Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 19. kapitola

05.12.2012 (10:45) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1984×

Když si Jacob všiml, jak se pomalu plazím, přešel ke mně a vzal mě do náruče. Položil mě do postele, zul mi boty a svlékl bundu. Nakonec mě nechal jenom v tričku a ve spodním prádle, přikryl dekou, lehl si ke mně a já věděla, že teď se můžu bez problémů odebrat do říše snů…

Ovšem ráno už nebylo tak růžové. Probudila jsem se do reality. A proč nad tím tak teskním? Kdyby se vám zdálo o tom, že celý svět vám uhýbá z cesty jen pro to, abyste mohli chytit své štěstí, abyste mohli být se svou láskou, se svou dcerou a se zbytkem rodiny… vy byste netesknili? Oproti tomuto snu je tento svět jen krutá skutečnost. Dceru mám ani nevím kde a nezbývá mi nic jiného, než se modlit, abych nenaletěla dvou idiotům, kteří si takto vydělávají peníze. Stále si vyčítám, že jsem byla tak naivní. Co když… ano, Renesmé, správně. Je to jen ubohé pusté co když… taky si můžeš říct: co když říkali pravdu?

„Nejdřív mysli, než nad něčím začneš takto dumat!“ okřikla jsem samu sebe. V tu chvíli všechny hlasy v mé hlavě utichly a já se začala hrabat z postele. Moje první cesta byla do koupelny. Po tom včerejším večerním tělocviku ze sebe musím smýt všechny ty pády do zaprášeného písku. Budu moc dát vyprat i to povlečení. Zajisté jsem ho s Jacobem nezanechala bez poskvrny, neboť jak jsme přišli, tak jsme si i lehli.

Vysvlékla jsem se ze spodního prádla a úplně nahá jsem si stoupla do sprchového koutu, kde jsem na sebe pustila vlažnou vodu. Tento pocit miluju! Když vám voda stéká po těle a vy můžete sledovat, jak odplavuje všechno, co na vaší pokožce nemá co dělat. Chci tím říct… jak jsem si takto mohla lehnout do peřin?! Bože! Tohle mi Alice neodpustí…

Vzala jsem do ruky svůj oblíbený sprchový gel a vymáčkla si ho trochu na ruku. Namydlila jsem si celé tělo a následně jsem se celá opláchla. Tento pocit byl asi nejlepší. Vlasy jsem si umyla šampónem na vlasy s vůní vanilky.

Jakmile jsem byla hotová, otevřela jsem dveře od sprchového koutu a natáhla se pro ručník. Nedosáhla jsem naň, a tak jsem jednou nohou musela vykročit ven.

 Studí! křičelo mi v hlavě, ale s tím se, bohužel, nedá nic udělat. Vysušila jsem si celé tělo a potom vlasy. Pořádně jsem z nich vymačkala vodu, abych neměla mokrá záda.

Stoupla jsem si před zrcadlo a prohlížela svůj obraz. Ze zrcadla se na mě dívala mladá dívka - žertuju, je jí přes sto padesát let, ale i přes to vypadá na dvacet, ani ne. Vlasy se jí vlnily až ke konci zad. Jemné bronzové vlnky, které teď byly spíše hnědé, neboť vlasy byly mokré, zdědila po svém otci. Zato své čokoládové oči převzala po své matce. Usmála jsem se a dívka v zrcadle udělala totéž. Stejný křivý úsměv jako její otec. Každý kousek těla, na který by si kdokoliv ukázal, zdědila buďto po svém otci nebo po své matce. A je na to hrdá.

Lidé často říkají, že je ideálem krásy, kdežto ona jim to vyvrací, a s touto myšlenkou o ideálu krásy se vždy obrátí na svou tetu Rosalie. To jí by měli všichni padat k nohám, ne té dívce, která stojí před zrcadlem.

Očima jsem si prohlížela i zbytek svého těla. Vážně, co je na mně tak úchvatného? Teprve po chvíli jsem si všimla svého bříška. To není možný! Vždyť je to teprve… jak dlouho? Jsem natolik zabraná do jiných věcí, že ani nevím, jak je to dlouho, co jsem těhotná. Pět dní? Šest dní? Týden? Opravdu ztrácím přehled o čase…

Ale… není to ani tak důležité jako to, co mi Carlisle sdělil tenkrát v nemocnici…

…

„To není možné,“ vydechla jsem. „Já jsem těhotná!!!“ vykřikla jsem, div se nerozbilo sklo obrazovky.

„Už to tak vypadá. Vidíš? Tohle malinké je tvoje děťátko,“ řekl mi a u toho mi na obrázku ukázal takový malý oválek

 „Vypadá to, že se vyvíjí o něco rychleji. Dokonce rychleji než Melanie,“ řekl mi a podal mi ubrousek, abych si mohla břicho otřít

„Tipoval bych, že jeho vývoj bude tak o měsíc, měsíc a půl rychlejší než Melaniin. Takže nejspíš v sobě bude mít i víc upířích genů než Mel.“ 

…

Vypadá to, že se vyvíjí o něco rychleji než Melanie… vyvíjí rychleji… vyvíjí rychleji než Melanie… víc upířích genů… všechny tyto informace mi létaly hlavou jako splašené stádo koní. Vyvíjí se rychleji než Melanie a má víc upířích genů…

Znovu jsem se zaměřila na své bříško. Bylo mírně vypouklé. To ale není tak úplně to, co mi dělá starosti, s rychlostí těhotenství se vyrovnám, ale to, co mi dělá starosti, je skutečnost, že takto vypouklé bříško jsem měla s Mel na jednom měsíci. Ne na jednom týdnu!

Ovšem mé starosti a nejasnosti překryla jiná vlna emocí. Byla to radost, štěstí a nadšení. Už roste! Už jde vidět! Mé děťátko začíná růst! Na mém obličeji se rozlil široký úsměv. Ihned jsem popadla do ruky župan, který visel na dveřích, a vyběhla ven z koupelny. Hledala jsem Jacoba. Našla jsem ho sedícího na pohovce v obýváku. Se zaujetím sledoval televizi. Nezastavovala jsem se. Doběhla jsem až k němu a svalila se mu do náruče. Překvapením zaskučel a vykřikl.

„Ness!“ Já jsem se mu však přilepila svými rty na ty jeho, tudíž jsem mu zabránila v tom, aby řekl i něco jiného. Byl v šoku, ale po chvilce se zorientoval a začal mi polibky oplácet. Ovšem, nebylo to takové, jako když se políbíme kdykoliv jindy. Cítila jsem z něj to překvapení a zvědavost… bylo to křečovité. Chudinka můj malej… no, já jsem vůbec neměla v plánu přestat. Takovýchto chvíli jsem v posledních šesti letech moc neměla. Chyběl mi. Chybí mi. Každou minutu.

No on to zřejmě v plánu měl. Začal se odtahovat. To se mi nelíbilo, a tak jsem si ho přitáhla opět blíž. To už ale Jacob nevydržel a použil větší sílu. Poraženecky jsem zaskučela, ale odtáhla jsem se.

„Ness, prosím tě, co to do tebe vjelo? Co se stalo?“ ptal se mě a u toho se usmíval. Podívala jsem se mu hluboko do očí. Nemrkala jsem. Po chvilce napětí jsem zašeptala odpověď.

„Už roste.“ Můj šepot se nesl vzduchem. Po chvilce se vytratil a jediné, co bylo slyšet, byla naše srdce. Moje rychlé a lehké, Jacobovo pomalé a těžké. Já se však věnovala Jacobovým očím. Ty jiskřičky štěstí a radosti, které se tam objevily… bylo to nepopsatelné. Bylo to jako ohňostroj plný štěstí…

„Ness, vždyť to je… to je… to je úžasné! Ukaž!“ vysypal na mě a už mi rukou hladil bříško. Bylo to krásné. Cítit, jak se dotýká toho malého skrz mou pokožku.

„Jo, je to krásné… ale…“ začala jsem opatrně naťukávat své trápení. Jacob se mi zadíval do obličeje s vráskou na čele.

„Ale?“ pobízel mě, abych dokončila větu. Sklopila jsem oči. Je načase mu vyklopit vše, co jsem se dozvěděla od Carlislea.

„Hm, no… ten den, co jsem byla s Carlislem v nemocnici a on mi potvrdil, že čekám miminko, mi stačil říct i pár věcí ohledně toho těhotenství, co mě čeká. Tohle miminko má, teda podle něj, v sobě více upířích genů než Melanie. Roste rychleji. Dle mého uvážený o hodně rychleji. Docela mě to děsí. Melanie je vlastně ze tří čtvrtin člověk, ale tohle miminko…“ řekla jsem. Potom na mě dolehlo všechno, co mi mozek dal logicky dohromady. „No, Jacobe, já se prostě bojím! Nevím, co mám čekat, jak moc bude silné. Nebojím se ani tolik toho těhotenství jako toho, že to miminko budu muset porodit. Chápeš, co tím myslím? Co když bude příliš silné… a já jsem jenom…“ nestihla jsem mu dopovědět celý můj myšlenkový pochod. Dokonce i já sama jsem byla překvapená, co ze mě vypadlo…

 „Ness, Ness, Ness… klid, od toho tu máme Carlislea. On všechno vyřeší, znáš ho, je jako kouzelný dědeček. Všechno ví, všechno zná, všude byl, na všechno má lék. A to doslova…  Musíme mu trochu důvěřovat. A navíc… ty jsi z poloviny upírka. To zvládneš… já ti věřím,“ snažil se mě uklidnit. Trochu se mu to povedlo. Ale jenom trochu! Dlouhou dobu jsme se dívali jeden druhému do očí. Jacob měl stále položenou ruku na mém bříšku. Druhou rukou mi hladil tvář. Usmála jsem se na něj a slastně přivřela oči.

„Takhle se mi to líbí,“ řekl a políbil mě. Kdyby se v tu chvíli neozval telefon, dokázala bych tak zůstat až do konce věčnosti. V objetí někoho, koho milujete, je krásně. Na tom se, řekla bych, shodneme všichni.

Otráveně jsem otevřela oči a za Jacobovy pomoci vstala. Došla jsem až k drnčícímu telefonu. Číslo, které volalo, jsem okamžitě poznala. Zase oni. Hlavou mi v tu chvíli proběhlo celé naše včerejší setkání. Příjemné i nepříjemné zároveň. Přijala jsem hovor. Srdce mi bušilo jako o závod a já měla pocit, že mi dřív nebo později vyskočí z hrudi.

„Už jsem si myslel, že se tě nedočkám,“ řekl hlas na druhé straně. Byl to ten, se kterým jsem mluvila včera, to jsem poznala.

„Taky zdravím,“ odpověděla jsem mu. Vyčkávat na jeho odpověď bylo jako čekat na sníh na Hawaii. Opravdu si dával na čas. Jestli mě tím chtěl vytočit, povedlo se mu to.

„Grr, řeknete mi konečně to, kvůli čemu voláte?! Kdy mi konečně vrátíte mou dceru? Peníze jste už dostali!“ vyjela jsem na něj, no on si z toho zřejmě nic nedělal. Z druhé strany byl slyšet pouze jeho smích.

Na svých zádech jsem cítila Jacobovy ruce.

„Ta malá? Vše bude podle dohody. Dneska. Řekněme… když dorazíš kolem třetí odpoledne ke staré Watsonově chatrči, mělo by to být v pořádku. Asi už nadobro nashledanou, Renesmé,“ řekl mi a v tu chvíli zavěsil. Neměla jsem možnost dál něco říct. Telefon jsem položila na skřínku přede mnou a otočila se k Jacobovi čelem.

„Uděláme si výlet,“ zašeptal mi do vlasů. Udiveně jsem se na něj podívala.

„Moc vážně to nebereš, řekla bych,“ pověděla jsem mu a tvář mu zabořila do trička. Krásně voněl. Krásně hřál. A vůbec… celý je krásný. Jak jsem tak přemýšlela nad tím, že můj… kluk, přítel… či jak tomu chcete říkat, je naprosto úžasný, uvědomila jsem si, že Jacob něco říká, ale já ho vůbec neposlouchala. Uchechtla jsem se. Naivně jsem si myslela, že to uchechtnutí zadusí látka jeho trička, ale vážně jsem byla naivní.

„Ness, čemu se směješ? Poslouchala jsi mě vůbec?“ ptal se mě Jacob a snažil se mě od sebe odtáhnout. Držel mě za paže, zač jsem mu byla vděčná, neboť bych se asi skácela smíchy.

„Ne… nemám ponětí, o čem jsi mluvil… promiň…“ přiznala jsem mu. Jeho pohled v tu chvíli byl opravdu k popukání. Díval se na mě nechápavým výrazem. „He, to neřeš. Mě nepochopíš, mě musíš brát takovou, jaká jsem. Myslela jsem, že už sis zvykl… ale asi ne. Jen jsem v hlavě zkonstatovala, že jsi ta nejúžasnější osoba, kterou jsem kdy potkala…“

…

„Jsem nervózní už teď,“ oznámila jsem celé mé rodině. Seděla jsem nasáčkovaná mezi Emmettem a Jasperem. Alice mi seděla u nohou a Rosalie mi stála za zády za pohovkou. Pohrávala si s mými vlasy a mě to uklidňovalo. Mamka s taťkou se k sobě tiskli v křesle, Esmé s Carlislem stáli před námi a Jacob se opíral o futra dveří. Na všech obličejích si pohrával lehký povzbuzující úsměv.

Mě v tu chvíli zaplavila hřejivá vlna štěstí. Vděčně jsem se podívala na Jazze. On se na mě usmál a potom odvrátil pohled.

„Tak jo, radši bych už jela,“ řekla jsem pomalu. Celou tu dobu jsem očima propalovala hodiny a nemohla se dočkat, až se ručička přiblíží ke třetí hodině.

Snažila jsem se, aby se mi neklepal hlas, ale moc se mi to nedařilo. Měla jsem pocit, že se ani nezvednu z té pohovky. Emmett mi musel pomoct vstát. Dokonce si mě vysadil i do náruče a do toho auta mě odnesl. Posadil mě na místo spolujezdce. Řídil táta, neboť on věděl, kde ta chatrč je. Já o ní neměla ani páru.

Jeli jsme úplně všichni. V autě, kde jsem seděla já, jel i táta, Jacob a mamka. Alice jela společně s Rose a Emmettem a Esmé s Carlislem a Jasperem jeli ve třetím autě. Cítila jsem, že jsme všichni jako na trní, a podle toho, jak se všichni ošívali, jsem usoudila, že jsou všichni napnutí a nervózní. Každému napětí a netrpělivost přetékala plným proudem. Vsadím se, že Jasper z toho musí šílet. Ale rozhodně ne víc, než já.

Srdce… tak to jsem snad ani necítila, jak rychle mi bylo. Těžko se mi dýchalo, neboť jsem měla pocit, že mám příliš malé plíce na to, jak zhluboka jsem dýchala. Ruce a nohy se mi klepaly a v hlavě jsem měla zmatek. Jedna myšlenka byla hlasitější, než druhá, nevěděla jsem, jak je utišit, jak je vytěsnit z hlavy a jak se proti tomu zmatku obrnit. Prostě mi to nešlo.

Na své ruce jsem ucítila hladký, teplý a utěšující dotek. Jacob mě chytl za ruku. Otočila jsem se na něj a podívala se mu do očí. Povzbudivě se na mě usmál a já si v tu chvíli uvědomila, že mám „skleněné“ oči. Měla jsem na krajíčku.

Je to až neuvěřitelné! Prsty mě svrběly, neboť jsem cítila i v podvědomí, že nebude trvat dlouho a já ji opět budu držet v náručí. Svou dceru! Doteď jsem si to snad skoro ani neuvědomovala, ale bylo to příšerný!

A přes to všechno sis dokázala najít chvíle, kdy jsi vypadala, jako by se nic nedělo… jsi nezodpovědná, Ness, nezodpovědná!

Ale přece… to není pravda. Řekla bych spíš… silná. Ale… nezodpovědná taky… nezasloužím si být matkou…

Hlas v mé hlavě už mlčel a nevyjadřoval se. Pokračovat v této konverzaci jsem si zakázala. Nemůžu na něco takového myslet, obzvlášť když už se zdá být celá tato situace vyřešená.

Zrovna v tu chvíli Edward zabočil na jednu lesní cestičku. Otočila jsem se směrem k okýnku a vyhlížela, kdy konečně uvidím tu starou chatrč.

„Přesně tři,“ řekla Bella v tu chvíli, kdy jsem ji zahlédla. S rukou na otvírání dveří a už rozepnutým pásem jsem se nemohla dočkat toho, až Edward zastaví. Jen co auto zastavilo, vyběhla jsem ven. Za sebou jsem slyšela i ostatní.

 Mířila jsem ke dveřím, které působily lehce rozpadlým dojmem stejně jako celá chatička. Byla celá z dřevěných prken, porostlá mechem a lišejníky. Zkrátka… ne moc lákavá na noc. Dokonce ani přes den bych tu nechtěla strávit ani minutku.

Při myšlence, že ji tam nejspíš tráví Melanie, jsem se oklepala. Byla to další hnací síla, která mě poháněla kupředu. Vběhla jsem dovnitř a do nosu mě uhodil zatuhlý pach plísně a hlavně vlhkost. Rozhlédla jsem se a v rohu celé místnosti jsem uviděla to, co jsem tak hledala. Melanie!

Rozeběhla jsem se k ní a klekla si. Ležela na nějaké dece. Zatřásla jsem s ní a neustále říkala její jméno, volala jsem ji. Ale ona nereagovala… Co je s ní?! Co to je?! Mel!

„Melanie, probuď se!“ volala jsem na ni. Ona se ani nepohnula…

Po trošku delší odmlce je tu další dílek. Původně měl mít kolem tří tisíc slov, ale já ho zkrátila. No i přes to je o něco delší, než mám ve zvyku psát, tak snad vám to vynahradí těch pár dní navíc, co jste museli čekat. :)

Zajímá mě váš názor, tak sem s ním. Opravdu bych prosila ty komentáře, je to má hnací síla. :)

Mimochodem... vím, že už zhruba před dvěma, třema kapitolama jsem říkala, že už to vidím jen na dvě tři kapitoly... tak to teď říkám znovu a myslím to vážně. ;)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 19. kapitola: