Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola XI.

13.04.2010 (10:15) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1970×

Kapitola XI.

Přišlo to právě včas. Ten výkřik mi zachránil život. Už jsem zatínala zuby, připravovala se na smrt a přemýšlela, jestli to bude bolet, ale náhle se ode mě Samuelovy rty odtáhly a on se s vyděšeným výrazem v očích otočil za tím, kdo ho oslovil.

„Proboha!“ vydechl Edward. „Málem jsem to nestihl.“

„Co tu děláš? Kdo jsi? A jsou tu i další?“ sypal ze sebe Samuel jednu otázku za druhou, zatímco mě pořád držel pod krkem. „Patříš k Volturiovým?“ Tu poslední otázku Samuel rozzuřeně vykřikl.

„Ne, hlavně se uklidni. Všechno ti vysvětlím, ale nejprve by jsi mohl Bellu pustit,“ odpověděl mu s rozvahou Edward a podíval se na mě.

„Bellu?“ zeptal se Samuel nechápavě, potom na mě pohlédl a ve vteřině povolil sevření a postavil se naproti Edwardovi. Konečně jsem se mohla pořádně nadechnout a následkem toho se zakuckala.

„Jsi v pořádku?“ zajímal se Edward a opatrně si prohlédl podlitiny na mém krku.

„Bude to dobrý,“ zaskuhrala jsem. Edward se na mě usmál a pak se obrátil k netrpělivému Samuelovi.

„Jmenuji se Edward Cullen. Vzpomínáš? Před pár lety ti moje rodina pomáhala ukrýt se před Volturiovými,“ vysvětlil konečně Edward.

„Ano, vzpomínám si. Ale jak jste mě našli? Když se to podařilo vám, tak to znamená, že Volturiovým se to může podařit také. Musím zmizet!“ konstatoval vyděšeně Samuel.

„Klid příteli, Volturiovi přeci nemají Alici,“ pousmál se Edward.

„Ach ano, Alice…“ zamyslel se a po chvíli se také trochu usmál. „Ale to stejně nevysvětluje, proč jste tady. Tedy proč jsi tu ty a ta žena.“

„Samueli, přišli jsme tě požádat o pomoc,“ hlesl Edward a sklonil hlavu, jako by se styděl.

„O pomoc? Mě? Nechápu,“ odvětil Samuel. „No, myslím, že bychom to měli probrat někde jinde. Necítím se tu bezpečně.“

„A kde?“ zajímalo Edwarda.

„V mém úkrytu. Myslíš, že se tam dokážeme přemístit rychle?“ otázal se Samuel a kývnul hlavou směrem ke mně.

„To nebude problém,“ ujistil ho Edward.

„Dobrá, tak se držte za mnou. Povedu vás,“ řekl Samuel a počkal, až si Edward hodí na záda krosnu a mě vezme do náručí.

Poté se Edward rozeběhl. Snažil se být těsně za Samuelem. Zřejmě se také bál, že by nám mohl zase zmizet. Měla jsem chvíli času pro sebe a tak jsem se snažila si všechno zrekapitulovat. Samuela jsme našli, tedy on vlastně našel nás a teď nás vede k sobě do úkrytu. Naštěstí se mu nepodařilo mě zabít, což je další plus pro nás. Ale nic z toho ještě neznamená, že nám pomůže. Ano, to byla teď ta nejdůležitější otázka: Pomůže nám? Dobrým znamením bylo to, že nás hned neodmítl, ale to ještě nenaznačuje, že by nás mohl vyslyšet. Byli jsme jen kousek od splnění našeho snu a o to víc jsem se začínala bát, že nás Samuel pošle ke všem čertům. Co budeme dělat pak? Odpověď na tuhle otázku jsem neznala. Vrátit se zpět do Forks pro mě bylo nemožné. Vlkodlaci by mě určitě obvinili z Jacobovy smrti a kdo ví, co by se mnou pak udělali. Cullenovi by museli zmizet hodně daleko, aby se jim smečka nemohla pomstít. To nebyly moc hezké vidiny. A hlavně, a to mě trápilo nejvíc, bych nemohla být s Edwardem. Při téhle myšlence mě bodlo u srdce.

Ucítila jsem, že Edward začal zpomalovat. Zřejmě jsme dorazili na místo. Byla jsem ráda, alespoň jsem nemusela myslet na to, co nás čeká, pokud Samuel řekne ne. No, pořád tu byla možnost, že to budu řešit za pár minut, takže jsem to prozatím pustila z hlavy a raději se začala rozhlížet po okolí. Oba upíři už přešli do lidské chůze a tak mě Edward postavil na zem. Přímo přede mnou stál starý srub. To byl zřejmě Samuelův úkryt. Byl celkem dobře schovaný mezi stromy a velikými balvany, takže pokud někdo nevěděl, že tu takové obydlí je, zřejmě by ho jen těžko objevil. Samuel otevřel dveře a pozval nás dál.

„Slušelo by se, abych vám něco nabídl, ale bohužel tu nic nemám,“ pokusil se Samuel o žert, hned jak jsme vstoupili do srubu.

Díky tomu, že měla tahle chatička jen jedno okno, bylo uvnitř málo světla. Mé oči si naštěstí přivykly rychle. Moc nábytku tu nebylo, ale pro potřeby upíra to bohatě stačilo. U stěny, kterou jsem měla po levé ruce, byla kovová postel s matrací, vedle ní stály dvě malé skříně a před nimi byly do štosů vyskládané knihy. Zřejmě Samuelova záliba. Po mé pravé straně byla malá provizorní kuchyňka, samozřejmě bez jakéhokoliv nádobí, a stůl se čtyřmi židlemi. To bylo vše. Nejvíce místa v celé místnosti zabíraly knihy. Samuel nám s Edwardem pokynul, abychom se posadili, takže jsem svou rychlou prohlídku jeho obydlí ukončila a zaujala místo na židli vedle Edwarda. Samuel se posadil naproti nám.

„Takže, říkali jste, že jste mě přišli požádat o pomoc. Nebudu zapírat, že mě zajímá, jaká pomoc by to měla být. Přímo hořím nedočkavostí,“ začal pomalu Samuel vyzvídat.

„Ano, to máš pravdu,“ odvětil mu Edward. Chytil mě za ruku, kterou jsem měla položenou na stole, zdvihl hlavu, aby Samuelovi viděl do očí a pak s rozvahou pokračoval. „Přišli jsme, protože opravdu nutně potřebujeme tvou pomoc.“

„To už vím, ale netuším, čeho by se ta pomoc měla týkat?“ vysvětlil Samuel, aby porušil trapné ticho. Edward zřejmě nevěděl, jak mu to má říct. Abych mu trochu dodala odvahu, tak jsem ho pohladila po jeho ledové ruce.

„Víš Same, nežádá se mi o to lehce, protože vím, že se své schopnosti už dlouho straníš. Ale i tak to musím udělat. Chtěli jsme tě požádat, jestli bys nás nevrátil v čase,“ přiznal náš záměr konečně Edward. Oběma se nám tak trochu ulevilo, když to řekl.

„Vyloučeno!“ reagoval okamžitě Samuel příkře.

„Nikdy by mě nenapadlo tě o to požádat,“ začal hned Edward jeho odpověď argumentovat. „Ale vzpomněl jsem si, že když jsi od nás tenkrát odcházel, říkal si Carlisleovi, že jsi naším dlužníkem a že pokud budeme něco potřebovat, máme se na tebe obrátit.“

„To jsem říkal, ale rozhodně jsem tím nemyslel vracení času. Moc dobře víš, že svou schopnost už pěkně dlouho nepoužívám.“

„Vím. Samueli, když mě napadlo, že bychom se za tebou vydali, tak jsem věděl, že to určitě odmítneš a byl jsem s tím i napůl smířený,“ pokračoval zase Edward. „Ale od té doby se naše situace hodně změnila. Staly se věci, které už nelze vzít zpět a mám pocit, že to pro nás teď znamená rozsudek smrti.“

„Co tím myslíš?“ zajímalo Samuela. Dokáže ho tím Edward přesvědčit?

„Než jsme se vydali sem, tak se nám do cesty postavil vlkodlak. Neměl jsem jinou možnost, než ho zabít. Obávám se, že zbytek jeho smečky už pročesává celý kontinent jen proto, aby si to s námi mohli vyřídit. Celá má rodina je teď v nebezpečí,“ hlesl Edward. Bylo na něm vidět, že ho celá ta záležitost s vlkodlaky hodně trápí. Předtím to ale vůbec nedal najevo.

„To ale vážně není můj problém, Edwarde,“ odbyl ho s ledovým klidem Sam. Sevřelo se mi srdce. Hlavně proto, že měl naprostou pravdu.

Pak nastalo hrobové ticho. Všichni měli o čem přemýšlet. Tedy alespoň my dva s Edwardem. Oba jsme se snažili najít způsob, jak ho přesvědčit. Nepřemýšleli jsme ale jenom my dva, Samuel vypadal také zamyšleně. Nad čím ale on mohl bádat mi zůstávalo záhadou. Moc jsem se tím ale nezaobírala, snažila jsem se přijít na něco, co by udolalo jeho kamenné srdce. Existoval vůbec nějaký způsob? Vypadalo to beznadějně. Samuela už to naše mlčení přestalo bavit a tak jej porušil jako první.

„Teď mě tak napadlo, Edwarde, říkal jsi, že ten vlkodlak vás napadl až cestou. Takže to není jediný důvod proč jste tady?“

„Ne, on vůbec není tím důvodem proč jsme tady. On je spíš takový nechtěný produkt, víš jak to myslím. Jen mi po jeho smrti došlo, že už nemůžeme couvnout zpátky, že to musíme dokončit,“ vysvětlil Edward. Samuel ho se zaujetím poslouchal.

„Tak teď by mě tedy zajímalo, proč jste tu? Respektive, co je tím pravým důvodem, proč jste se za mnou vydali?“ zajímal se najednou.

„To je dlouhý příběh,“ odvětil mu bez rozmyslu Edward.

„Myslím, že času máme dost,“ konstatoval Sam a rozvalil se na židli, jako by si chtěl udělat větší pohodlí.

„Dobrá, tedy,“ začal s vyprávěním Edward. Lehce stiskl moji ruku a pokračoval. „Pobývali jsme tenkrát zrovna ve Forks, tam co jsi se u nás tehdy schovával. Tentokrát už jsme tam bydleli podruhé. Žili jsme si normálním poklidným životem, až do chvíle než se objevila Bella.

Zprvu jsem ji ignoroval, byla pro mě jen další novou tváří, nic víc. Jenže když jsme se poprvé střetli, tak se v momentě změnil celý můj život. Začal jsem z vůně její krve šílet. Dokonce jsem vymýšlel plán, jak ji zabít. Za celou mou existenci jsem se nesetkal s nikým, kdo by mě dokázal takhle vykolejit. Místo toho abych ji zabil jsem na pár dní odjel a snažil se na tu vůni zapomenout. To se mi nepodařilo, ale uvědomil jsem si, kdo jsem a rozhodl se, že se vrátím k rodině a nějak to vydržím.

Snažil jsem se od ní držet dál, ale nešlo to. Zjistil jsem, že jí nedokážu číst myšlenky a to mě velice zaujalo. Nebylo to ale to jediné. Zachránil jsem jí život a začal jsem mít potřebu chránit ji před nebezpečím. Chtěl jsem, aby byla rozumná a sama se ode mě držela dál, ale to bylo zbytečné. Víš, ona má prostě talent na přivolávání malérů. Začali jsme se stýkat, protože jsem neměl sílu držet se od ní dál. Došlo to tak daleko, že zjistila, co jsem zač a nejvíce mě šokovalo to, že jí to bylo jedno. Zamilovala se do mě a já do ní. Milovala mě tolik, že nebrala vůbec v potaz to, že jsem zrůda a vrah. Má rodina ji přijala velice dobře. Tedy, až na Rosalii, ale vždyť víš, jaká Rose je, že? Všechno bylo najednou úžasné. Byli jsme zamilovaní a úplně jsme ignorovali nebezpečí, které jí hrozilo. Až se najednou objevilo.

K Forks se přiblížili tři upíři, kočovníci. Zřejmě by v klidu odešli, ale jeden z nich byl dost šílený. Jmenoval se James. Byl to stopař a stopováním se bavil. Bella mu samozřejmě neušla a on se za každou cenu rozhodl ji dostat. Snažili jsme se ji uchránit a tak jsme ji odvezli pryč. Do Phoenixu, kde Bella dříve bydlela. On ji ale stejně našel a nastražil na ni léčku. Málem ji dostal. Bylo to opravdu na poslední chvíli. Zranil ji a dokonce se mu podařilo ji kousnout. Naštěstí jsme ji zachránili. Snažil jsem se jí pak vysvětlit, že spolu nemůžeme zůstat, že jí tak hrozí nebezpečí, ale nedbala toho. Milovala mě tak, že by pro mě klidně zemřela. A já zase pro ni. Tak jsem se rozhodl zůstat.

Chvíli byl klid, ale při oslavě jejích narozenin se pořezala a Jasper se na ní vrhnul. Málem ji zabil. To bylo už po druhé, co jsem ji vystavil takovému nebezpečí a to jsem dál nemohl snášet. Padlo konečné rozhodnutí. Odešli jsme z Forks. Slíbil jsem jí, že už mě v životě neuvidí a že život bude jako předtím, jako bych nikdy neexistoval. Doufal jsem, že se vrátí zpět do normálního života bez upírů a že bude v pořádku, ale to se také nestalo. Dlouhou dobu jsem se snažil nemyslet na to, co asi dělá a jak se má. Ničila mě představa, že bych ji mohl vidět vedle někoho jiného. Alice přede mnou držela své vize na uzdě a o ničem se nezmiňovala. Přišla za mnou až po letech, když umřel Charlie, Belliin otec. Měla opravdu šílenou vizi, která se vyplnila. A pověděla mi i o dalších věcech, které se stali. O tom, že Bella musela ještě dvakrát čelit útokům upírů, ze kterých se zázračně dostala živá a zdravá, ale hlavní byla ta poslední vize. Alice viděla, že Bella skončí úplně sama a stane se z ní alkoholička. Ta představa mě ničila. Rozhodl jsem se vydat se zpět do Forks a dohlédnout na ni.

Nevím, co jsem si myslel, že svedu nebo udělám, ale chtěl jsem jí být nablízku. A tak jsem ji roky šmíroval oknem a jen přihlížel tomu, jak se ničí. A ničilo to i mě. Chtěl jsem zasáhnout, snad tisíckrát, ale neměl jsem odvahu podívat se jí do očí. A najednou už to bylo dvacet let, co jsem ji opustil. Šíleně dlouhých a utrápených let pro nás oba. Asi nikdy si neodpustím, že jsem to všechno takhle zvoral. Dnes vím, že bych spoustu věcí udělal jinak. Jenže už je pozdě. Všechno jsem zničil, úplně všechno. Alice už se na to nemohla dívat a tak mě donutila, abych konečně sebral odvahu a podíval se Belle do očí. Já se bál, že mě nebude chtít vidět. To odmítnutí mě tak děsilo, že jsem ten okamžik odkládal celé ty roky. Nakonec jsem se vzchopil a před pár dny zaklepal na dveře. Stalo se přesně to, čeho jsem se bál. Dala mi najevo, že mě nenávidí a utekla ze svého domu. Chtěl jsem ji nechat a zase zmizet, ale Alice měla další vidění, že Bella sjede s autem ze silnice a zabije se. Nemohl jsem to tak nechat a zachránil ji. A rozhodně toho nelituji. Nemohl bych žít ve světě, kde ona nebude existovat. Tak moc jí miluji. Pak mě napadlo, že bychom mohli zkusit tvou pomoc a cestou se střetli s tím vlkodlakem. To je, řekl bych, ve zkratce náš příběh. Příběh plný bolesti. Oba jsme si protrpěli své. Ale i přes to se oba stále milujeme. Jen nám není přáno, být spolu.“

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola XI.: