ve srovnání s jeho egem působil jako domeček z karet…

Jeho namyšlenost, neurvalost a arogantní chování nezná mezí…

A přitom mi nic z toho nezabránilo vytvořit si o něm naprosto scestný obrázek lidumila jen díky jeho nečekaného zápalu galantnosti v podobě chvilkového svírání v náručí.

Jenže to už je minulostí a všechno se zase vrátilo do starých kolejí…  Měla jsem jedinou povinnost a to držet nohy od sebe, všechno ostatní už bylo tak jaksi navíc a zcela dobrovolné, pokud to host sám nevyžadoval. A jak se zdálo, Edwardovi byla moje pasivita naprosto volná. Vystačil si sám. Hladil mě, líbal, dráždil. Jistě, byl mnohem něžnější a citlivější než obvykle, ale jak bych se tomu mohla naplno poddat, když vím, že je to jen faleš a přetvářka? Vždyť se se mnou nemiluje z čisté lásky, ale jen proto, že si mě může koupit jako nějakou věc v obchoďáku. Jsem hračka, kratochvíle, a až ho omrzím, koupí si „hračku“ novou. Ten zvláštní příliv něžností je zajisté jen krátkodobý výkyv jeho nálady. Příště se mnou může začít laškovat hned za dveřmi… Protože kdo má peníze, má moc nade mnou i mým tělem...

Edward

Ještě několikrát jsem vášnivě přirazil, načež jsem položil vedle a slastně oddychoval. V zápalu nevysvětlitelného citu, jsem Bellu ještě zatoužil vášnivě políbit, ale ona otráveně ucukla a ledově pronesla: „Jestli jsi hotový, tak se seber a vypadni.“

Sjel jsem ji nechápavým pohledem. V duchu jsem byl zmatený. Co se stalo s tou malou naivní a nebetyčně poslušnou holkou? Kde se vzala ta ledová královna se slovy ostrými jak břitva? Jistě, opět jsem podlehl svému chtíči, ale snažil jsem se být co nejněžnější a nejpozornější. Chtěl jsem, aby se to líbilo i jí. Tohle nebylo fér! Ale to Belle asi bylo jedno.

„Tak na co čekáš? Na loňský sníh? Posbírej si laskavě svých pět švestek a zmiz!“ řekla úsečně a otočila se ke mně bez váhání zády, snad aby mě potupila ještě víc. V tu chvíli mnou projela vlna vzteku. Popadl jsem ji za paži s takovou razancí, až slabě vykřikla, a prudce ji otočil k sobě.

„Takhle se mnou mluvit nebudeš, ty… ty… ty…“

„No tohle, že by výřečnému Cullenovi pro jednou došla slova? Tytyty? To je všechno, na co se zmůžeš? I když, to se dalo čekat, že ano? V posteli taky nejsi zrovna terno. A okamžitě mě pusť! Chceš mi snad rozdrtit ruku? Jestli se takhle běžně chováš k ostatním ženám, je to tvoje věc, ale ke mně se tak chovat rozhodně nebudeš!" Bella měla v očích strach, ale z úst se jí nadále sypaly jedovatosti.

Nic jsem nechápal, ale také jsem nehodlal ty její řeči déle snášet.

„Tak už dost! Můžeš mi laskavě říct, co jsem udělal tak hrozného, že se přes to nemůžeš přenést? Copak to bylo tak zlé? Byl jsem přece o tolik něžnější a citlivější než kdy dřív. Snažil jsem se, aby se to líbilo i tobě. Chtěl jsem být zkrátka jiný, ale zjevně to byla zbytečná námaha. Jsi tak nepředvídatelná a já nemám ponětí, co vlastně chceš. Před několika týdny sis přála, abych přišel zase. Při mé poslední návštěvě jsi dokonce sama a s vášní opětovala mé polibky. Tak proč ne teď? Proč mě místo něžností zahrnuješ nadávkami? Proč ke mně cítíš větší odpor než ke komukoliv jinému?“

Čekal jsem vysvětlení, ale Bella si jen znechuceně odfrkla a rezignovaně pronesla: „Ach, pán se ještě cítí ublížený? Tady asi vždycky půjde jen o tebe, že? Tak tedy promiň, že se nesvíjím blahem, když to se mnou děláš. Tak tedy promiň, že nejsem štěstím bez sebe, když si mě někdo koupí se stejnou samozřejmostí jako zboží v samoobsluze. Vždyť můj zákazník, můj pán. A já jsem jen bezvýznamná nicka, jejíž jedinou povinností je roztahovat nohy. Jsem jen věc, které asi nemá city ani necítí bolest. Takže co na mně záleží?“

Ach, už jsem to pochopil. A musím říct, že na upíra mi to dnes zapalovalo opravdu pomalu. Moje hloupost je do nebe volající. Ještě se cítím dotčeně, aniž bych si uvědomil, že sdílení postele s cizími muži je jejím denním chlebem a tedy spíš nepříjemnou povinností než slastným potěšením.

„Bello, já… Omlouvám se. Nedošlo mi, že -“

„To je v pořádku. Jak už bylo řečeno, na mně přece nikomu nezáleží.“

„Mně ano… Ehm… Svým způsobem.“

No, páni. Nevěřil bych, že to kdy řeknu. Proč to, sakra, dělám? Vždyť se tak ženu do pořádného maléru. Opět v ní vzbudím nějaký hloupý pocit, že je pro mne snad něco víc…

Jenže není a nebude. Protože se mnou by stejně neměla budoucnost. Jsem upír, jsem jiný druh. Bohužel, čas už nešlo vrátit zpět a jediné, co jsem teď mohl dělat, bylo litovat svých neuvážených slov.

„Ano... Svým způsobem? Jak to myslíš svým způsobem? Taková odpověď neexistuje. Je jen ano a ne. Pokud ano, dokažto! “ Do Belly jako by se vrátil život. Zvláštní co pár slov dokáže udělat s psychikou. Byla to tak úžasná proměna, že už jsem neměl odvahu svá slova vzít zpět, ačkoliv jsem věděl, že to nic dobrého nepřinese. Místo toho jsem ještě masochisticky přiléval olej do ohně.

„Jak?“

Bella se lišácky zasmála a vtiskla mi na rty jemný polibek. Tak jiný, tak dravý. Okamžitě se mi tělem rozlilo známé vzrušení.

„Fajn, tak mi pomoz utéct!“

„Lituji, ale nemohu.“

Bella sklopila nevěřícně hlavu a všechen elán i jiskra vo čích znovu vyhasla. „No jistě, to se dalo čekat. Zase samé plané řeči a skutek utek. Záleží mi na tobě... No jistě, že ano... Dokud nemusím zvednout zadek a dokázat to.“ Parafrázovala směšně můj hlas.

„Bello, pochop mě, je to nereálné. Nemáš kam jít a já si tě k sobě vzít nemůžu. Život, který vedeš, by si pro sebe nikdo nevybral dobrovolně, ale existují mnohem horší, tím si buď jistá. Jedním z nich je život se mnou.“

„Tak v tom to vězí? Ale já se ti přece nechci pověsit na krk, Edwarde! Chci jenom tvou pomoc. To je všechno.“

„Tak co ode mě ksakru přesně chceš?“ Vypěnil jsem. Nechápal jsem, co po mě vlastně Bella chce a neschopnost číst jí myšlenky mě vytáčela.

„Prostě zítra řekni Frankiemu, že mě bereš na večeři a vyber nějakou restauraci na druhém konci města. O víc se nemusíš starat. Povečeříme, já odejdu na toaletu a už se zkrátka nevrátím. Budeš absolutně mimo podezření, protože tě všichni uvidí sedět u stolu a čekat na mě. Samozřejmě zbytečně. Neřeknu ti, kam mám namířeno, protože to sama nevím. Potřebuju jenom malý náskok od Frankieho. Nic víc, nic míň.

Jen ještě jedna věc...“

Bella vstala, otevřela skříň a vzápětí mi na klíně přistála igelitka s umělou blonďatou paruka a šedými neforemnými šaty.

„Vezmi si to, prosím.“

Nedůvěřivě jsem se zadíval na obsah tašky. „Kde jsi tu hrůzu vzala? A co já s tím? Mám tu snad chodit v ženských šatech a s umělou parukou? Ty už ses dočista pomátla.“

„Proboha, to je přece pro mě! Snažíš se mě vytočit, nebo jsi vážně tak natvrdlý. Vyštrachala jsem to u Helgy ve skříni, když jsme jí vyklízeli pokoj. Převlek mi poskytne alespoň několikavteřinový náskok, až vyjdu z toalety. Jenže to asi těžko narvu do kabelky tak, aby si to při odchodu vypadalo nenápadně. Nehledě na to, že Frankie vždy kontroluje, co má dívka s sebou, než zmizí se zákazníkem do víru velkoměsta.“

„A jak to mám asi propašovat ven já? Myslíš si, že si nikdo nevšimne, že jsem nahoru nenesl nic a dolů jdu s taškou? A kdy si to vezmeš zpět?“

„Narvi si to třeba do rozkroku, to je mi fuk. A až zítra budu sedět u tebe v autě, zbavím tě toho, buď bez starosti. Nějaké další trapné otázky?“

„Nejsem si jistý, jestli je to všechno dobrý nápad. Je to zbytečně komplikované a-“

„-Na tvůj názor jsem se neptala. A teď už běž. Stejně bude zanedlouho svítat.“

„Fajn!“ zabrblal jsem a pokoušel se paruku i s šaty nějak srovnat pod svým oblečením

„Fajn,“ řekla spokojeně ona a aniž by cítila potřebu se rozloučit, práskla za sebou dveřmi od koupelny.

„Fajn,“ zopakoval jsem rezignovaně polohlasem a vypadl z pokoje. Tohle neskončí dobře.

Zaparkoval jsem auto ještě pěkných pár metrů od domu, paruku i s šaty jsem nechal ležet na sedadle a pomalou lidskou chůzí jsem odkráčel až k domovním dveřím. Uvnitř bylo hrobové ticho. Vicky to už asi definitivně vzdala a konečně vypadla. S nečekanou úlevou jsem odemkl a rozvalil se na gauč v obýváku. První sluneční paprsky mi přes skleněnou stěnu dopadly na tvář. Bylo by mi skvěle, kdybych si nemusel dělat hlavu z toho zítřejšího útěku. Proč já se nějak nevymluvil. Frankiemu to stejně dojde. Vždyť mu zmizí už druhá děvka a zase v tom budu namočený já. Půjdou po mě policajti, Frankie a Victorie pukne vzteky. Ale na druhou stranu, proč neudělat alespoň jeden dobrý skutek? Třeba bych se s ní mohl vídat i mimo Frankieho podnik. Možná bych měl -

Proud mých úvah byl náhle přerušen nenadálým zvukem. Kroky a až příliš známá vůně, která se nedala s jinou zaměnit. Victorie. Tak to bude nadlouho.

Victorie

Ležel na pohovce, první sluneční paprsky mu dopadly na tvář a v jejich světle byl ještě přitažlivější než kdy dřív.

Tohle byl můj první a nejmíň bolestivější pokus (pro něj), jak ho přimět k tomu, aby se mnou zůstal. Hleděl na mě naprosto nechápavě. Aby taky ne. Dala jsem si tentokrát záležet. Dráždivé krajkové prádlo a saténový rozhalený župánek dokážou udělat svoje.

Svůdně jsem se posadila na okraj pohovky a sjížděla ho žádostivým pohledem. Byl tak přitažlivý. Ležel sice teď mírně napjatě, ale v jeho očích jsem na okamžik spatřila touhu po mně. Ano, musela to být touha. On sám ve mně vzbuzoval neovladatelný chtíč. Ty prameny vlasů, jenž mu volně spadaly do čela, ten hluboký pohled i  jemně rozhalená košile, pod kterou se rýsovalo jeho dokonale vypracované tělo, mě dohánělo k šílenství. Nedokázala jsem být bez něho, ač jsem si čas od času zalaškovala s někým jiným. S neuvěřitelnou rychlostí jsem se svezla z opěradla a vášnivě přitiskla své rty na ty jeho. „Zůstaň se mnou, Edwarde,“ pronesla jsem s trochou více panovačnosti, než jsem měla v úmyslu, a dál si hrála s jeho rty.

Ale stalo se něco, co jsem rozhodně nečekala. V mžiku mě odstrčil stranou a skončil na druhé straně pokoje.

„Hele, Vicky, promiň, ale ne. Už nemám zájem.“

„Ale no tak, dej si říct, přece bys mě neodmítl. Vždy to mezi námi tak jiskřilo," řekla jsem a během setiny sekundy jsem stála u něj a prsty jemně přejížděla po jeho těle. Ale on se nepodvolil a dál mě s rozhodností mu nepodobnou odmítal. Zvláštní však bylo jedno. Čím víc mě odmítal, tím víc jsem po něm toužila. Chtěla jsem, aby mě opět objímal svými pažemi, chtěla jsem ho znovu cítit v sobě a ta touha mě zanedlouho spalovala s takovou razancí jako nikdy nehasnoucí oheň v mém krku.

„Edwarde, prosím,“ žadonila jsem jako malé dítě, ale zjevně bez úspěchu. Fajn. Tak se prostě ponížím.  Jednoduše ho svedu, pomyslela jsem si a odhodila i ty drobné kousky látky halící mé tělo.

Povedlo se. Sotva spatřil mé dokonalé ženské tvary, na vteřinu ustal v pozornosti (je to přece jen obyčejný chlap) a já se na něj mohla konečně přitisknout celým svým tělem. Věděla jsem, že se možná zase rychle vzpamatuje, a proto jsem nemeškala a okamžitě začala zápasit s knoflíkem u jeho kalhot, načež jsem vítězně zajela rukou dovnitř. Slastně zavzdychal. Byl můj. Jestli jsem totiž kdy na něco měla talent, tak to byly sexuální dovednosti. Staletí praxe udělala své. Tehdy, když jsem Edwarda potkala poprvé, myslela jsem, že se touhou zblázním. Byl to ten nejkrásnější muž - upír, kterého jsem kdy za svůj věčný život spatřila. A samozřejmě jsem ho okamžitě musela mít. Kde to vlastně bylo? V Chicagu? Ach ano. Tehdy se zdráhal stejně jako dnes. Na tu dobu to totiž bylo skutečně odvážné ženské chování, dávat tak nevybíravě najevo, že po něm hořím touhou. Jak neslušné. Ale nakonec byl můj. A teď to bude nejinak...

Jenže nebylo. Přistáli jsme na naší posteli a všechno po jistou dobu vypadalo víc než nadějně. Oblečení skončilo na podlaze a já konečně mohla propustit uzdu naší vášni. Hráli jsme si spolu jako kočka s myší a dráždili se navzájem. Nakonec jsem Edwarda nechala ležet na zádech a jemně na něj nasedla. Smyslně jsem se pohupovala a dělala tak dobře nám oběma. A když slastně přivřel oči a zcela se uvolnil, pocítila jsem chuť sladkého vítězství. Konečně jsem se mohla poddat naprosté vášni i já a vyvrcholení tak na sebe nedalo dlouho čekat. A zatímco já z plných plic křičela do ztichlého domu Edwardovo jméno, z jeho úst se ozval jen slastný povzdech:

„Ach, Bello...“

Stačily mi tři vteřiny na to, abych za sebou i s kufry práskla dveřmi. Ještě budeš litovat, Edwarde Cullene. Já se totiž hned tak nevzdávám.

Bella

Netrpělivě jsem čekala u baru a napjatě pozorovala Frankieho výraz. Edward s ním podle smluveného plánu vyjednával naši večeři mimo tento podnik. Upřímně jsem byla překvapená, že skutečně přišel a nemohla uvěřit svému štěstí, že dnes opustím tento pajzl navždy. Večeře mimo něj bývala rutinní záležitost, ale dnes jako by byl Frankie na vážkách. Snažila jsem se tvářit jakoby nic. Spíš otráveně, že zas budu muset někam jít s tím „příšerným“ Edwardem Cullenem, ale nikdy jsem nebyla dobrá herečka a mé vzrušení z nadcházející svobody  se mi zdálo téměř hmatatelné. Dnes jsem zvolila sytě rudé a extra krátké saténové šaty, tmavé vlasy jsem vymodelovala do složitého extravagantního účesu a moje líčení bylo výraznější než městské semafory. Proč ten zbytečný nevkus? To bylo jednoduché. Pokud si mě Frankieho ochranka zapamatuje jako vyzývavou a výraznou slečnu, jen stěží se otočí za nenalíčenou blonďatou cuchtou v šatech myší barvy, která náhle vyjde z toalet.

Ani Edwardovi se má dnešní garderóba zrovna dvakrát nezamlouvala. Jako syn váženého lékaře si samozřejmě nemínil zkazit pověst tím, že se objeví v nejlepší restauraci v Seattlu s někým jako já. A musím přiznat, že dnes jsem skutečně vypadala jako holka z vykřičeného domu. Ale co. Když už souhlasil s tím vypít tento hořký pohár, tak alespoň do dna. Kopla jsem do sebe panáka na odvahu a ještě chvíli pak zevlovala u pokerového stolku, aby to vypadalo, že mám neustále co dělat a rozhodně nečekám na nějakého Cullena, ani Frankieho požehnání.

A když jsem konečně směla projít předními dveřmi zavěšená do Edwarda, téměř jsem cítila, jak mě objímá vřelá náruč svobody.

„Tak které auto je tvoje?“ zeptala jsem se a zkoumala řadu naleštěných sporťáků před vchodem.

„To nenápadné Volvo na konci řady.“

„Cože? Tohle? Obvykle u nás rozhazuješ tolik peněz, že člověk by čekal minimálně limuzínu.“

„Upřímně, jednu limuzínu vlastním. Ale říkal jsem si, že tobě bude stačit Volvo.“

Tohle bolelo. Vím, že nejsem dědička milionového majetku, ale nemusel mi to neustále tak zdůrazňovat. Slova na jazyku mě začaly pálit stejně silně jako hromadící se slzy v očích.

„No jistě, vždyť jsem jen nějaká coura od vedle, že ano? Tak co by ses namáhal s limuzínou.“

Edward se na mě překvapeně podíval. „Ale já o tom nepřemýšlel takhle! Jen… Jen jsem si říkal, že by byl útěk ve Volvu snazší, než kdybys měla utíkat po svých. V autě máš vedle paruky a těch šedých šatů i náhradní klíčky, pár dolarů pro začátek a batoh se staršími věcmi po mé sestře. Říkal jsem si, že by se ti to mohlo hodit.“

Teď jsem pro změnu zůstala překvapeně hledět já.

„Ty-ty mi dáváš auto?“

„Půjčuju. Mám ho totiž docela rád. Ale nech si ho tak dlouho, jak budeš potřebovat. Pojistku a další výdaje s tím spojené budu platit nadále já. V boční kapse u batohu najdeš i kontakt na mě a kdyby sis někdy chtěla trochu užít, tak zavolej.“

„Už jsem si myslela, že nastala nějaká zázračná změna v tvém pokrouceném charakteru, ale jak vidím, stále stejně zhýralý,“ řekla jsem a se smíchem naskočila do auta, ale zanedlouho jsem se přistihla, že o tom skutečně uvažuju. Bezva. Jsem zhýralá úplně stejně. Nejenže už se vidím na svobodě, ale rovnou přemýšlím, kdy se s kým vyspím. A přitom jsem stále ještě ve spárech Frankieho.

Edward si mých myšlenkových pochodů a náhlého odmlčení nijak nevšímal a pomalu se rozjel. Nespěchal. Věděl, že to dnes bude pěkně divoká jízda, i kdybychom jeli sotva třicítkou.

Vůz s ochrankou, která mě pro dnešek měla hlídat, kdyby mě náhodou napadla nějaká hloupost, se též pomalu rozjel a dálková světla nám neustále připomínala jejich přítomnost. Edward několikrát objel nejrušnější třídy, údajně pro to, abych se dokázala zorientovat, a pak jen slepě nejezdila dokola, načež zaparkoval před decentně osvětlenou budovou s názvem Barclay Seafood.

„Máš ráda ustřice?“ zeptal se mě lhostejně a snad jen proto, aby přerušil trapné ticho, zatímco jsme se oba snažili nacpat můj geniální převlek do kabelky.

„Nevím, ještě jsem je nikdy nejedla," odpověděla jsem po pravdě. „Co myslíš, budou mi chutnat?“

„Řekl bych, že ano. Dají se upravovat na tisíc způsobů, zajisté si je zamiluješ. Navíc obsahují spoustu vitamínů a jiných tělu prospěšných látek. Jo a mimochodem vykazují i jisté afrodiziakální účinky, takže se třeba nakonec místo útěku divoce pomilujeme přímo mezi talíři…“

Opět jsem se rozesmála. „Promiň, ale dám přednost svobodě před nepohodlným sexem.“

Ikdyž dnes byl Edward o tolik jiný, že bych si snad i dala říct. Když se nechoval jako arogantní zmetek, bylo docela příjemné trávit čas v jeho společnosti...

„Vážně bych tě nedokázal přesvědčit, abys zůstala? Možná... Možná bych tě vzal k sobě, kdybys... Jestli bys... Měla zájem?“ zeptal se zvláštním tónem znovu a já mu stejně jako prve tvrdošíjně odpověděla:

„Kdepak! Nikdy. Neber si to špatně, hádám, že mimo pajzl jsi určitě neskutečně charismatický a žádaný a milý a tak, ale abych řekla pravdu, 90% mého denního chleba je něčí pták mezi mýma nohama, a to není život, který bych chtěla vést do konce života, chápeš?  Pochybuju, že bys mi poskytl azyl z dobroty duše, a i když jsi chodící Adonis, raději si půjdu po svým. Nehledě na to, že se máš ženit, pokud vím."

Moje odhodlání se už nikdy do toho pajzlu nevrátit bylo pevné jako skála. Nejspíš si to konečně uvědomil i Edward a jeho oči náhle potemněly a rysy ztvrdly. Nebýt to hra světla se stínem, nejspíš bych křičela hrůzou..

„Viktorie je už minulost, jestli se ptáš na tohle."

„Ach tak, takže potřebuješ novou zahřívačku postele?"

„Byl to k sakru jen návrh. Nechápu, proč za vším hledáš sex. Jen jsem se snažil pomoct."

„Život mě naučil něco jiného, Edwarde! A ty jsi tomu moc nepomoh." Zasyčela jsem a zkontrolovala gorily za námi. Začínaly být nervózní, že se tak dlouho nic nedějě a nikdo nevystupuje.

Tak fajn, konec řečí! Nemáme na to celou noc,“ ukončil naši konverzaci náhle on, prohrábl si nervózně vlasy a vysedl z auta.

Do podniku jsme vstoupili ruku v ruce a nechali se uvést k intimnějšímu stolku v rohu místnosti. Jeden muž z ochranky se posadil o pár stolů dál a druhý zůstal v salonku u toalet. Jak jsem předpokládala, ostražitě nahlédl dovnitř, snad aby se ujistil, že z toalet nevede druhý východ a poté se spokojeně usadil u recepce. To mě věru nepotěšilo. O jednu únikovou možnost méně. Znamená to, že budu muset při útěku projít kolem něj.

Neklid si v mé tváři musel zračit jako v otevřené knize, čehož si Edward okamžitě všiml. A proto mě  neustále důrazně upozorňoval, že jestli to má klapnout, měla bych laskavě co nejdřív nasadit tvář pokerového hráče.

Snažila jsem se. Opravdu. A občas se mi to i povedlo. Edward byl skutečně nesmírně zábavný společník, pokud má člověk příležitost ho poznat jinde než v posteli.  Ale byla jsem tak nervózní, že jsem po celý večer (během mé neobratné konverzace) do sebe pravidelně lila jednu sklenku vína za druhou, dokud mi Edward v pití další láhve nezabránil. Dotek jeho ruky u mě vyvolalo neskutečný záchvěv vzrušení. Hádám, že ústřice začaly pomalu působit...

„Bello, už dost! Nezapomeň, že máš dnes ještě řídit auto!“

„A ty nezapomeň, že pokud se do čtvrt hodiny nevrátím, budu už na dálnici směr sladká svoboda.“

Edward

S každou další sklenicí její tváře nabíraly barvu. Smála se mým vtipům a se zaujetím vyslechla všechno, o co jsem se s ní rád podělil, ale láhev vína se se mnou dělila o její pozornost.  Po další půlhodině už si nesměla dát ani loka, jinak by hrozilo, že se s autem někde vybourá. I tak to byla sázka do loterie. Objednal jsem jí perlivou vodu a nějaký zákusek, aby trochu zaplnila žaludek a vzpamatovala se, načež jsem zjistil, že zde sedíme pomalu dvě hodiny. Bylo třeba začít jednat, jinak bude naše chování příliš nápadné.

„Bells, musíš jít.“

Nečekal jsem, že to kdy řeknu. Nejraději bych ji znovu odvezl k Frankiemu a nebo klidně k mě domů. Možná jsem byl nadržené prase, ale stále jsem si udržel racionální uvažování. Strávit dvě hodiny jídlem není podle Frankieho normální. Už dávno jsem jí měl někde ohýbat.

Vtisknul jsem Belle přes stůl poslední polibek. Chutnal zvláštně, nostalgicky. „Drž se, kotě.“

Bella se trochu opilecky zašklebila, ale poslušně se zvedla a ladnou otočkou se přitočila ke mně.. „Bez obav. Jen… Poslední věc. Víš, že potkat tě jinde a jindy, jsi docela šaramantní?“

„A ty jsi opilá. Běž už,“ odvětil jsem se smíchem a sledoval, jak se jemně houpavým krokem vzdaluje od stolu a vlastně i z mého života…

Odpočítával jsem minuty.

Pět minut…

Deset minut…

Patnáct minut…

Dvacet minut…

Bella byla pryč. Navždy. Teď už jen zbývalo sehrát tuto trudnou hru až do konce. Zvedl jsem se od stolu a jemně zaťukal na rameno muže z Frankieho konvoje.

„Promiňte, ale je to už půlhodina, co slečna odešla na toaletu a ještě se nevrátila. Můžete se podívat, jestli je v pořádku?“

Netrvalo to ani minutu a celý podnik i okolí bylo vzhůru nohama. Frankie dorazil do pěti minut a dost nevybíravě mě podrobil výslechu ohledně Belly. Nic klíčového však nezjistil, a tak mi alespoň udělil doživotní zákaz vstupu do jeho podniku. Škoda, měl jsem ten podnik docela rád. Poté začal obvolávat všechny své známé, mezi které patřilo i pár zkorumpovaných poldů, rozeslal jim přes mobil Bellinu fotku a za četných nadávek i se svými „zaměstnanci“ zase zmizel. Bylo po všem.

Zaplatil jsem účet, vyšel na parkoviště a pomalu se loudal k autu…

Moment!

K autu?

Jak to, že mám pořád auto?

Se zvláštní nadějí jsem nahlédl dovnitř.

Bylo prázdné.

No není se čemu divit. Nejspíš se na mě Bella vykašlala i s mými milodary. Nestál jsem jí ani za zlámanou grešli, pomyslel jsem si trpce, zklamaně nasedl do auta a nastartoval.

V tu se z pod kol auta ozval vyděšený výkřik. Stačil jsem vypnout motor ještě dřív, než výkřik vůbec dozněl a vzápětí mi na sklo dopadla jako z nějakého hororu bledá hubená ručka.

„Bello?“

A skutečně. Během několika vteřin se vyštrachala zpod auta a stále mírně opilecky se na mě křenila. Paruku měla nakřivo a šaty celé promočené.

Zběsile jsem vyskočil z auta a  strčil ji na místo spolujezdce.

„Proboha, co tu ještě děláš?“

Bella škytla a zase se rozhihňala. „Víš, dala jsem si takovou práci, abych do kabelky narvala ten zatracený kostým, že jsem náhradní klíčky od auta nechala uvnitř. No a když jsi zamknul, už jsem se pak samozřejmě neměla jak dostat dovnitř. Ale nic si z toho nedělej, stejně neumím řídit.“

„No v tom případě jsem rád, že jsi se do auta nedostala. Opilá a ještě bez řidičáku. To by vážně asi nedopadlo dobře. Ikdyž proč jsi v tom případě neutekla po svých? Vždyť je příšerná zima. A byla jsi tak blízko. Mohli tě najít!“

Bella mě počastovala hloubavým pohledem a vzápětí nesměle přistoupila blíž.

„Víš… Došla jsem k závěru, že bys mi možná, nepatrně, opravdu jen možná a tak málo, že to fakt ani nestojí za řeč… Chyběl.“

„Já... Nevím co říct.“

„Tak neříkej nic,“ odvětila ona a vtiskla mi na rty jemný polibek.

„Ach Bello, ty jsi ty ústřice vážně jíst neměla. Nevíš, co mluvíš, a už vůbec nevíš, co děláš. Naskoč si, prosím tě.“

Upíří rychlostí jsem se vrátil za volant a čekal, až za sebou Bella zavře dveře.

„Tak co se mnou uděláte, pane? Rozdáme si to na sedadle?“

„Zlato, teď není vhodný čas na žertování. A taky nemůžeš sedět vedle mě. Lehni si dozadu. Kdyby tě se mnou viděli, neskončí to dobře ani pro jednoho z nás.“

Bella se zatvářila uraženě, ale poslušně vzadu žuchla na zem. „A teď vážně. Co se mnou uděláš?"

„Nech se překvapit,“ řekl jsem spíš sám sobě a vyjel směr Forks.

Tak co na to říkáte? Kdo se dočetl až sem, tomu velmi děkuju. Edward je samé překvapení, ale musíte uznat, že když jí chtěl půjčit auto, bylo to opravdu milé. Samozřejmě, že počítal, že by mu ho vrátila, takže by měl šanci ji ještě někdy vidět, případně oš***t. No zkrátka, měl to dobře vymyšlené, chlapec. Proto se mu nedivte, že byl tak roztrpčený, když zjistil, že jeho auto stojí pořád na parkovišti a ona nikde. Nebylo vám ho skoro líto?

A co Bella? Opilá je docela zábavná. Jak skončí jejich začínající dobrodružství? Povídka nám pomalu začne gradovat. A kam ji asi tak veze? Myslím, že vám to je jasné:D.

Za váš názor ohledně této kapitolky budu vděčná. Hezký den:D

Další kapitolka:D

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noční život: 13. kapitola - Volní?: