Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola XIII.

29.04.2010 (17:15) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1756×

Kapitola XIII.

Bylo to přesně tak, jak Samuel říkal. Jen se zapomněl zmínit o tom, že se mi z toho bude zvedat žaludek. Vzpomínky běžely tak rychle, že to připomínalo jízdu na kolotoči. Znovu jsem viděla naše setkání se Samuelem, i to, jak mě málem zabil, pak se objevily obrazy z našeho pobytu v hotelu a pak jsme se dostávaly dál a dál. Znovu jsem viděla Jacobovu smrt, i když nejprve se mi naskytl pohled na jeho mrtvé tělo, potom na rvačku a teprve pak se ukázal zase živý. Následovala návštěva u Cullenových, moje autonehoda, to jak Edward zaklepal na mé dveře… Pak jsem viděla pořád dokola to samé. Své o samotě trávené večery s lahví vína a přes den práce u Newtonových. Byla jich spousta. Náhle se objevil Charlieho pohřeb a najednou byl zase naživu. Dny, které jsme trávili společně a mé přetvařování, že jsem už zase naprosto v pořádku, ukázala se mi dokonce i vzpomínka na příchod Victorie a hned zase setkání s Laurentem. Ty zase vystřídaly vzpomínky na čas, který jsem trávila s Jacobem, když Edward odešel a nakonec přišlo to období, které jsem trávila jako živoucí mrtvola.

Kolotoč vzpomínek se začal zpomalovat a všechny obrazy byly jasnější. Přesně už jsem dokázala rozpoznat do jakého období jaký obraz patří. Poslední vzpomínky byly ze dne, kdy Edward odešel. Znovu jsem viděla jak mě našel Sam v lese, jak jsem tam hodiny jen ležela a plakala a nakonec i to, jak mi Edward dává sbohem. A tam to všechno skončilo. Kolotoč zmizel a pomalu mi přestávalo znít v uších. Stála jsem na tom samém místě, co tenkrát. Jen pár metrů za naším domem v lese. Měla jsem na sobě ty samé šaty, co tehdy a cítila se dobře. Tedy, po fyzické stránce. Vedle mě stál Edward a držel mě za ruku.

„Bello!“ zvolal náhle, objal mě a nakonec políbil. Poté se ode mě odtáhl. Rty měl roztažené do toho svého úžasného pokřiveného úsměvu. Veškerá bolest, která poslední dny opanovala jeho obličej byla pryč. „Jak se cítíš?“

„Skvěle!“ vyhrkla jsem. Opravdu jsem se cítila úplně jinak, než těch posledních pár let. „Taky si všechno pamatuješ?“

„Ano, úplně všechno,“ ujistil mě.

„A vzpomínáš si, co je tohle za den?“

„Jak bych mohl zapomenout,“ vydechl náhle. „Ale tentokrát tě neopustím, neboj se!“

Opět si mě přitáhl k sobě a objal mě tak silně, že jsem se nemohla pořádně nadechnout. Bylo to úžasné. Samuel nás vrátil přímo do chvíle, kdy se naše cesty předtím rozdělily. Ale tentokrát se to nestane. Nedovolím mu už nikdy odejít. Konečně jsem se zase cítila šťastně.

Stáli jsme tam snad hodinu, čas jako by se pro nás zastavil. Jen jsme se objímali a vychutnávali si jeden druhého. Bylo to neuvěřitelné. Ještě včera jsem byla ve Finsku a cítila se příšerně, protože jsem měla kocovinu a ublížila jsem Edwardovi a dnes? Zase mi bylo osmnáct a štěstím se mi chtělo plakat. Edward byl zase jenom můj a celý život jsme měli před sebou. Ale v jednom jsem měla naprosto jasno. Rozhodně už jsem to nehodlala nechat znovu zajít takhle daleko a věděla jsem, že ho donutím, aby mě proměnil. Sice jsem ještě netušila jak, ale věděla jsem, že to dokážu. Nechtěla jsem už znovu zažívat ten příšerný pocit stáří a hlavně, chtěla jsem být už navěky s ním. Nic jiného mě v tu chvíli nezajímalo. Na moment jsem zauvažovala o tom, že mu ihned řeknu, aby mě bez otálení proměnil, ale pak jsem se rozhodla, že nebudu rušit tak úžasný okamžik, jako byl tenhle, hádkou. Ano, bylo mi naprosto jasné, že nebude souhlasit. Ale co, stejně si nějakým způsobem prosadím svou!

„Co kdybychom se zašli podívat k nám?“ porušil otázkou Edward ticho. „Říkal jsem si, že určitě všechny zase ráda uvidíš… A hlavně… Asi bych jim měl říct, že nikam neodjíždíme.“

„Že se vůbec ptáš!“ vykřikla jsem nadšeně.

„Bello, jen je tu jedna věc,“ zvážněl náhle. Přikývla jsem, aby věděl, že ho pečlivě poslouchám a tak pokračoval. „Oni o ničem nemají ani tušení. Neví, že uteklo dvacet let a co se po tu dobu dělo. Pro ně je to stejné jako tenkrát. Včera byla tvá oslava narozenin, napadl tě Jasper a v noci jsme se rozhodli, že odejdeme z Forks. To, že jsem se nakonec rozhodl zůstat jim vysvětlím, ale musíme si oba dávat pozor, abychom se neprořekli. Bude lepší, když o ničem nebudou vědět. Stačí, že ty šílené vzpomínky budou navždy v nás dvou.“

„Chápu to. A budu se snažit nic neprozradit. Jen už se nemůžu dočkat, až je zase všechny uvidím,“ přiznala jsem.

„Tak v tom případě nemá cenu se zdržovat,“ řekl, vzal mě do náručí a během chvíle už jsme byli před jejich domem.

Trochu jsem znervózněla, ale vlastně jsem neměla proč. Byla jsem zase mladá, jako tenkrát, a prakticky jsem se s nimi viděla včera. Napadlo mě, že Jasper bude mít určitě výčitky a najednou mi to došlo. Rychle jsem si rukou sáhla na místo, které mi tenkrát Carlisle šil. Nemohla jsem tomu uvěřit. Na ruce jsem měla obvaz a byla jsem si stoprocentně jistá, že pod ním najdu stehy. Neuvěřitelné!

Dál už nebyl čas přemýšlet o tom, co je ještě všechno stejně skutečné jako tenkrát, protože jsme se právě chystali vstoupit do domu. Všichni už o nás věděli, můj pach se rozhodně nedal jen tak ignorovat.

„Edwarde? Bello?“ vydechl překvapeně Carlisle namísto pozdravu.

„Ahoj, díky Alice, že sis svou vizi nechala pro sebe.“ Pozdravil Edward a poděkoval sestře. „Nejlepší bude, když to všechno vysvětlím sám.“

„Ahoj,“ špitla jsem. Všichni se na mě nechápavě dívali, ale dál seděli na pohovkách. Měla jsem neuvěřitelné nutkání je všechny hned obejmout, ale vzpomněla jsem si na to, co říkal Edward. Pro ně těch dvacet let nebylo a tak by také nemělo smysl teď každého objímat, jako kdybychom se léta neviděli. Nehledě na to, že když jsem zahlédla Jasperův sklíčený obličej, raději jsem se dál držela hned vedle Edwarda.

„Takže, rodino, v první řadě vám chci sdělit, že nikam neodcházíme,“ začal s vysvětlováním. „Tedy, vám nebudu bránit, ale já se rozhodně nikam nestěhuji. Rozhodl jsem se zůstat s Bellou i po tom všem, co jsem vám tu v noci říkal. Prostě ji nedokážu opustit a i když vím, že jí pořád hrozí nebezpečí a že to není asi nejrozumnější nápad, nemůžu ji tu jen tak nechat. Moje srdce mi to nechce dovolit. Nedokázal jsem jí říct sbohem a odejít. Miluji ji tolik, že… prostě musím zůstat s ní.“

„To jsou velice překvapivé informace, Edwarde,“ reagoval na jeho slova Carlisle. „Nejde mi sice moc do hlavy, že jsi najednou tak razantně změnil svůj postoj, ale budiž. Ty jsi nás přemlouval, abychom odešli a pokud už na tom netrváš, tak nevidím důvod, proč bychom měli Forks opustit.“

„Děkuji, že to chápete a respektujete,“ odvětil Edward a usmál se.

„Fajn, takže jsi jdu zase vybalit,“ informovala nás Rosalie vztekle a ve vteřině zmizela v patře. Emmett nám věnoval omluvný pohled a vydal se za ní.

Mrzelo mě, že se tak Rose zachovala, ale to by nebyla ona, aby nedělala potíže a neznepříjemňovala druhým život. Na další myšlenky o Rosaliině nevrlosti jsem už neměla čas. Přitančila ke mně Alice a  hned mě silně objala.

„Mám velikou radost, že tu zůstáváme. Hlavně kvůli tobě!“ pošeptala mi nadšeně.

„Já jsem taky ráda,“ přiznala jsem jí otevřeně. Byla to naprostá pravda.

„Jasper je z toho všeho ještě dost mimo. Je na sebe naštvaný a moc ho to mrzí. Celou noc se Edwardovi pořád dokola omlouval,“ řekla mi posmutněle.

„Je to v pořádku, Alice. Já se na něj nezlobím, jen mám pocit, že se od něj budu po nějakou dobu držet dál.“ Při těch slovech jsem se podívala na Jaspera. Seděl stále na pohovce a díval se do země. Bylo mi ho líto. Zřejmě si to vážně vyčítal. „Řekni mu, prosím, že se na něj vážně nezlobím.“

„Řeknu,“ slíbila Alice.

„Alice, nemůžeš si Bellu zabrat jen pro sebe.“ Vyrušila nás z našeho tichého rozhovoru Esmé. Alice se ode mě konečně odtrhla a posadila se na pohovku vedle Jaspera. Esmé teď zaujala její místo a také mě objala. „Jsem ráda zlatíčko, že to nakonec takhle dopadlo.“

„Já taky,“ přitakala jsem jí.

„Myslím, že srdceryvné přivítání už máme za sebou a můžeme se vrátit k obvyklým věcem,“ prohlásil Carlisle. „A mimochodem, taky jsem rád, že se prozatím nemusíme nikam stěhovat.“

Všichni si pak šli po své práci. Tipovala jsem, že zřejmě asi vybalovat. V obývacím pokoji jsme zbyli jen já, Edward a Alice. Bylo mi líto, že se všichni hned tak rozprchli, ale aspoň jsem se nemusela dívat na Rosalii, která mi vždy věnovala maximálně velice znechucený obličej a taky jsem se nemusela cítit nepříjemně z Jasperovi společnosti. Někdy je prostě míň více.

„Alice, někdo asi potřebuje tvou pomoc,“ porušil ticho Edward. Oslovená se na něj nechápavě podívala. „Jasper se taky pustil do vybalování a je trochu nešťastný z množství tvého šatstva.“

„Jo, já vím. Slíbila jsem, že mu pomůžu, ale vrtá mi hlavou jedna věc, Edwarde.“

„Jaká?“ zeptal se.

„Víš, když jste přišli, tak jsi mi děkoval za to, že jsem mlčela o své vizi. Ale já žádnou neměla. Vůbec jsem netušila, že jsi se rozhodl zůstat. Viděla jsem vás jen společně s Bellou přicházet, ale to bylo chvíli předtím než jste dorazili. A chvíli na to, už vás bylo cítit, takže jsem ostatním ani nic říkat nemusela. Nechápu to,“ vysvětlila Alice. Vypadala celkem rozrušeně.

„To je velice zvláštní,“ odvětil jí Edward.

„Spíš mi připadá, že se stalo něco, o čem jsi přede všemi pomlčel,“ odhalila ho bez potíží sestra.

„Víš, Alice, to je velice dlouhý příběh. Třeba ti ho někdy povím. Ale před ostatními o tom raději mlč,“ poprosil ji Edward s úsměvem. Že by Alice něco tušila?

„Dobře, tak já vás tu teď nechám hrdličky,“ oznámila nám a ve vteřině byla pryč. Zřejmě šla pomoci Jasperovi s tím vybalováním věcí.

Edward si položil mou hlavu na prsa a tiše mi do ucha pobrukoval mou ukolébavku. Nepotřebovali jsme mluvit, byli jsme rádi, že jsme spolu. Tady a teď. Nejraději bych štěstím křičela na celé kolo a radovala se z toho, že náš plán nakonec vyšel a že jsem zase mladá, ale nebylo to třeba. Moje tichá radost úplně stačila. Oba jsme si s Edwardem uvědomovali, jak moc je to pro nás důležité. Tedy hlavně pro náš budoucí život.

„Nemáš hlad?“ napadlo náhle Edwarda.

„Ani ne, ale stejně už bych asi měla jít domů. Za chvíli přijde Charlie a já bych ráda byla doma, až se vrátí,“ vysvětlila jsem.

„Chápu to, odvezu tě.“

Náležitě jsem se se všemi rozloučila a slíbila, že je brzy přijdu zase navštívit a pak už jsem spěchala za Edwardem k jeho Volvu. Jeli jsme mlčky. Jen jsme se drželi za ruce. Bylo nám spolu krásně i beze slov. Věděli jsme, že se milujeme a že jsme měli opravdové štěstí. Ne každý má tu možnost dostat druhou šanci.

„Mám večer přijít?“ zeptal se mě Edward, když jsem vylézala z auta.

„Určitě!“ vykřikla jsem. Bylo to sice zbytečné, ale chtěla jsem mu dát jasně najevo, že s ním chci být každou možnou chvíli.

„Přijdu,“ ujistil mě. Poslal mi vzdušný polibek a v momentě mi jeho auto zmizelo z dohledu.

Podívala jsem se na náš dům. Vůbec nebyl tak zchátralý, jak jsem si ho pamatovala. Byl zase jako dřív, když se o něj Charlie staral. A před ním stál můj starý náklaďáček. Byla jsem tak ráda, že ho vidím, že jsem si ho musela jít pohladit. Cítila jsem se jako v sedmém nebi.

Vstoupila jsem do domu a moje první kroky směřovaly do obývacího pokoje. Všechno bylo na svém místě. Nic nebylo rozbité a všude bylo čisto. Neváhala jsem, hned vyběhla po schodech a zamířila do svého pokoje. Posadila jsem se na postel a prohlédla si jeho každičkou část, každý detail. Neušel mi ani odlomený kousek omítky vedle okna. Zase doma. S velikou chutí jsem opět seběhla domů a začala chystat večeři. Charlie bude mít určitě hlad, až přijde.

Netrvalo dlouho a před domem opravdu zastavil policejní vůz. Tohle jsem si vlastně ani pamatovat nemohla. Touhle dobou, kdy Charlie tenkrát přijížděl domů, jsem se válela někde v lese. Tentokrát ho čeká lepší přivítání. Snad mu ty špagety budou chutnat.

Když se ozvalo zavrzání domovních dveří, tak jsem vyběhla do chodby a pověsila se Charliemu na krk.

„Ale no tak, holčičko. Stalo se něco?“ začal hned vyzvídat.

„Ne, jen jsem ráda, že ses mi vrátil živej a zdravej, tati.“ To poslední slovo jsem vyslovila se značným důrazem.

„Jako vždy, ne?“

„Jo, jo, já vím.“

„A copak máme dnes k večeři?“ zajímal se.

„Udělala jsem špagety. Snad ti budou chutnat. Tak se převlékni a já mezitím připravím na stůl,“ řekla jsem a jen velice nerada se od něj odtrhla.

Večeře probíhala jako obvykle. Jedli jsme a mluvili o tom, co se za celý den událo. Charlie mi vyprávěl o potížích na stanici a já jemu zase vykládala, co bylo ve škole. Tentokrát bylo mluvení hlavně na něm, protože já jsem si toho moc nevybavovala. Tedy, spíš vůbec nic. Ale říkala jsem to, co obvykle. Když jsme dojedli, tak jsem umyla nádobí, Charlie se uvelebil na gauči a zapnul si televizi. Ještě jsem poklidila kuchyň a pak na sebe natáhla bundu.

„Ty někam jdeš?“ podivil se Charlie.

„Jo, ale neboj, nebudu pryč dlouho. Musím si jen něco zařídit,“ vysvětlila jsem mu.

„Dobře, ale do devíti buď doma!“ přikázal mi.

„Jasně, zatím tu nezlob.“ Rozloučila jsem se a vyšla ven z domu.

Dnešek byl báječný, ale věděla jsem, že musím udělat ještě jednu věc. Nasedla jsem do náklaďáčku a vydala se na cestu do rezervace.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola XIII.: