Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » NNN! 18. kapitola

25.11.2012 (19:30) • dcvstwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2044×

„Všechno půjde podle dohody. Ještě se vám ozveme. Teď už opravdu nashledanou,“ řekl jsem a tím ukončil náš rozhovor. Rychlou chůzí jsem mířil k autu. Na Marka jsem jenom kývl, a když jsem za sebou zabouchl dveře, on vyjel. Za sebou jsme nechávali stát jen jednu ženu s jednou velkou nadějí.

Renesmé

Stála jsem tam jako přikovaná k zemi. Připadala jsem si, že mám na noze velkou, těžkou, železnou kouli, která mě drží na místě. Sledovala jsem jeho záda, jak mizí v dáli. Ten muž, ani nevím, kdo to vlastně byl, si ode mě vzal peníze a v klidu odešel. Všimla jsem si, že nastoupil do auta a kývl na řidiče. To bude určitě ten, který mi telefonoval… A když už jsme u toho telefonování – měla bych zavolat Jacobovi. Určitě si musí říkat, kde jsem a musí se bát.

Rukou jsem proto zašátrala ve své kapse a vyndala mobil. V seznamu jsem našla Jacoba a vytočila hovor. Zvedl mi to prakticky okamžitě. Určitě měl telefon připravený v ruce a čekal, kdy se ozve vyzvánění.

„Slyším tě, už pro tebe jedu,“ řekl namísto pozdravu. V tu chvíli jsem viděla stříbrné Volvo vjíždět na náměstí.

„Vidím tě, už k tobě jdu,“ řekla jsem na oplátku. Než jsem ukončila hovor, slyšela jsem jeho smích. Na to, jak byl ještě před zhruba patnácti minutami vážný a rozmrzelý, teď měl poněkud veselou náladu. Došla jsem k autu a nastoupila. Jen co jsem zabouchla dveře, Jacob vyjel z náměstí pryč. Jeli jsme mlčky, což mi přišlo docela zvláštní, ale nic jsem nenamítala.

Když už jsme byli v půli cesty do Forks, Jacob z ničeho nic zastavil u krajnice. Byl tam takový volný plácek, dalo by se to nazvat odpočívadlem. Byla jsem zmatená, nevěděla jsem, co tím zamýšlí. Když zastavil, vypnul i motor a otočil se na mě. Koukali jsme si do očí a já stále čekala nějaké vysvětlení.

„Jakeu, co se děje?“ zeptala jsem se ho. On se jen nepatrně usmál jedním koutkem. Dělá mi to naschvál, neboť ví, že z tohoto úsměvu se mi podlamují kolena.

„Hm… takže… na tom náměstí bylo všechno v pohodě?“ začal naprosto nenucenou konverzaci. Ironie. Ne, vážně. Zajímalo by mě, co má za lubem. Nic jsem na sobě nedávala znát a odpověděla mu.

„Jo, no, bylo to v pohodě. Přišel, vzal si peníze, odešel. Prý nám ještě zavolá. Víš, ohledně Melanie,“ řekla jsem posmutněle. Chtěl něco říct, ale já jsem pokračovala. „Stejně… až teď mám divný pocit, je to… zkrátka divný. Nevím, jestli vydržím čekat až do zítra. A čekat na tu chvíli, kdy se nám ozvou, je to… ubíjející. Doufám, že jenom neshrábnou peníze a neodjedou… “ posteskla jsem si. Už jsem se mu nedívala do očí, ale dívala jsem se před sebe. Jak jsem mohla být tak hloupá? Tak naivní? Co když mi opravdu lhali a ostatní měli pravdu?! Najednou jsem ucítila jeho ruku pod bradou. Nutil mě se na něj zpátky podívat.

„Ness, Nessie, lásko… až do teď jsi byla silná. Nedělala sis s tím hlavu. Nemyslíš, že je načase to dotáhnout do konce? Být silná až do konce? Nezapomínej, že to děláš kvůli Melanie,“ snažil se mi promluvit do duše. Někdo by možná řekl, že to od něj bylo, dá se říct, kruté, ale ne. Já to brala.

„Hm, máš pravdu,“ řekla jsem mu jako odpověď a usmála se na něj. On mi úsměv oplatil.

„Fajn, no, chtěl jsem ti něco navrhnout,“ začal Jacob poněkud nervózně a u toho otočil svůj obličej dopředu. Nechápala jsem, kam tím míří. Už jsem si dělala naděje, že mu docvaklo pár důležitých okolností… No, to jsem opravdu mýlila.

„O co jde, Jakeu?“ zeptala jsem se ho. Rukou jsem mu otočila tvář tak, aby se mi díval do obličeje. Výrazem v obličeji jsem mu dávala najevo, že mě to opravdu zajímá, a že netrpělivě vyčkávám, co mi poví.

„Víš, no, když jsi byla s Carlislem v nemocnici, tak se mi… ozvali kluci ze smečky. Chtějí se zase všichni sejít, už je to asi týden, co jsem nebyl na čtyřech,“ vysvětlil mi. Já jsem jenom zkrabatila čelo. Kde je problém?

„Aha, no jo, už se ti začínají dělat vrásky…“ utahovala jsem si z něj. Lehce do mě šťouchl a já se zasmála.

„Ne, vážně, já nevidím problém, běž se vyvenčit, Alíku.“ Ano, opravdu mě to bavilo. Měla jsem dobrou náladu. Dalo by se říct, že až na pár výjimek ji mám s Jacobem dobrou pořád. S ním je den hned veselejší.

„Ha, ha, ha, vážně vtipný. Já jen, jestli bys nechtěla jít taky? Kluci by tě rádi viděli, říkali, že se jim po tobě stýská. A Dominik by určitě šel taky rád,“ řekl mi a já na něj valila oči. To jako vážně? Kluky ze smečky jsem neviděla… ani nepamatuji!

„No jasně! Jedem, hned!“ vřískla jsem na něj. Jacob se začal hlasitě smát. Potom mi ale došla jedna věc…

„Mimochodem… Dominik zná vaše tajemství? On ví, že jednou bude taky vlk?“ vyptávala jsem se ho, neboť mi to nedávalo smysl. Od kdy zná Dominik vlčí tajemství?

„No jo, ví to. Brady byl jednou neopatrný a přeměnil se před tím. On totiž nevěděl, že ho Dominik pozoruje, či jak to bylo, no, nějak tak,“ odpověděl mi. Já jsem jen kývla hlavou, jako že to chápu.

„Takže jedem?“ zeptal se mě ještě. Podívala jsem se na něj s pohledem, jako by neuměl do pěti napočítat.

„Jasně! Už jsem řekla, že jo, ale stavíme se nejdřív pro toho Dominika?“ zeptala jsem se ho. Jacob nastartoval a naposledy mi odpověděl.

„Už tam mířím,“ řekl jen a auto nasměroval směrem k naší rodinné vile.

…

Auto zastavilo před domem. Ihned jsem vyletěla a vběhla do domu.

„Jsou tady, jsou tady, jsou tady, už přijeli…“ slyšela jsem křičet malého Dominika a zároveň jsem slyšela, jak malé nožky utíkají směrem ke dveřím. Klekla jsem si na jedno koleno, a když Dominik přiběhl, vpadl mi do náruče. Objal mě a já ho rukama objala také. Když už jsme se od sebe trošku vzdálili a měli obličeje naproti sobě, oznámila jsem mu náš plán.

„Dominiku, zajedeme se podívat za klukama do rezervace, chceš jet taky?!“ zeptala jsem se ho a čekala na jeho odpověď. Očka se mu okamžitě rozzářila a začal vřískat.

„Ano, ano, ano!“ křičel a u toho poskakoval. Zasmála jsem se a zvedla se. Jacob stál hned za mnou a já slyšela, že se taky směje. Smích těchto dvou osob je jako pohlazení pro mou duši.

„Tak běž za Alice, ať tě převlíkne. Určitě by hubovala, kdybys šel v tomto oblečení,“ řekla jsem a Dominik se okamžitě vydal za Alice. Vběhl do obýváku, odkud jsem slyšela jen jeho a Alicinu konverzaci.

„Této Alice, teto Alice, Renesmé říká, že prý mě máš převlíct!“ řekl jí. Alice okamžitě vstala a chytla ho za ruku. Za okamžik už šli nahoru do schodů. Ovšem… Alice nezapomněla sjet pohledem i mé oblečení. Bylo mi jasné, co bude následovat.

„Ty! Za mnou!“ řekla jen. A já poslušně „sklopila uši“ a následovala ji nahoru do její obrovské šatny. Za sebou jsem slyšela jen smích sedmi upírů a jednoho vlkodlaka.

…

„Jí to ale trvá!“ slyšela jsem, jak se rozčiluje Dominik. Stěžoval si Jacobovi. Oba dva stáli dole u dveří a čekali už jenom na mě. Vždyť já nemůžu za to, že Alice zdržuje!

„Tak, a hotovo, takhle je to perfektní,“ řekla Alice, když se mnou skončila. Opravdu jsem si oddechla.

„Děkuju, tak já už radši půjdu,“ řekla jsem jí a mířila dolů za klukama. Když jsem sešla dolů, Dominik začal výskat radostí. Okamžitě vyběhl ze dveří a mířil si to k autu. S Jacobem jsme ho následovali. Opět řídil Jacob a já si sedla vedle něj na místo spolujezdce.

Vyrazili jsme. Dominik byl celý natěšený a já musím přiznat, že i já jsem se opravdu hrozně moc těšila, až kluky uvidím. Alespoň nějaké rozptýlení po tom dnešním tyátru.

…

„Nessie! Ness! Ness přijela!“ slyšela jsem vykřikovat kluky, jakmile si nás všimli. Ještě jsme ani nezastavili a oni už stáli u auta a otevírali dveře od místa spolujezdce.

„Nessie se nám vrátila!“ vykřikl Jared a už mě bral do náruče. Držel mě v náruči, jako bych lehká jako peříčko. Točil se se mnou dokola a nemohl se nabažit. Já se jenom smála. Když se přestal otáčet, tak si mě vzaly jiné ruce a takto jsem putovala z jednoho vyhřátého objetí do druhého. Ani jsem nevěděla, kdo mě zrovna objímá, ale jisté jsem měla jenom to, že je to někdo, komu jsem chyběla. 

„Tááákže, zase zpátky, to je super,“ řekl Embry, když se to všechno kolem trochu uklidnilo. Celou dobu jsem se usmívala, a když jsem chtěla nasadit normální výraz, koutky mi stále cukaly, tudíž to bylo nemožné.

„Jo, no, přijela jsem se podívat. Teď tu možná budu častěji,“ řekla jsem jim. Začali výskat a plácat si, několik z nich mě zase objalo. Měli neuvěřitelnou radost, až se mi tomu nechtělo věřit.

„Mimochodem, slyšel jsem, že Jacob je otcem. To bylo pořád dokola: ona mě nechce zpátky, bééé,“ začali si kluci z Jacoba utajovat. Musela jsem se tomu smát.

„No a co, i opravdový chlap pláče. Hlavně že už je to v pohodě,“ řekla jsem a u toho se přitiskla k Jacobovi. Objal mě kolem pasu.

„Jo,“ řekl a dal mi pusu. „Jo, to je," řekl a kluci zase výskali a pískali. Opět jsem se smála, prostě to nejde zastavit.

„Jo, no, a když už jsme u toho otcovství… budeme mít druhý,“ řekl Jacob. A co myslíte, že následovalo? Ano. Objetí, gratulace, pokřikování, pískání a smích.

„Takže jedna velká a šťastná rodina,“ řekl Sam. „Co kdybychom se přesunuli na pláž? Můžeme si zahrát fotbal nebo něco. Máme tu Jacoba, takže bychom mohli mít šanci porazit druhou skupinu,“ řekl a u toho si pohazoval míčem. Ani nevím, kde ho vzal.

Usmála jsem se.

„No, proč ne?“ ozvala jsem se. Kluci se na mě podívali s obrovským překvapením v očích. Já se s ještě větším koukala na ně.

„No co? I Cullenovic holka umí hrát fotbal,“ řekla jsem, sebrala Samovi míč z rukou a utíkala na pláž…

„Ta holka se fakt nezdá,“ slyšela jsem už tlumeně, když jsem běžela směrem k vodě. Jakmile jsem doběhla na místo, kde se vždycky hrála spousta zápasů ve fotbale, vybíjené nebo v amatérském plážovém volejbale. Kluci doběhli kousek za mnou. Jacob měl Dominika na zádech. Když jsem viděla, že se ho Dominik drží jako klíště a Jacob s ním běží, dostala jsem strach, aby nespadl.

Ne, musíš Jacobovi věřit, říkala jsem si pro sebe. Jacob přišel až ke mně a Dominika dal na zem. Ten se vzápětí přilepil na mě. Klekla jsem si k němu do dřepu.

„Renesmé, můžu hrát taky?“ zeptal se mě. Já jsem se na něj usmála, pohledem se podívala na Jacoba, potom zpátky na Dominika a pokývala hlavou na znamení souhlasu.

„Jasně, že jo, bude větší legrace,“ odpověděla jsem mu. Chytla jsem ho za ruku a chtěla se vydat ke skupině kluků, kteří si rozdělovali týmy, ale něčí ruka mě zastavila. Když jsem se podívala, kdo to je, zjistila jsem, že mě drží Jacob.

„Co?“ zeptala jsem se připitoměle. Nechápala jsem, proč mě zastavil.

„Renesmé, jsi těhotná. Nezapomínej na to,“ řekl mi. Oddechla jsem si. Ano, jsem těhotná, ale ne postižená. Usmála jsem se na něj. Jak se stará, pomyslela jsem si a potom mu dala odpověď.

„Ano, Jacobe, jsem těhotná, ale sotva to na mně jde znát. Nezapomínám na to, myslím na to pořád, ale tentokrát se nemusíš bát. Jsem zodpovědná dost, vím, kdy mám přestat. Pojď hrát taky, půjde nám to líp,“ řekla jsem mu.

„Tak fajn,“ odsouhlasil a ruku v ruce jsme šli k ostatním.

Celý zbytek dne byl úžasný. Hráli jsme fotbal, honili se a snažili se o zjednodušenou verzi plážového volejbalu. Ano, přesně tak, chovali jsme se jako malé děti. Připadalo mi, že nám je všem pět a ne přes sto let. Vlastně už ani nevím, kolik je mně samé, na stovce jsem to přestala počítat. Ale jedno vím jistě. Kolem sto padesáti to už bude.

Zrovna jsem odpinkla míč druhému družstvu, když jsem se otočila a uviděla Dominika, jak spí v něčí náruči. Byla to Leah. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ona je tu taky! Za celou dobu jsem si jí nevšimla. Usmála jsem se a drkla do Jacoba. Stál hnedka vedle mě. Když zareagoval a všiml si, jakým směrem se dívám, také se mu na obličeji usadil překvapený výraz. Podívali jsme se na sebe.

„Měli bychom už jít, je pozdě,“ řekla jsem mu polohlasem. Jacob se mnou jen souhlasil.

„Jo, půjdeme,“ řekl a otočil se na kluky. Jen tak okrajově jsem slyšela, jak se s nimi začíná loučit. Většinu své pozornosti jsem věnovala Leah a spícímu Dominikovi. Pomalou chůzí jsem přešla k nim.

„Ahoj,“ řekla jsem šeptem Leah. Ona mi odpověděla úplně stejně. Usmívala se. Bylo vidět, že si je vědoma toho, že je jeho teta.

„Měli bychom už jet, uložit ho do normální postele,“ řekla jsem jí. Leah se na mě nepodívala, neboť očima sledovala spící dítě. Promluvila až po chvíli.

„Jo, fajn. To byste měli,“ řekla a vzhlédla mi do obličeje. Tahle naše konverzace byla zvláštně napjatá a byla z ní cítit lehká trapnost.

„Fajn, vezmu si ho do náruče,“ řekla jsem a sklonila se k malému. Rukama jsem podebrala jeho drobné tělíčko. Když jsem se ho dotkla, začal se vrtět a pootevřel oči. Jakmile mě zahlédl, zase je spokojeně zavřel a spal dál.

„Tak ahoj, Leah,“ rozloučila jsem se a otočila se. Vydala jsem se směrem k autu, neboť Jacob s ostatními už stepoval u něj. Když si všiml, že nesu malého, hodil na mě omluvný pohled. Já to ignorovala a hlavou mu pokynula, ať mi otevře dveře, abych mohla malého uložit do sedačky.

On mě pochopil a dveře otevřel. Položila jsem Dominika do sedačky a nechala Jacoba, ať ho připoutá. Když byl hotový, zavřel dveře a společně jsme se ještě rozloučili s klukama. Těm se moc nelíbilo, že odjíždíme, ale nedalo se nic dělat.

Cestou jsem poslala Alice zprávu, že se omlouváme, ale že jsme se stavili v La Push a že u nich se stavíme až ráno. Snad to pochopí. Když jsme přijeli ke mně domů, Jacob odnesl malého do postele. Já se do té své málem nedostala. Padla na mě únava. Když si Jacob všiml, jak se pomalu plazím, přešel ke mně a vzal mě do náruče. Položil mě do postele, zul mi boty a svlékl bundu. Nakonec mě nechal jenom v tričku a ve spodním prádle, přikryl dekou, lehl si ke mně a já věděla, že teď se můžu bez problémů odebrat do říše snů…

Opět nová kapitolka, tak snad se vám líbila. Je mi líto, že jsem několik z vás zklamala, ale tady se ještě Melanie neukázala. Možná v další kapitolce... ;)

Jenom doufám, že tato kaoitola nebude mít štítek s názvem "Divná", neboť si myslím, že byla potřeba trocha toho odreagování. :)

Autor: dcvstwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek NNN! 18. kapitola: