Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Noční život: 12. kapitola - Jiní

26.09.2010 (23:10) • Winna • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5923×

V minulé kapitole:

Bella se dozvěděla, že je Helga mrtvá. Edward je jedním z podezřelých, ale nebyl ještě zadržen, protože odjel s Viktorií do Evropy, což byl jeho poslední pokus o zachránění vztahu. Spolu s Viktorií zdemolovali dům a na zájezdu několik hotelových pokojů, načež Edward požádal o vlastní pokoj a je mu jasné, že vztah už se opravdu zachránit nedá. Bella je sice VIP, nic se však nijak výrazně nezměnilo a stále se jí nenaskytla možnost útěku. Bez Edwarda navíc každou noc  patří někomu jinému a už nemůže dál...

A co je třeba dodat:

Ruleta je zařízení s jasným vymezením náhodných čísel od o do 36. Je vyrobena ze dvou hlavních částí, pevné mísy a pohyblivého rotujícího talíře. V otáčivé části je 37 drážek. Kulička, která je vhozena do mísy proti směru rotace talíře, svým dopadem jasně označí výherní číslo dané hry. Čísla (kromě nuly) jsou podle svých vlastností a velikosti rozdělena na červená a černá, sudá a lichá, malá a velká.

Edward:

Atmosféra v autě byla skutečně příšerná. Victorie v myšlenkách vřela vzteky. Nejenže náš  několikatýdenní usmiřovací výlet dopadl katastrofálně, ale navíc jsem se „opovážil“ s konečnou platností zrušit naši svatbu a stejně razantně zatočit i s naším vztahem. Nepotřeboval jsem přítelkyni, která mi bude, ač jakkoliv oprávněně, vyčítat občasné avantýry, když jim sama holduje.

Výsledkem tohoto rozhodnutí bylo, že mě celou cestu Vicky v pravidelných intervalech probodávala pohledem nebo si něco nenávistného mumlala pod nosem.

Bylo to k nevydržení.

Není proto divu, že jsem před naším domem zabrzdil trochu prudčeji, než bylo obvyklé.

S pocitem nesmírné úlevy jsme bez meškání vyskočili z auta. Oba jsme v této chvíli potřebovali mnohem více osobního prostoru než nám Volvo mohlo kdy poskytnout. Ještě o minutu déle a snad bychom se vrhli jeden druhému po krku.

Ach, jak mě dráždila ta její zatracená blízkost. Nejraději bych ji nechal být už na letišti a domů odjel sám. Bylo to neúnosné.

Proč jsem si tedy činil to zbytečné násilí a vezl ji tam, odkud jsem ji chtěl původně mít co nejrychleji pryč? Protože mi to mé staromódní vychování přikazovalo. Přece jen byla málem paní Cullenovou, a proto jsem ji nakonec jako správný gentleman odvezl až ke dveřím našeho domu. Jenže zatímco já se pachtil s vyndáváním přecpaných zavazadel, Victorie se nafoukaně vydala ke dveřím, aniž by mi věnovala byť jen jediný pohled.

V tu chvíli mé gentlemanské chování vzalo za své.  Bez váhání jsem popadl jeden z jejích nesčetných kufrů a vší silou jí ho hodil přímo na hlavu.

Ne snad, že by jí kdy něco takového mohlo ublížit. Stačilo to však na to, aby se nepříčetně vytočila a počastovala mě tím nejvražednějším pohledem vůbec. Ale to mi bylo fuk. Potřeboval jsem zkrátka získat její pozornost, a to se mi svým způsobem pod ařilo.

Toho jsem samozřejmě okamžitě využil a spustil:

„Nezapomněla sis tu něco? Protože já se s tvými kufry tahat nehodlám!“

Vicky se neobtěžovala s odpovědí, ale přesto byla v mžiku zpátky u mne a naštvaně se snažila pobrat všechna svá zavazadla, zatímco já si přes rameno přehodil můj jediný batoh a obyčejnou lidskou chůzí se vydal spokojeně k domu…

Který však k mému překvapení zel prázdnotou...

S mírným zklamáním jsem si uvědomil, že všichni nejspíš raději vypadli na lov, než by se setkali se mnou nebo s Vicky, když máme oba tak „perfektní“ náladu.

A skutečně. Mé pochmurné domněnky potvrdil úhledně psaný vzkaz na lince:

Rozhodli jsme se strávit pár dní v Canadě a nechat vám trochu soukromí. Účet za poškození hotelového majetku už jsme dorovnali.  Chápeme, že rozchody bývají bolestné, ale prosím, snažte se nezničit dům. Esme

Sotva jsem dočetl vzkaz, z patra se ozvala hromová rána. Hádám, že mé police s knihami, které mi rámovaly celou jednu stěnu pokoje, jsou na padrť. Victorie si mezi balením zbytku svých věcí nejspíš vylévá vztek. Dost příkře jsem ji totiž ještě v letadle upozornil, že má jen tři dny na to, aby se vystěhovala. V opačném případě jí všechny věci vyházím před dům. Z tohoto rozhodnutí byla nadmíru konsternována. Pořád tak nějak doufala, že ukončení našeho vztahu je jen mou planou výhružkou, nikoliv holou skutečností. Dnes se přesvědčila o opaku a ničení mých věcí jí nejspíš pomáhalo ventilovat zlost a zklamání. Neměl jsem jí to za zlé. Pokud to, že zdemoluje můj pokoj, považuje za dostatečnou odplatu a už o ní nikdy neuslyším, jsem ochoten tuto skutečnost přijmout.

Nechal jsem Viktorii, ať si dál hraje s mým nábytkem a zalezl pod sprchu. Několikahodinová cesta letadlem, čekání na další spoje, přestupování a neustálé výčitky a nadávky, kterými mě v myšlenkách častovala Vicky, byly skutečně vysilující. Ovšem stačilo pár minut pod osvěžujícím proudem vody a ztracená duševní energie byla zpět.

Tři týdny s Viktorií byly skoro stejně vyčerpávající jako práce v dole.

Nyní byl čas slavit…

Ale s kým?

Zbytek mé rodiny byl pryč. To je pech. Zrovna dnes jsem toužil po společnosti jako nikdy, nicméně strávit další, byť jen jedinou noc, s Viktorií do mých představ o „společnosti“ rozhodně nezapadalo. Až se budu chtít rozčílit a přijít o nervy, dám jí vědět, ale dnes jsem toužil po trochu jiném rozptýlení. A moc dobře vím, po jakém! Bella...

V mžiku jsem zastavil sprchu, s utíráním jsem se ani neobtěžoval a místo toho na sebe rovnou navlékl krátký župan s úmyslem vlétnout do šatny a do pěti vteřin už startovat auto.

Jenže to by se nesmělo koupelnou rozeznít zlověstné zaklepání na dveře a falešně milý hlas Victorie.

„Drahý? Máme návštěvu.“

Bella

Už pěkné tři hodiny jsem seděla po boku Frankieho a nepřítomně si kroutila s prameny vlasů. Dnes jsem měla mít volno, ovšem místo toho jsem dělala společnost skupině nějakých zbloudilých japonských turistů, kteří si s Frankiem asi už po sté připili na zdraví a napjatě pozorovali točící se ruletu. A proč vlastně?

Odpověď byla jednoduchá. Frankie se z nich zkrátka snažil vytřískat co nejvíc prašulí. Neměl ponětí, kde se pozdě v noci objevilo v jeho podniku procesí rozesmátých Japonců, ale hned se chopil příležitosti. (A mě k tomu využil.)

Nabídl jim několik krásných dívek a nadšení ze strany hostů bylo samozřejmě neutuchající, ovšem jen do doby, než se vytasil s cenou za trochu toho povyražení. Tento podnik zkrátka nebyl tak „cenově průměrný“ jako ostatní v Seattlu, s čímž nikdo z nich nejspíš nepočítal.

S protáhlými obličeji se tedy začali trousit zpátky k východu, což Frankie jaksi nemohl přenést přes srdce, pročež jim nabídl zajímavý obchod.

Zahrají si s ním ruletu a mohou si vsadit na libovolné číslo libovolné barvy. Pokud kulička skončí zrovna na tom jimi zvoleném, odejde jeho „perla“ mezi dívkami s výhercem nahoru, a to přesně na tolik minut, kolik bude hodnota daného čísla. Mělo to jen jednu podmínku. Po každém zatočení si s ním hosté, kteří znovu chtějí zkusit štěstí v „ruletě lásky“,  musí připít na zdraví.

Nemusím snad vysvětlovat, že alkohol byl v tomto podniku nekřesťansky drahý, perla mezi dívkami jsem byla já a Frankieho plán byl tedy opět víc než vychytralý.

Z původních dvanácti turistů nakonec zůstalo ve hře jen šest, ostatním už nezbyly peníze pro další vstup do hry. Jak říkám, za alkohol se tu platilo opravdu hodně, což si dotyční pánové jaksi v tom obluzení z vidiny sexuálních hrátek neuvědomili.

A tak si Frankie během pár minut přišel na slušný balík jenom díky zběsilé konzumaci alkoholu.

No a co se týče zbylých pánů, vsázeli veskrze na nejvyšší čísla, aby se mnou logicky strávili co  nejvíce času, ale jako naschvál padala čísla nízká nebo čísla druhé barvy. Takže zatímco Frankieho peněženka se nezadržitelně plnila, kapsy zákazníků byly zanedlouho prázdné a oni zoufalí.

To já naopak nemohla uvěřit svému štěstí. Tolik mužů, tolik sázek a ani jedna úspěšná. Že by byl svět přece jen trochu spravedlivý?

Mělo mi dojít, že se raduju předčasně…

Naše zajímavá hra totiž přilákala téměř tři čtvrtiny osazenstva v baru, které se vzápětí začalo nadšeně připojovat ke hře. A šlo do tuhého. Ti, narozdíl od turistů, měli zřejmě nejenže větší příjem a alkoholovou výdrž, ale i větší štěstí. A s tím nepočítal ani Frankie, ani já. Během noci se štěstí usmálo na spoustu hostů. Ode mě se však nejspíš odvrátilo nadobro…

Červená 9…

Fajn, pokud někoho vzrušuje, že mu budu devět minut masírovat nohy, nemám s tím problém...

Červená 5…

Pět nechutných minut orálního uspokojování drzého, sotva plnoletého mladíka. Držel mě za vlasy, přičemž mi jich tak polovinu vyrval a neopomněl mě pravidelně zahrnovat vulgarismy.

Černá 28…

Po třech minutách rozpačitého omakávání můj další zákazník upadl do bezvědomí – nejspíš otrava alkoholem.

Červená 14…

Zběsilé a téměř dráždivé dvouminutové mazlení s dvěma  kamarády, kteří neměli dost peněz na to, aby si každý koupil vlastní drink, a tedy i možnost vsadit každý sám za sebe. Po dvou minutách se však v alkoholovém opojení zlostně vrhli jeden po druhém, snažíc se protivníka zneškodnit a mít mě jen pro sebe. Ještě, že tak! Dalších 12 minut jsem se bavila pohledem na ty dva zoufalce.

Červená 1

Jednominutový francouzák s posledním japonským turistou, který ještě nestačil upadnout do alkoholového bezvědomí nebo zoufalství…

Noc neměla konce. Točila se mi hlava a s každým dalším, s kterým jsem musela odejít nahoru, se stupňoval můj odpor k tomuto místu, k Frankiemu, i ke mně samotné.

Černá 17…

Frankie se sice výborně baví, ale i jemu brzy dojde, že začíná pořádně prodělávat.

Mé kletby na adresu Frankieho a té zpropadené rulety neměly konce. Přála jsem si, aby se hodiny točili rychleji a se zoufalými prosbami doufala, že už brzy nadejde úsvit, protože to bylo znamení, že mají všichni vypadnout.Pro tuto noc jsem toho měla vážně dost. Byla jsem špinavá, zpocená, rozcuchaná a ospalá jako želva. Když Frankie konečně zavelel, že se zavírá, znělo mi to v uších jako rajská hudba.

Edward

Procházel jsem se po cele a čekal, až mě konečně propustí. Od mého zadržení uplynulo již téměř 24 hodin. Včerejší noc byl jeden velkej omyl. Za jiných okolností bych si myslel, že je to jen nějaký špatný vtip Emmetta. Já a podezřelý z vraždy, ne-li opravdu vrah, nesmysl. Holý nesmysl!

A to všechno jenom kvůli tomu, že se chodím po večerech bavit do nočních podniků v Seattlu. Už jsem sice všechno uvedl na správnou míru, ale znamenalo to pro mě několikahodinový - víc než komický - výslech, úchylné návrhy, výhružky a vtipy od vězňů z okolních cel a hlavně potupu a škodolibou radost Victorie.  Nezastírám, že jsem si za část toho všeho mohl já sám …

A co se vlastně stalo?

Včera večer jsem otevřel dveře koupelny absolutně beze strachu a nějakého podezření. Jaké bylo moje překvapení, když jsem v obývacím pokoji viděl snad celou zásahovou jednotku.

Nějaký Mark. G. Hole spolu se svým kolegou mi oznámili, že jsem podezřelý z vraždy nějaké Borowitzové, a kdybych byl tak laskav a doprovodil je na stanici. Neměl jsem tušení, o kom mluví, dokud mi neprozradili místo, kde mě údajně s dotyčnou viděli. A když mi Victorie neslyšně zašeptala do ucha, že teď už si můžu chodit do Frankieho pajzlu jak chci, protože ona už tam nebude, nemohl jsem tomu uvěřit. Musel jsem odjet do Seattlu, musel jsem se sám přesvědčit, že už tam Bella není, že je mrtvá.

Upřímně, nevěděl jsem, že se jmenuje Borowitzová, ale koho jiného by mohla mít Victoria na mysli? Za kým jiným bych tam chodil než za Bellou? Jenže můj pokus o to, abych se dostal ze dveří k autu – ač v županu, v očích ostatních vypadal jako zoufalý pokus o útěk. A protože jsem před lidmi nemohl naplno využít upíří sílu nebo rychlost, samozřejmě jsem byl okamžitě zneškodněn a vzápětí s pouty na rukou skončil na zadní sedačce policejního vozu.

Victorie zůstala v domě a přes sklo se mohla potrhat smíchy. Sem tam mi poslala myšlenku, ve které mi s neuvěřitelným potěšením popisovala, co všechno jí udělala.  A já ji nenáviděl. Jaký jsem byl hlupák. Věřil jsem Viktoriině naivnosti, zamilovanosti a ve svou schopnost vše zamést pod koberec.

Stalo se to tu noc, kdy mě Alice tak úpěnlivě varovala, abych se tam ani nepřibližoval. Ale já ve své umíněnosti neposlechl a Bella tak kvůli mně přišla o svůj život. Vlastně jsem za její smrt doopravdy mohl já… Podepsal jsem jí rozsudek smrti a Victorie ho bez váhání vykonala. Jsem zrůda. Těmito a dalšími výčitkami svědomí jsem se trápil celou cestu až na stanici.

Jenže pak mi před obličej strčili portrét oné dívky a já najednou pochopil, že jsem se celou dobu ničil zbytečně…

Tohle nebyla Bella…

To byla její kolegyně!

Najednou mi všechny kousky skládačky zapadly do sebe. No jistě, Victorie možná našla podnik, kam se chodím bavit, ale zastihla mě až na odchodu zrovna ve chvíli, když jsem dával peníze té ubohé barmance.

No ovšem, jak jinak to mohlo vypadat, než že jí platím za sexuální služby?

A jak jinak to tedy mohlo skončit, než zbytečnou smrtí této nevinné osoby?

Ale to už není podstatné. Hlavní je, že Bell je stále naživu! (To je výborné, protože můj plán strávit večer v dámské společnosti, může být kdykoliv znovu aktuální.)

Oddechl jsem si. Byl to takový zvláštní pocit, když jsem zjistil, že ta zpropadená holka žije. Jako by mi ze srdce spadl obludně velký balvan.

Rozesmál jsem se jako smyslů zbavený. (Věru, že mi to u vyšetřovatelů nijak nepřidalo na serióznosti.) Ale v tu chvíli mi to bylo fuk. Jistě, té Helgy Borowitzové je mi fakt líto, ale neznal jsem ji, takže kdo ví, možná si to zasloužila... No dobře, a možná ne.

Ale s tím už se nedalo nic dělat. Byla mrtvá. Tečka.

To Bells byla stále naživu, a já musel být sakra opatrný, aby to Viktorie nezjistila.

A taky tu byl ještě jeden problém, výslech. Právníka jsem z principu odmítl. Vždyť jsem právo sám studoval nesčetněkrát. Nezapíral jsem a řekl všechno, co vím. Teda až na Viktorii. Nehodlal jsem ji sice krýt, ale pokud nechtěla celá vyšetřovací služba Seattle zemřít bolestivou smrtí, bylo lepší, aby se vyšetřování vedlo proti neznámému pachateli. Viktorie nepatřila mezi upíry, kteří si dělají hlavu z několika utržených hlav nebo alespoň ze zahlazování stop.

Seděl jsem v místnosti určené k výslechu a pobaveně se uchechtl, když dovnitř nakráčela mladá policistka s jedním ze svých kolegů. Měli si v úmyslu hrát si na „hodnýho“ a „zlýho poldu“, z čehož mě opět popadl nekontrolovatelný záchvat smíchu.

Nehledě na to, že pro slečnu vyšetřovatelku to byl v pořadí sotva třetí výslech za její dosavadní kariéru a mé skromné ošacení i neodolatelný vzhled ji uváděl do neuvěřitelných rozpaků. Zčervenala, ale jinak ani mrknutím oka nedala najevo svou nervozitu. Byla svým způsobem roztomilá. Hm, asi bych si dal říct.

Sotva na mě zhurta spustila výčet toho, z čeho všeho jsem obviněný, pokud neprokážu nevinu, začal jsem ji hypnotizovat pohledem takovým způsobem, až se jí hlas vytratil do ztracena. Jestli měla být ten „zlej polda“, tak to na plný čáře projela.

Toho si všiml její kolega, prudce uhodil do stolu a spustil:

„Tak pozor, tohle není žádná sranda, mladej. Jsi obviněný z vraždy toho nejsilnějšího kalibru a my tě můžeme zašít do basy na celej život, tak se podle toho chovej.“

„Nejsem si vědom, že bych teď provedl něco nepřístojného,“ odvětil jsem klidně a zadíval se mu přímo do očí.

„Ehm… Tak v tom případě to bylo varování předem. Nemáš ponětí, co by s tebou udělali v base ti ostatní gauneři, a to zvlášť pokud tě tam strčíme v tomto hadříku, co máš na sobě. Takže dávej bacha. Na něco se tě zeptám. Pořádně se zamysli a zkus odpovědět co nejpřesněji a pravdivě.  Co jsi dělal, když jsi opustil 25.9. v 00:18 ten pajzl?“

„Šel jsem k autu, nastartoval a jel se bavit do jednoho místního kasina, kde jsem byl až do časné hodiny ranní. Ale to už jste si, jak je mi známo, dávno zjistili. Na stanici tu máte totiž docela sdílné policistky? A dobře vím, že čas smrti oné dívky odpovídá době, kterou jsem trávil v onom hazardním podniku, takže vlastně mé alibi je neprůstřelné.“

Blafoval jsem. Tohle by mi nikdo neřekl, ale jejich myšlenky mi prozradily všechno. Stačilo jen pečlivěji rozlišovat, co je fakt a co jen domněnky.

„Tak proč jsi utíkal?“

„Neutíkal jsem! Chtěl jsem zavřít dveře, ale vy jste to v rámci vyhrocené situaci považovali za něco víc.“

„Kecy! Možná jste neutíkal, ale vaše chování neodpovídá běžnému chování nevinného.“ Hlas slečny vyšetřovatelky byl naoko tvrdý jako kámen.

„Fajn, přiznávám, zpanikařil jsem trochu. A také jsem se domníval, že mluvíte o jiné dívce, ke které mám… Ehm… Jistý sexuální vztah. Její smrt by mě pochopitelně velmi zasáhla, takže mě  v jakémsi pomatení smyslů napadlo se přesvědčit na vlastní oči, že už v onom podniku není, že je mrtvá. I když jsem si racionálně uvědomoval, že kdyby po smrti nebyla, nenavštívili byste mě doma. Samozřejmě mě však nenapadlo, jak můj pohyb ke dveřím v očích nezasvěcených vypadá.

Velmi však tohoto neuváženého činu lituji. Jsem ochoten být co nejvíce nápomocen při vyšetřování, aby byl vrah co nejdříve lapen a po zásluze potrestán. Dále bych rád zdůraznil, že...“

Stačila pouhá půlhodina a daná slečna vyšetřovatelka by mě bránila za cenu vlastního života, zatímco její kolega mě začínal nenávidět. Po pár dalších minutách ztratil trpělivost úplně, prohlásil mě za těžkého konspirátora, který sice vypadá jako nevinnost sama, ale jinak pouze hraje na city a je vinen ve všech bodech. Když se mě snažil udeřit a málem si při tom zlomil ruku, ztratil nad sebou kontrolu docela a  začal na mě bez přemýšlení křičet nadávky, načež ho jeho půvabná kolegyně vykázala z místnosti.

„A opovaž se opustit město, ty parchante jeden!“ Zařval na mě ještě mezi dveřmi.

„To bude trochu problém, já totiž v tomto městě nebydlím.“

Moje odpověď u něj vyvolala další nával vzteku a ještě dobrou chvíli po jeho odchodu jsem slyšel, jak mě tituluje v policejní kantýně všemi možnými sprostými přízvisky.

Bez něj však už byl výslech pouhopouhou fraškou. Slečna vyšetřovatelka ani nevěděla, co bez svého zkušenějšího kolegy dělat a výslech tak spěl velmi rychle ke konci.

Slušně jsem jí odpověděl na její poslední, spíš už jen formální dotazy, bez protestů si nechal opětovně nasadit pouta se slovy, že takový druh milostných hrátek mi není cizí a pokud mě bude chtít v době mého pobytu (24hodinového) navštívit v cele za účelem menšího rozptýlení, rozhodně nebudu proti.

Slečna zčervenala jako rajče a bez jediného slova mě dostrkala až do cely. A ač na mou nabídku slovem nezareagovala, ve chvilkové slabosti si přece jen pohrávala s myšlenkou osobní prohlídky. Zasmál jsem se a spiklenecky pronesl: „To nebudete mít moc co na práci. Nestihl jsem si vzít ani spodní prádlo.“

V tom okamžiku mě sjela udiveným, téměř vystrašeným pohledem, s předstíranou rozhodností za mnou zamkla celu, načež urychleně zmizela v ohybu chodby. Nač ta panika? Vždyť jsem jen laškoval…

Uběhlo 24 hodin, nad Seattlem se smrákalo a já byl konečně pro nedostatek důkazů propuštěn. Dům byl pustý. Vicky asi už konečně vypadla nebo si  odskočila na lov. Nestaral jsem se. Na to, abych si to s ní vyřídil, mám celou věčnost. Nyní jsem měl navíc chuť na něco jiného, než trhat nějaké pitomé upírce končetiny. Naházel jsem na sebe první oblečení, co mi přišlo pod ruku a vyrazil do víru noci…

Můj oblíbený podnik. Konečně! Jsem zpět. Tři týdny jsem sem nevkročil, ale tady jako by se nic nezměnilo. Stejná načervenalá světla, spousta opilců i místní smetánky mužského pohlaví a nepřeberné množství přitažlivých dívek. Já ale hledal jednu jedinou. Tu, která ve mně vzbuzovala žádost a vášeň. Tu, kterou jsem chtěl vlastnit, sprostě využívat, zneužívat a zároveň bránit před krutostí všech těch mužů, ač já byl stejně krutý.

A pak jsem ji spatřil.

Bledou hubenou postavičku v rohu místnosti.

Vypadala tak bezbranně.

Chtěl jsem ji ochraňovat, obejmout svými pažemi a schovat před celým světem. Ach, co se to s ní za těch pár týdnů stalo. Jiskra v jejích očích byla nejspíš nenávratně pryč, rty měla nenalíčené a téměř bezkrevné, pleť zářila nepřirozenou bělobou a kruhy pod očima se zdály srovnatelné s těmi mými. Byla z ní chodící mrtvola. Bez výrazu, bez života.

Nějaký chlápek se jí snažil soustavně zajíždět rukou pod jednoduché blankytně modré šatky a vyhazovač mu dával neustále jasně najevo, že dokud nezaplatí, bude za toto chování odměňován pěstí do obličeje. Ale ona sama se nebránila, stála tam jako hadrová panenka. Zvláštní. Se mnou obvykle dělala cavyků až až.

Musel jsem vynaložit to největší úsilí, abych se nerozeběhl přímo k ní. Místo toho jsem zamířil za Frankiem. Stál za barem spolu s nějakou dívkou a přepočítával peníze.

„Zdravím, Frankie!“

„Zamordoval jsi mi děvku a máš tu odvahu mě ještě zdravit?“ Obořil se na mě místo toho on a dál v klidu přepočítával peníze.

„To jsem nebyl já. Kdyby ano, už jsem za mřížemi. A myslím, že bys tak neměl mluvit s někým, kdo tady chce dnes utratit slušnej majlant.“

Konečně se mi podařilo ho zaujmout.

„Fajn, beru na vědomí. Jen mi dej prachy předem a dělej co chceš. Mimochodem, jesti chceš Bellu, musím tě upozornit, že se stala VIP, takže tě přijde na pořádnej balík…“

Vyskládal jsem mu požadovanou sumu a ještě přidal něco navrch. Konečně je Bella zase jenom moje. Prošel jsem kolem vyhazovače a jediným pohybem zlomil ruku tomu otrapovi, který mi na Bellu neustále oplzle šahal. Byl tak překvapený, že dočista ztratil řeč a vzápětí, ač s přelomenou rukou , vyběhl bez hlesu z podniku. Vyhazovač však neřekl ani slovo. Zjevně už ho neustále bušení do dotyčného také unavovalo.

Bella ovšem nedala nijak najevo, že by mě zaregistrovala nebo měla radost. Na druhou stranu, proč by to dělala? Byl jsem jen jeden z početného zástupu zákazníků. Obvykle tvrdý, arogantní a neurvalý. Žádné terno. Umínil jsem si, že dnes budu jiný.

Musel jsem.

Protože i ona byla jiná.

Vzal jsem ji opatrně do náručí a odnášel na pokoj. A když mi dala ruce kolem krku, zvláštní teplo mě zahřálo u mého mrtvého srdce...

Taaaak, a další kapitolka za námi. Jak se vám líbila? Začínám se obávat přicházející tvůrčí krize, protože se mi zdá, že všechno píšu strašně neuměle a špatně. Omlouvám se, pokud máte taky ten pocit.

Jinak Trochu jsem se rozespala a napadlo mě něco zpracovat jinak (měla jsem depku a vymyslela jsem dost trudnou kapitolu, ale teď jsem zase happy, takže to musím přepracovat) takže si  útěk nechám na příští kapču. (Já vím, já vím, to už je asi potřetí.) Neukamenujte mě prosím.

Tak co myslíte, nezamilovává se nám svým způsobem Edward pomalu?

A jinak v příští kapitole: Ed má pro ni jedno menší překvapení. Pozve ji na  romantickou večeři, bude milý, úžasný a neodolatelný (což bohužel stále  nedělá čistě z dobroty duše) a nechá ji, aby se sama rozhodla, jestli uteče nebo zůstane. Tak trochu narcisticky doufá, že si útěk rozmyslí minimálně kvůli němu...

13.kapitola

Autor: Winna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Noční život: 12. kapitola - Jiní: