Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola IX.

01.11.2009 (19:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1673×

Kapitola IX.

Probuzení bylo opravdu kruté. Hlava mě bolela jako střep a žaludek jsem měla takzvaně na vodě. Vůbec se mi nechtělo vylézt z postele. Když jsem se konečně pořádně probrala, tak jsem pocítila pocit viny. Vážně jsem to včera asi trochu přehnala a Edward si toho musel všimnout a pokud ne, tak to na mně pozná teď. Z toho, že neležel vedle mě jsem usoudila, že už na to přišel. Neměla jsem odvahu podívat se mu do očí a tak jsem zatím zůstávala skrytá pod peřinou. Chvíli jsem naslouchala, ale bylo mi to k ničemu. Dokázal hodiny sedět jako socha, takže i kdyby seděl půl metru ode mě, tak bych jeho přítomnost nerozeznala. Nakonec jsem sebrala veškerou sílu, která se v mém unaveném a teď i zničeném těle našla, a shodila ze sebe přikrývku.

Pokoj byl prázdný. Po Edwardovi ani stopy. Že by se ještě nevrátil? Vstala jsem z postele a doklopýtala ke stolu. Čekala na mě snídaně a láhev i sklenička, které jsem v noci nechala ležet na podlaze byly pryč. Musel to uklidit Edward, ale kde je teď? Pomyslela jsem si, že šel určitě ještě něco nakoupit nebo se na něco vyptat a nevěnovala jeho nepřítomnosti dál pozornost. Posadila jsem se před lákavě vypadající pokrm a pustila se do jídla. To ale nebyl dobrý nápad. Po třech soustech se mi zvedl žaludek, takže jsem jídlo nechala být a šla si dát sprchu, která by mě mohla dát trochu dohromady.

Když jsem opustila koupelnu, tak mi bylo o něco lépe, ale Edward v pokoji pořád ještě nebyl. Posadila jsem se zpět ke stolu a vzala si alespoň kousek suchého pečiva, z toho se mi špatně nedělalo. Pletýnku jsem ukusovala velice pomalu a každé sousto pečlivě rozžvýkala, abych si ukrátila čekání na Edwarda. Na hodinách bylo něco po půl desáté ráno. Čekala jsem, že touhle dobou už se budeme prodírat obtížným terénem místních lesů, ale Edward měl asi jiný plán.

Ani po hodině čekání se Edward neobjevil. Začínala jsem mít strach, jestli se mu v noci něco nestalo, ale kdo by mi pak nechal přinést snídani a uklidil tu ten nepořádek? Nějak mi to nedávalo smysl. Dělala jsem, co jsem mohla, ale únava mě začínala opět zmáhat. Prostě už mi není dvacet, no… Přesunula jsem se zpět do postele a napadlo mě, že je možná dobře, že jsme dnes nikam nešli. Asi bych toho moc nezvládla a při představě, že bych Edwardovi byla ještě větší přítěží, jsem se v tom jen utvrdila. Bohužel mě to přivedlo i k myšlence, že šel možná sám. Nelíbilo se mi, že by mě tu měl jen tak nechat, ale na druhou stranu to asi bylo vážně lepší. Dlouho jsem přemýšlela, kde teď zrovna může být a to mě uspalo…

***

Druhé probuzení už bylo o něco lepší. Žaludek se ustálil a bolest hlavy byla ta tam. Spokojeně a odpočatě jsem se protáhla, ale vzápětí jsem ztuhla. Edward stál kousek od postele a pozoroval mě. Tedy spíš si mě velice naštvaně měřil. Rozbušilo se mi srdce a dostala jsem strach. Takhle jsem ho ještě nikdy v životě neviděla. Zmučeného, smutného, veselého… to ano, ale ne naštvaného. Tedy hlavní problém tkvěl v tom, že zdrojem jeho zloby jsem byla nejspíš já.

„Ahoj lásko,“ snažila jsem se o milý tón. „Kdepak ses mi celý den toulal?“ Zeptala jsem se. Raději jsem měla mlčet. Edward se vůbec nepohnul. Stál nade mnou jako mramorová socha a očima mě probodával skrz naskrz. Alespoň, že jeho oči měly už zase tu správnou barvu, barvu tekutého zlata. Dívala jsem se mu do očí a tiše čekala, jestli mi odpoví nebo jestli zase zmizí. Po velice dlouhé době konečně promluvil.

„Můžeš mi tohle nějak vysvětlit?“ Položil otázku a odkryl mi, co do teď skrýval v ruce za zády. Byla to ta prázdná láhev whisky. Opravdu jsem se zastyděla, ale také jsem v sobě pocítila chuť vzdorovat. Ten tón, kterým se mě zeptal, se mi opravdu nelíbil. Znělo to, jako když se otec ptá své osmnáctileté dcery, co u ní v pokoji dělá chlapec.

„No, to je prázdná láhev,“ odpověděla jsem mu s lehkou nadsázkou. On si začal a já měla chuť mu ukázat, že už nejsem malá holka, kterou stále jen někdo poučuje nebo jí něco zakazuje. Edwarda to naštvalo ještě víc, ale snažil se o klidný tón.

„Já se tě neptám, co to je, ale chci vysvětlit proč je ta láhev prázdná!“ Rozkřikl se na mě. Zřejmě ho můj přístup vytočil víc, než jsem měla v plánu.

„Buď tak hodný a nekřič na mě. Jasně, že se nevypařila. Vypila jsem ji,“ řekla jsem rozvážně. Podle mě byla pravda teď to nejlepší, co jsem mohla říct, ale pro Edwarda by teď zřejmě každá odpověď byla špatná.

„A můžeš mi říct proč?“ Dožadoval se vysvětlení. „Bello, to tě musím neustále hlídat nebo co? Myslel jsem si, že jsi opravdu dospělá a že máš zájem pokusit se najít Samuela a vrátit se zpátky, ale teď o tom začínám silně pochybovat,“ tón jeho hlasu se trochu změnil. Nebyl už jen naštvaný, ale i zklamaný. Zklamaný mnou.

„Proč? To musí mít člověk vždycky důvod, když se chce opít?“ Vypadlo ze mě najednou. Nechtěla jsem ustoupit ani o píď, i když jsem věděla, že to není dobrý nápad. Nechápu, proč jsem se jen neomluvila, když to bylo na místě. Prostě se mi nelíbilo, že to tak řešil. Věděl, čím vším jsem si v posledních pár dnech prošla a ani jednou za tu dobu mi nedovolil vypnout. Musela jsem všechnu tu bolest snášet a nechat se jí sžírat zaživa.

„To myslíš vážně?“ Zeptal se teď už zase rozčileně.

„Naprosto,“ odpověděla jsem mu stručně.

„Bello, začínám mít pocit, že celý tenhle výlet je ztráta času. Ukazuješ mi, že se na tebe ani v nejmenším nemůžu spolehnout a že je opravdu všechno ztracené. Ty jsi ztracená. Pojedeme domů a zase se rozloučíme. Nemá smysl se o něco snažit.“ Informoval mě. Sklopil zrak, aby se mi už nemusel dívat do očí. Jeho slova v mém hrudníku opět otevřela tu obrovskou propast. Náš výlet je u konce a to jen kvůli jedné láhvi alkoholu. Bylo to rychlé. Stačilo pár slov a bylo po všem. Veškeré naděje se zase rychle rozplynuly jako pára nad hrncem. To mě opravdu zranilo.

„Nic nechápeš,“ zašeptala jsem a snažila se potlačit slzy. „Celý život jsem strávila čekáním na tebe. Ničila jsem se tímhle svinstvem, abych zapomněla, ale stejně se mi to nepodařilo. Když si mě opustil, tak se mi zbortil celý svět. Najednou bez tebe nemělo nic smysl a já si dost dlouho přála zemřít, abych už nemusela cítit tu příšernou bolest, kterou jsi mi způsobil. A teď? Z ničeho nic si zaklepeš na mé dveře, celý život mi rázem převrátíš naruby a dáš mi naději. Viděla jsem na vlastní oči, jak umírá můj přítel… Nezlob se, ale tohle je trochu moc i na mě. Ještě pořád mám nějaké city a včera jsem se je konečně snažila zatlačit do ústranní, abych na všechno, co se děje, nemusela alespoň chvíli myslet. Jasně, ty máš srdce z kamene, ale já jsem jen člověk a občas potřebuju zapomenout.“ Dál už jsem mluvit nemohla, začala jsem jen hlasitě vzlykat a nechala slzy stékat po tvářích. Teď jsem se opravdu cítila zničeně. Přitáhla jsem si kolena pod bradu a pevně je objala pažemi. Díra v mém hrudníku mě zase rvala na cucky.

„Jak tohle můžeš říct?“ Podivil se najednou zmučeně. „Bello, možná mám tělo z kamene, ale srdce rozhodně ne. Kdyby bylo z kamene, tak by tě nedokázalo milovat a neničil by mě teď pohled na to, jak pláčeš.“ Vypravil ze sebe přerývaně. Zřejmě ho moje slova zabolela. Posadil se na postel, jemně mě přivinul k sobě a trpělivě čekal, až se vypláču. Asi pochopil, že toho je na mě teď trochu moc a aby mě uklidnil, tak začal pobrukovat mou ukolébavku.

Plakala jsem dlouho. Venku už byla zase tma, když jsem se konečně dokázala uklidnit. Edward mě celou dobu jen objímal a tiše si pobrukoval. Ani jeden z nás za celou tu dobu neřekl jediné slovo. Nebylo k tomu co říct. Zvláštní bylo, že jsem teď cítila mnohem větší úlevu než včera, když jsem měla smysly zastřené alkoholem. Zajímavé, jakou moc mají slzy. Konečně jsem začínala zase normálně dýchat. Po celý ten čas mi zněla v uších jeho slova: Kdyby bylo z kamene, tak by tě nedokázalo milovat… Kdyby bylo z kamene, tak by tě nedokázalo milovat… Kdyby bylo z kamene, tak by tě nedokázalo milovat… Pořád dokola. Teprve teď mi došlo, jak jsem ho tím, co jsem včera provedla, zklamala. Chápala jsem, že se mu to nelíbilo, ale bohužel to ke mně patřilo. Za ta léta jsem se naučila veškeré své problémy řešit utápěním se v alkoholu. Bylo to snazší než čelit realitě. Tedy realitě možná, ale ve světě, který nebyl takovým jakým se zdál, plném upírů a vlkodlaků, to bylo ještě o dost těžší. Nejvíce mě stejně celé ty roky trápila má obyčejnost. Moje láska a někdejší nejlepší přítel byli něčím víc a já byla jen prostý člověk. Možná, že s tímhle jsem se asi celý život nevyrovnala. Nedokázala jsem si přiznat svou obyčejnost a už vůbec jsem se s ní nechtěla smířit.

„Už je ti lépe?“ Vytrhl mě z mého zamyšlení Edward.

„Je to zvláštní, ale je. Asi jsem se potřebovala jen pořádně vybrečet,“ přiznala jsem.

„To jsem rád,“ pronesl se značnou úlevou. „A promiň mi prosím to, co jsem předtím řekl. Nemyslel jsem to tak, ale najednou jsem měl pocit, že náš vztah raději vyměníš za láhev whisky. Opravdu toho lituji,“ řekl.

To byl ten starý Edward, ten kterého jsem si pamatovala. Vždycky mluvil jako by právě četl z nějaké knihy z počátku dvacátého století. To byl také jeden z důvodů, proč jsem ho tak milovala. Nikdo se mu prostě nemohl rovnat. Jen Charlie to nikdy nepochopil. Stále mi lásku k Edwardovi vyčítal. Nejprve kvůli tomu, že jsem utekla a pak kvůli tomu, že mě Edward opustil. Nemohl to chápat, netušil, o co jsem přišla. O to více mě mrzelo, jak moc ho nenáviděl. I když jsme s Charliem absolvovali na téma Edward Cullen spoustu hádek, které většinou končili křikem nebo naopak několikadenním mlčením, tak mi stejně chybí. Další důvod proč tuhle „misi“ dotáhnout do konce.

„Nemáš se za co omlouvat,“ ujistila jsem ho. „Neměla jsem právo se opít a taky jsme kvůli mně ztratili celý jeden den, takže prosit o odpuštění bych teď měla spíš já.“ Přiznala jsem zkroušeně.

„Ne, to ty se vůbec nemusíš omlouvat. Máš pravdu, že plně nechápu, co právě prožíváš. Po tolika letech jsem ti zasáhl do života, málem jsi zemřela a zabil jsem ti přítele… Měla jsi na to právo, jen já se zachoval jako pitomec,“ vysvětlil mi.

„A kde jsi vlastně celý den byl?“ Zeptala jsem se náhle.

„Chodil jsem po okolí. Přeci jen se tvá indispozice trochu hodila, alespoň jsem řádně prozkoumal terén. Autem se dostaneme celkem daleko, ale bohužel ne všude. Doufal jsem, že narazím na jeho stopu, ale po jeho pachu nikde ani památky. Bude to těžší než jsem doufal,“ povzdechl si nakonec.

„To je škoda, ale třeba to zítra bude lepší. Nemůže být zalezlý do konce života,“ uvažovala jsem nahlas.

„No, do konce jeho upířího života asi ne,“ pousmál se Edward nahlas, ale vzápětí pokračoval o něco vážnějším tónem: „Ale může tam být pěkně dlouho.“

Edward měl pravdu, pro Samuela nějakých pár dní nebo týdnů vůbec nehraje roli, ovšem my jsme závislí na každém dni. Je jen otázkou času, kdy se vlkodlačí smečka dostane až ke Cullenovým a ublíží jim. Ve spojitosti s možným útokem vlkodlaků jsem si vzpomněla na Alici.

„Víš co mi ještě vrtá hlavou?“ Optala jsem se Edwarda. Pokýval hlavou, že ani v nejmenším netuší. Byla jsem opravdu ráda, že mi nedokázal číst myšlenky. „Proč ti kvůli mně nevolala Alice. Určitě věděla, k čemu se chystám a jak to dopadne.“

„Máš pravdu, nevolala mi, ale já jsem volal jí. Hned po tom, co jsem se vrátil sem a ucítil zápach alkoholu. Řekla mi jen, že mě tím nechtěla znepokojovat a že se nic tak hrozného nestalo. Nakonec dodala, že kdybychom se my upíři dokázali opít, že by to určitě občas musela udělat také. Čímž mi tedy vůbec nepomohla.“ Povzdechl si zase.

„Takže Alice se mě zastala a tobě se to nelíbilo? Zajímavé…“ Zauvažovala jsem nahlas.

„Pak jsem celý den chodil a přemýšlel,“ pokračoval Edward, nevnímajíc, co jsem právě řekla. „Nevěděl jsem, jak se k tomu postavit, co ti na to říct. Tak jsem jen chodil a nechal plynout myšlenky. Nakonec jsem si uvědomil, že utíkáním nic nevyřeším a rozhodl se, že se vrátím sem.“

„A pak jsi na mě spustil…“ Dokončila jsem jeho myšlenku. Edward se na mě ušklíbl. Zřejmě ho opravdu mrzelo, že jednal neuváženě. „Opravdu se na tebe nezlobím, zasloužila jsem si to.“ Zrekapitulovala jsem celou naši hádku jednou větou a nakonec se usmála, aby pochopil, že tím je to uzavřené.

Edward mi úsměv oplatil a pak se ke mně naklonil o něco blíž. Pochopila jsem, o co mu jde a svůj obličej přiblížila k jeho. Naše ústa se jemně dotkla. I když byly jeho rty jako kámen, tak jsem si polibky užívala. Edward se ke mně přisunul blíže a svou ledovou rukou mě pohladil po tváři. Políbili jsme se znovu a tentokrát o něco intenzivněji. Myslím, že bychom se takhle líbali hodiny, ale vyrušilo nás zvonění Edwardova mobilního telefonu.

„Ahoj sestřičko, copak potřebuješ?“ Optal se Edward na oko naštvaně, protože nás Alice vyrušila.

„Já?“ Vyjekla Alice náhle. „Tys mi chtěl za chvíli volat, tak jsem se rozhodla, že tě předběhnu. Takže k věci, vůbec nic se nezměnilo. Samuel je pořád zalezlý na tom samém místě a zatím zřejmě nehodlá vylézt.“ Informovala nás stručně.

„Když se tedy nic nezměnilo, tak jsi nás nemusela rušit,“ pokáral ji Edward.

„Musela, protože bys mi stejně za chvíli volal. Vím, co jsem viděla,“ odsekla mu Alice naštvaně.

„Dobrá, dobrá,“ snažil se Edward o smír. „Máš pravdu, chtěl jsem ti volat.“

„Alice,“ vložila jsem se do hovoru najednou.

„Ano, Bello?“ Zajímala se. V jejím hlase bylo slyšet překvapení. Neplánovala jsem se jí na to zeptat, takže to nemohla vidět.

„Víš, od té doby, co jsme odjeli, mi dělají starosti vlkodlaci. Bojím se, aby vám kvůli Jacobově smrti nějak neublížili,“ naznačila jsem Alici své obavy.

„Neboj se Bello, jsme v pořádku a zatím nic nevidím. Nic, co by nás mohlo nějak ohrožovat. S námi si nedělej starosti a soustřeď se na váš úkol,“ chlácholila mě Alice.

„Dobře, ale kdyby se něco dělo, dej nám prosím vědět,“ zaprosila jsem.

„Určitě bychom se ozvali,“ uklidnila mě. „No, myslím, že už vás nebudu zdržovat. Pořádně si odpočiň, Bello. Dobrou noc.“ Řekla. Připadalo mi celkem vtipné, že to říká zrovna upírka, která si snad spánek už nemůže vůbec pamatovat.

„Dobrou,“ odvětila jsem jí.

„Všechny pozdravuj. Ahoj,“ rozloučil se Edward a stiskem tlačítka přerušil spojení.

Chvíli jsme tiše seděli a nejspíš oba přemýšleli. Tedy já určitě a Edward na to vypadal. Musela jsem si v hlavě ještě jednou zopakovat to, co se dnes seběhlo. Vlastně toho moc nebylo. Skoro celý den jsem prospala a vzpomínat na naši hádku se mi rozhodně nechtělo.

„Edwarde?“ Oslovila jsem ho.

„Ano,“ odpověděl a zadíval se mi do očí. Vyčkával a zřejmě přemýšlel, co mu asi tak chci povědět. Byla jsem jediným tvorem na světě, kterému neuměl číst myšlenky a byla jsem za to opravdu vděčná.

„Já vím, že jsem prospala celý den, ale i tak jsem už docela unavená. Ten náš rozhovor mi dal celkem zabrat. Nevadilo by ti, kdybych už šla spát?“ Zeptala jsem se. Nebyla jsem zase až tak unavená, ale z toho pláče mi třeštila hlava. Potřebovala jsem klid.

„Chápu lásko,“ řekl a ve chvíli už jsem ležela v posteli pod přikrývkou. „Chceš, abych ti broukal ukolébavku?“

„To by bylo fajn,“ informovala jsem ho.

Přilehl si ke mně a tiše začal pobrukovat ty známé tóny. Opět jsem se cítila v bezpečí a nechala se unášet jeho melodickým hlasem.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek No Eclipse, no Breaking Dawn, no happy end... - kapitola IX.: