Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 20. kapitola

15.12.2012 (07:00) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1972×

„Melanie, probuď se!“ volala jsem na ni. Ona se ani nepohnula…

„Carlisle, ona nereaguje! Carlisle!“ vykřikla jsem a poplácávala Melanie po tvářích. Líčka měla lehce růžová a skoro nepatrně dýchala. Zato já jsem dýchala hodně rychle.

Carlisle ke mně přiběhl a začal mou malou holčičku prohlížet. Odstrčil mě stranou, což se mi nelíbilo, ale Jacobovy silné ruce mě zatáhly pryč. Chtěla jsem se vzpouzet a protestovat, ale uznala jsem, že je lepší dát Carlisleovi prostor. Všechno se to ve mně kupilo, celé tělo se mi klepalo. Jacob mě zezadu objal, ale já cítila, že on se taky celý třese a že je jako na trní.

Oči jsem měla vytřeštěné hrůzou a strachem. Co je jí, co je s ní?! Proč Carlisle nemluví?

„No?!“ naléhala jsem na Carlislea. Proč nic neříká?! Tak co se děje?! Ten zmatek v mých myšlenkách se snad ještě zvětšil a to jsem si myslela, že už to víc nejde. Carlisle jí kontroloval tep a dýchání, zkoušel ji probudit úplně stejně jako já. Něco si počítal a mrmlal si něco pod vousy. Vypadalo to, jako by si zapisoval do zápisníčku, který nosí v hlavě.

„Nevím, ale tep má v pořádku. Vypadá to… jako by… omdlela, nebo co,“ začal svou hlasitou úvahu. „Ale rozhodně se o nic nepraštila, nebo alespoň ne viditelně. Není nijak potlučená, vypadá jako by spala, ale přitom nespí,“ uvažoval nahlas. Nedá se říct, že by mě tím uklidnil, ale alespoň vím, že to zřejmě není nic smrtelně vážného. Tak alespoň trošičku si má dušička oddechla.

„Takže bude v přádku?“ zeptaly se nahlas Esmé s mamkou a s lehkou hysterií v hlase udělaly krok k nám. I ony se o ni bály, stejně jako celý zbytek rodiny. Carlisle se na ně otočil, ale odpověď dal až mně. Upřeně se mi díval do očí a snažil se mluvit utěšujícím hlasem.

„Měla by být pořádku. Podle mě se dřív, nebo později, probudí,“ odpověděl mi. Znovu stočil svůj pohled na mou dceru a hlasitě si povzdechl.

„Měli bychom ji vzít domů,“ řekl a už se k ní nahýbal, že ji vezme do náruče, jenže v tu chvíli se k němu rozešel Jacob s rukama napřaženýma před sebe.

„Nech mě ji vzít,“ promluvil a Carlisle odstoupil s lehkým úsměvem ve tváři. Jacob se naklonil k Melanie a podebral její drobné a bezvládné tělíčko. Udělala jsem pár kroků k nim a sundala si svůj kabát. Přehodila jsem ho přes Jacobovu náruč, ve které držel Melanie, a snažila se ji do něj zabalit. Pohladila jsem ji po tváři a po vlasech. Následně jsem se podívala do Jacobových očí. Koutkem oka jsem si všimla lehkého pohybu.

„Mami?“ hlavou jsem okamžitě střelila zpátky ke své dceři. Víčka se jí chvěla a místy vykukovala její očka. Otáčela hlavičkou a snažila se co nejvíc otevřít oči, aby se rozhlédla.

„Melanie, zlatíčko? Mel!“ reagovala jsem na její volání. Nejradši bych ji Jacobovi vytrhla z náruče a objala ji v té své, ale Melanie je, jak je vidno, slabá a rozespalá, takže s ní nechci nějak moc cloumat.

„Mami! Maminko!“ vykřikla a okamžitě ožila. Začala se Jacobovi vzpouzet a chtěla na zem. Jacob ji opatrně postavil a Melanie se, celá štěstím bez sebe, rozeběhla ke mně. Okamžitě jsem ji objala a cítila, že mi po tvářích kanou slzy. Uvnitř mě vybuchoval ohňostroj štěstí, radosti a mateřské lásky. To snad není možný! Melanie!

„Mami, mami, já se tolik bála!“ stěžovala si mi během našeho dlouhého objetí. Nedobrovolně jsem ji trochu odtáhla. Hladila jsem ji však po vlasech a rukou utírala slzičky, které jí utekly.

„Melanie, broučku, já se o tebe taky bála, zlatíčko. Ani nevíš, jak moc se mi stýskalo,“ řekla jsem jí pravdivě a opět si ji přitáhla k tělu. Chtěla jsem, aby tohle objetí bylo nekonečné. Už vím, co budu dělat nejméně celý měsíc. Nepustím ji od sebe dál, než na dva metry a budu s ní každou volnou minutku!

Svůj pohled jsem zvedla a podívala se na Jacoba. Ruce měl v kapsách u kalhot a jenom nás s úsměvem a s láskou v očích, která se nedala přehlédnout, pozoroval. Usmála jsem se na něj. Následně jsem oči zavřela a obličej zabořila do Melaniiny mikiny. Takto jsme tam mohli všichni být dobrou půl hodinku, než se Melanie objala a přivítala úplně s každým. Jenom Jacoba si zatím nevšímala. Bylo na něm vidět, jak jeho úsměv je stále menší a menší, dokonce jsem měla pocit, že jsem zahlédla slzy lesknoucí se v jeho očích. Přistoupila jsem k němu a stoupla si mu bok po boku. Prstem jsem ho donutila otočit hlavu směrem ke mně. Letno jsem ho políbila a povzbudivě se na něj usmála.

„Oni se pusinkujou!“ ozvalo se a všichni zaměřili svá hledí na mou dcerku. Každý se hlasitě zasmál, ale nekomentovali to. Moje malá treperenda se k nám rozeběhla a mířila si to k Jacobovi. Jacob si všiml, že k němu běží a tak rozpřáhl ruce a chytil ji do náruče. Mel mu do ní s radostí vyskočila a objala ho kolem krku. Dle toho, jak Jacob hekl, jsem poznala, že zrovna slabě ho neobjímá. Po chvilce se Melanie narovnala, ale zůstala u Jacoba.

„Takže ty jsi teď můj tatínek?“ zeptala se svým sladkým hláskem, který byl jako melodie pro mé uši. Tak dlouho jsem ho neslyšela… „Viď, že jo! Chci mít brášku a chci, aby to byl Dominik!“ začala se rozčilovat. Byla roztomilá. Kdyby jen věděla, že má brášku a to i dalšího brášku… nebo sestřičku.

„Ano, Melanie, já jsem tvým tatínkem,“ řekl Jacob hrdě. Nevím, jestli jsem byla jediná, nějak jsem si toho nevšimla, ale potutelně jsem se u této věty zasmála… jak málo z nás ví, jak moc je tato věta pravdivá…

„A to jako i doopravdy? Jako fakt můj tatínek?“ zeptala se po delší odmlce znovu. Bylo roztomilé vidět, jak si láme hlavu nad první odpovědí a jak jí při tom naskočila další otázka. Otázka, kterou nás zaskočila. Na tváři mi zamrzl úsměv a nevěděla jsem, co říct. Na Jacobovi bylo vidět, že i on je tak trošku mimo.

„Jak to myslíš doopravdy?“otočila jsem se na ni nakonec s otázkou já. Melanie nad tím přemýšlela. Kroutila u toho rtíky, ale po chvilce prohlásila: „Hm, to je jedno. Pojedeme domů? Chci se vidět s Dominikem!“ řekla a snažila se dostat z Jacobova objetí. Jacob ji s neochotou ve tváři postavil na zem a už jsme jen sledovali, jak se jde chytit Emmetta za ruku a jdou spolu k našemu autu.

Po cestě domů nám Melanie horlivě vyprávěla, co se celou tu dobu dělo, kde byla a co o těch chlápcích věděla. Prý na ni byli docela hodní. Starali se o ni a nic jí nechybělo. Skoro nikdy z nich neměla strach, snad jen tehdy, když začala plakat nebo moc mluvila. Mně v tu chvíli bylo jasné, že to bylo skoro pořád, neboť Melanie mluví neustále a je k nezastavení.

Důvod, proč byla k neprobuzení, si prý úplně nepamatuje, ale vybavuje si, že než upadla, něco podobného látce jí přistálo na obličeji a trochu to páchlo a štípalo. Usoudila jsem, že ji nejspíš něčím uspali, aby neviděla, kam pojedou, či co se teď bude dít.

Jakmile jsme přijeli všichni před dům, ze dveří vyběhl Dominik a za ním pochodovala Leah. A nebyla sama. Spolu s ní šel i Seth. Když mi Esmé mezi řečí sdělila, že Dominika budou hlídat vlci… nezmínila se, že to bude jeho rodina. Avšak když jsem viděla, jak se Leah se Sethem usmívají, přestala jsem se v myšlenkách rozčilovat.

„Melanie! Melanie! Melanie!“

„Dominik!“

Ozývalo se, dokud se ti dva neobjali. Dominik se Melanie vyptával, kde byla a co dělala, ale ona mu odpovídala předem nacvičenou řeč, neboť jsme jí během cesty domů vysvětlili, že Dominik nic neví a stihli ji naučit pár lží, aby mu neřekla pravdu. Neprotestovala a vše řekla tak, jak měla.

Celý zbytek dne se Melanie přesouvala od jednoho člena rodiny druhému, neustále ji každý hladil, objímal, pusinkoval a dělal, co jí na očích uvidí. Když přišel čas večeře, Melanie s Dominikem, mě nevyjímaje, se nemohla nabažit Esméiných toastů. Esmé je skvělá kuchařka, vždyť i ty toasty jsou originální! Jakmile jsme všichni tři dojedl, s výjimkou Jacoba, který čekal, co zbude, neboť i když toasty byly skvělé a Dominik s Melanie baštili o sto šest, nedojeli všechny a tak Jacob dělal popelnici, tak si Melanie usmyslela, že půjde potopit koupelnu, jinak řečeno, jde se vykoupat. Tentokrát jsem s Melanie byla v koupelně jenom já a Dominik. Nevadilo jim, koupat se spolu, ještě aby, vždyť je jim teprve šest!

Chvilku jsem nad tím, proč sem nešel ještě někdo se mnou, jako třeba Alice, nebo Emmett, dumala, ale nenapadl mě žádný důvod. Na tohle se jich budu muset zeptat…

Jakmile Mel a Dominik usoudili, že je načase vylézt ven, musela jsem jim dojít pro osušky, jenže to by nebyla Alice, aby všechno neviděla a nevkročila dovnitř s ručníky v ruce. Trošku mě zaskočila, ale byla jsem jí vděčná.

Děcka se oblíkla a my vyšli na chodbu. Poslala jsem je do Melanina pokoje s tím, že tam přijde Jasper, aby jim vyprávěl a uspal je, ale hned mi bylo jasné, že kdyby Jazz mohl, usne dřív než oni. Já jsem scházela dolů a zastavila se až dole v obýváku. Jakmile jsem vešla, nikdo si mě nevšímal, ani jediný pohled. Zvláštní.

Na pohovce jsem se akorát vystřídala s Jasperem, který byl celý natěšený, až bude moci být s těmi dvěma dětmi sám. Lépe řečeno - až budou tři děti sami. Sedla jsem si vedle Jacoba a hlavu si mu opřela o rameno.

„Dneska budeme všichni spát tady, nebo půjdeme do domečku?“ zeptal se mě, když jsem se pohodlně uvelebila a chytila ho za ruku.

„No, nechce se mi už děti tahat ven, když se vykoupali,“ řekla jsem mu polohlasem, i když mi bylo jasné, že tento rozhovor slyší úplně všichni, kromě dětí.

„To nevadí, jestli chcete, můžete je tu nechat,“ navrhla mi Esmé a já cítila, jak mi rudnou tváře, neboť mi všechno docházelo. Sice nevím, jestli měl Jacob za lubem to, co napadlo Esmé, ale teď už mu to jistě došlo. A nebyl jediný, neboť to vypadalo, že Emmett má křeče do břicha.

„Buď ticho!“ vykřikla na něj Rose a darovala, mu jeden ze svých dobře mířených pohlavků, načež se Emmett trochu zklidnil. Potom se podíval na mě a s velkým úsměvem ve tváři mi to celé potvrdil.

„No vážně, klidně je tu nechte a běžte se… bavit.“ Přesně v tu chvíli se ozvalo dlouhé zavrčení, které moc dobře znám. Vypadá to, že Edwardovi se tu něco nezdá. Nereagovala jsem jinak, než protočením očí v sloup a odchodem do dětského pokoje.

Když jsem vešla dovnitř, zahlédla jsem, že Jasper leží na dece mezi těma dvěma nezbedy a předčítá jim z knížky. Jakmile si mě všiml, ve čtení přestal a já došla až k posteli.

„Jen vám jdu dát dobrou noc,“ řekla jsem a dala oběma dětem pusu na čelo. To, že odcházíme s Jacobem do domečku, jsem jim neříkala, nemyslím si, že je to nějak podstatné a navíc, jakmile bych jim to oznámila, chtěli by jít také a to jsem teď opravdu nepotřebovala.

„A já pusinku nedostanu?!“ uslyšela jsem za sebou, když jsem se rozloučila a vydala se ke dveřím. Teprve, když jsem se otočila, všimla jsem si, že Jasper má ve vlasech sponky a skřipečky a na očích má napatlané stíny na oči. Kde k tomu přišel?!

„Promiň, Jazzulko, nezbylo, Melanie ti dá za mě,“ řekla jsem naoko smutným hlasem a potom jsme se oba dva zasmáli.

„Dobrou,“ řekla jsem ještě naposled a zavřela za sebou dveře. Pod schody na mě čekal on, můj Jacob. Cítila jsem, že se na něj dívám skoro božským pohledem, stejně tak, jako on se dívá na mě. Když jsem řekla, že je můj, není to úplně pravda a opět se ozvalo lehké bodnutí u srdce.

 Ze schodů jsem skoro seběhla a hupsla mu do náruče. Obdařila jsem ho letmým polibkem na ústa a na nos. Když mě postavil na zem, zašla jsem ještě ostatním oznámit, že odcházíme. Samozřejmě, že si Emmett neodpustil pár poznámek, ale já se rozhodla, že ho budu ignorovat, stejně jako jsem to dělala s kluky na střední. Jinak to prostě nejde.

Celou cestu k mému, teď už tedy našemu, malému domečku, mě Jacob nesl v náručí. Já jsem mu obličej schovala do důlku pod bradou a sem tam ho políbila na krk. Myslím, že to stejně celé skončí tak, jak si to myslí i Emmett.

Jakmile jsme vešli dovnitř, Jacob neváhal a začal mě líbat. Já jsem mu polibky s hrdostí oplácela a začala mu sundávat tričko. Jelikož mě naplno zaměstnávaly Jacobovy rty, nemohla jsem se dívat, kudy jdeme a tak jsem se musela spolehnout na svou paměť a poslepu jsem nás zavedla do ložnice. Oba dva jsme se svalili na postel a během chvilky leželo všechno naše oblečení na zemi a jen některé kousky, byly ještě v celku a… no myslím, že zbytek si nechám pro sebe…

Tak dámy, jsme u předposlední kapitoly (nejspíš). Jak se vám líbí? Snad jsem to neuspěchala. Jen bych byla ráda, kdybyste mi napsaly, jestli jste si všimli nějakých nesrovnalostí, či něčeho, co vám nesedí. Ráda bych věděla o tom, co mi uteklo... a že se to občas stává. :) Takže tak. ;)

Opravdu se pokusím do další kapitoly nacpat všechno tak, abych to ukončila, tudíž chci dotáhnout do konce vztah mezi Nessie a Jacobem a něco napsat ještě k Melanie a Dominikovi.

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 20. kapitola: