Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola X.

08.04.2010 (09:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1513×

Kapitola X.

Probudilo mě zvláštní bzučení. Nejprve jsem nevěděla, co ten zvuk způsobuje, ale když se přese mě Edward nahnul, aby dosáhl na noční stolek, tak mi vše došlo. Byl to jeho mobilní telefon. Snažil se být opatrný a tichý, aby mě nevzbudil, ale už bylo pozdě. Něco mi nehrálo. Rozhlédla jsem se rychle po pokoji, ale nic jsem neviděla. To bylo ono! Všude byla tma, takže musela být ještě noc. V první chvíli mě napadlo, že se určitě muselo něco stát, když nám někdo volá takhle pozdě… nebo brzy? Snad vlkodlaci nenašli Cullenovi. To by bylo to poslední, co bychom právě teď potřebovali. S hrůzou jsem čekala, až Edward něco řekne.

„Alice, děje se něco?!“ zeptal se Edward své sestry rozčileně. Zřejmě ho její noční telefonát také zaskočil. Chvíli poslouchal a pak odpověděl: „Dobře, děkuji ti za informaci. Když něco objevíme, tak se ti hned ozvu.“

Nechápala jsem, o co jde. Kdyby je napadli vlkodlaci, tak by jejich rozhovor pravděpodobně proběhl trochu jinak. Takže se nejspíš děje něco jiného, ale co? Chtěla jsem se Edwarda zeptat, ale předběhl mě.

„Oblékej se Bello,“ řekl mi, aniž by něco vysvětlil. „A pospěš si!“ dodal rázně. Na nic jsem nečekala, rozsvítila lampičku a vrhla se ke skříni. Stále jsem čekala, že mi Edward prozradí, proč se mám obléct a co se vlastně děje, ale namísto toho létal po pokoji a do dvou krosen házel nejrůznější věci, které jsme nakoupili v obchodě. Došlo mi, že se nejspíš bude jednat o výlet do přírody a tak jsem tomu přizpůsobila svůj oděv. Edward měl během minuty všechno sbaleno.

„Alice říkala, že se Samuel během příštích pár hodin vydá k městu. Touha po lidské krvi mu úplně zatemnila mysl a je mu teď úplně jedno, jestli ho někdo objeví nebo ne. To je naše šance. Ale musíme si pospíšit,“ objasnil mi konečně situaci.

„Ale vždyť pil před pár dny, ne? Říkal jsi přeci, že dokáže vydržet dlouho i bez lidské krve, tak proč…“ nestihla jsem dopovědět otázku.

„To ano. Také jsem to nechápal, ale Alice mi všechno vysvětlila. Když ho viděla před pár dny, tak lidskou krev pil po velice dlouhé době, myslím, že říkala něco o deseti letech. Mezitím se živil pouze zvířecí krví. Připomněl si, jak lidská krev chutná a teď se jí nehodlá vzdát,“ odhalil mi Edward další část Samuelova příběhu.

„To je pro něj lidská krev tak důležitá, že mu teď nezáleží na tom, aby zůstal v úkrytu?“ nechápala jsem.

„Ano, Bello, je to tak. Lidská krev je pro nás upíry něco jako droga. Vždyť už jsem ti to vyprávěl před lety,“ řekl zamyšleně, ale ne vyčítavě.

„Asi jsem to zapomněla…“ Omlouvala jsem se. Pamatovala jsem si to dobře, ale vůbec mi nešlo do hlavy, jak upír kvůli lidské krvi dokáže riskovat svou existenci, kterou si už léta tak dobře střeží. Zřejmě je to silnější než on sám.

Zapnula jsem si bundu a podívala se na Edwarda. Pousmál se, hodil si na ramena obě krosny a mě vzal do náručí. Poté se mnou vyskočil oknem ven. Bylo to lepší než na sebe upoutávat pozornost průchodem kolem recepce. Donesl mě až k autu, kde mě konečně postavil na vlastní nohy. Když jsme vyjeli, tak jsem si vzala do ruky mapu.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptala jsem se.

„Přibližně do těchto míst,“ informoval mě Edward a ukázal prstem na jedno místo na mapce města a okolí. „Je to místo, kde Samuel vraždil naposledy. Včera jsem to tam trochu prozkoumal. Autem se naštěstí dostaneme celkem daleko za město, ale dál budeme muset pěšky.“

„A jak víš, kam jít?“ zajímalo mě.

„Nevím, jen tuším. Alice mi řekla, že půjde na to samé místo, co minule. To je náš záchytný bod. Budeme pročesávat okolí, dokud neucítím jeho pach.“ Vysvětlil mi svůj plán.

„A pak?“ vyhrkla jsem. Děsila mě ta nejistota.

„To zatím nevím. Tuším, že ani Alice nám nepomůže, protože to záleží na tom, jakým směrem se vydáme my a jakým on.“ Zamyslel se nahlas.

„Tak jsem to nemyslela. Co až ho najdeme?“ zeptala jsem se srozumitelněji.

„To netuším, bohužel. Nedokážu odhadnout jestli naše setkání bude poklidné, natož jestli nám bude ochotný pomoci,“ prozradil mi Edward zkroušeně. „Ale věřím, že ho dokážeme přesvědčit!“ Dodal po chvíli rozhodně.

„Snad,“ přitakala jsem mu. Měla jsem na celou věc od začátku pesimističtější náhled než Edward.

Zbytek cesty už ani jeden z nás nepromluvil. Edward se soustředil na řízení a na své myšlenky a já zase na ty své. V hlavě jsem měla pořádný zmatek. Vybavovaly se mi všemožné vzpomínky, které vždycky zahnaly do pozadí myšlenky na blízkou budoucnost. Byla jsem hodně nervózní. Jsme snad kousek od splnění našeho snu nebo jde jen o planý poplach? Najdeme Samuela? Bude s ním rozumná řeč? Pomůže nám? Takových otázek najednou vyvstávala spousta. Myslela jsem, že se mi hlava snad rozskočí, když v tom Edward náhle zastavil.

„Dál už se autem nedostaneme,“ oznámil mi. Byla jsem celkem ráda, že teď budu muset myslet na cestu a tím si snad trochu pročistím hlavu.

Vystoupili jsme z auta a pak už jsem Edwarda jen následovala. Byla stále tma, takže jsem moc dobře neviděla. Byla jsem opravdu vděčná, že nemusím nést tu šíleně těžkou krosnu, protože bych asi daleko nedošla. I bez ní jsem měla problém udržet se na nohou. Edward to tušil, takže jednu krosnu vzal sám a druhou jsme prozatím nechali v autě. Tma rozhodně nebylo to nejhorší, co mi stěžovalo chůzi. Kamenitý terén nebyl pro takové nemehlo, jako jsem já, právě ten nejlepší a tak jsem chvíli co chvíli zakopla nebo upadla. Z počátku se mě Edward pokaždé snažil zachytit, ale nakonec to vzdal.

*****

Pomalu se rozednívalo a sluneční paprsky se poskrovnu začaly ukazovat mezi větvemi stromů. Začínala jsem propadat zoufalství. Chodili jsme už pěkných pár hodin a nenarazili na nic, co by nám jen trochu pomohlo nebo alespoň naznačilo, že se tu Samuel mihl. Ke všemu už mi ubývalo sil a příšerně mě bolely nohy.

Opět jsem zakopla a ruce si zabořila do vlhké půdy. Už jsem se je ani nesnažila očistit, bylo to naprosto zbytečné. Levou rukou jsem se opřela o balvan, který ležel hned vedle mě, vyškrábala se nahoru a posadila se na něj. Cítila jsem se velice unaveně. Sáhla jsem po čutoře s čistou vodou, kterou jsem měla zavěšenou za pasem a trochu se osvěžila. Poté jsem si opřela pravý loket o koleno a dlaní si podepřela hlavu. Tipovala jsem, že nejsem daleko od naprostého vysílení.

„Je ti dobře?“ ozvalo se náhle vedle mě.

„Jo, ale už vážně nemůžu, Edwarde. Je toho na mě najednou moc. Nejsem zvyklá a chodíme už víc jak čtyři hodiny. Potřebuju si aspoň chvíli odpočinout,“ vysvětlila jsem mu.

„Dobrá,“ zauvažoval. „Víš co bude nejlepší? Ty si tu chvíli odpočineš a já proběhnu nejbližší okolí, jestli na něco nenarazím.“ Informoval mě o svém plánu.

„Je to určitě skvělej nápad, ale nechci, abys mě nechával o samotě. Bojím se.“ Přiznala jsem se strachem v hlase a pohlédla Edwardovi do očí. V mžiku stál přede mnou a políbil mě do vlasů.

„Nebudu daleko,“ ujistil mě. „Jen to tu proběhnu a za chvíli jsem zpátky. Slibuju ti, že tu dlouho sama nezůstaneš.“

Zdvihla jsem hlavu nahoru abych mu zase viděla do očí. On mi pohled opětoval, znovu mě rychle políbil, tentokrát na čelo, a zmizel mezi stromy. Rozhlédla jsem se okolo sebe a snažila se nemyslet na to, že jsem tu úplně sama. Vždyť měl vlastně pravdu, je jen kousek ode mě a kdyby se něco stalo, tak by byl ve vteřině zpět. Znovu jsem se napila z lahve a uvědomila si, jak moc se těším na teplou sprchu a měkkou postel.

„Asi jsem už vážně stará…“ řekla jsem polohlasem a zakroutila sama nad sebou hlavou. Hned potom následovalo přesně to, čeho jsem se bála. Tedy, hlavně proto jsem se asi bála zůstat o samotě. Moje myšlenky. Snažila jsem se nemyslet, ale nešlo to. Opět se mi vybavil obraz mrtvého Jacoba a zmocnil se mě strach z pomsty vlkodlačí smečky. O to usilovněji jsem si teď přála, aby se Edward nevrátil sám, ale vedl po svém boku Samuela. Zašlo to všechno moc daleko a teď už se to nedalo vzít zpět. Nemohli jsme to takhle nechat. Já i Cullenovi bychom se po zbytek života museli schovávat. A kdo ví, jestli by to bylo co platné. Vlkodlaci byli skvělí stopaři a určitě by nás dřív nebo později objevili. Co by následovalo potom jsem raději ani nechtěla domýšlet.

Z mého dumání mě vytrhlo zapraskání větvičky. Okamžitě jsem se za tím zvukem otočila, ozvalo se to kousek za mnou. Přimhouřila jsem oči, abych v tom šeru lépe viděla, ale nebylo mi to nic platné. Nezpozorovala jsem vůbec nic. Otřásla jsem se a začala se modlit, aby byl Edward co nejdříve zpátky. Připadalo mi, že už v mém okolí není vůbec bezpečno. Chvíli byl klid, ale pak se ten zvuk ozval znovu. Zase to znělo jako kdyby někdo šlápnul na větev a ta se pod tou tíhou zlomila. Tentokrát se to ale ozvalo z úplně opačného směru. Zase jsem zbystřila a dívala se přímo před sebe s nadějí, že se snad konečně objeví Edward.

Ano, něco se ke mně blížilo. Vlastně někdo. Dokonce mi došlo, že se jedná o upíra, když už byl tak blízko, že jsem dokázala rozeznat rudou barvu jeho očí, ale Edward to nebyl. Samuel. Blížil se ke mně nezvykle pomalu, šel normální lidskou chůzí. Nadšení z jeho objevení ale záhy vystřídal strach. Žíznivý upír byl jen pár metrů ode mě a Edward byl kdovíkde. Začala mi tuhnout krev v žilách.

„To je náhoda. Celé dny hledám živou duši po všech čertech a nakonec si mě jedna najde sama,“ pronesl zlověstně. Nezapomněl přidat i lehký úsměv.

„Já, já tu ale nejsem sama,“ vykoktala jsem ze sebe. Samotnou mě udivilo, že mi hlasivky dovolili promluvit.

„Ššššš…“ pronesl zabiják do ticha a přiložil si při tom ukazovák na rty. Ve vteřině stál přímo přede mnou. „Tak to mám radost. Mám totiž opravdu žízeň.“ Dodal a zahihňal se.

Nervózně jsem očima začala těkat po okolí. Žádný pohyb jsem ale nikde nezaznamenala. Edward mohl být i několik kilometrů odsud. Panika se mě zmocnila nadobro. Došlo mi, že celá naše cesta skončí tím, že mě náš domnělý zachránce zabije. Takhle jsem si to tedy opravdu nepředstavovala. Snažila jsem se hrát o čas a tak jsem přemýšlela, co honem říct.

„Ty to nechápeš,“ vydala jsem ze sebe. Hlas se mi příšerně třásl.

„Ne, ty to asi zřejmě pořád nechápeš.“ Vyvedl mě z omylu a najednou mě držel pod krkem. Měl opravdu pevný stisk a lehce mě dusil. Nemohla jsem se nadechnout. Cítila jsem, že za chvíli ztratím vědomí, ale snažila jsem se ze všech sil, aby se tak nestalo. Chtěla jsem ještě bojovat.

„Možná bych tě ještě mohl seznámit s fakty, než se důvěrněji poznáme.“ Při slově >důvěrněji< se lehce ušklíbl a nasál vzduch do plic. Došlo mi, co tím myslel. „Ale obávám se, že to nejspíš nestihneme. Tvá vůně je opravdu omamná,“ dodal a znovu se zplna nadechl.

Zbývaly mi už jen vteřiny. I kdyby mě neměl v úmyslu vysát, za chvíli bych se stejně udusila. Držel mé hrdlo tak silně, že se do plic nedostával žádný vzduch. Edward by tu už musel být, aby se mu podařilo tuhle zkázu odvrátit, ale nebyl. Naposledy jsem se pokusila nadechnout, marně, a zavřela oči. V myšlenkách jsem se rozloučila s Edwardem i se zbytkem jeho rodiny a poté se snažila myslet na něco pozitivnějšího. Určitě se zase za chvíli uvidím s Charliem a s Jacobem, napadlo mě. Ano, to bylo přesně to, na co jsem teď potřebovala myslet a ne na to, že můj zpackaný život za pár chvil skončí. Zase se s nimi uvidím…

„Sbohem…“ zašeptal mi můj vrah do ucha a pak už jsem cítila jen, jak se mi jeho ledové rty přitiskly na krk.

Sbohem. To byla má poslední myšlenka. Za chvíli bude po všem.

„Samueli, neeee!“

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola X.: